Panzernet fórum

První světová válka => Události mezi světovými válkami => Téma založeno: simamasa Únor 05, 2015, 05:06:53

Název: Boje na Podkarpatské Rusi (1938-1939)
Přispěvatel: simamasa Únor 05, 2015, 05:06:53
Boje na Podkarpatské Rusi
Pozn. autora: Původní článek: únor 2015. Přepracováno: květen 2019

1. Aktéři

1.1. Československo
Podkarpatská Rus byla čs. generálním štábem označena jako Hraniční oblast 42. Tu měla bránit 12. pěší divize, které velel generál Oleg Svátek. Do sestavy 12. pěší divize patřil 20. pěší pluk ze slovenských Michaloviec, 36. pluk z Užhorodu, 45. pluk „Rumunského“ z Chustu a 12. dělostřelecký pluk. Prvotní nepřátelský nápor měly nést dva prapory Stráže obrany státu (SOS) z Užhorodu a Chustu. Prapory SOS byly sestaveny z příslušníků Finanční stráže, četnictva, policie a vojáků v záloze. Primárním účelem jednotek nejen na Podkarpatské Rusi, ale i na Slovensku bylo zajistit celistvost území od východu až na západ, aby byl možný případný ústup hlavních jednotek na východ a zároveň aby byla zachována společná hranice s Rumunskem, spojencem v rámci „Malé dohody“, odkud mohli do Československa proudit posily. Na začátku roku 1939 byl pražskou vládou jmenován ještě armádní generál Lev Prchala ministrem podkarpatoruské autonomní vlády. Fakticky měl dohlížet na pro-ukrajinsky orientovanou vládu a celkově udržovat v oblasti pořádek. Problémy totiž tvořili Síčovci čili členové polovojenské Organizace národní obrany Karpatská Síč (Orhanizacija Narodnoji Oborony Karpatska Síč).

1.2. Maďarsko
Pasivita maďarského obyvatelstva na území tehdejší Podkarpatské Rusi přiměla maďarskou vládu, aby 1. října 1938 zřídila diverzní štáb oddílů Szabadczapatok. Členové této „teroristické“ organizace byli často nazývání samotnými Maďary jako Garda otrhanců (Rongyos gárda) a to z toho důvodu, že jejími členy byli převážně příslušníci budapešťské spodiny. Úkolem těchto oddílů byly záškodnické akce na území Československa. Szabadczapatok byl podřízen náčelníkovi V. oddělení generálního štábu maďarské armády. Politicky byly vedeny Miklósem Kozmou, přímým vojenským velitelem byl podplukovník Iván Hejjás.

1.3. Polsko
I polská strana se do konfliktu na Podkarpatské Rusi zapojila. 10. října 1938 obdrželo totiž maďarské velvyslanectví ve Varšavě příslib podpory od polského generálního štábu. Ona podpora spočívala v partyzánských akcích z polského území v úseku Užhorod-Mukačevo. 20. října byla za tímto účelem vyslána do Budapešti polská spojovací mise. Ta měla dohodnout koordinaci polsko-maďarských akcí. V Polsku dostaly akce název operce Lom., jednotky se jmenovaly Strzelec a spadaly pod Expozituru č. 2, II. oddělení Hlavního štábu polské armády.

1.4. Karpatská Síč
Jak již bylo zmíněno výše, problémy na Podkarpatské Rusi tvořila organizace Síč. Název byl odvozen od střediska kozáků na Dněpru z 16. až 18. století. Fakticky Síči velel generální štáb Karpatské Ukrajiny, který tvořili členové Organizace ukrajinských nacionalistů. Náčelníkem byl podplukovník Michajlo Kolodzinskij. Vzorem této organizace jistě byly německé oddíly SA a SS. Členy organizace se stali především haličští utečenci a členové Organizace ukrajinských nacionalistů. Síč vznikla ustanovující schůzí 9. listopadu 1938.
Název: Re: Boje na Podkarpatské Rusi 1938-1939
Přispěvatel: simamasa Únor 05, 2015, 05:18:56
2. Boje proti Maďarsku před Vídeňskou arbitráží

Boje na území Podkarpatské Rusi se začaly odehrávat až po Mnichovské dohodě a měly charakter převážně partyzánských záškodnických akcí. V noci ze 7. na 8. října 1938 byly nejdříve z letadel rozhozeny letáky, které vyzývaly maďarské obyvatelstvo na Podkarpatské Rusi k tomu, aby prováděli různé sabotážní akce a vojáky v řadách armády ke zběhnutí. Byla jim za to slíbena i odměna. 10 pengö za pušku a 100 pengö za lehký kulomet.

První větší boj mezi jednotkami čs. armády, respektive Stráží obrany státu, byla akce započatá 10. října, kdy v ranních hodinách přešla skupina okolo dvaceti pěti maďarských teroristů hranici a v železniční zastávce Mužijovo u Berehova přepadla osobní vlak. Ve vlaku Maďaři zabili průvodčího a zajali strážmistra četnictva a poručíka armády, kteří ve vlaku náhodou cestovali. Lokomotiva byla následně zničena výbušninami. Teroristé poté z místa utekli do kopců nad Berehovem směrem na Mukačevo.

Další noc z 11. na 12. října přešla další skupina hranici v úseku Kosina. Mezi Berehovem a Mukačevem se pravděpodobně spojila se skupinou z předešlého dne. Tato skupina však již byla velmi početná. Lokalizovat skupinu se čs. jednotkám podařilo až v močálech a lesích u Šalanek v okolí Sevljuše. Velitelství Hraniční oblasti 42 vyslalo na zničení dva prapory 45. pěšího pluku s podporou tanků, rotu jezdectva, rotu cyklistů, oddíl z 12. dělostřeleckého pluku a dokonce i 13. letku ze Spišské Nové Vsi. Po bojích byli maďarští teroristé téměř zlikvidováni. Čs. vojáci zde zajali 26 důstojníků (včetně velitele akce kapitána Ernesta Berzewitziho), 63 poddůstojníků, 205 vojínů a k tomu 3 československé civilisty maďarské národnosti. Zajištěno bylo podle zpráv přes 259 pušek, 14 samopalů, 350 ručních granátů a to včetně 38 000 nábojů pro pušky a 4 000 nábojů pro samopaly. Zbytku Maďarů se podařilo uprchnout. Ti však byli dostiženi na Černém močálu, kde se podařilo zajistit 60 pušek a několik samopalů. Poslední zbytky teroristů byly zlikvidovány při snaze přejít do Polska na polonině Runa.

22. října 1938 narušily dvě maďarské stíhačky čs. vzdušný prostor a provedly útok cca 4 kilometry jižně od Užhorodu v prostoru obce Minaj.

Boje probíhaly také u obce Kosino. Zde se nacházela linie čs. lehkého opevnění, kterou se maďarské jednotky Szabadczapatok snažily od 24. října Maďaři prorazit. Onoho 24. října se jednalo o skupinu v počtu kolem 200 mužů. Ta však byla odražena dvěma družstvy SOS.

Další přepad z maďarské strany v oblasti Kosino proběhl 27. října. I tentokrát se však Maďaři museli stáhnout.

29. října pak Szabadczapatok na oblast u Kosina zaútočil znovu. Tentokrát se jednalo o postavení Stráže obrany státu v budově mlýna. Družstvu SOS se podařilo útok odrazit až po příjezdu posil včetně tanků. Po tomto útoku byla oblast v okolí Kosina obsazena 260 vojáky a bylo sem převeleno 9 tanků. Toho samého dne se podařilo čs. protiletadlovým dělostřelcům sestřelit nad československým územím, konkrétně nad polním letištěm u Rachova, maďarskou stíhačku.

Poslední boje v Kosinu a okolí se odehrály poslední říjnový den, tedy 31. října 1938. Asi 200 maďarských teroristů vniklo přímo do obce, kde zaútočili na místní četnickou stanici. Za hranice Maďaři ustoupili až po příjezdu čs. tankové čety a dvou pěších rot. Čechoslovákům se podařilo zajmout 13 členů organizace Szabadczapatok. Po tomto útoku dal štáb čs. VI. sboru maďarské straně ultimátum, že v případě dalšího útoku bude z československé strany použito dělostřelectvo. S takovým ultimátem však nechtěl souhlasit Hlavní štáb čs. armády v Praze.
Název: Re: Boje na Podkarpatské Rusi 1938-1939
Přispěvatel: simamasa Únor 06, 2015, 11:22:58
3. Vídeňská arbitráž

Vídeňské arbitrážní jednání se uskutečnilo na základě krachu jednání československé a maďarské strany o úpravě společných hranic. Arbitráž probíhala ve Vídni v zámku Belvedere za účasti ministrů zahraničí Německa (Joachim von Ribbentrop) a Itálie (Galeazzo Ciano), jakožto arbitrů, Československa (František Chvalkovský) a Maďarska (Kalmán Kánya). Přizváni byli též Jozef Tiso a Augustin Vološin, představitelé Slovenska, respektive Podkarpatské Rusi. Toto arbitrážní jednání bylo ve své podstatě revizí Trianonské smlouvy.

Arbitráž byla ukončena 2. listopadu 1938 a podle ní připadlo Maďarsku celkem 1523 km2 území Podkarpatské Rusi.  Nová hranice procházela přes Užhorod (Maďarskem zabrán) – Malá Dobroň – Velká Dobroň – Čomonín – Strabičovo – Goronda – Kolčino – Mukačevo (Maďarskem zabráno) – Makarovo – Sevljuš – Fančikovo – Sasovo – řeka Tisa. Hranice přetnula důležité železniční a silniční spojení mezi Slovenskem a celou Podkarpatskou Rusí. Z toho důvodu musela čs. armáda vybudovat vojenskou silniční magistrálu o délce 274 kilometrů vedoucí převážně v horském terénu po trase od Sniny přes Malý Berezný a Svaljavu až do Chustu. Železniční osobní doprava byla vyřešena dohodou o peáži, která byla dojednána v prosinci 1938. Autobusová osobní doprava byla zredukována a přesunuta na sever přes vojenskou „svatou cestu“, jak zněl název vžitý mezi vojáky pro nově vybudovanou vojenskou magistrálu. Kvůli ztrátě letiště v Užhorodě musela armáda vybudovat též nové letiště severovýchodně od Chustu. Hlavním městem nové Podkarpatské Rusi se stalo město Chust.
Název: Re: Boje na Podkarpatské Rusi 1938-1939
Přispěvatel: simamasa Únor 07, 2015, 06:43:49
4. Boje s Polskem

Boje na severní hranici Podkarpatské Rusi s Polskem začaly později než ty s Maďarskem. První polská skupina teroristů Strzelec přešla čs. hranice 23. řijna 1938 a mezi obcemi Pudpoloze a Nižní Verecký se pokusili vyhodit do vzduchu most číslo 111.

Další den, tedy 25. října přešli dvě polské čety o celkovém počtu asi 40 mužů hranici na československé území. Teroristé prošli od Siněviru do údolí řeky Riká u Vučkova. Zde se pokusili o zničení ocelového mostu přes řeku. Ráno však byla nálož nalezena místním lesníkem, který se pokusil spolu s přivolaným členem hlídky SOS nálož zneškodnit. Oba dva však přišli o život.

V noci na 26. října vnikly na čs. území u Siněvirské Poljany další dvě polské jednotky. Ty následně poškodili železniční trať a telefonní vedení u Zabrodě. Další noc se ta samá skupina pokusila zničit most u Ubly.

28. října se polské oddíly pokusili znovu zničit most u Vučkova. Po přestřelce, která se strhla o most, se však museli stáhnout. Při následném ústupu ještě stihli přepadnout budovu lesní správy Siněvirská Poljana.

Lesovna v Siněvirské Poljaně se stala terčem polského útoku i následující den, kdy na ní 29. října zaútočila další skupina oddílů Strzelec. Přivolaný oddíl Stráže obrany státu však donutil Poláky k ústupu.

30. října se odehrál další přepad z polské strany. Stalo se tak opět u mostu v Nižních Vereckých. Zde se však nacházela zesílená hlídka SOS, a tak se Poláci obrátili na ústup. Na místě zanechaly výbušniny určené pravděpodobně k demolici mostu. Při pronásledování byli dva Poláci zajati a byly u nich nalezeny polské vojenské dokumenty.

Následujícího 31. října museli čs. hraničáři odrazit útok asi 200 polských záškodníků, kteří se snažili dobýt budovu čs. finanční stráže v Novoselici.
5. listopadu 1938 došlo k dalšímu přepadu čs. jednotek. Tentokrát v obci Toruň. Polské oddíly zde do sklepa budovy pošty, která sloužila jako sídlo československé SOS, umístili trhavinu. Ta poštu vážně poškodila, nicméně SOSáci se ubránili až do příchodu posil, které donutili Poláky k ústupu.

7. listopadu pak polské jednotky zaútočily na horskou klauzuru (vodní nádrž na snazší splavování dřeva) Fuliovce. Podařilo se jim zničit dřevěný most, nicméně hlavní nálože, které měly zničit samotnou přehradu, nevybuchly.

O tři dny později, tedy 10. listopadu, polští teroristé v počtu sedmdesáti členů přepadli vesnice Belasovice a Nižní Verecký u Vereckého průsmyku. Poláci vyloupili poštu, oblehli četnickou stanici a pokusili se vyhodit most. Pomocí pár rukojmích se Polákům podařilo zajmout dalších 20 příslušníků Stráže obrany státu, které zavlekli do Polska. Tam byli všichni členové SOS obviněni z nedovoleného přechodu státních hranic se zbraní v ruce za účelem vyvolání nepokojů.

Další den, 11. listopadu, byl polskými teroristy poškozen železniční most u Jabloňova. Tím došlo k přerušení železničního spojení mezi Svaljavou a Volovcem. Tato akce byla poslední polskou akcí, ve které se Poláci snažili zničit nebo poškodit čs. komunikační objekty.

18. listopadu polské oddíly Strzelec poškodili turistickou Rozsypalovu chatu u Skotarského. U Huklivého však byli Poláci dostiženi příslušníky SOS. Mezi mrtvými Poláky byl i kapitán polské armády baron Podmanicki, který velel této akci. Poláci však následující noc čs. hranici překročili znovu, tělo pohřbeného Podmanického exhumovali a přenesli ho do Polska za skotarský tunel, kde už byl přistaven vlak, který ostatky barona Podmanického odvezl.

25. listopadu 1938 vydal Hlavní štáb polské armády rozkaz, aby byla ukončena diverzní akce Lom. Tím skončily polské vpády na čs. území a severní hranice Podkarpatské Rusi se uklidnila. Zastavení bojů bylo pravděpodobně následkem jednak zvyšování počtu polských ztrát a jednak zprávami o záškodnických akcích v tisku, které vrhaly na Polsko špatné světlo.
Název: Re: Boje na Podkarpatské Rusi 1938-1939
Přispěvatel: simamasa Únor 10, 2015, 07:38:21
5. Boje s Maďarskem a Karpatskou Síčí po Vídeňské arbitráži

5.1. Mezi Vídeňskou arbitráží a 14. březnem 1939
Po Vídeňské arbitráži se převážně Maďarsko snažilo pomocí záškodnických skupin destabilizovat situaci na Podkarpatské Rusi s tím, aby si připravilo lepší půdu pro invazi, která byla naplánovaná na 19. – 21. listopadu 1938. Tento Maďarský krok však neušel agentům německého Abwehru a Sicherheitsdienstu (německé zpravodajské služby). Následně 21. listopadu předali velvyslanci Německa a Itálie maďarské vládě zprávu, že útok na Podkarpatskou Rus by byl porušením Vídeňské arbitráže a v případě realizace útoku hrozilo Německo Maďarsku vojenským zakročením. Dali tak Maďarsku najevo, že další územní zisky mohou Maďaři získat, jen při větší spolupráci s Německem.

Co se samotných bojových potyček týká, tak v této etapě je zaznamenán případ, který se odehrál 15. listopadu u železniční stanice Klučárky. Hlídka SOS zde byla v noci přepadena. Zavolané posily, které dorazily na místo útoku, však útočníky nezastihly.

Další střet hlídky SOS s Maďary se odehrál 19. listopadu 1938 v Černém Ardově. Při této akci použili maďarští teroristé i granáty a donutili tak čs. SOSáky k ústupu. Nicméně k další akci ze strany Maďarů nedošlo.

Nejvážnější incident celého tohoto období se odehrál až v lednu následujícího roku v Mukačevu, přesněji v jeho části v Rozvegově. Zde totiž nová hraniční čára vytvořila maďarské předmostí za řekou Latoricou a takticky důležitý most přes řeku ležel na maďarském území. Jednání ze strany Československa o úpravu hranice nikam nevedla, a tak se začalo proslýchat o vojenském obsazení maďarského předmostí čs. armádou.  6. ledna 1939 v ranních hodinách začali maďarští vojáci a příslušníci organizace Szabadczapatok ostřelovat čs. hlídku Stráže obrany státu u Podmonastýru a během přestřelky vnikly na čs. území. Během krátké doby na místo dorazily dvě družstva čs. pěchoty z 36. pěšího pluku a tři obrněné automobily. Posily donutili Maďary k ústupu nejen za hranici ale až k samotné Latorici. Zde českoslovenští vojáci dostali rozkaz ke stažení z maďarského území. Při ústupu však byl poškozen jeden čs. obrněný automobil, který dále nebyl schopen pohybu. V 5:30 do Rozvegova dorazila československá baterie houfnic, které začaly ostřelovat maďarské pozice a pomohla tak k ústupu Čechoslováků. O dvě hodiny později se Maďaři pokusili o nový útok, nicméně byli zastaveni čs. obrannou linií. Po druhé hodině odpoledne hlásili čs. pozorovatelé, že ulicemi Mukačeva proudí maďarské posily. Následně tak začali čs. děla ostřelovat samotné Mukačevo. Zasaženo bylo i náměstí a hlavní ulice. Poškozeny byly mimo jiné hotel Csilag, kino a radnice. Incident byl ukončen až na základě jednání parlamentářů ve večerních hodinách. Na československé straně zahynulo 5 vojáků a 12 jich bylo raněno. Maďarské ztráty byli 19 mrtvých a 23 raněných. Smíšená vyšetřovací komise označila za hlavního viníka Maďarsko, hlavně oddíly Szabadczapatok. Komisí bylo dále navrženo, aby v Mukačevu vzniklo 1,5 km široké demilitarizované pásmo kolem hranice. Maďarské jednotky také dostaly rozkazy, aby se nepouštěly do přestřelek s čs. jednotkami. Moskevskými novinami Pravda byl incident označen za první ohnisko války ve střední Evropě.

2. února prohlásil v Berlíně maďarský velvyslanec před německým ministrem zahraničí, že v době konání voleb na území Podkarpatské Rusi 12. února vzniknou nepokoje. Maďarsko tak bude muset podniknout vojenský zásah, aby ochránilo místní obyvatelstvo maďarské národnosti. Joachim von Ribbentrop dal ale najevo, že musí být dodrženy podmínky Vídeňské arbitráže.

V noci ze 3. na 4. března podnikla skupina Karpatské Síče přepad skladu zbraní čs. četnictva v Chustu a ukradla 60 pušek. Autonomní vláda však prohlásila, že provede ozbrojený zákrok vůči Síči, a tak byly uloupené zbraně vráceny.

12. března 1939 sdělil Adolf Hitler maďarskému velvyslanci v Berlíně, že „okamžik k obsazení Karpatské Ukrajiny je nyní příznivý.“ Následující den byla tato informace předána regentu Miklósi Horthymu a zároveň maďarský ministr zahraničí předal na československé velvyslanectví v Budapešti nótu, aby čs. jednotky složily zbraně a do 24 hodin opustily území Podkarpatské Rusi.

Mezi 13. a 14. březnem se generální štáb Karpatské Síče pod vedením druhého muže Síče Romanem Šuchevičem pokusil o puč proti autonomní vládě Augustina Vološina a čs. armádě v Chustu. Nejprve byl v pozdních nočních hodinách 13. března Síčovci zajat zemský velitel četnictva pplk. Vladimír Waka. Waka byl nicméně zajat za podivných okolností (připočtěme k tomu fakt, že v roce 1924 byl propuštěn pro ztrátu důvěry a reaktivován až v roce 1938). Síčovcům se díky tomu podařilo ukořistit zbraně z četnické stanice a zablokovat poštu, policejní stanici, nádraží a budovu vlády. Následně se pokusili o přepad a odzbrojení posádky I. praporu 45. pěšího pluku. Tento útok byl ale odražen. Čs. vojáci pod velením generála Olega Svátka použili v protiútoku také obrněné automobily a děla. Na následnou výzvu ke kapitulaci reagovalo jen pár příslušníků Karpatké Síče. Zbytek se zabarikádoval v hotelu Koruna, který se nacházel na náměstí. Po následném hlavním útoku čs. armády se ale i ten vzdal. Zajato bylo celkem 51 Síčovců, z toho pouze čtyři Rusíni a zbytek byli emigranti z Haliče. Dále bylo nalezeno 11 mrtvých a 30 raněných příslušníků Síče. Na Československé straně padlo pět vojáků a devět jich bylo raněno. Za zajímavost stojí, že mezi náhodnými oběťmi byl i americký občan ukrajinského původu, který chtěl bojové akce nafilmovat.  Armádní generál Lev Prchala poslal po tomto incidentu do Prahy zprávu, že došlo k úplnému potlačení puče v Chustu a dalších místech jako ve Volovém nebo Toruni, kde došlo k menším pokusům o puč a dále, že byl vydán rozkaz k odzbrojení všech příslušníků Karpatské Síče na celém území Podkarpatské Rusi.

5.2. Boje po 14. březnu 1939
14. března 1939 po páté hodině ráno zahájily maďarské jednotky útok na území Podkarpatské Rusi po celé délce hranice. Armádní generál Lev Prchala nařídil protiútok v hlavním směru na Mukačevo s cílem vytlačit maďarskou armádu z Podkarpatské Rusi. Následně ve 20:00 vyhlásil Augustin Vološin po jednání autonomní vlády samostatnost Podkarpatské Rusi. Učinil tak v důsledku izolovanosti na českých zemích, neboť Slovenský sněm vyhlásil samostatnost Slovenska. Zároveň Vološin požádal Německo o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou, jak se nový stát nazýval. Tato žádost však nebyla vyslyšena. Německý konzul v Chustu Hamilkar Hoffmann totiž Vološinovi sdělil, že ministr zahraničí Německa Ribbentropp radí nebránit maďarské armádě v postupu, neboť Německo nemůže nad Karpatskou Ukrajinou vyhlásit protektorát.  Ve 23:00 pak čs. vláda odpověděla na maďarské ultimátum z 13. března, tak že souhlasí s vyklizením Podkarpatské Rusi, nicméně se složením zbraní do maďarských rukou nikoliv. Zároveň oznámila, že pro jednání zplnomocňuje arm. gen. Prchalu.

15. března pověřil arm. gen. Prchala velením nad celou Podkarpatskou Rusí generála Olega Svátka, velitele 12. pěší divize. Následně Prchala opustil společně se dvěma důstojníky a pod ochranou dvou obrněných automobilů Podkarpatskou Rus směrem na Slovensko s tím, že se pokusí u generálního štábu vyjednat pomoc. Ve Spišské Nové Vsi se však dozvěděl, že Německo souhlasí s maďarským obsazováním, a tak generálu Svátkovi odeslal rozkaz, který nařizoval ústup čs. jednotek. V 11:00 se do Mukačeva na maďarské velitelství dostavil čs. parlamentář plukovník gšt. Jan Heřman s požadavkem k zastavení palby a nerušeně tak evakuovat čs. jednotky a majetek. Maďarské velení požadovalo okamžitou kapitulaci s tím, že následně budou všichni Čechoslováci přesunuti přes Maďarsko zpět do vlasti. Z Československé strany ale byly tyto podmínky odmítnuty. Ve 12:00 generál Svátek vydal rozkaz k ústupovým bojům. Západní skupina (Užhorod – Velký Berezný) a střední skupina (Svaljava – Iršava – Chust) se měly spojit a společně ustoupit na Slovensko. Východní části jednotek (Chust – Rachov) se měly dostat do Rumunska. Celkem bylo na Podkarpatské Rusi cca 8 000 vojáků a příslušníků Stráže obrany státu. Proti nim maďarské jednotky pod velením generála Ference Szombathelyho v počtu asi 50 000 mužů směřovaly ve třech hlavních proudech. První byl ve směru od Užhorodu na sever po řece Už s cílem obsadit křižovatky Perečin, Velký a Malý Berezný až k Užockému průsmyku na hranicích s Polskem a zamezit tak ústupu čs. jednotek na Slovensko. Druhý proud směřoval od Mukačeva směrem na Svaljavu, jakožto komunikační uzel a odtud na Volovec a Skotarský průsmyk u Polských hranic. Třetí směr maďarského útoku vedl údolím Tisy na Chust a dále pak údolím Riky k Toruňskému průsmyku. Mezi hlavní čs. opěrné body byly na pravém křídle (z československé strany) Onokovce u Užhorodu, na středním úseku Čiňaďovo u Mukačeva a železniční stanice Strabičovo ležící na trati Čop – Mukačevo a na levém křídle komunikační uzel Frančikovo. Po proražení obrany u Onokovic začali Maďaři postupovat směrem na Perečin a Velký a Malý Berezný. Zde do boje zasáhlo šest tanků a dva kanóny, které sem dorazily ze Slovenska i přes zákaz tamního velitele kasáren. Nové obranné postavení se pak podařilo vybudovat v soutěsce u Voročova před Perečinem. Na středním úseku, konkrétně u Čiňaďova, se obránci museli stáhnout do nového obranného postavení v beregvardské soutěsce. V odpoledních hodinách generál Oleg Svátek opustil Svaljavu směrem na Perečin a na velitelství ve Svaljavě zůstalo jen několik čs. důstojníků v čele s plk. gšt. Heřmanem. Ze Svaljavy dále odjel směrem k polským hranicím evakuační vlak s československými státními zaměstnanci. Tento vlak přibral další osoby ve Volovci a následně po dvou dnech dorazil do Moravské Ostravy. Ve 22:00 opustily Svaljavu poslední čs. vojáci dvou praporů 36. pěšího pluku, četa obrněných aut a spolu s nimi i obránci beregvardské soutěsky, kteří pro svůj ústup využili sněhovou přeháňku. Tyto jednotky se museli při svém ústupu na Perečin ještě probít přes Maďary již obsazené Tuří Remety. Ostatní rozptýlené jednotky ustupovaly údolím Turji nebo přes Volovec a dále podél polských hranic k Užoku.

V nočních ranních hodinách 16. března vydal gen. Svátek rozkaz, aby obrana u Voročova byla držena alespoň do 17. března do poledne. Díky tomu by pak mohla převážná část střední a západní skupiny ustoupit přes Perečin a Velký a Malý Berezný na Slovensko. Zdejší obrana však vydržela déle, a to až do ranních hodin 18. března. V 5:00 byl vydán rozkaz, aby čs. jednotky a civilisté byli urychleně evakuování z Chustu. Směr ústupu byl na město Ťačovo a hraniční přechod s Rumunskem. Maďarský útok na Chust byl zlikvidován obranou soutěsky u Krive a později druhou obrannou linií u mostu přes řeku Riku. Tím byla umožněna plynulá evakuace až do dvou hodin odpoledne, kdy z Chustu odjela poslední civilní kolona. V 16:00 opustili město i čs. jednotky včetně obrněného automobilu, který však byl u Buština zasažen. Další maďarské napadání této kolony však neprobíhalo kvůli maďarským obavám před Rumunskou reakcí.  V této oblasti však docházelo k přestřelkám s Karpatskou Síčí. Největší střetnutí probíhala v Buštině a v Ťačově, kde museli čs. jednotky použít i děla. Ve večerních hodinách 16. března pak začali první českoslovenští vojáci opouštět území Podkarpatské Rusi do Rumunska přes hraniční most přes Tisu ve městě Ťačovo. Za hranicemi následně odkládali zbraně a odstavovali armádní vozidla. Chvíli před půlnocí hranici přejel i osobní automobil s Augustinem Vološinem a také několika představiteli Karpatské Síče. Zbylí členové Síče se postavili u Rokosova na odpor proti maďarskému postupu. Zde však byli maďarskou armádou zlikvidování. Ti, kteří přežili, se dali na ústup do Rumunska, avšak Rumuni je odmítli pustit na své území a vraceli je zpět. Za zmínku stojí, že maďarská armáda zajaté Síčovce rovnou popravovala.

Poslední českoslovenští vojáci opustili území Podkarpatské Rusi v ranních hodinách dne 18. března 1939. Tedy tři dny po vzniku Slovenského štátu a obsazení Čech a Moravy německou armádou. Toto čtyřdenní střetnutí si vyžádalo na československé straně 70 mrtvých a 120 raněných. Oficiální maďarské ztráty jsou udávány na 72 mrtvých a 244 raněných. Lze však očekávat, že maďarské ztráty byly vyšší kvůli jejich pozici útočníka. Maďarské obsazování Podkarpatské Rusi skončilo v pozdních hodinách 18. března 1939.
Název: Re: Boje na Podkarpatské Rusi (1938-1939)
Přispěvatel: simamasa Květen 20, 2019, 12:47:00
Seznam zdrojů

ČAPOVOVÁ, Eva. Vztahy Československa a Maďarska v roce 1938 [online]. Brno, 2014 [cit. 2018-10-01]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/misnr/Bakalarska_prace_Capovova.pdf. Bakalářská práce. Masarykova Univerzita.

HOLUB, Ota. Stůj! Finanční stráž!. Praha: Naše vojsko, 1987. Fakta a svědectví (Naše vojsko), sv. 101.

LÁŠEK, Radan. Obrana Podkarpatské Rusi. Paměť a dějiny [online]. 2009 [cit. 2018-10-01]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0901/021-029.pdf.

Padlí obránci z bojů o čsl. pohraničí 1938-1939 [online]. Codyprint, c2011 [cit. 2018-11-11]. Dostupné z: http://codyprint.cz/padli/

POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-237-6.

POP, Ivan. Podkarpatská Rus. Praha: Libri, 2005. Stručná historie států. ISBN 80-7277-261-9.

RYCHLÍK, Jan a Magdaléna RYCHLÍKOVÁ. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-556-0.

VONDROVSKÝ, Ivo. Opevnění z let 1936-1938 na Slovensku. Dvůr Králové nad Labem: FORTprint, 1993. Pevnosti. ISBN 80-900299-5-7.