Od roku 1943 prožívalo japonské císařství těžké časy. Do roku 1942 nedokázali japonští piloti létající na strojích A6M nalésti v Tichomoří rovnocenného protivníka. Svědčí o tom nejen úspěch celkově japonských letadel a letců u Pearl Harbouru, ale i při podpoře vyloďovacích obojživelných akcí na pacifické ostrovy. Americké stroje Grumman F4F nebo Brewster F2A se jim dokázali postavit jen tehdy, pokud byl jejich pilot maniak, sebevrah, nebo šílenec. To samé platilo u Britů, kdy se stroje Hawker Hurricane se Zery-Sen (vzor 00, podle roku 2600- 1940) střetly nad Ceilonem a dostali pořádně nafrak, přestože se do té doby o Hurricanech mluvilo jako o výjímečně obratných strojích. Vše se však změnilo v polovině roku 1942, kdy se Amíkům podařilo z pěti vraků A6M smontovat jeden letuschopný exemplář. Ten byl okamžitě podroben testům a bylo zjištěno několik závažných slabin tohoto stroje, čímž byl rozptýlen mýtus, kterým byl zahalen- minimální ochrana pilota, absence kaučuku na nádržích (samosvornost nádrže). To vše na úkor hmotnosti, aby byl stroj obratný (obratnost byl jeden z hlavních požadavků admirality na stíhací letoun.). US NAVY reagovalo tím způsobem, že byly zavedeny stíhací stroje nové generace, kdy byl kladen důraz nejen na obratnost a rychlost jako u konkureence, ale i na velmi silnou ochranu pilota (ve výzbroji bylo Zero celkem konkurenceschopné- 2*20mm kanon, 2*7,7kulomet). Nejvíce se asi proslavily stroje GrummanF6F, ke konci války F8F a pak stroje Vought F4U, které až na britské zmenšené odchovance startovaly s piloty USMC z pozemních základen. Zera začaly padat mnohem častěji. Během dvou let navíc japonsko ztratilo drtivou většinu svých schopných pilotů, kteří před válkou a v Číně nalétali tisíce hodin. Mohl za to jednak příchod oněch nových amerických strojů, americká početní převaha a silná protiletecká výzbroj na amerických lodích. Byly zde tedy snahy o modernizaci současných strojů, a to především Mitsubishi A6M a Nakajima Ki-43 (Ki-44 byl konstruován pro jiné účely, především jako záchytný stíhač, proto ho zde neuvádím). Mitsubishi šlo cestou vylepšení- vybavila A6M samosvornými palivovými nádržemi, pancéřovými deskami a výkonějším motorem (Nakajima Sakae byla nahrazena motorem Kinsei o 1164KW). Tím vznikla verze M8. Ta již dokázala vzdorovat americkým strojům, ale vyráběly se pouze nové stroje a nepřistupovalo se k modernizacím strojů původních. Navíc B-29 se postaraly, aby A6M8 nebyly dodávány v potřebném množství. Nakajima Aeroplane Co. se vydala cestou výroby stroje, který sice několika základními prvky vycházel z Ki-43, ale v zásadě se jednalo o úplně nový stroj.
Vyšel stroj Ki-84 Hayate (vichřice). Zavedením v druhé polovině roku 1944 nemohl již válečné skóre obrátit, ale dokázal to spojencům alespoň silně znepřijemnit. Tedy naštěstí pro spojence přišel již pozdě. Hayate se vyrovnaly pokrokovým strojům, jako byly P-51 a P-47 a mnohdy je dokonce v mnohém předčily- lepši stoupavost a obratnost. Japonsko cítilo potřebu těchto strojů natolik, že ke konci války stavělo podzemní továrny s plánovanou kapacitou 200 Ki-84 měsíčně.
Konstrukční práce na tomto stroji začaly již roku 1942 na popud námořnictva, prototyp vzlétl v březnu 1943. Ihned se ukázalo, že má nejlepší výkony ze všech dostupných japonských stíhačů. Armádní testy v provozních podmínkách začaly v říjnu 1943, sériová verze nesla označení armádní stíhací letoun typ 4 model 1A Hayate, nebo Ki-84Ia. Sériově letouny se dočkaly produkce až v dubnu 1944.V březnu 1944 byla rzpuštěna experimentální testovací peruť těchto strojů a personál s letci byl převelen k 22. Sentai vybavené právě stroji Ki-84. Peruť byla neprodleně odeslána do Číny, kde efektivně bojovala se 14. leteckou armádou USAAF. Pro Američany byyl jejich příchod celkem šok, poněvadž piloti 22. Sentai byli celkem slušně vycvičeni a na své stroje byli zvyklí. P51D přečil s vyjímkou velkých výšek v rychlosti, ve středních výškách byly dokonce tak rychlé, že byly prakticky nezachytitelné. Budil strach i jako stíhací bombardér- 15.5. 1945 provedly stroje Hayate překvapivý útok na americká letiště na Okinawě, kde bylo při nasazení 11 strojů zničeno okolo 20 amerických letounů, jak na zemi, tak ve vzduchu, kdy se sesypaly na přistávající B-29.
Beztak ale docházelo k častým ztrátám, a to především kvůli nedbalému výcviku letců. Stroj se díky vysokému točivému momentu motoru po odlepení ocasu přetáčel nalevo, což mohlo u nováčka mít katastrofální následky. Další potíž byla v tom, že stroj byl vyráběn v zemi se silnou námořní blokádou, kde byl prakticky nedostatek všeho. Použití nekvalitních materiálů mělo za následek snižování výkonů a mechanické spolehlivosti. Zvláště tím trpěly extrémně dlouhé podvozkové nohy, které se při přistání lámaly. Kvůli americkým náletům nebo nikdy dosaženo potřebné a požadované produkce.
Technické parametry:
Pohon: Hvězdicový motor Nakajima Ha-45 o výkonu 1718KW
Výzbroj: 2*K 20mm, 2*vk 12,7mm+ možnost 2 pum 250kg pod křídly
Rozpětí: 11 240mm
Délka: 9 920mm
Výška: 3 390mm
Plocha křídel: 21m2
Hmotnost: 2 660kg (3 890kg max)
Max. Rychlost: 631 km/h
Dostup: 10 500m
Dolet 2 168km
Stoupavost: 1 100m za 1 min
