Původ této zbraně je nutno hledat v Hitlerově grandiózní myšlence bombardovat území Velké Británie. A když už to nejde letecky tak to půjde kanony, jenže konvenční zbraně neměly požadovaný dostřel. S řešením přišel v roce 1943 konstruktér Cönders z firmy Röchling Eisen und Stahlwerke v Lipsku. Základním problémem, který bylo nutno vyřešit bylo zvýšení úsťové rychlosti střely. Řešení konstruktéra Cönderse bylo následující : Kanon který se nabíjí zezadu, v určitých odstupech podél hlavně se rozmístí sekundární komory směřující pod určitým úhlem dozadu se zadními závěry. Následně se nabije dělová komora speciálně upraveným nábojem a prachovou náplní a dalšími prachovými náplněmi se naplní boční komory. Po zažehnutí hlavní náplně střela tlačená horkým plynem projde kolem první sekundární komory, horké plyny zažehnou její náplň a udělí ji větší rychlost. A stejný princip se opakuje i u dalších komor..ve výsledku střela opustí hlaveň nevídanou rychlostí jejímž výsledkem je nevídaný dostřel - teoreticky.
Předváděcí zkoušky byly provedeny se střelou ráže 20mm a dopadly na jedničku, Hitler okamžitě udělil projektu vysokou prioritu a na pobřeží Francie se koncem léta 1943 ihned začala stavět v oblasti Marquise-Mimoyecques podzemní baterie 50 kanonů namířených na Londýn s dostřelem 150-200km. Kanony měli mít ráží 150mm a proměnlivý počet komor aby se mohlo dosáhnout různých dostřelů, celkem měly mít tyto děla celkem 28 sekundárních komor. Nabíjení jednoho děla by trvalo 15min, kadence celé baterie by tedy byla 200 ran/min. Vývoj a testy 150mm vysokotlakého čerpadla probíhaly na střelnici v Hillerslebenu a v Peenemünde. Práce se však příliš nedařila, praktické testy ukázaly, že elektrické zažehováni sekundárních komor je základním problémem. Zažehnutí neproběhne okamžitě, ale v rozmezí 0,015 sekundy, což způsobí, že projektil již byl "daleko" na účinné zvýšení rychlosti. Proto se přešlo k zapalování sekundárních komor horkými plyny za střelou. Tento systém měl také své slabiny, často docházelo k náhodným maximům tlaků (jedna komora stále zvyšuje tlak, zatímco druhá se již zapaluje), či docházelo k roztrhnutí hlavně či problémům se stabilizací střely. Dosahovalo se úsťové rychlosti kolem 2000m/vteřinu, při čemže ukázalo že tato rychlost, že již tak vysoká, že maximum bylo šest sekundárních komor. Další komory se již nedokázaly zažehnou tak rychle aby střelu ještě více urychlily. Přesto se pomalu dařilo problémy uspokojivě řešit a (úspěšný) dosažený dostřel pomalu narůstal.
Během zimy výstavba podzemní baterie značně pokročila, ale průzkum RAF vše bedlivě sledoval. Při analýze získaných snímků se čekalo na okamžik kdy bude stavba nejzranitelnější. Ten okamžik přišel 6. července 1944. 617. bombardovací peruť RAF shodila na budované baterie pumy Tallboy. Většina z nich explodovala na povrchu kde vyvolaly malé zemětřesení, ale jedna pronikla do podzemních prostor kde způsobila tak rozsáhlé škody, které již nešly opravit. Hitlerův sen o bombardování Londýna skončil.
Tím však neskončil vývoj zbraně. Projektu se chytla SS, která v něm viděla možnost použití jako klasické dělostřelecké zbraně. Pokračovaly zkoušky čerpadla pro různé ráže. Nikoho asi nenapadlo, jak nepraktické by bylo použití takovéto zbraně v konvenčním boji. Začátkem prosince přišel rozkaz připravit tři děla k boji. Jeden byl údajně namontován na několika upravených železničních vozech spojených za sebou a použit při ofenzívě v Ardenách. Druhý prý střílel na cíle v Lucembursku, tří měl být údajně použit někde v oblasti Trier. Žádný z těchto "bojových" děl nebyl nalezen, takže buď byly zničeny ustupujícími Němci nebo nebyly bojově nikdy použity a jedná se báchorku. Někdy se tato zbraň označuje jako V3.
Vysokotlaké čerpadlo ráže 150mm na střelnici v Hillerslebenu
Po válce se s tímto systémem dále pracovalo a byl dále zdokonalován, podařilo se částečně vyřešit problémy s včasným zapalováním sekundárních komor čímž se podařilo ještě zvýšit úsťovou rychlost. Před začátkem kosmických letů byly dokonce prováděny pokusy s vystřelováním předmětů a měřících "sond" na oběžnou dráhu Země. Některé země (např. Irák či Francie) se pokusily tento systém využívat k stejnému principu jako Němci. Dokonce ještě během války v Perském zálivu existovalo jedno (několik?) funkční čerpadlo s jehož pomocí se Husajn pokoušel ostřelovat území Izraele.
