Autor Téma: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...  (Přečteno 28987 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

sandoslap

  • Wehrmacht
    Stabsfeldwebel - podporučík
  • Příspěvků: 229
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #30 kdy: Říjen 26, 2010, 02:45:57 »
Musím se vyjádřit k prvnímu příspěvku a sice k otázce Jugoslávského opevnění.
Kniha "Rupnikova linie" je sice v některých faktech velmi přesná, avšak její autor se v ní pokouší jugoslávský opevňovací systém za každou cenu vytáhnout co nejvýše, nic proti vlastenectví, ale co je moc, to je moc. Jugoslávské opevnění totiž můžeme bezesporu označit za nejhorší opevnění druhé světové války (konkurovat by mu v tomto bodě mohlo pouze Belgické opevnění, ale i to bylo o hodně výš).
Stručně zde uvedu alespoň největší hrůzy v jugoslávském pevnostním systému.
Rozhodnutí o výstavbě stálého opevnění padlo již roku 1926, nicméně trvalo 8 let, než se začaly zpracovávat výkresy objektů, naplno se pak pevnostní výstavba rozjela až v roce 1938-jen pár let před německým útokem v dubnu 1941. Jugoslávská pevnostní komise tak promrhala spousty času, který by jinak mohl být využit pro pevnostní výstavbu.
Další věcí jsou jugoslávské "malé typové objekty", které měly sloužit jako naše řopíky, které jugoslávští důstojníci při své návštěve opevnění v Československu viděli. Jugoslávským důstojníkům se zdálo divné, že čelo objektu není nijak samostatně bráněno a tak do čelní stěny svého objektu vložili širokou zahnutou střílnovou desku se třemi střeleckými otvory, což byla opravdu politováníhodná chyba, neboť tato pancéřová deska měla nedostatečnou tloušťku na to, aby odolala ostřelování z protitankových děl a díky ní tak bylo možné celý objekt snadno vyřadit jediným zásahem. Další věcí byl omyl ohledně ochranných "uch" našich řopíků, protože jugoslávští důstojníci se rozhodli, že pouze nasměrují boční zdi částečně do týlu. Tím pádem bylo možno se zcela bez potíží ztrefovat do bočních střílen těchto objektů, mimo to měl objekt rozměry jako necelá polovina čs. pěchotního srubu arabské odolnosti, ačkoli tady bychom se mohli ptát, zdali byl takový nárůst velikoti nutný, když se oproti "řopíku" zvýšil počet posádky jen o dva muže.
Dalším strašlivým omylem, který nalezneme u všem jugoslávských pevnostních objektů byly jejich střílny, které byly koncipovány jako na hradě ze 14. století, čili směrem ven se zužující "trychtýřová štěrbina". Toto řešení si vynutilo za prvé to, že samotný otvor střílny musel být kůli uložení zbraně obrovský a chránila ho pouze slabá pancéřová deska, ve které byl otvor pro hlaveň kulometu, kterou měla chránit těsnící koule jako u čs. L1. V tom byl skryt další problém, neboť jugoslávský průmysl nebyl tyto těsnící koule schopen vyrobit a tak měly jugoslávské objekty v 1941 velké nechráněné otvory ve střínách, do kterých se mohly snadno strefovat jakékoli zbraně. Navíc "hradní" řešení střílen způsobovalo, že se z kulometů kůli stísněným podmínkám špatně střílelo a v kombinaci s vychýlením bočních stěn směrem do týlu to znamenalo navíc zeštíhlení zdí vedle střílen, takže tím se již tak dost mizerné odolnosti objektů příliš nepřidalo.
U odolnosti je zase nutné říci, že co se kvality betonu týče, bylo jugoslávské opevnění naprosté fiasko. Opevňovací komise totiž při zkouškách odolnosti dala vyrobit kostku železobetonu z nejlepšího betonu, jakého se podařlo docílit. Tím pádem při ostřelování tohot "vzorku" vyšlo jugoslávským důstojníkům, že budou stačit podstatně slabší zdi než u čs. opevnění. Na co ale jugoslávští důstojníci nepomysleli bylo, že se sotva bude využívat na všechny objekty betonu nejlepší kvality, vlastně z tohoto betonu nebyl zbudován jediný objekt jugoslávského opevnění.
Ve skutečnosti byl využíván téměř vždy beton podezřelých kvalit, slátaný poblíž místa stavby, nic na tom nevylepšil fakt, že dělníci pracující na stavbě navíc kradli často pytle s cementem a nahrazovali je při stavbě vším možným, často dokonce pilinami.
Jugoslávští důstojníci navíc také nepřišli na chuť vnitřnímu oplechování, které chránilo posádky čs. objektů proti úlomkům betonu z ostřelovaných stěn. Místo toho se celý problém pokusili vyřešit spirálovitou armaturou, která měla pohltit energii. Částečně to vyšlo a ze stěn objektů se uvnitř skutečně oddělovalo méně úlomků, avšak spirálovité armatuře se tento jev stejně podařilo omezit jen o necelých 60% a byly tu další problémy, například ten, že když se nějaký dělostřelecký granát trefil do místa spoje spirálovité armatury, zeď v tom místě mnohdy pukla.
V celkovém tedy jugoslávští projektanti vytvořili objekty s příliš slabými zdmi, které byly navíc z mizerného betonu se špatnou armaturou.
Mimo to byly malé typové objekty, které měly být páteří jugoslávského opevnění mnohonásobně početně převýšeny jednoduchými kulometnými hnízdy a mnohdy na sebe ani nedostřelili, v praxi v jugoslávském opevnění držely úlohu pěchotních srubů (které na jugoslávském opevnění nebyly skoro žádné), což však byla role, pro kterou nebyly stavěny.
Zastavme se i u těch kulometných hnízd. Většinou se jednalo o drobné objekty z toho nejhoršího betonu a se zdmi silnými často jen 20 centimetrů, které vydržely jen stěží kulometnou palbu! Tyto objekty měly stejné střílny jako "malé typové objekty" jen mnohdy ještě hůř řešené. Tyto drobné objekty postrádaly zalomený vstup i vchodovou střílnu, vchod byl zpravidla uzavřen mřížovými dveřmi, skrz které mohli na osádky létat i střepiny ručních granátů, čili tyto dveře měli spíše psychologický význam. Objekty byly odvětrány buď vůbec nebo křehkým ventilačním komínkem na stropnici objektu. Tento komínek bylo možné zničit i směšně slabou náloží a vzniklým otvorem do objektu vhodit ručí granát, kromě toho se u spousty objektů na tento komínek jaksi pozapomělo, takže objekty pak byly snadno vyřazeny ručnímy granáty.
Další věcí je, že posádky objektů mohli sledovat okolí jen střílnami a mřížovými dveřmi vchodu, přičemž ani jedno, ani druhé jim nedokázalo vynahradit periskopy, či alespoň pozorovací štěrbiny. Navíc až na občasné vyjímky měly všechny objekty přistavěnou neplánovanou přístupovou chodbičku ze zbytkového betonu, kterou jugoslávští dělníci doplňovali z vlastní iniciativy po dokončení samotného objektu, aniž by k tomu dostali nějaký přímý rozkaz. Na jednu stranu v těchto chodbičkách byly mnohdy výklenky, kde si mohli vojáci odpočinout, na druhou stranu však ani tyto chodbičky nebyly zalomené a vzhledem k tomu, že byly vždy stavěny ze zbytkového betonu hrůzně nízké kvality, navíc s tloušťkou zdí pouhých 10-15 cm, byly tyto chodbičky zničitelné i palbou lehkých děl ( dokonce jsou případy, kdy dělostřelecký granát ráže 20 cm vybuchl ve vzdálenosti deset metrů od objektu a chodbička se zhroutila) a jejich trosky pak zatarasili dýmem z exploze přidušené posádce objektu cestu ven.
Mimo to se objekty často vzájemě nekryly a vjejich palby vytvářeli spousty hluchých prostor.
Snad právě tyto nesmyslné vlastnosti těchto objektů způsobily, že přesně 6 ze 7 posádek opustilo své objekty, když se v dáli ozvala střelba!
U pěchotních srubů, které byly jinak takřka stejné konstrukce, jako ty naše se pak objevili rovněž neslavné chyby, které však tolik nevynikly, protože těžkých objektů v jugoslávském opevnění je jen po skrovnu. Za prvé tu byl problém, že z Československa se pancéřové zvony dovážely veli těžko a tak je jugoslávští projektanti nahradili "betonovými zvony", které nejneže byly neuvěřitelně zranitelné, ale také ani nebyly schopny chránit svými palbami střechu objektu a už vůbec se z nich nedalo pozorovat okolí. Navíc mnoho z těchto objektů (obzvláště tvrzových) podtrádalo ochranná křídla a krakorce, diamantové příkopy pak nebyly chráněny granátovými skluzy a nouzové východy do nich ústící také postrádali vchodovou střílnu. Jinak jsou poměrně přesnými kopiemi našich, ve střeleckých místnostech dokonce měly být i naše L1.
Zajímavou otázkou jsou však jugoslávské "dělostřelecké" tvrze, dělostřelecké skutečně pouze v uvozovkách, neboť ačkoli tak byly nazývány, tak žádná z nich něměla mít dělostřeleckou výzbroj, pokud nepočítáme jeden pokusný dělostřelecký srub, ke kterému se dostanu níže.
Tyto tvrze postrádali podzemní úzkokolejnou dráhu i výtahy.
Většina z nich nebyla dokončena, ačkoli na to měli jugoslávci spousty času.
Onen pokusný dělostřelecký srub byl vyzbrojen čtyřmi houfnicemi ráže 105mm, zaměněnými později za čtyři 75mm kanony. Postrádal lomený vchod, vchodová střílna chránila pouze vstup do "obytné" části objektu a čtyři střílny pro hlavní výzbroj byly tak velké, že by jejich prostřednictvím objekt mohla vyřadit i malá skupinka vojáků s puškami.
Samotný výsledek pokusných střeleb však byl k smíchu. Po několika prvních slavách obsluhu děl z objektu vyhnaly zplodiny střelby, neboť objekt postrádal mimo své nesmyslné střílny jakoukoli ventilaci.
Překážky jugoslávského opevnění většinou tvořili příkopy fortového typu, bráněné kaponiérami jako v 19. století, častěji však chyběly protitankové překážky vůbec.
Když tohle všechno shrneme a připíšeme k tomu fakt, že samotné posádky objektů mnohdy linii sabotovali, vyjde nám chabá a směšná linie, která není ani psychologickou obranou.
Při dobytí Jugoslávie roku 1941 si Jugoslávské opevnění vzalo na svůj účet pouhé tři zabité německé vojáky na všech úsecích fronty! Italové sice kůli opevnění na jistý čas zastavili, jenže Italové by zastavili, i kdyby proti nim stála vybetonovaná zemlijanka hájená JCHSM, čili jedním chlapem s motykou.
Že máte dřevěnou nohu? Nevadí, nemusíte utíkat, jste li statečný.

Peterth

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 242
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 26. června 2009
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #31 kdy: Říjen 26, 2010, 06:13:55 »
Zajímavé. Z čeho čerpáš poznatky ???
Zjednodušeně by se dalo říci, že Jugoslávie stavěla takové fortifikační objekty, na jaké měla peníze. S tím souvisí popsané nedostatky. Spolupráce s Československem je známá. Je pravda, že se spoléhalo na matriální pomoc z naší strany, ovšem jak známo, s přitížením podmínek obrany státu naše zbrojovky byly nuceny regulovat export zbraní. Pokud posuzujeme zdejší pevnostní objekty podle terénu, tak s tam poměrně dobře hodily. Menší objekt je také podstatně méně zasažitelný... Srovnejme to se situací u nás, se změnami fortifikačního plánu, směrem od mohutných linií TO kolem celé hranice (1934- podzim 1936) k roku 1937, kdy již došlo k difrenci na LO a TO (ať už z finančních či jiných důvodů...).
Březen 1936 nastolil situaci, kdy začalo být nutné opevňovat celou délku hranic. Šlo o zdánlivě nejefektivnější způsob obrany. Opevňovat se měly začít nově západní a jižní Čechy. Na jaře 1936 byly v prohlášeních udávány spíše politicko-psychologické důvody ke stavbě.   
Bylo jasné, že nelze stavět najednou na ohrožených místech. Provizorně byl přijat způsob opevňování lehčími stavbami. Opevněná linie začala být brána jako první obranné pásmo (HOP). Předseda vlády Hodža vydal v červenci 1936 rozkaz rychle opevnit dosud nekryté úseky hranic. Problémem se ukázalo rychlé obsazení objektů (s tím se armáda srovnala až na jaře 1938). Během roku 1936 je LO stále bráno jako provizorium, které ale umožňovalo lépe plnit politické potřeby. Hl. štáb si nedělal ohledně bojové hodnoty LO iluze. Úkol zadržet a vyčerpat nepřítele mohlo LO splnit v případě absence jeho těžkých prostředků.

Všechno je to o koncepci a posuzování v konkretních podmínkách. Tim chci říct, že nelze jednotlivé pevnostní systémy jen tak odsoudit. Btw. i Francouzi se o naší obraně nevyjadřovali moc lichotivě...

PS: Pokud by zajímalo tak o jugo-opevnění byl vydán taky Denkschrift

Tuchačevskij

  • Rudá armáda - RKKA
  • мл. Сержант - Mladšij seržant
  • Příspěvků: 64
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #32 kdy: Červenec 08, 2012, 11:34:42 »
Také mě zaujal příspěvek od sandoslap  :P Je vidět, že se Jugoslávským opevněním dost podrobně zabýval...Musím uznat, že jeho příspěvek byl zcela vyčerpávající a po jeho přečtení jsem si udělal jasno, na jaké úrovni tohle opevnění asi bylo.Co se týče řeckého opevnění, tak bych se také moc rád podíval na slíbené fotografie!!!  :P Četl jsem, že řecké opevnění bylo budované hlavně na hranicích s Bulharskem a postupující Italská armáda se mu také úspěšně vyhýbala...
"Kdo se nepoučil z historie, je nucen si ji prožít znovu"

zelezny kriz

  • Wehrmacht
    Oberstleutenant - podplukovník
  • Příspěvků: 1443
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #33 kdy: Červenec 08, 2012, 03:42:07 »
A co z těchto informací vyplývá nebo nevyplývá , opevnovat nebo ne? Řekl bych ,že neopevnovat , pouze v případě , že země má k tomu vyjímečné přírodní a politické podmínky, nad tím uvažovat.  Sousedé mohou "zradit" a nepřítel opevnění obejít. Je podle mne lepší použít peníze , které se ušetří na nejmodernější zbraňové systémy a vyházet staré "zasloužilé" důchodce a vyškolit /poslat do světa nové, perspektivní, prověřené důstojníky a poddůstojníky/ nové obsluhy těchto zbraní..Samozřejmě posílit diplomacii a rozvědku kvalitními lidmi a vyházet všechny straníky a případné odboráře, kteří mohou vždy zradit. Je důležité vytvořit nejen dojem , že se budeme bránit, ale i to dodržet.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #34 kdy: Červenec 08, 2012, 03:45:33 »
A myslíš, že ve 30.letech minulého století to vše bylo možné?

zelezny kriz

  • Wehrmacht
    Oberstleutenant - podplukovník
  • Příspěvků: 1443
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #35 kdy: Červenec 08, 2012, 05:27:22 »
To nevím,  oni byli ve velké nevýhodě, na rozdíl od nás netušili, jak to dopadne..Ale republika byla jednotná a ochotná bojovat. To byla tehdy  velká výhoda.

leon IV.

  • ČSR
  • Kapitán
  • Příspěvků: 336
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #36 kdy: Srpen 05, 2012, 12:13:54 »
Ano a to byla naše velká výhoda. Mnichov vzniknul z toho , že jsme němce 3x odrazili. Němce hlavně překvapila rychlost naší mobilizace. Němci byly zvyklí nechodit do plně zmobilizované armády, naše vojsko ale mělo dost dobře nacvičený mobilizační systém, takže to by hrálo proti němcům. A navíc němci přesně nevěděli kde máme naše opevnění, sice leteckým průzkumem mohli něco zjistit, ale zabezpečení pevností při stavebních pracech bylo na velice vysoké ůrovni. Ve Francii mohli němci použít 88 proti bunkrům, protože dost pevností je postavených na rovině, Alsasko- Lotrisko. To že jsme měli slabší letectvo tak to byla pravda, letecká převaha je velice důležitá, ale není to všecko, a naši letci byly docela zkušení a navíc vysoce motivovaní a uměly dobře využívat přednosti našich letadel.

Otázka jesli opevnovat nebo ne, je jak někdo předtím řekl záleží na podmínkách daného státu. U ČSR to bylo řekl bych dobré rozhodnutí, protože naše poloha a pohoří nám v tom velice pomáhalo. stačilo dobře bránit průsmyky a níže položená místa. Jako to má Izrael v novodobé historii, tam je většinou rovina takže je zbytečné stavět opevnění. Izrael vkládá svoje naděje ve válce do rychlé mobilizace, nejlepší dostupné výzbroji a vynikajícímu výcviku jednotek. Potažmo ve válce Jon Kipur postaví výhodná postavení pro svoje tanky.
Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika.
Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)

pospec

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2048
  • Se Sovětským svazem, padla bída na zem...
    • Pospec-blog
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #37 kdy: Srpen 05, 2012, 03:27:03 »
Hodím něco přesně opačného do debaty - BYLO BY ČESKOSLOVENESKÉ OPEVNĚNÍ PRO NĚMCE AŽ TAKOVÝ ŠOK?

Německému vrchnímu velení byla známa skutečnost, že československá armáda buduje při hranicích (hlavně s Německem) železobetonová opevnění. Nejprve byla k fotografování využívána letadla civilní společnosti Deutsche Lufthansa, přičemž snímací zařízení, umístěné v podlaze trupu, obsluhoval telegrafista. Vyjímkou nebývalo, že o jeho poslání nevěděl ani kapitán letounu. Jindy se ovšem stávalo, že se na těchto akcích přímo účastnili i samostní piloti - jednalo se hlavně o fingované ztráty orientace v terénu, navigační chyby - cílem se bylo dostat do zájmových sfér, převážně pohraničních oblastí, o nichž Němci věděli, že zde dochází k výstavbě vojenských objektů.

Vyjímkou nebylo ani využívání školních a sportovních letadel, pro lety přes Československo využívali Němci jako záminku dálkové lety do Rakouska a Maďarska. V letech 1934-35 převzala tuto činnost letecká jednotka Staffel Rowehl, nebo též SOBIA (Sonderbildabteilung des RLM), činnosti používala letadla Junkers W 34 s kamerami Zeiss Aerophotograf Dresden. Roku 1935 byla převedena pod Luftwaffe jako Abteilung ZbV (útvar pro zvláštní použití), přičemž se v té době jednalo o nejutajovanější jednotku Luftwaffe.
K průzkumu jednotka používala letouny typu Ju-52, Ju-86 a He-111 vybavené kamerami formátu 30x30cm, jednotku v letovém parku ,,posílily" i dva prototypy Do-17.

Postupně byly na novou verzi - F-1 - letounu Do-17 přezbrojeny různé průzkumné útvary, největší byla AuFkl.Gr. (F) 122 - dálkozvědná:
verze F-1 - 355 km/h v 4000 m

Následovaly další speciálně upravené verze Do-17:
verze P - ve výšce 3500m rychlost 434 km/hod a dolet 1250km
verze R - ve výšce 3500m rychlost 532 km/hod a dolet 2250km


To znamenalo, že pro standartní stíhací letoun, který představovala Avia B-534 s maximální rychlostí 380-390 km/h a dostupem 10 600 metrů, byly průzkumné verze Do-17 nezastihnutelné.  O něco lépe na tom byla naše stíhačka proti typům:
 Ju-52, který dosahoval maximální rychlosti 265 km/h (dostup 5490m)
 Ju-86, který dosahoval maximální rychlosti: 420 km/h (dostup 13 000m)

Proti typu Ju-86 pouze za předpokladu, že německý stroj ztratí z různých důvodů výšku, porucha na přístrojích atd. což by mnohdy bylo zbožné přání pilotů.


Navíc se Němcům podařilo zhotovit přesné plány československých pohraničních oblastí, dokonce z několika snímků zahrnující panoramatické, šikmé, kolmé záběry. To potvrzuje, že Němci byli v té době na světové špičce ohledně fotografické letecké výstroje. Největší rozmach byl v květnu 1938, kdy německé velení dokončovalo finální fáze plánu k útoku na Československo (plán Zelený - Fall Grün).

K fotografování vybraného území Československa byly použity kamery pro zachycení térénu v měřítku 1: 75 000. Ironií osudu je, že se jednalo o mapy zakoupené přímo v Československu, v Německu rozmnožený. A tak mapy Československa se na německých štábech začaly plnit přetisky linií opevnění, dokonce i jednotlivých objektů, jejich kabeláže, místa plánovaných překážek...

Po válce byla na německém Okresním úřadě v Opavě objevena složka s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. Nikdo nevěděl, k čemu se materiál vztahuje, teprve hodně později v nich byly rozpoznány mapy a fotodokumentace československého stálého opevnění v okolí Opavy. Na velmi kvalitních záběrech šlo rozeznat jednotlivé objekty, linie překážek, palebné vějíře zbraní, výkopy a přístupové cesty. Podle vegetace mohl průzkum proběhnout někdy v průběhu července roku 1938.

Ani po 30.září 1938 nepřestaly přelety německých výzvědných letadel nad česko-slovenské území...
Platí přímá úměrnost: čím více se snažím, tím horší je výsledek...
Navštivte můj blog: http://pospec-blog.blogspot.com/

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #38 kdy: Srpen 05, 2012, 09:31:34 »
Letecké snímání bylo patrně na velice dobré úrovni. Oproti tomu pozemní průzkum, nebyl moc užitečný, jelikož lidé co byli přímo u stavby, nebo pozorovali rozpracované objekty, udávali matoucí informace. Některé stavby už třeba měly být dávno bojeschopné, přičemž nebyly ani zdaleka dokončené. Napadlo mě, zda Němci obdobně prozkoumávali a mapovali i Maginotovu linii ?
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

leon IV.

  • ČSR
  • Kapitán
  • Příspěvků: 336
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #39 kdy: Srpen 05, 2012, 09:55:27 »
Určitě ano. Za "telefoní války" přelétali letadla a prováděl se pozemní průzkum.
Ale naše zabezpečení bylo oproti například holadnkému nebo belgickému na vysoké ůrovni. Z jedné knížky o divizi Brandengurg se psalo, že holandští a belgičtí vojáci prováděli lidi opevněníma jako nějakou atrakci, takže němci presně věděli kde co a jak vypadá.
O je možné, že němci věděli o našem pohraničí dost, ale stejně bylo dost generálů a členů štábu šokováno když viděli proti čemu by šli, a to ještě přišli brzo, přes zimu mělo být hodně opevnění dokončených a osazených otočnými věžemi a houfnicemi.
Určitě po Mnichovské dohodě už na výběr nebylo, ale pokud by nebyla tak na výběr bylo.
Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika.
Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)

Thor Herman

  • ČSR
  • Podplukovník
  • Příspěvků: 811
  • Není vždy hříchem neuposlechnout příkazu vrchnosti
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #40 kdy: Srpen 05, 2012, 10:07:32 »
A taky se nesmí zapomínat na jeden zásadní faktor. Naši vojáci měli odhodlání bojovat za svou vlast. To se třeba o francouzských říci nedá. Stačí si přečíst vzpomínky našich vojáků ve Francii: velkohubá prohlášení, ale to bylo vše
Pojde dobytek,zemřou tví přátelé. I ty jednou zemřeš. Však jedno nikdy neumírá ! Tvé jméno! Tvé jméno,tvá sláva a skutky jenž si vykonal.

Hrdinství je stav ducha, kdy se chlapci mění v muže. A muži v mrtvoly. Obvykle zcela zbytečně.

JSEM VLASTENEC , JSEM NA TO HRDÝ A OSUD MÉ ZEMĚ MI NENÍ LHOSTEJNÝ

leon IV.

  • ČSR
  • Kapitán
  • Příspěvků: 336
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #41 kdy: Srpen 05, 2012, 10:34:09 »
Ano přesně, u francouzů to byla vyslovená nechut bojovat, byly unaveni 1 sv.válkou a jejíma velkýma ztrátama. Naši vojáci byly odhodláni bojovat za svoji tak težce vybojovanou republiku.
Smrt jednotlivce je tragédie, smrt miliónů je statistika.
Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin)

Thor Herman

  • ČSR
  • Podplukovník
  • Příspěvků: 811
  • Není vždy hříchem neuposlechnout příkazu vrchnosti
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #42 kdy: Srpen 05, 2012, 10:45:30 »
Navíc do jednotek bránících opevnění byli vojáci zvláště pečlivě vybíráni a prověřováni. ( Jen tak mimochodem, u těchto jednotek na Opavsku sloužil i Jan Kubiš ve funkci zástupce velitele čety. )
Pojde dobytek,zemřou tví přátelé. I ty jednou zemřeš. Však jedno nikdy neumírá ! Tvé jméno! Tvé jméno,tvá sláva a skutky jenž si vykonal.

Hrdinství je stav ducha, kdy se chlapci mění v muže. A muži v mrtvoly. Obvykle zcela zbytečně.

JSEM VLASTENEC , JSEM NA TO HRDÝ A OSUD MÉ ZEMĚ MI NENÍ LHOSTEJNÝ

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #43 kdy: Srpen 06, 2012, 12:03:48 »
Právě sem si uvědomil, kolik skvěle vycvičených, elitních vojáků, kteří byli osádkami bunkrů, by v případě války jenom seděla ve svých bunkrech a čekali na útok který by nikdy nepříšel. Bojovalo by jen pár na které by směřoval německý úder. Ostatní by čekali zda "ten útok" není jen zastírací akce a dál by museli čekat. Pak by ze svých bunkrů museli stejně ustoupit a bojovat poboku ustupující řadové armády. Zkrátka mi to přijde jako velké mrhání lidským materiálem, když si uvědomíme že obsazeny musely být Všechny (!) bunkry a to vysoce cvičenými vojáky, kteří by v případě opravdové akce z drtivé většiny jen čekali, jelikož by nepřítel nešel právě jejich směrem. Bunkry jsou fajn, ale asi bych byl radši zastáncem mobilní války, zahrnující odvetné výpady na území nepřítele, jelikož jen ten kdo útočí má iniciativu a nutí nepřítele přistoupit na jeho hru, podle jeho pravidel. Ne nadarmo se Němci snažili o protiútoky ještě koncem války, i když by pro ně bylo lepší jen čekat a odrážet nepřítele. 
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

Thor Herman

  • ČSR
  • Podplukovník
  • Příspěvků: 811
  • Není vždy hříchem neuposlechnout příkazu vrchnosti
Re: Opevňovat, či neopevňovat- toť otázka...
« Odpověď #44 kdy: Srpen 06, 2012, 12:11:26 »
V bunkrech byla jen nepatrná část naší armády. Náš klub opravuje jeden pěchotní srub Moravskoostravské linie. Bojová posádka byla pouhých 32 vojáků ( cca, teď se mi nechce dívat do chytrých zápisků, ale byly to myslím dvě směny po 16 lidech) A ti bránili dosti dlouhý úsek, kdyby tam byla řadová pěchota v zákopech, muselo by jich tam být podstatně víc,
Pojde dobytek,zemřou tví přátelé. I ty jednou zemřeš. Však jedno nikdy neumírá ! Tvé jméno! Tvé jméno,tvá sláva a skutky jenž si vykonal.

Hrdinství je stav ducha, kdy se chlapci mění v muže. A muži v mrtvoly. Obvykle zcela zbytečně.

JSEM VLASTENEC , JSEM NA TO HRDÝ A OSUD MÉ ZEMĚ MI NENÍ LHOSTEJNÝ