Autor Téma: Konstantin Mamontov (RUS)  (Přečteno 3324 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Peter Steindl

  • Luftwaffe
  • Oberstleutnant - podplukovník
  • Příspěvků: 790
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. července 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 12. května 2008 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 12. května 2009
Konstantin Mamontov (RUS)
« kdy: Březen 25, 2009, 12:03:24 »
Generálporučík Konstantin Konstantinovič Mamontov (*16. října 1869 ? Sankt Petěrburg ? + 14. února 1920 Jekatěrinodar, dnes Krasnodar).
Prameny popisující narození a původ tohoto legendárního generála ruské občanské války si vzájemně protiřečí. Většina se sice shoduje na tom, že se narodil v Petrohradu, jeden ovšem mluví o tom, že se narodil v oblasti Nižněčirské stanice na Donu, což se mi ovšem zdá nepravděpodobné. Různí se i názory na jeho původ – podle jednoho zdroje pocházela jeho rodina z Uralu, podle jiného z Běloruska. Jeho otec byl také důstojníkem.
Do armády vstoupil v roce 1888 a o dva roky později úspěšně absolvoval Nikolajevské jezdecké učiliště. Rusko-japonské války se účastnil jako major 1. čitského pluku Zabajkalského kozáckého vojska. I když nepocházel z kozácké rodiny, tak si u kozáků vydobyl značný respekt a byl jako „čestný kozák“ přijat do stavu Usť-Choperské a Nižně-Čirské stanice Donského vojska.
24. srpna 1912 byl povýšen do hodnosti plukovníka, do 1. světové války táhl jako velitel 19. donského kozáckého pluku. Tomu velel až do 8. dubna 1915, kdy se stal velitel 6. donského kozáckého pluku. V této funkci setrval po celé dva roky, až byl v dubnu 1917 povýšen na generálmajora a bylo mu svěřeno velení 6. donské kozácké divize, které velel do ledna 1918, kdy se po vlivem revoluce kozácké jednotky prakticky rozpadly.
Byl rozhodným odpůrcem bolševiků a už v únoru 1918 se účastnil Stepního pochodu generála Popova. Velel bílému „partyzánskému“ oddílu a od dubna 1918 byl velitel Usť-Medvedinské a Usť-Choperské stanice na Donu. V červenci 1918 se stal velitelem „východní“ donské fronty (tzv. Mamontovova caricynská skupina). 23. února 1919 se stal velitelem 1. donské armády a byl zároveň povýšen do hodnosti generálporučíka. V červenci 1919 mu bylo svěřeno velení IV. zvláštního donského sboru, se kterým vybojoval svou nejslavnější bitvu i jednu z nejznámějších bitev celé občanské války.
Mamontovův nájezd
IV. zvlášní donský sbor (v některých zdrojích pouze IV. donský sbor) nedosahoval ani zdaleka velikosti sborů známých z hlavních bojišť 1. světové války. Podle různých zdrojů čítal 7 000 – 9 000 mužů, z toho měli 3 000 mužů tvořit pěšáci, přesunovaní na vozech. Ve výzbroji sboru bylo ještě 12 děl a 3 obrněné automobily.
Mamontovův nájezd měl několik cílů, z nichž se podařilo splnit pouze některé:
-   poničit sovětský týl a poškodit zásobování vojsk na frontě
-   vázat na sebe značné síl a tím usnadnit plánovanou ofenzívou ve směru Moskva
-   získat kořist: šlo hlavně o munici a zbraně, ale kozáci měli zájem i o cennosti
-   zakládat v sovětském týlu hnízda odporu, získat nové rekruty pro Donskou armádu
Mamontovův překročil frontovou linii ráno 25. července 1919 v prostoru Novochopersk, na území Dobrinské stanice. Místo bylo vybráno záměrně: jednotka postupovala na čáře styku 8. a 9. bolševické armády. IV. sbor postupoval velkou rychlostí do nepřátelského týlu, v čemž mu nemohlo zabránit ani nepříznivé počasí a rozbahněná půda. Cestou zničili kozáci několik rudých oddílů, které byli složené z odvedenců, a proto totálně demoralizované. 5. srpna 1919 obsadil Mamontov město Tambov. Město mělo bránit 15 000 vojáků, ti se však většinou vzdali bez boje nebo se rovnou rozprchli. Každopádně stálo „dobytí“ Tambova kozáky 20 mrtvých a raněných. Kozáci se zmocnili obrovské kořisti – zbraně a poklady si odvezli, ale ohromné zásoby potravin dal Mamontov rozdělit mezi místní obyvatelstvo. Už v Tambově začali kozáci velmi úspěšně verbovat civilisty i bývalé rudoarmějce do Bílé armády.
U bolševického vedení vyvolal nájezd zděšení, protože komunisté nemohli proti Mamontovovi nasadit relevantní síly. Naverbované pěšáky kozáci rozprášili a silnějšímu nepříteli vždy Mamontov bez problémů ujel.
Z Tambova postupoval IV. sbor na Kozlov, kde se nacházel vyšší štáb bolševiků, a proto mělo být město bráněno. Štáb však uprchl do Orla a město padlo bez boje, to bylo 8. srpna 1919. Po obsazení několika menších měst vytáhl Mamontov na důležité město Jelec, které mělo silnou posádku. Ta však kozáky přivítala s plukovní hudbou a všichni rudoarmějci se přidali k Bílým i s výzbrojí.
Poté se IV. sbor stočil blíže k Donu a 24. srpna obsadil důležitý železniční uzel Kastornoje.
Mezitím bylo v 7 guberniích vyhlášeno stanné právo a obyvatelstvo bylo vyzváno, aby se kozákům postavilo, což se obvykle míjelo účinkem.
Poslední velkou bojovou akcí se stal třídenní boj o Voroněž (28. – 30. srpna 1919). Po prudkých bojích bylo město obsazeno 31. srpna v součinnosti s Kavkazskou divizí generála Škura. Poté se už další působení v týlu stávalo neúnosným, protože muži byli unavení a sbor s sebou táhl obroské množství kořisti. Od 5. do 8. září 1919 proto podnikl Mamontov klamný manévr, čímž zmátl velení 8. armády bolševiků a nakonec překročil frontu úplně někde jinde.
Mamontovův nájezd musíme vnímat jako úspěch z toho titulu, že se ho podařilo uskutečnit s malými ztrátami. Stav sboru byl dokonce významně posílen, protože místních dobrovolníků a dezertérů z Rudé armády bylo tolik, že se z nich za krátkou dobu podařilo v týlu zformovat novou pěší divize, nazývanou „tulská“.
Kozáci také získali obrovské množství kořisti. Když Mamontov 8. září 1919 překročil frontu, táhla se za ním kolona vozů dlouhá 60 kilometrů. Bílí vyrabovali několik „úřadoven“ čeky, kde se zmocnili nesmírných pokladů – zlata, drahokamů a uměleckých děl. Pouze Mamontov daroval ze svého dílu kořisti 1 460 kg zlata pravoslavné církvi, za což byla pozlacena střecha Novočerkasského vojskového chrámu (NKVD tuto střechu později strhala, Němci v roce 1942 našli už chrám bez střešní krytiny). Bezprostředně po nájezdu se kozáci rozprchli s kořistí domů.
Nebyl však splněn cíl závažně poškodit zásobování fronty. V týlu bylo sice zničeno množství železničních mostů a stanic, většina zásobování ale narušena nebyla. Na začátku srpna 1919 dokonce podnikla Rudá armáda ofenzívu, která zatlačila Bílé o desítky kilometrů zpátky. Až koordinovaný útok Škurových Kavkazanů a Donských sborů vrátil frontovou linii do původních pozic.
Velice důležitým důsledkem Mamontovova nájezdu bylo i to, že Rudá armáda začala věnovat mnohem větší pozornost budování jízdních oddílů, tehdy vznikla i proslavená Buďonného jízdní divize, která vynikla hlavně za polsko-sovětské války. Právě nasazení větších jízdních oddílů pomohlo komunistům získat rozhodující převahu, u Orla porazit Bílé a během roku 1920 zničit Donskou armádu.
Po nájezdu se Mamontov vrátil zpět do vysoké štábní funkce v Donském vojsku. V listopadu 1919 byl však jeho sbor poražen u Kastornoje jízdním sborem Semjona Buďonného. Vrchní velitel Děnikin proto 2. prosince 1919 Mamontova odvolal z funkce a ten brzy na to zemřel. V lednu 1920 totiž onemocněl tyfem. Ale nebyl by to asi K. K. Mamontov, aby i jeho smrt neobestíralo tajemství. Většina zdrojů totiž tvrdí, že nákaze podlehl, ale světově uznávaný odborník na tuto problematiku Stanislav A. Auský dokládá, že podle svědectví Mamontov nemoc překonal, ale zemřel ihned po injekci, kterou obdržel od neznámého zdravotníka.
Poznámka: všechna data v článku jsou brána podle juliánského kalendáře.

Lepší pít coca-colu, než vodu z louže, ve které jsou červi.