Panzernet fórum

Všehochuť => Autorské válečné povídky => Téma založeno: RainBowPolux Březen 06, 2012, 04:37:50

Název: Živý Mrtvý
Přispěvatel: RainBowPolux Březen 06, 2012, 04:37:50
         Živý Mrtvý

        Rakev pokrytá vlajkou ležela na podstavci na malém hřbitově. Kolem rakve postávali pozůstalí - ženy v černých šatech, muži v černých oblecích. Opodál stálo též několik vojáků v ceremoniálních uniformách, drželi pušky a připravovali se vypálit několik čestných salv. Důstojník zavelel, rány otřásly hřbitovem a vzduch se zaplnil zplodinami po výstřelech. Rakev byla spuštěna do hrobu, přátelé a rodina dali poslední sbohem květinou vrženou do hrobu a poté již byla rakev zasypána. Voják mohl odpočívat navždy.
   Týden před pohřbem byl vojín Zacary Falcon zdravý a tvrdý voják. Sloužil na základně v poušti a bojoval se svými druhy proti nepřátelům demokracie. Na základně byli vojáci v relativním bezpečí vysokých zdí a kulometných věží, někdy ale bylo potřeba vyjít ven a bojovat.
   A tak jednoho zvláštního dne bylo několik mužů vysláno na průzkum nedalekého města drženého povstalci. Dostali přiděleny čtyři lehce pancéřovaná terení vozidla a vyrazili ze základny. Když projížděli branou, prohodil vojín Norman nepatrnou notičku, že se dnes něco stane, že to cítí v kostech. Nikdo těmto slovům nevěnoval moc pozornosti, většina byla zahloubaná v sobě a myslela na své nejbližší a hlavně na štastný návrat na základnu.
   Průzkum osad a měst byla již celkem rutina, i když čas od času se někdo nevrátil, nidko si to však nesměl připustit, že právě on dnes bude ten smolař. Když se vzdálili dále od základny, vojáci přestali mlčet a začali se bujaře a možná naposledy bavit, mluvili o všem, o svých dětech, o politice, o sexu a o mnoha dalších tématech, nikdo však nenahodil nic o válce nebo o dnešní akci, na tu bylo prozatím lepší nemyslet.
   Cesta utíkala rychle a zanedlouho již dojeli k vysokému železničnímu náspu, před kterým zastavili. Vojáci disciplinovaně vyskákali z vozidel a začali se chovat tiše a nenápadně. První dva vojáci dostali rozkaz vyšplhat na násep a podívat se do města dalekohledem. Rozkaz vykonali a vše prozatím vypadalo klidně, průzkumníci nehlásili žádné spatřené nebezpečí nebo nějakou odchylku od normálního stavu. Ostatní vojáci dostali rozkaz k postupu na násep a počkat v bezpečí za jeho vrcholem. Vojín Norman opět prohodil svou otřepanou větu o tom, že se dnes něco stane. Jeho výroku opět nikdo nevěnoval pozornost. Velitel netrpělivě tikal očima po městě a zdálo se, že něco tuší. Pět vojáků bylo vysláno do města, přeskočili násep a svezli se po jeho druhé straně, přitiskli se ke zdi hliněného domku na kraji města. Ostatní mezitím vylezli až na vrchol náspu, aby mohli pozorovat dění ve městě a popřípadě průzkumnou skupinku krýt palbou.
   Skupinka zmizela v ulicích a chvíli se nic nedělo. Vojáci neustále hlásili veliteli jen: ,,Čisto! Čisto!“ Poté se na chvíli odmčeli a ohlásili se až s větou: ,,Je jich tady snad tisíc! A všichni po nás dou!“ Čtyři z pěti vojáků poté  vyběhli ven a blížili se k náspu, ostatní je už mezitím kryli palbou.
Jen co zaběhli do bezpečí náspu, zeptal se velitel, kde je ten pátý. Odpovědi se mu dostalo velice nepřesné a to, že ho prý zajali a pak že je hnali, že se nedalo nic dělat. Ulice na kraji města se mezitím naplnila po zuby ozbrojenými povstalci, mezi nimiž nechyběli ani ozbrojené děti.    Vyčkávali s prsty na spoušti, ale rozkaz k palbě nepřicházel. Čekali. Na okraji města bylo povstalců opravdu asi 1000 a jich bylo sotva 40. Až za chvíli přivedli zajatého druha na okraj, měl zavázané oči černým kusem látky a byl celý od vlastí krve. Jeden z výše postavených povstalců ho chytil za vlasy a následně mu podrazil nohy, takže byl donucen si kleklnout, poté mu k hlavě přiložil revolver. Velitel průzkumníků již mával bílou vlajkou, chtěl vyjednávat, že ho vymění za nějaké jejich zajatce, na bílou vlajku však nereagoval a bezohledně stiskl spoušť. Desátník Ramiréz to nevydržel a začal pálit, několik jich skosil, než se stačili ukrýt v hliněných chatrčích.
   Opět čekali, nyní nebylo zřejmé na co. Na velitelství již mezitím ohlásili, že jeden muž padl.
Rozkaz o stažení jednotky však zatím nedostali. Za náspem to bylo v klidu. Až jeden z vojínů zaslechl nelibý zvuk. ,,Minomety!“ zařval. Začali dopadat střely, vojáci se přitiskli k zemi a čekali, střeli však jen tupě narážely do země a nevybuchovaly. Bylo to divné, a tak se jeden z vojáků opatrně zvedl a uviděl, jak se z granátů valí hustý šedý plyn. ,,Plynový útok, masky!“ zakřičel. Všichni si nasadili masky, stejně tak vojín Falcon a započali se vracet k autům, samozřejmě se stále ohlíželi jestli je nepronásledují, i když teď po plynovém útoku by to bylo silně nepravděpodobné.
   Když se již přiblížili velice blízko k autům – asi tak na 50 metrů.  Zacary padl na zem, vypadalo to že zakopl, pravda ale byla jiná. Nevšiml si, že jeho maska netěsnila, že se mu na tváři maska odchlípla. Plyn mu pronikl dovnitř, nebyl však nijak cítit a tak si toho nevšiml.
   Chtěl se zvednou, ale nešlo to, zatnul svaly, ale nemohl se ani hnout. Chtěl zakřičet o pomoc, ale jeho rty se ani nehly. Dva jeho spolubojovníci si ho všimli a naložili ho do auta. Vozidla se rozletěla zpět k základně, nyní neřešili správný postup krajinou, prostě jeli jak nejrychleji mohli, aby mohli Zacarymu zachránit život.
   V autě se ho medik ptal, co mu je, co cítí, on mu však nebyl schopen odpovědět, přesně mylsel na to co chce říct, ale jeho rty odmítali poslušnot a ni se nehli. Usoudili, že je v bezvědomí, jelikož ani očima nehýbal.
   Když přijeli na základnu, nebrali věci rychlí spád, vojína Falcona se ujali lékaři a začali zkoumat co mu vlastně je, nemohli na to však přijít. K městu již mezitím bylo vysláno obrovské uskupení vojáků, tanků, letadel a vrtulníku. Jela s nimi i protichemická jednotka, ta měla za úkol zjistit, co je to za plyn, aby lékaři mohli použít vhodný protijed.
   Zacary ležel na nemocničním lůžku a věděl, že to není dobré. Byl při vědomí, ale nemohl to dát nijak najevo, chtěl mluvit, ale nemohl, chtěl se hýbat, ale nešlo to. Byl sám, i když na pokoji vedle něj leželo několik pacientů. Byl sám v myšlenkách, jediné v co doufal bylo, že se ještě uvidí se svými blízkými. Každou chvilku přišla na pokoj sestra a otřela mu oči speciálním roztokem, jelikož nemohl mrkat, to byla jediná léčba, jež mu byla aplikována. Zacary nemohl spát, nemohl zavřít oči a tak až k ránu usnul s otevřenýma očima.
   Když se následujícího dne probudil, zjistil, že to nebyl jen špatný sen, ale že to je realita. Právě probíhala vizita a on vše slyšel, i když by byl radši kdyby ne.
,,A tady je ten, co nevíme co mu je, byl zasažen nějakým druhem nervově paralytického plynu, zatím ale nevím jakého... a asi ani nebudeme, chemiků se nepodařilo odebrat žádný vzorek!“ řekla sestra lékařům, jež byli jiní než při včerejším příjezdu.
,,A je při vědomí?“ zeptal se lékař s knírkem.
Sestra se podívala do karty a řekla: ,,Asi není, nevyvíjí žádný pohyb, nemrká a ani nijak neraguje na vnější podněty. Je v jakémsi strnulém transu... a bůh ví jestli se ještě probere!“
,,Sestro, ten dovětek si příště nechte, my ho přece nenehcáme umřít!“ osočil se na sestru druhý lékař.   
Zacary chtěl křičet, že všechno slyší a že je při vědomí, ono to však nešlo. Snažil se ze všech sil, ale nemohl se ani hnout. Vizita následně odešla a on se propadly zpět do svých myšlenek osamocen jako strom v poušti.
   Následující den proběhlo vše stejně, jen bylo rozhodnuto o převozu Zacaryho zpět domů. A tak byl následující den naložen na palubu vojenského letadla a dopraven zpět do vlasti.
Byl umístěn ve vojenské nemocnici, kde si sním stejně jako na bitevní linii nevěděl nikdo rady. Další den se na něj se slzami v očích přišla podívat jeho žena. Sedděla na židli, držela ho za ruku a povídala. Chtěl jí dát najevo, že vnímá, ale nemohl. Snažil se mrknout nebo stisknou ruku, snažil se o to víc, že tu byla jeho láska, ale jeho snaha byla marná, nešlo to. Chtělo se mu bračet, ne kvůli sobě, ale kvůli ní, ale nedokázal ze sebe vyloudit jedinou slzu. Proseděla tam dlouhé hodiny, a když byla na odchodu, dala se do hovoru s jednou ze sester.
   ,,Sestro prosím vás, jak velká je naděje, co říkaji lékaři?“ zeptala se.
,,Paní Falconová... mám být upřímná?“
,,Jistě, řekněte mi vše!“
,,Naděje není žádná, chemici neodebrali žádné vzorky, nevíme co použít, ale myslíme, že se netrápí, může takto ležet i několik let a poté.. se třeba probere.“ řekla sestra s jistou nadějí v hlase.
,,Já jsem také skoro lékařka, jsme toxikoložka, vím, že takovéto případy jsou marné, budu sem docházet tolik let abych viděla jak se trápí, jak jen leží a nic s ním nedokážete, to ho raději...“ nedokončila větu se slzami v očích mladá paní Falconová.
,,Co raději!“
,,Raději ho zabiji! Jak jsem řekla, jsem toxikoložka, sestři prosím, dejte mu tento jed injekčně, až odejdu. Určitě ho nenajdou, je to jedinečný jed, obvykle se po něm nepátrá, uděljte to pro mě, nechci to zadarmo!“ řekla a podávala sestře lahvičku se skříženými hnáty a napěchovanou obálku.
Sestra se podívala dovnitř a div neomdlela - tolik peněz za jednu injekci
,,Dobře, ale jen že jste to vy!“ řekla.
,,Tohle je jen záloha, poté vám dám ještě více, jen ať se prosím netrápí!“
    Paní Falconová se vrátila k manželovi a stiskla mu ruku, řekla mu sbohem a odešla. Zacary vše slyšel a nevěděl, zdali je to špatně nebo dobře, že ho chce žena nenechat trpět. Zabít se ale nechat nechtěl. Sestra vzala lahvičku a nasála obsah do injekce, otočila se na Zacaryho a vzala injekci, šla k lůžku, ale zakopla a injekci upustila na zem.
,,Sem to ale kráva, ještě že toho mám víc!“ řekla a brala další injekci.
Mezitím co nasávala jed, snažil se Zacary dát najevo, že ví co se děje. Snažil se co to jen šlo a povedlo se, zvedl trochu ruku. Sestra se na půl očka otočila, ruky si všimla, ale jelikož už dnes pracovala druhou směnu a vydina dalších peněz byla tak lákavá, uklidnila se, že jsou to jen vidiny.
   A když se sestra otočila naplno a šla k injekcí k Zacarymu, ruka již dál ležela na lůžku.
,,No jasně, že jsem měla vidinu, už z tý práce cvoknu!“ řekla a poté již zoufalému vojínovy vrazila bezmilosti injekci do ruky. Vojín Zacary Falcon žil ještě další dvě hodiny, nevěděl zda je to trest a nebo vykoupení, ale než jeho srdce naposledy zatlouklo, poděkoval v duchu sestře a hlavně své ženě, že mu pomohla zbavit se tohoto údělu.