Autor Téma: Blokáda Otrantského prielivu (1915-1918)  (Přečteno 3681 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Rastislaus

  • Slovenská armáda
  • Major
  • Příspěvků: 622
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 25. listopadu 2008
Blokáda Otrantského prielivu (1915-1918)
« kdy: Prosinec 20, 2007, 05:53:39 »
Blokáda Otrantského prielivu
V začiatočnom období WW1, keď bolo Taliansko ešte neutrálne, britsko-francúzske velenie vyčlenilo na blokádu veľké hladinové lode. Týmto silám však v priestore Otrantského prielivu chýbali základne. Najbližšou základňou bola Malta, ktorá bola vzdialená cez 300 míľ. Nedostatok základní bol natoľko značný, že často v prielive hliadkovalo len zopár lodí, kým ostatné odplávali doplniť si palivo a poskytnúť odpočinok vyčerpaným posádkam. Vtedy mohlo R-U loďstvo blokádu prelomiť, avšak v tomto období bolo veľmi pasívne a obmedzilo sa len na občasné výpady ponoriek. Hoci ponorky do bojov zasahovali zriedka, dosiahli úspech, keď potopili francúzsky pancierový krížnik Leon Gambetta a poškodili bitevnú loď Jean Bart. Po týchto udalostiach sa veľké hladinové lode začali zdržiavať mimo prielivu.
 Keď do vojny vstúpilo Taliansko, situácia Spojencov sa mierne zlepšila, lebo talianske loďstvo hliadkovalo na trase Korfu-Otranto a tak sa britsko-francúzske lode mohli zdržiavať mimo prielivu a v prípade, že by sa R-U pokúšalo prelomiť blokádu, mohli kedykoľvek zakročiť. Blokádu však začali úspešne prelamovať R-U a nemecké ponorky, ktoré potopili v Stredozemnom mori niekoľko britských a francúzskych lodí. V lete 1915 bolo prenikanie ponoriek cez úžinu takým problémom, že sa britsko-francúzske velenie rozhodlo vybudovať v Otrantskom prielive proti ponorkám bariéru. V druhej polovici roka 1915 vyslala VB niekoľko desiatok rybárskych lodí vybavených vlečnými sieťami a mínami. Koncom roku 1915 sa počet týchto lodí zvýšil na 100, ale aj tak do Stredozemného mora prenikali ponorky a tonáž tam potopená sa neustále zvyšovala. V septembri 1915 dosiahla 30 000 BRT, v novembri 135 000 BRT a v apríli 1917 210 000 BRT.
 Tieto pomerne veľké straty poukazovali na neefektívnosť sietí (boli ponorené len do hĺbky 20m a odnášali ich prúdy) a ďalším problémom bolo, že blokádne sily nemali jednotné velenie. V roku 1918 blokovalo Otrantský prieliv 285 rozličných lodí (torpédovky, mínolovky, ponorky, stíhače ponoriek, lode so sieťami, ...)
 Úsilie blokujúcich Spojencov postupne prinášalo výsledky - ponorky museli plávať hlboko pod hladinou, pričom spotrebovávali veľké množstvá elektrickej energie, ale až v roku 1918 bol Otrantský prieliv zablokovaný a nepriateľským ponorkám sa už nedarilo ho preplávať.
 
Leon Gambetta
Zdroj: Námorné bitky (kniha)

Destroyman

  • k.k. Landwehr
  • Gefreiter
  • Příspěvků: 36
Re: Blokáda Otrantského prielivu
« Odpověď #1 kdy: Srpen 06, 2008, 01:05:00 »
S dovolením něco málo doplním…
Finální fáze blokády vypadala tak, že v délce 66 km byly po 300 metrech zakotveny čluny se sítěmi (do hloubky 10 – 60 m) se zavěšenými americkými kontaktními minami. Blokádu dále rozšiřovalo několik linií válečných lodí.
Konkrétně: První linií tvořily dohodové ponorky, které se snažily monitorovat provoz v rakouských přístavech. Další linií bylo 10 – 12 torpédoborců neustále křižujících sem a tam. Třetí linie byla tvořena ozbrojenými rybářskými trawlery s hydrofony – těch bylo pět skupin po sedmi lodích. Následovala samotná síťová přehrada a po ní dalších osm skupin trawlerů (každá skupina po sedmi). U ostrova Korfu hlídkovaly další lodě s hydrofony a celý cirkus uzavíraly americké stíhače ponorek (50-60 lodí). Ve dne byla blokáda doplňována letectvem, a to jak letadly, tak upoutanými pozorovacími balóny. Nechyběla minová pole a ani habaďůry v podobě bójí ve tvaru ponorek apod.
Přesto německé i rakouské ponorky touto monstrózní závěrou pronikaly prakticky až do konce války. Jak? Zdá se že poměrně snadno. Například ponorka U-47 (von Seyffertitz) pronikla závěrou v noci z 23. na 24 května 1918 přibližně takto: Odpoledne se U-47 ponořila do hloubky 50 metrů a pokračovala v plavbě šest hodin. Pak se vynořila, dvě hodiny dobíjela baterie a proplétala se mezi strážními loděmi jako by se nechumelilo. A nakonec se opět ponořila - tentokrát na devět hodin - a byla doma. Podobných průniků Rakušáci provedli celkem asi padesát, přičemž u Otranta prokazatelně ztratili jen jeden člun. Na šrouby U-6 (von Falkhausen) se namotala síť, kterou jakýsi trawler ztratil (!) a posádka nakonec nepohyblivou ponorku sama potopila (přežili všichni). Němci na tom byli podobně – jen těch průniků měli víc, protože měli i víc ponorek. Přesto v Otrantské úžině prokazatelně přišli pouze o UB-53 (najela na dvě miny, deset mužů zahynulo, devět přežilo).  Pro zajímavost dodávám, že jednou Otrantem proplul i jistý Karl Dönitz, velitel ponorky U-68 (o několik dní později byla U-68 potopena u Malty, dva muži zahynuli). Dále by se do celkového skóre blokády dala započítat i britská ponorka W-4, která najela u mysu Rodoni na minu (všichni zahynuli), a dále rovněž britská H-5, kterou omylem torpédovala sesterská H-1 (pět mužů přežilo). Dá se tedy říci, že Otrantská blokáda stála Dohodu spousty úsilí a peněz, přičemž celkové skóre bylo nerozhodné 2:2. Vlastně ne… 14. května 1918 v Otrantské úžině torpédovala U-27 (Josef Holub) britský torpédoborec Phoenix - takže v boje Otrantské úžině nakonec Centrální mocnosti vlastně vyhrály 3:2! :D
Ale abych si nedělal jen srandičky – bylo několik člunů (dva německé, jeden rakouský), které vypluly z Kotoru a zmizely beze stopy. Takže – kdo ví?
U-27, zleva linienschiffsleutnant Holub a fregattenleutnant Tomić
Hádat se na internetu je jako závodit na paralympiádě. I když vyhraješ, pořád jsi debil.