Autor Téma: Carl Gustaf Mannerheim (FIN)  (Přečteno 3557 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

kcobain

  • Wehrmacht
    Leutnant - poručík
  • Příspěvků: 284
Carl Gustaf Mannerheim (FIN)
« kdy: Únor 10, 2008, 12:00:59 »
Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, baron z Mannerheimu (4.6.1867 - 27.1.1951)





V roce 1882 byl mladý Mannerheim poslán na kadetní školu v Hamině, v roce 1886 byl ze školy vyloučen za porušování disciplíny, a v červnu 1887 složil zkoušky na Nikolajevského jízdní školu v Petrohradě. V roce 1889 ji absolvoval a dotal umístění v řadách jízdního pluku v Polsku, tam čekal až bude uvolněno místo v rytířské gardě.

V roce 1891 byl Mannerheim povolán do Rytířské gardy carevny Marie Fjodorovny do Petrohradu. Tam sloužil do roku 1904, protože byl přidělen jako podplukovník do štábu 52.Něžinského dragounskému pluku se kterým se přesunul do Mandžuska a bojoval v rusko-japonské válce.Tady odstartovala jeho slavná kariéra, kdy při bitvě u Mukdenu byl povýšen za statečnost a velení do hodnosti podplukovníka.

V letech 1905-09 jej carský generální štáb pověřil edením dvou vojensko-vědecko-diplomatické expedic do Turkmenistánu a Pekingu, kde urazil 14000km v sedle.

Po návratu jeho kariéra prudce stoupala. V roce 1909 velel jízdnímu pluku, v r. 1910 byl povýšen na generálmajora a velel pluku carské gardy ve Varšavě. V roce 1912 se stal členem carské družiny a později převzal velení nad jízdní brigádou.

V 1.sv. válce bojoval na rusko-rakouské a rumunské frontě nejprve jako velitel jízdní brigády, poté 12.jízdní divize (1915) a nakonec 6.jízdní armády (léto 1917).Ve válce dostal hodnost generálporučíka a obdržel několik vyznamenání. Krátce po převzetí velení nad armádou onemocněl a  šel na léčení. Jelikož byl odpůrcem komunismu, po bolševickém převratu už pro něj v carské armádě neměli místo a koncem r.1917 se vrátil do Finska které vyhlásilo samostatnost.

V jeho zemi po návratu stále byla ruská vojska, které velení i přes samostatnost Finska odmítalo odvolat a v ulicím zuřily místní střety. Mannerheim vstoupil do "Vojenského výboru", a 16.1.1918 ho senát jmenoval vrchním velitelem ještě neexistující Finské armády. Mannerheim odjíždí na sever, kde ještě měli převahu "bílí" a začal ihned organizovat vojsko. Z Ruska mezi tím do Finska táhly zástupy dobrovolníků, kteří by podpořili případné "rudé povstání" . Později ruský komisař pro válku vydal nařízení ruským vládním jednotkám ve Finsku aby spolupracovali s rudými  jednotkami při odzbrojení "bílých gard". Finská vláda prohlásila že by to bylo považováno jako válečný akt, a zveřejnila Mannerheimovo jmenování vrchním velitelem.

Mannerheim neváhal a nařídil "bílé gardě" odzbrojit rudé jednotky a ignoroval žádost premiéra aby počkal. I když byli slabší než rudé gardy, rudí zahájili ofenzívu a Mannerheim ji obrannými boji zpomalil až se zastavila úplně. Poté zahájil protiofenzívu, kterou poté podpořili i německé intervenční jednotky povolané Senátem. Obrana rudých se zhroutila. V květnu 1918 válka skončila, Mannerheim je jmenován generálem kavalerie a po sporech s vládou a senátem o budování armády odjel do Švédska.

V prosinci 1918 byl zvolen regentem Finska a v roce 1919 kandidoval i na prezidenta, ovšem utrpěl porážku a stáhl se z veřejného života, zabýval se cestováním a sháněním financí pro Finský červený kříž.

V roce 1929 ho hnutí Lapua vyzvalo ke svržení vlády a převzetí moci, ovšem Mannerheim to odmítl.

V roce 1931 se stal prezidentem Mannerheimův starý spolubojovník Pehr Evind Svinhufvud, který ho povolává zpět do politiky na post předsedy rady obrany.

V roce 1933 je Mannerheim povýšen na polního maršála.

Při vylepšování kvalit vojska ovšem byl brzděn nedostatkem financí, a vláda proškrtávala jeho návrhy, z toho důvodu několikrát nabídl rezignaci ale vždy byl přesvědčen aby zůstal. Situace s financemi se nezlepšovala, ovšem v očích lidu Mannerheimova hvězda stoupala a vnímali ho jako národního hrdinu a vojevůdce.

V roce 1939 Mannerheim opět podal rezignaci a trval na ní a s protesty se obrátil i na veřejnost. Vláda mu prostředky na armádu tedy dala.

V říjnu a listopadu Mannerheim vybíral zbraně pro armádu a organizoval cvičení rezervistů a připravoval zemi na válku se SSSR o níž byl přesvědčen že přijde.

30.11.1939 Rudá armáda napadla Finsko. První ofenziva byla zastavena, kde se projevil dopad čistek a úpadku morálky u rudých.

1.2.1940 SSSR připravilo druhou ofenzivu s tím nejlepším co ruská armáda měla, takže malá finská armáda s nedostatkem střeliva nemohla odolat. Finsko muselo postoupit SSSR velká území, zaplatit značnou částku a zavázat se ke spolupráci. Finsko se stávalo stále víc zadluženější ve snaze dovybavit svou armádu.

Když SSSR začal stupňovat opět tlak na hranicích Mannerheim souhlasil s jednáním s Hitlerovským Německem, ovšem se zatnutými zuby, osobně se jich neúčastnil. Výsledkem bylo umožnění průchodu německých jednotek do severního Finska a Laponska a možnosti spolupráce proti případným akcím proti rudé armádě.

Když Německé 22.6.1941 napadlo SSSR, finská armáda měla právě mobilizaci a vyhlásilo okamžitě neutralitu. 25.6. sovětské letectvo masivně bombardovalo  a dělostřelectvo ostřelovalo finská města. Finská armáda pod Mannerheimem rychlou akcí rozdrtila sovětské jednotky u hranic. Mannerheim se po ukončení ofenzívy soustředil na minimalizaci finské účasti v této válce.Odmítal útočit na Leningrad nebo posílit německé jednotky v Laponsku Finy. Část vojska demobilizoval a byl zásadně proti náboru SS ve Finsku.

Po zaslání dopisu Churchillem zda se nechce připojit ke Spojensům Mannerheim toto odmítl.

Následovaly chvíle klidu až do roku 1942 neúspěšnou ofenzivou rudé armády na řece Svir a velkolepými oslavami 75.narozenin Mannerheima, u kterých obdržel titul Maršál Finska. Při nich ho postili návštěvou Hitler a Göring (to ale Mannerheim za poctu nepovažoval).

Během roku 1942 stále sílil tlak Německa na Finsko ohledně Židů. Ohledně finských Židů se odmítali s Němci bavit, ovšem ohledně těch "cizích" váhali, protože Němci jim hrozili zastavit dodávky válečného materiálu.

Patrně by svolili, ovšem vystoupil nečekaně Mannerheim s rezolutní odpovědí NE.

Když poté zatknuli finské Židy žijíci v Německu Mannerheim varoval německého velícího důstojníka ve Finsku Dietla, že stáhne finské jednotky a uzavře železnice. Němci poté zatčené propustili.

V roce 1944 se Němci pokusili o opětovné vydání Židů, Mannerheim to odmítl s tím, že ?Budete si muset počkat, až budu mrtvý??

Během roku 1944 síla Německa ovšem upadala, a tím i jeho akce ve Finsku. V létě 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu, to Mannerheim nečekal, a byly prolomeny hlavní obranné linie. Ovšem Mannerheim zachoval chladnou hlavu a postupně se ruská ofenzíva zastavila i díky dodávce zbraní z Německa. Finové rusům nabídly podmínky příměří, ale Stalin odmítl a požadoval bezpodmínečnou kapitulaci. Rudá armáda zde přisunula další jednotky a chystala se na konečné dobytí Finska. 25.6.1944 vypukla nejkrvavější bitva v severských zemích, v ní finská armáda zastavila lépe vyzbrojenou a početnější sovětskou armádu, která ještě utrpěla značné ztráty. Stalin dospěl k názoru že se další dobývání Finska nevyplatí a nabídl podmínky které byly již přijatelnější.

Finský prezident rezignoval a 4.8.1944 byl zvolen prezidentem Mannerheim, ten zrušil spojenectví s Německem a německé jednotky musely opustit Finsko, vyhlásil Německu válku a uzavřel mír se SSSR.

Když po dvou letech ve funkci prezidenta muselo Finsko odsoudit některé politiky za přípravu útočné války, Mannerheim na protest odstoupil, formálně ovšem ze zdravotních důvodů kvůli SSSR.

Svůj život dožíval v sanatoriu ve Švýcarsku kde pal paměti. Dočkal se státního pohřbu se všemi vojenskými poctami, kde byla velká účast, a SSSR to nelibě nesl. Finští Židé z vděčnosti zaplatili část ceremoniálu.

V roce 2004 ho Finové zvolili v TV hlasování největším Finem všech dob.









Mannerheim s Hitlerem:









Mannerheimův pohřeb:







Zdroje:



http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/184620-carl-gustaf-emil-mannerheim



http://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Gustaf_Emil_Mannerheim