Panzernet fórum

Vojenské a civilní letectvo => Spojenci => Téma založeno: Sláma Březen 20, 2011, 11:08:48

Název: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 20, 2011, 11:08:48
           GLOSTER GLADIATOR

     
     V průběhu 30.let minulého století se na nebi všech států Evropy objevovaly více, nebo méně, zdařilé konstrukce stíhacích letadel. V letech 1933 bylo možno spatřit první náznaky, že dvouplošníkům zanedlouho bude odzvoněno. Avšak nové konstrukce jednoplošných stíhacích letadel, ač vypadaly sebeslibněji, čekala ještě doba úprav, změn a zkoušek, než se mohlo povědět, že letou, alespoň jeho základní typ, je hotov. Bylo nutné přeorganizovat výrobu z důvodu nástupu nových technologií a materiálů. Také bylo nutné brát ohledy při organizování výroby na ne zcela nenápadnou změnu v politickém dění v tehdejší Evropě, zejména v Německu, kde se k moci dral rvravý fašismus. Jednotlivé státy reagovaly na nové  podmínky velice rozdílně,  povětšinou sázely na „osvědčené“ konstrukce – tedy dvouplošná stíhací letadla. A tak můžeme být svědky vzniku „rodiny“ letadel s podobnými výkony a můžeme říci i tvary. V Československu to byla Avia B-534, v Německu stále Arado Ar 68 a Heinkel He 51, ve Francii to byl Spad 510, v Itálii konstrukce firmy  Fiat, typy  CR.32 Freccia a CR.42 Falco.
Velká Británie v té době vyzbrojovala své stíhací perutě letounem

         GLOSTER GLADIATOR

Byl to letoun, který přišel k jednotkám příliš pozdě na to, aby si vydobyl nehynoucí slávu na význačných bojištích.
Byl to letoun, který přesto zasáhl do bojů ve 2.světové válce a díky odvaze svých pilotů vstoupil do dějin.
Povězme si tedy o něm trochu více.

     Firma Gloster dodávala svá letadla Royal Air Force jako náhradu za zastaralé Bristol Bulldog. Konala tak na základě specifikace Air Ministry F.7/30, kdy nástup jednoplošného letounu firmy Supermarine, byl prozatím odložen. I když požadavky specifikace nebyly absolutně splněny, přesto byl typ SS.19B  přijat pod názvem Gauntlet. Firma Gloster typ dále vyvíjela (pod svými náklady) tak, aby specifikace byla splněna. Byla vyvinuta zcela nová křídla, trup byl použit z Gauntletu, změněn a zpevněn byl podvozek. Na trupu se objevila hlavová opěrka pro pilota, prstenec, obklopující nový motor Bristol Mercury ME.30 (700HP) byl z Gauntletu také použit.  Letoun. S prototypovým označením SS.37 byl zalétán s uspokojením, neboť požadavek specifikace F.7/30 byl splněn. Letadlo dosahovalo požadované rychlosti 250 mil/h. Kde stále byly nedostatky, byla výzbroj. Pod křídly se nacházely pouze dva kulomety, namísto požadovaných celkově  čtyř kusů. Pokud byly namontovány všechny, maximální rychlost letadla opět poklesla.
     Prototyp letounu, který byl později zkoušen u 1. squadrony RAF s motorem Mercury VIS (650HP), vzlétl 12.září 1934.  Letoun dosahoval maximální rychlosti zhruba 235 mil/h, ale s plnou výzbrojí 4 kulometů. Zbraně typu Vickers Mk.III byly montovány do trupu (2 kusy) se zásobou 600ks střeliva na zbraň (ráže 7,7mm), pod křídlem se nacházely kulomety Lewis s bubnovými zásobníky s počtem 97 nábojů na zbraň.  Air Ministry typ označila jako Gloster F7/30, s bojovým jménem Gladiátor.
    V průběhu zkoušek byl vyměněn motor, letoun dostal výkonnější devítiválec Bristol Mercury Mk.IX s kompresorem o výkonu 840HP (koňských sil). Letoun byl vybaven dvoulistou dřevěnou vrtulí. Zkoušela se taktéž třílistá, ale nárůst hmotnosti vrtule byl natolik velký, že nárůst získané maximální rychlosti byl pouhých 5 mil/h, což bylo nedostatečné.Výzbroj se ustálila na použití 4ks kulometů Vickers Mk.V ráže 7,7 mm, z nichž dva byly umístěny v trupu (se zásobou 600 nábojů na zbraň) a další dva pod spodními křídly (zásoba 400 ks nábojů na zbraň). Letoun byl označen jako Gloster Gladiátor Mk.I.
     Letoun byl typické konstrukce té doby, tedy trup z ocelových a hliníkových trubek, potažen plátnem. Taktéž obdélníková křídla se dvěma ocelovými hlavními nosníky a kovovými žebry byla potažena plátnem. Obě křídla byla vybavena křidélky a taktéž (malými) vztlakovými klapkami. Podvozek byl jednoduchý, pevný, samonosný.
Sériová výroba byla započata na sklonku roku 1936 a první výrobní série (též označovaná jako „block“) obsahovala 23 kusů letadel. K jednotkám RAF byly první letadla dodávány od února 1937.
Druhá výrobní série obsahovala celkem 355 strojů, z nichž celkem 147 letadel bylo určeno zahraničním zákazníkům. Celkem bylo tedy vyrobeno 378 strojů Gloster Gladiátor Mk.I.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 20, 2011, 09:05:51
     Gladiátor Mk.II se nazývala modernizovaná verze „jedničky“, aby alespoň trochu byl snížen „handicap“ dvouplošníku vzhledem k jednoplošným letadlům. V této verzi byl použit výkonnější motor Bristol Mercury Mk.VII o maximálním výkonu 830HP. Zvýšení maximální rychlosti oproti původní verzi bylo zhruba o dalších 5 mil/h, zpočátku se standardně montovanou trojlistou vrtulí. Byla zcela překonstruována palubní deska, letoun  dostal umělý horizont Reed.
      Obě verze Gladiatorů měly plnohodnotný plexisklový kryt pilotní kabiny, z mnoha fotografií je však patrno, že piloti často létali s otevřeným krytem, obzvláště při startu a přistání. Měli obavy, že v případě nehody nebude možné rychle opustit bezpečně letoun.
Gladiatory byly k jednotkám dodávány v celostříbrném provedení, teprve po vyhlášení války byla u RAF aplikována  nejprve obvyklá kamufláž, tvořena na horních plochách zelenou a hnědou barvou, několik desítek strojů se později dočkalo taktéž změny barvy hnědé v barvu tmavě šedou…
Sea Gladiátor byl letoun, který měl původně „dočasně“ sloužit u Royal Navy. Nejprve bylo námořníkům dodáno 30 strojů verze Interim, tedy „dočasná“, pozdější verze Mk.II již byla plně vybavena podle námořních požadavků. Trup byl vybaven přistávacím hákem a patřičná zadní část byla zesílena, aby dokázala bez následků odolávat zvýšenému namáhání trupu po přistání, Taktéž radiostanice byla jiného typu a změny doznaly taktéž kalibrace přístrojů. Rychlosti v mílích byly nahrazeny jednotkou námořní míle (jde o odlišné hodnoty!). Letadlo bylo vybaveno dingy a nouzovou dávkou potravin a  vody. Zbarvení odpovídalo námořním standardům, obvyklé dva odstíny šedé barvy na horních plochách křídel.


                     SLUŽBA V RAF   
(http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/87/RAF_Lowvis_Army_roundel.svg/75px-RAF_Lowvis_Army_roundel.svg.png)      (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/8/8a/Royal_Airforce_Badge.png/75px-Royal_Airforce_Badge.png)

      Gladiatory vstoupily do služeb RAF dne 22.února 1937 v Tangmere u 72.squadrony.Tato peruť je používala do dubna 1939, kdy obdržela nové Spitfire Mk.Ia. Další perutí, která tento typ letounu obdržela, byla 3.squadrona v Kenley a 27.dubna 1937 následovala 54.squadrona v Hornchurchi. 65.squadrona na stejné základně v té době, obdržela nové stroje 14. května 1937. Dále nové stroje obdržela 80. squadrona. Výzbroj dalších perutí byla obměněna záhy, jako tomu bylo u perutí číslo 56.,73.,85,,87. Letadla Gladiátor se však u nich dlouho neohřála, koncem roku 1938 je pomalu začaly nahrazovat Hurricane. Gladiátory byly předisponovány k Auxiliary Air Force, k perutím číslo 607. (County of Durham), 603 (City of Edinburgh) ještě v roce 1938, začátkem roku následujícího, to byly další perutě číslo 605. (County of Warwick), 615. (County of Surrey).
Tak se stalo, že v září 1938 stály na letištích vedle sebe perutě vyzbrojeny Hawker Hurricane a perutě s Gladiátory, které přicházely do výzbroje s Hurricane téměř současně. V té době mělo Fighter Command k dispozici 5 perutí Gladiátorů, dvě perutě vyzbrojeny Hurricany, osm (!) perutí s Gloster Gauntlet (předchůdce Gladiátorů) a ještě po třech perutích s Hawker Fury a s Hawker Demony.
Po vyhlášení války Německu obdržely perutě vyzbrojené Gladiátory první bojové úkoly hlídkování podél pobřeží Velké Británie.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 23, 2011, 09:54:59
PODIVNÁ VÁLKA

       3.září 1939 vstoupila Velká Británie do války s Německem. To, čeho se tak dlouho obávala, se stalo skutkem. Ale žádné velké bojové akce se neudály. Nastalo období, nazývané již v této době ve Francii jako „podivná válka“, v Německu „sitzkrieg“ a v Anglii „the Phoney war“. Bojové jednotky však již byly v pohotovosti. Tento stav provázel také RAF, ve které se rozběhl stav horečné reorganizace a zvyšování počtu bojových jednotek. S příchodem jednoplošných letounů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire,  dvouplošné stíhačky začaly být z bojových perutí vyřazovány. Tento osud stihl také Gladiátory. Začaly být přeřazovány k perutím Auxiliary Air Force (zobrazeno výše) a k bojovým perutím, které prováděly svou službu mimo území Velké Británie.
Vezměme sled událostí pěkně popořádku…..
       První bojovou akcí letounů Gloster Gladiator v začátcích WWII byl „ostrý“ vzlet letadel 603. squadrony k hlídkovému letu dne 5.září 1939, ale kontakt s nepřítelem nebyl zachycen. Zanedlouho tato peruť se začala přecvičovat na Sipitfiry…. 10.října 1939 byla 607. squarona přemístěna na základnu Acklington, kde započala svou bojovou činnost společně s nově vzniklou 152. squadronou RAF. Na této základně již sloužila, vybavena stejným typem letadel taktéž 247. squadrona.
       Dne 17.října 1939 Gladiátory vybojovaly svůj první vítězný vzdušný boj ve válce. Dopoledne odstartovala trojice letounů 607. squadrony s piloty F/lt. J.Sample, F/O G.D.Craig a P/O W.H.R.Whitty proti nepříteli. Byl jím německý Dornier Do 18 s imatrikulací 8L+DK, byl sestřelen, i když se snažil přízemním letem ve výšce 50 feet nad mořem uniknout. Nakonec s poškozeným letounem německý pilot nouzově přistál na moře a jeho posádka byla vzata do zajetí britským torpédoborcem. Velitel tohoto roje letěl s Gladiátorem Mk.II trupového označení AF o O, trupového čísla K7995,  P/O W.H.R.Whitty s letounem Gladiator Mk.II,  AF o L, K8026.
152. squadrona dosáhla svého úspěchu v podobě sestřelu He 111 nad Drurigde Bay dne 29. ledna 1940 a další letoun téhož typu byl piloty P/O Wildblood a P/O J.S.Jones sestřelen 27. února 1940.
      V polovině listopadu 1940 se 607.squdrona připojila k 615.squadroně, aby společně vytvořily „ No.60th Wing of Air Component“, tedy leteckou součást britských expedičních sil, odeslaných záhy do Francie. Tam bylo křídlo umístěno na letišti Merville a Vitry-en-Artois. K přímým soubojům téměř nedocházelo, pouze 29.prosince se F/Lt. J.Sanders utkal s He 111.(Dochované prameny hovoří o letounu s imatrikulací KW o T s trupovým číslem N2308).
         O účasti Gladiatorů v bojích ve  Francii není mnoho známo. Předpokládá se, že vykonávali hlídkovou činnost, popřípadě doprovodné lety britských Fairey Battle nbo Westland Lysander.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 24, 2011, 09:22:12
The Gloster Gladiator in the Belgian Air Force            (https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/07/Roundel_of_Belgium.svg/120px-Roundel_of_Belgium.svg.png)

     Nadpis netřeba snad ani překládat. Pokud chceme sledovat krátkou dráhu bojové činnosti letounů Gloster Gladiator a jejich pilotů, nesmíme zapomenout na Belgii.V době podivné války spoléhala na svou neutralitu, ale ani tato země neušla svému osudu, který pro ni nachystal věrolomný soused, Hitlerovo fašistické Německo.
Belgie, jako poměrně malá země neměla dobré zkušenosti se svým sousedem, obzvláště když deklarovaná neutralita byla porušena dne 4.srpna 1914 německým útokem….
      Z tohoto důvodu země neustále udržovala malou armádu společně s leteckými silami. Nebudeme zde podrobně sledovat vývoj „Aeronautic Militaire“, snad jen můžeme připomenout krátkou účast našich Avií B.21. 
Ve druhé polovině třicátých let Belgičané hledali náhradu za dosluhující letadla a obrátili se na svého tradičního dodavatele, Velkou Británii. Belgie chtěla nejprve získat licenční práva na výrobu stíhaček, ale v té době bylo čím dál víc jasné, že dvouplošníkům již zvoní hrana. Přesto bylo objednáno 22 letadel Gloster Gladiator a 34 letounů Fiat CR.42 Falco. ( dodána jen 30 ks). Smlouva o dodávce Gladiátorů byla podepsána 19. června 1937, první kusy byly dodány již v září 1937 a poslední přiletěl v polovině května 1938. Ve všech případech šlo o verze Mk.I. Letouny byly zařazeny k 1er Escadrille de Chasse du 1er Gruppe du 2eme Regiment Aeronautique , zkráceně 1/I/2,  česky 1. stíhací letka 1.perutě 2.leteckého pluku. V tehdejší době považované za elitní útvar belgického letectva.  Jednotka byla detašována na základně Shaffen - Diest až do osudného 10. května 1940. Název útvaru byl „La Comete“, což vysvětluje symbol zobrazené červené komety na trupech belgických letounů. Zbarvení měly uvedené stroje na horních plochách tmavě zelenou barvou a zespodu bleděmodré. Označení letounů bílým číslem na SOP (svislé ocasní plochy) vycházelo z přiděleného typového označení, které bylo G-16 až G-38.
Zásadní modernizaci belgického letectva mělo přinést až plnění nové objednávky na dodání 20ks Hawker Hurricane Mk.I s následnou montáží dalších 80 strojů v licenční výrobě továrny SABCA. Sled dějinných událostí byl však rychlejší a v Belgii se ocitlo „pouhých“ 15 letadel….
      Provoz letadel nebyl zcela bezchybný, dne 9. prosince 1939 letoun s označením G.28 narazil kolmo do země a pilot, Sergent H. Dopagne, zahynul. Závada byla shledána na přívodu kyslíku pilotovi.
Další nehoda se udála dne 11. března 1940. kdy z neznámých příčin havaroval stroj G.21 a pilot Sergent Pipert, taktéž nehodu nepřežil. O měsíc později, 19. dubna havaroval další Gladiator, tentokrát se pilot zachránil na padáku.

10. květen 1940
     Pro Belgii osudné datum, kdy byla opět napadena svým “tradičním” nepřítelem, Německem. Ve 3 hodiny ráno se rozezněly na letišti Shaffen – Diest poplachové sirény. Vojáci nejprve věřili tomu, že jde opět o cvičný poplach. Nad letištěm se převalovala mlha, znemožňující vzlet letadel. Piloti Gladiatorů byli připraveni ke vzletu v poměrně krátkém čase. Stejně jako piloti letounů Fairey Fox, které začaly startovat zhruba ve 04:20 hodin ráno, aby přeletěly na záložní letiště No.14 – Jeneffe. V tu chvíli se nad letištěm objevilo zhruba 50 nepřátelských letadel a Gladiátory startovaly ve 04:30 v dešti padajících bomb. Všichni pochopili, že vyhlášený poplach byl skutečný…. Hawker Hurricane byly v této chvíli schovány v hangárech…..
     O kritické okamžiky v nastalé vřavě nebyla nouze. Jeden ze startujících Gladiatorů narazil do jediného Hurricanu, který stál mimo hangár a poškodil si podvozkovou nohu natolik, že nemohl odletět. Naštěstí Hurricane byl téměř nepoškozen a s ním odletěl Capitaine Charlier. Další Gladiator společně s Hurricane, které se pozemní obsluha snažila vytáhnout z hangáru, byli zasaženi bombami útočících Dornierů.
 Piloti Gladiátorů se snažili napadat útočníky, jeden z Hurricanů, pilotovaný  Capitaine Van den Hove byl obrannou střelbou zasažen do olejové nádrže a musel nouzové přistát. Další trojice Gladiatorú napadla Do 17, ale bez úspěchu.
Po přestálém útoku přistálo na záložním letišti Beauvechain celkem 12 Gladiátorů a dva Hurricane. Pýcha slavné a elitní belgické letky 1/I/2 byla pokořena. Jeden z dvanácti dvouplošníků byl osobní letoun velitele letectva generála Hiernauxe. Letoun byl bohužel beze zbraní…..
Ještě týž den startovali belgičtí piloti proti nepříteli, ale zde se historické prameny rozcházejí. Němečtí piloti si nárokují ze dne 10. května 1940 sestřelení celkem 5 Gladiátorů, belgické prameny nehovoří o žádné ztrátě. Je možné, že dvouplošníků se na obloze pohybovalo více a mohlo dojít k záměně typů.
Následující den, 11.května 1940 odstartovalo 6 letadel Gladiator jako doprovod devíti letounů Faitey Battle. Úkol zněl: bombardováním mostů přes Albertův kanál zamezit nepříteli další postup do nitra Belgie. Letouny odstartovaly ve dvou tříčlenných rojích. V okamžiku útoku bombardovacích letounů byla formace napadena dvanácti Messerschnitty Bf 109 E od I/JG1. V nastalém souboji se pilotovi sergentu Winandovi podařilo jeden messerschmitt sestřelit, další nepřátelský letoun byl později sergentu Rolinovi později přiznán jako poškozený. Němečtí piloti po boji nárokovali sedm sestřelených Gladiatorů.  Zde je nutno vidět to, co později Britové označili jako „double-claim effect“, neboť je prokázáno, že  do boje letěla skutečně šestice letounů a na letiště Beauvechain se vrátili dva letci se svými letouny.  Toto záložní/polní letiště bylo ve 14:07 hodin napadeno německými Messerschmitty 109, které zničily na zemi stojících 7 Gladiatorů a dva Hurricane. Další útok byl proveden bombardéry He 111, jimž padnul za oběť zbytek letounů. Dva Hurricane a poslední Gladiator. Všechny ztráty letounů na zemi se naštěstí se obešly beze ztrát na životech jejich pilotů. Belgické letectvo přestalo existovat….

Odkazy na ilustrační fotografie letounu Gloster Gladiator v belgickém letectvu:

http://farm4.static.flickr.com/3580/3815930448_4bc317369c.jpg

http://img.wp.scn.ru/camms/ar/46/pics/66_1.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/pirlot_1.jpg
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 27, 2011, 09:42:39
Zimní válka,
       
          aneb služba ve Finském vojenském letectvu….

    30.listopadu 1939 napadl Sovětský svaz svého o mnoho menšího souseda, Finsko. Záminkou, pro jiné můžeme říci příčinou, tohoto vpádu země velikosti obra proti trpaslíkovi bylo odmítnutí  ruského návrhu Finskem o úpravě společných hranic. Sovětům vadilo, že hraniční linie se táhne pouhých 32 km od Leningradu a kromě tohoto města již nemají žádný další přístav v Baltském moři. Papírové předpoklady jasně hovořily ve prospěch "rudých“, jak propaganda v SSSR nazývala vlastní vojska (Rudá armáda). Pro ospravedlnění svého činu byli Finové ruskou propagandou nazvání „bílými“ a navíc označeni za imperialisty.
Finové se nepříteli postavili nadmíru statečně a papírové předpoklady brzkého vítězství brzy vzaly za své. Nicméně statečným obráncům vlastní země brzy začala docházet munice a výzbroj.
Nejinak tomu bylo v letectvu. V té době v řadách „Suomen Ilmavoimat“  byly hlavní výzbrojí typy Fokker D.XXI a Fokker C.X.
      Tváří tvář hrozícímu nebezpečí sháněli Finové výzbroj po celé Evropě. Podepsali smlouvu s Itálií o dodávce 30 letounů Fiat G.50, ale Německo nepovolilo transfer přes své území, odvolávajíce se na „Smlouvu o neútočení“, kterou mělo podepsanou se SSSR.
Velká Británie, věrna své tradici, nechtěla do nebezpečí zasahovat, což nás, v té době již obyvatele Protektorátu, až tak nepřekvapilo. Nicméně 4.prosince 1939 navrhl ministerský předseda Neville Chamberlein  britskému parlamentu schválit dodávku 30 letounů, o něž byli finskou stranou požádáni. Tento návrh byl schválena dokonce s dodatkem, že platba bude provedena jenom za dvacet letounů. Dalších 10 je dáno darem.  Letouny, které měly být Finsku dodány, se jmenovaly Gloster Gladiator…..

http://www.x-plane.org/home/urf/aviation/img/fvmus96/j8-gladiator.jpg
Záběr na letoun ve "Swedish Air Force Museum"  v Malmslätt. Letoun je ve zbarvení jednotky švédských dobrovolníků, bojujících na straně Finů v Zimní válce.

----------------------------------------
pozn. Jak jistě víme, modrá svastika v bílém kruhu byla Finy používána v letech 1918 až 1947, kdy byla posléze vyměněna po mírových rozhovorech v Paříži, za soustředné kružnice bílá-modrá-bílá. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NELZE HOVOŘIT O PROPAGACI FAŠISMU!!
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 28, 2011, 01:48:16
Suomen Ilmavoimat, Lentolaivue 26.

       Ne, to není zeměpisná adresa, ale označení. Finské vzdušné síly, 26.stíhací peruť. Běžně označována jako LLv 26. K této jednotce byly umístěny Gladiátory, které  do Finska dorazily z Velké Británie. Jejich cesta vedla přes Švédsko, přístav Gothenburg, dále do Malmslättu, kde byly letecké dílny. Zde byly letouny zkompletovány a zalétávány švédskými piloty. Švédsko totiž v té době již mělo téměř 55 Gladiátorů ve své výzbroji. Z Malmslättu byly již letouny, opatřeny finskými výsostnými znaky – modrými svastikami v bílém kruhu – přelétávány do Finska. Kamufláž zůstala původní britská, spodní konce křídel a pruh na trupu obdržely nástřik žlutou barvou pro rychlou identifikaci (spodní nátěr křídel byl proveden v kombinaci pravá polovina křídel barva bíla, levá polovina barva černá). Nám známou kamufláž na horních plochách kombinace tmavé černozelené a světlezelené barvy, spodní plochy křídel bleděmodré se žlutými konci, obdržely letouny později. Celá akce začala dne 18.ledna 1940 a poslední letoun přistál ve Finsku 17.února 1940. Letouny dostaly označení GL-251 až GL-280 a byly předány stíhacím perutím.
Původní tovární čísla (serial number s/n) byla:
N5584, N5683, N5685, N5686, N5687,
N5688, N5689, N5691, N5692, N5694,
N5696, N5700, N5704, N5706, N5707,
N5708, N5709, N5710, N5711, N5712,
N5713, N5715, N5718, N5721, N5722,
N5724, N5726, N5727, N5728  N5729.
     Dovolím si malou odbočku, původně měla LLv 26 obdržet zmiňované Fiaty G.50, ale průtahy v jejich dodání způsobily, že peruť obdržela Gladiatory.
Ve finském letectvu v průběhu Zimní války celkem čtyři perutě používaly letouny Gloster Gladiator. Byly to LLv 26, LLv 14, LLv 16 a jednotka švédských dobrovolníků s označením F19 (bude popsáno později).
V době započetí Zimní války byla LLv 26 dislokována v Heinjoki jako součást Lentorykmentti 2 (vzdušný pluk 2), pod velením kapitána E.Heinillä.
V okamžiku přijetí Gladiatorů do finského letectva, nejprve všech třicet strojů prošlo bází Utti, kam byla LLv26 přesunuta k výcviku. Později, to již byla LLv26 pod velením majora J.W.R.Harju-Jeanty, si 1.letka ponechala 4 stroje a 2.letka 7 letadel. Ostatní letouny přešly k LLv14 a později LLv 12. Gladiatory u LLV 26 nahradily v této chvíli dosluhující Bristol Bulldog Mk.IVA. Zhruba v polovině února však své Gladiatory LLV 26 začala předávat LLv 14, protože byla vybavena přišlými Fiaty G-50. 1.března 1940 bylo předání dokončeno.
LLv 16, která nebyla čistě stíhací obdržela 6 Gladiátorů od LLv 14 až v pokračovací válce v roce 1941, konkrétně 25.června. LLv 14 byla v té době přezbrojen na letadla Curtiss Hawk 75, které Němci ukořistili v Norsku a ve  Francii. Dle dokumentů "údajně"  Němci Norům za letadla Curtiss Hawk zaplatili......
Možná tyto přesuny se zdají být komplikované, ale v popisu bojové činnosti zjistíme, že to až tak nebylo.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 31, 2011, 01:25:26
Vzdušné boje nad Finskem
   
      Popis jednotlivých soubojů a operací svědčí o mimořádné odvaze finských pilotů a jejich vnitřní síle postavit se mnohonásobně početnějšímu nepříteli k obrané své vlasti. Než se začneme seznamovat s jednotlivými souboji finských letců, nebylo by od věci se seznámit s operacemi pozemních armád a skupin je popsán v jiné části panzernetu,autorem Oto.

http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,4018.msg91639.html#msg91639

       My se soustředíme na letectvo, speciálně na letouny Gloster Gladiátor.
První bojové vystoupení Gladiatorů na finském nebi se událo dne 2.února 1940. To poručík Luutnanti Paavo Berg z LentoLaivue LLv 26, se střetl se šesti Polikarpovy I-153 Čajka v oblasti poloostrova Hanko a jeden z nepřátelských letounů sestřelil. Podle dochovaných záznamů se jeho obětí stal taktéž poručík, lejtěnant Bedarev z 38.IAP (Istrebitělnyj aviacionnyj polk – stíhací letecký pluk). Další sovětskou ztrátou tohoto dne byl bombardovací SB-2 z 57. SBAP, který sestřelil Luutnanti Jörn Ulrich z téže peruti. V té době byla LLv 26 stále ještě soustředěna na letišti Utti. Tento souboj má v sobě jistý nádech pikantnosti. Jörn Ulrich odstartoval na pokyn leteckého poplachu ze své pohotovosti a po vystoupání do výšky 3000 metrů spatřil formaci (hlášeno celkem 17)  bombardérů. Ovšem letouny SB-2 byly dostatečně rychlé na to, aby je finský pilot dostihl. Nad Suusari (finský ostrov) spatřil osamocenou dvojici letounů SB-2, zbytek předešlé formace. Podařilo se mu je dostihnout změnou směru letu a na jeden z nich zahájil střelbu. Zasáhl pravé křídlo, které zanedlouho vzplálo a letoun se poroučel k zemi. Z jeho posádky se na padácích zachránili jenom dva členové, pilot lejtěnant (poručík) G.S. Pinčum a střelec-radiooperátor poručík A.I.Belogurov. Navigátor, kapitán V.M.Charlamov zahynul. Tato posádka byla zachráněna létajícím člunem MBR-2. Posádka bombardéru byla vyznamenána Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR, pilot létajícího člunu toto ocenění obdržel 21. dubna 1940.
     Ještě ten samý den odpoledne vzlétl z hotovosti yliikersantti O.Tuominen k bojovému úkolu proti ruským letounům v prostoru Elimäki. Skupina útočníků byla tvořena dvěma letouny SB-2 a šesti Polikarpovy I-16. O-Tuominen neohroženě zahájil boj a přiznány mu byly dvě sestřelené I-16. Bombardéry unikly.
Den 2.únor 1940 tedy pro LLv  26 dopadl velice dobře. Vzhledem k omezeným silám perutě byly výsledky soubojů více než dobré. Taktéž 3.února byly peruti přiznány další sestřely, celkem 4 bombardéry SB-2.
Dne 5. února bylo rozhodnuto, že se peruť rozdělí na dvě letky, aby pokryly větší oblast. Letky byly nazvány jmény svých velitelů. 1.letka byla označena jako detachement Kivinen a byla s 9 letouny přesunuta na základnu Mensunkangas, jako ochrana IV.armády a skupiny T v prostoru Ladožského jezera. O další dva dny později se letka přesunula na letiště Värtsilä.
2.letka, detachement Siiräinen odletěla se sedmi letouny na základnu Kuluntahami v severní části země k ochraně Severní skupiny vojsk. Letky téměř okamžitě zahájily bojovou činnost a v nastalém boji dne 11. února se v odpoledních hodinách skupina Kivinen střetla se skupinou 15 I-16. Byly jí přiznány 2 sestřely pravděpodobně. Dalšího sestřelu dosáhl Luutnanti Knut Kalmberg (vedoucí dvojice Gladiátorů) dne 12.února 1930 z téže skupiny krátce po poledni zachytil skupinu osmi SB-2 bez doprovodu. V 11:45 se jedna z nich poroučela k zemi, když skórovalo jeho číslo 2, I.Joensuu.. Za několik okamžiků  taktéž vedoucí skupiny byl úspěšný a seslal k zemi druhý bombardér.
     Ten samý den však 2.letku postihla  ztráta. P.Siirilä zahynul při nehodě Gladiátoru s trupovým číslem GL-251 v prostoru Kuluntalahdela. Letoun byl zcela zničen.
     13.únor1940  byl pro skupinu Kirvaven perutě LLv 26 velice perný den. Jeden z velkých soubojů absolvovala zhruba ve dvě hodiny odpoledně, kdy proti velké skupině SB-2 se stíhacím doprovodem odstartovala postupně celá skupina devíti Gladiátorů. Rusové po útoku Gladiátorů utvořili obranný kruh, který se snažil rozrazit Knut Kalmberg, bohužel neúspěšně. Byl zasažen a zřítil se nedaleko Havuvaara. Pilot zahynul. Taktéž letoun velitele Kivanena byl zasažen do motoru, který vzplál.Pilotovi se podařilo požár prudkým klesáním uhasit a nouzově přistál. Taktéž Jörn Ulrich byl v souboji zasažen, nouzově přistál.Pilot byl zraněn a zbytek času zimní války strávil v nemocnici. Nicméně taktéž finští piloti byli úspěšní. Lentomestari L.Latamäki a ylikersanti O.Tuiminen ohlásili setřel tří SB-2 jistě, jedné SB-2 pravděpodobně a sestřel jednoho stíhacího I-152. Skóre  pro tento den tedy bylo 4:3 v neprospěch vzdušných sil SSSR.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 05, 2011, 09:46:56
       Nyní zastavme povídání dle finských knih (přeložených do angličtiny) a podívejme se na charakter leteckých bojů, do té doby probíhajících nad zasněženými plochami Finska.
      Musíme si uvědomit, že vedení bojů a jejich zajištění pozemními silami bylo maximálně náročné na obsluhu a logistiku. To proto, že mrazy způsobovaly tuhnutí pohyblivých částí na letounu a sníh způsoboval obtíže při dopravě paliva, střeliva a všech nezbytností, potřebných k provozu letadel.
     Pro piloty znamenalo toto roční období také zvýšenou zátěž, neboť pomineme-li jasné a mrazivé dny, mnohdy byla severská obloha pokryta souvislou vrstvou mraků, které pro jednoduché dvouplošníky znamenaly poměrně velké riziko při pilotáží (ztráta kontaktu se zemí a tím přirozeného horizontu) a taktéž možnosti námrazy, tedy obalení letounu ledem.Taktéž navigace se prováděla poměrně obtížně, protože na zasněženém (bílém) terénu, s absencí orientačních linií, jako jsou cesty a řeky, bylo mnohdy obtížné najít zpáteční cestu k letišti, které nejednou bylo vytvořeno na ploše zamrzlého jezera.
      Ruští piloti rozhodně nebyli jenom nováčkové, snad lze zpočátku zaznamenat jistou nezkušenost s vedením bojové činnosti. Dalším, možná neznámým faktem je, že lze ze zdrojů vystopovat pouze zápisy o soubojích poměrně velkých leteckých skupin, alespoň z ruské strany. Nejmenší skupina bombardérů byla šestičlenná, povětšinou létal celý pluk o síle 12 strojů a více. Taktéž doprovodní stíhači byli zpravidla ve třech trojicích. Pravdou je, že poté 2-3 Gladiátory byly ve výhodě, neboť obratnost jednotlivého stroje byla vyšší, než celé skupiny, kde piloti kromě sledování nepřítele, museli sledovat též své vedoucí stroje a to na volnosti pilotáže rozhodně nepřidá. V dalším pokračování ale uvidíme, že ruští piloti si taktiku boje s finskými stíhači osvojovali poměrně rychle a další dny pro Gloster Gladiatory ve finských rukách nebyly rozhodně procházkou růžovou zahradou.       
      Pokud zapřemýšlíme nad počty sestřelených letounů  ruské straně, lze s jistou dávkou představivosti tato čísla akceptovat. Podíváme-li se na konstrukce letadel z 30.let minulého století, nádrže benzínu mnohdy byly z plechu nebo gumové vaky. Jakoukoli ochranu proti prostřelení samozřejmě postrádaly. Taktéž ochrana posádky byla zpravidla nedostatečná, stejně jako různých „citlivých“ částí motorů, nebo konstrukce draku. Však také jsou mnohdy sestřely, dosahované Finy zakončovány popisem požáru zasaženého letadla.
Vraťme se nyní k LLv 26 a jejím účinkováním v Zimní válce.

      15. února 1940 patrola 2 letadel, kterou vedl luutnanti Siriälinen, atakovala formaci devíti bombardérů DB-3. Jeden letoun  byl přinucen nouzově přistát na zamrzlém jezeře „Suulajärvi“ a další byl v boji poškozen. Ten samý den, v dalším boji byl sestřelen letoun Polikarpov R-5.
Následující den skupina sestřelila jeden I-16. 19. února vedl Paavo Berg trojici Gladiátorů proti skupině 32 bombardérů SB-2, chráněné několika I-153. V nastalém boji byly sestřeleny dvě nepřátelské stíhačky. Den poté Paavo Berg, osamoceně napadl skupinu asi 30 bombardérů SB-2. Neútočil však na poslední letadla ve skupině, nýbrž z převýšení se zvýšenou rychlostí snášel přímo do středu bombardovací skupiny. To se mu stalo osudné. Osamocený letoun, vydaný napospas téměř všem střelcům bombardérů byl mnohokrát zasažen a začal hořet. Berg chtěl vyskočit, ale nepodařilo se mu rychle otevřít překryt kabiny. Plameny zasáhly jeho tvář, než v posledních okamžicích botou vykopl kryt. Zachránil se, ale zbytek války strávil v nemocnici a do bojů více nezasáhl.( Celkově ve své bojové kariéře dosáhl 10 ověřených sestřelů, z toho na Gladiátorech pět. Tedy stal se finským stíhacím esem. Zahynul v souboji s ruskými I-16 jako velitel perutě dne 1.listopadu 1941.)
V ten samý den probíhaly taktéž další souboje skupin letounů Gladiátorů s ruskými vetřelci a Finové přiznali pilotům sestřelení jednoho DB-3, poškození/ zničení dalších tří strojů (sestřel nebyl potvrzen). Sestřelení jednoho stíhače I-153 a poškození dalšího.
21. února oddíl/ detachement Kivinen se přemístil na letiště Ruokolahti, kde se již nacházel taktéž oddíl/detachement Siiriläinen. Peruť LLv 26 se vlastně opět spojila…..
      Spojení perutě ovšem bylo zlou předzvěstí….
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 05, 2011, 10:35:46
     Dne 25. února 1940 odstartovala trojice Gladiatorů z LLv 26 proti svazu devíti letounů Polikarpov R-Z, chráněných šesti stíhačkami I-153, které v momentě útoku zřejmě spatřeny nebyly. Matti Sukanen (GL-258) sestřelil dva R-Z, Ilmari Joensuu sestřelil jeden nepřátelský letoun a luutnantti Pentti Tevä taktéž dva ruské R-Z. V tom se na ně vrhli stíhači, kteří velice rychle, vlastně z prvého útoku sestřelil Teväho (GL-254), jehož Gladiator se z výšky asi 300 metrů řítil přímo k zemi, pilot se o výskok nepokusil a roztříštil se společně s letounem o zem. Předpokládá se, že byl zasažen ihned při útoku. M.Sukanen byl při nouzovém přistání po zásahu z dalších dvou I-153 zraněn, ale přežil. Jeho Gladiator  však byl zničen a k dalším bojům již zůstal nezpůsobilý. Taktéž I.Joensuu (GL- 256) byl sestřelen, ale pokus o nouzové přistání přežil. Letoun byl zničen. Peruť tak přišla v jediný okamžik o tři letouny.
     26. února zničil I.Lautamäki jeden I-16.

     29.únor 1940, aniž to kdo ráno tušil, se stal černým dnem finských Gladiátorů. Těsně před polednem se v oblasti objevila průzkumná skupina tří I-153, která objevila dobře kamuflované Gladiatory perutě LLv 26 na základně Ruokolahti. Tato základna byla vlastně zamrzlé jezero, ze kterého letadla startovala a přistávala. V kopcovitém terénu bylo poměrně obtížné najít rovnou plochu…..
     Po vyhlášení poplachu proti této skupině vystartoval Gladiátor GL-269 vedený alikersanti Pentii Kosola. Trojice ruských stíhačů byla nad jeho síly. Letoun byl sestřelen a jeho pilot v troskách zahynul. Další drahocenný letoun byl zničen. Zjištěné letiště však bylo pro ruské velení  lákavým cílem a následný útok na sebe nenechal dlouho čekat. Nevíme, jestli Finové nebezpečí podcenili, jisté však je to, že poplach proti skupině bombardérů a stíhačů VVS SSSR, tedy Rudého letectva (v ruštině Krasnoj avijaciji - taktéž používaný název), byl vyhlášen neskutečně pozdě. Útočící skupina byla složena z 21 bombardérů SB-2. Stíhací doprovod,  tvořilo 40 Polikarpovů I-153 a I-16. Z uvedených počtů zcela jasně vyplývá, že ruské velení se snažilo význačně ochromit působení finského letectva nad bojištěm.
     Poplach, který Finové vyhlásili, byl nejprve určen peruti LLv 24, proti útočníkům vzlétly tedy letouny Gladiator a Fokker D.XXI. Formace 14 obránců stoupala směrem od letiště k bombardérům, informaci o stíhacím svazu pravděpodobně neměla. V okamžiku, kdy se na ně Rusové vrhli, byli smeteni z oblohy okamžitě 2 Gladiátory a jeden Fokker. Rozhořela se jedna z největších leteckých bitev zimní války.
     Jakmile finští piloti zjistili, že cílem útoku je jejich letiště, snažili se okamžitě odstartovat. Ovšem bylo již pozdě. Trojice Gladiátorů byla promptně sestřelena okamžitě po odlepení se od zamrzlé plochy jezera. V zuřivém boji se Finům podařilo sestřelit deset nepřátelských strojů. Prameny uvádějí pouze „nepřítele“, je obtížné rozlišit, kolik I-153 a kolik I-16 zůstalo poseto v okolí jezera. Finové přiznávají ztrátu 10 (!) Gladiátorů a 2 Fokkerů D.XXI, ruské prameny však hovoří o deseti strojích „Bulldog“ a 8 Fokkerech. V prvém případě se typ Bulldog objevuje v ruských hlášeních často. Zřejmě byli piloti „išaků“ a „čajek“ informováni a tím dlouho přesvědčeni, že bojují právě proti tomuto typu a nikoli proti letounu Gloster Gladiator. Disproporci v počtech sestřelených Fokkerů se mně nepodařilo  rozluštit, může však být pravdivá.
     Ztráta tolika strojů pro Suomen Ilmavoimat byla velice citelná a LLV 26 se z ní podstatě vzpamatovávala dlouho. 12. února 1940 bylo zbývajících 7 letounů přelétnuto k perutím LLv 12 a LLv14. Peruť LLv 26 se chystala k převzetí dodaných italských Fiatů G.50.  V řadách LLv 26 v době Zimní války, v intervalu dní 18.1. až 1.3.1940, vykonala s letouny 600 bojových letů a nárokovala si 34 vzdušných vítězství, která ji byla přiznána. Vlastní ztráty činily 6 pilotů mrtvých 13 letadel zničených.
     V peruti LLv12 letony sloužily až do 4. července 1941, kdy byly nahrazeny Curtiss Hawky 75A a Gladiátory byly převedeny do působnosti LLv16.
Ještě v době Zimní války, Gladiátory sloužící u LLv14  vykonaly několik letů na podporu pozemních vojsk a několikrát se utkaly s nepřítelem. Vybojovala celkem tři vzdušná vítězství, vlastní ztráta byla jediná. V souboji s I-153 ze 68. IAP, letoun čísla GL-279 byl zcela zničen nárazem do země a pilot  luutnanti T.Ollikainen zahynul. 9.července 1941 byly Gloster Gladiatory předány LLv16 náhradou byly opět letadla Curtiss Hawk 75A.
     Lentolaivue  16 (LLv 16), létala s letouny již jen v době Pokračovací války, kdy letouny již byly beznadějně zastaralé. Byly využívány převážně k průzkumným letům, popř. letům k podpoře pozemních vojsk. Nicméně ještě v roce 1944(!) byl zaznamenán souboj mezi finským Gladiátorem a  sovětským P-40 Kittyhawk z 152. IAP. Sovětský pilot lejtěnant (poručík) Cibulkov ohlásil sestřel v oblasti Uunitsa.
     V průběhu Pokračovací války Gladiátory u LLv16 vybojovaly jedno vzdušné vítězství, ale bylo ztraceno celkem 10 letadel, při ztrátách tří pilotů. Z celkového počtu uvedených 10 strojů byly sestřeleny 4 letouny, zbývající byly zničeny z důvodů nehod a technických závad. V říjnu 1944 byly poslední tři stroje staženy od jednotek a uloženy ve skladech. Jestli se některý z nich dochoval do dnešních dnů jako muzejní exponát, nevím. Podle dostupné literatury ale všechny finské Gloster Gladiatory byly zničeny.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 10, 2011, 12:21:37
                (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/90/Flygvapnet_roundel.svg/75px-Flygvapnet_roundel.svg.png)

                ŠVÉDSKO

      Švédsko ve druhé polovině třicátých let již moc dobře vědělo, že svou, neustále deklarovanou neutralitu bude muset v případě napadení bránit. Proto uvolnilo značné prostředky na posílení své obranyschopnosti. V roce 1937 bylo rozhodnuto vybudovat další, 8.letecký pluk – Flygflotttilj 8. Výzbroj tohoto pluku mělo tvořit celkem 45  bojových a 10 záložních letadel. Bylo rozhodnuto tato letadla získat nákupem v zahraničí. Volba padla na letouny Gladiátor, britské firmy Gloster. Byla podepsána smlouva a letouny ke Švédskému vojenskému letectvu Flygvapnet přícházely po dobu téměř dvou let. První dodávky letounů Gloster Gladiator Mk.I s motorem Bristol Mercury VI S2 byly označeny jako J-8 a verze Mk.II s motorem Bristol Mercury VII S3 jako J-8A. Evidenční čísla Flygvapnet byla rezervována v řadě 231 až 285. Zbarvení švédských Gladiatorů bylo nejprve „neutrální“, tedy letoun byl na všech plochách nastříkán stříbrnou barvou a výsostné znaky představovaly „Tre kronor“, tedy tří korunky černé barvy bez jakéhokoliv označení. S příchodem válečných let byly Gladiátory nové natřeny na horních plochách křídel a do poloviny trupu tmavě zelenou barvou, spodní plochy křídel a trupu byly bleděmodré. Výsostné znaky dostaly nový ráz: v modrém poli kruhového tvaru, byly tři žluté korunky, ohraničeny jemnou černou linkou. Na některých kamuflážních schématech má modrá kružnice znaku ještě žluté lemování. Pro modeláře nezbývá nic jiného, než nastudovat obrázek daného konkrétního letadla, aby se nedopustil faktické chyby. Trupové označení sestávalo z číslice před znakem, kdy se zpravidla jednalo o číslo pluku a dvojciferné číslo, pořadové, za výsostným znakem. Často to bylo koncové číslo ze sériové řady označení letounu.

      Po příchodu do Švédska byly Gladiátory zařazeny nejprve k Leteckému pluku 1. Tam bylo provedeno přeškolení pilotů a technických sil na nové letouny a posléze byli všichni, včetně strojů, předisponováni na základnu Barkaby. V průběhu let 1940 až 1946 letouny byly přemisťovány k jednotkám, kde se očekávalo menší bojové zatížení, neboť všem bylo jasné, že tyto dvouplošníky poměrně rychle zaostávaly. Poslední Gladiátor byl od bojových jednotek vyřazen v březnu 1947. Celkem bylo do Švédska dodáno 55 letounů.
     Přesuny Gladiátorů byly prováděny na základě vyhodnocení situace v sousední zemi – Finsku. Dokud nedošlo k napadení Finska Sovětským svazem, panoval v severských zemích názor, že do Evropy je relativně daleko. Ovšem Zimní válka v sousední zemi tento názor radikálně pozměnila. Švédové si byli vědomi nebezpečí a proto bylo rozhodnuto, pomoci této zemi v jejím boji proti útočníkovi. Pomoc měla být organizována nejen materiální, ale také lidská, pomocí dobrovolníků. 8.12.1939 se začala organizovat jednotka pomoci Finsku, 19.12.1939 začal nábor pilotů a dobrovolníků k jednotce, která nejprve byla nazvána Flygflottilj 101, tedy letecký pluk 101, ale 9.1.1939 dostala jednotka konečné označení Flygflottilj 19, pod kterým je historicky nejvíce známa. Základním letounem této jednotky se stal GLOSTER GLADIATOR.

Odkazy na ilustrace letounu Gloster Gladiator ve švédském vojenském letectvu:

http://en.valka.cz/files/gladiator_sweden_804.jpg
Gloster Gladiator Mk.II v celostříbrném zbarvení  Švédského vojenského letectva

http://www.hoxity.de/papercraft/img/gladiator/orig_sweden.jpg
Gladiator s maskovacím nátěrem.

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_11.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_13.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_5.jpg
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 15, 2011, 03:15:16
Švédské Gladiatory v boji.

Jednotka, která byla organizována, byla zformována do podoby smíšeného pluku, v anglické literatuře mnohdy označované jako wing:

- Velitelství: velení jednotky, radiooperační a spojovací služba, dopravní oddíl a zdravotní služba.
- Stíhací letka: velitel Capt. Söderberg, 11 pilotů a 12 letounů Gloster Gladiator
- Bombardovací letka: velitel poručík / fanrik Sterner do 12. ledna 1940. 3 piloti a 5 navigátorů. Letouny typu Hawker Hart, v počtu 4 kusů.
- Transportní letka : 2 piloti, 2 letouny. Spojovací letoun Raab-Katzenstein  RK-26 a Fokker F.13.
Celkově měla letka 110 mužů.
Při studiu materiálů jsem narazil na mírné disproporce ve jménech velitelů F19.
Nejprve se objevilo jméno Kapten/kapitán Bjuggren, ovšem většinou v souvislosti s organizací jednotky a krátce s pozicí velitele při přesunu do Finska. Nejčastěji je však zmiňován major Beckhammar, uváděný též jako velitel bombardovací letky.

Výzbroj skupiny byla sestavena dle možností. Podle všeho, byla část letounů odkoupena ze sbírek ve Švédsku zorganizovaných.
Letouny Gladiator byly vybaveny lyžemi (byla zima s velkým množstvím sněhu), a na stříbrnou švédskou kamufláž byly nastříkány nepravidelná pole tmavozelené barvy. Letouny obdržely výsostné znaky finského letectvy, na směrovkách se objevila žlutá písmena. Řada A – L byla určena Gladiatorům, Harty obdržely písmena „R“, „X“, „Y“, „Z“. Junkers F.19 (s/n 2069)  byl odkoupen od společnosti ABA, kde nosil imatrikulaci SE-ACK a jméno „Gästrikland“. Byl přeznačen imatrikulací OH – SUO , (možná že impulsem bylo jméno země- Suomi) s vojenským trupovým číslem JU-120. Tento letoun válku přečkal, poslední let je datován 6.2.1947.

     Transport jednotky do Finska započal 1.ledna 1940, ukončený byl oficiálně 11.ledna 1940. Jednotka byla nejprve umístěna na základnu Olkkajärvi, nazývanou „Oskar“, a nacházela se zhruba 15km severně od Rovaniemi. V této oblasti byla jedinou leteckou jednotku chránicí exponovaný úsek fronty. Historikové odhadují, že proti této letce mohlo působit zhruba 500 letadel VVS SSSR (Vojenno Vozdušnyje Sily Sovjetskovo Sojuza) všech typů.
     V průběhu popisu činnosti je skoro až nápadná častá změna letišť, která byla letci přeznačena na jména „Oskar“, „Ulrik“, „Nora“, „Svea“ . Jestli tomu bylo z důvodu utajení před ruskými zvědy, nebo z důvodu špatné výslovnosti finských zeměpisných názvů švédskými dobrovolníky, se mně nepodařilo zjistit. Pravdou je, že všichni piloti u sebe nosili papír s následujícím textem ve finštině : „..Jsem dobrovolník. Jsem Švéd, bojující ve finském vojenském letectvu. Jsem finský pilot, ale hovořím jenom švédsky..“.
Švédové se jistě báli nedorozumění v případě sestřelení. (Jak známo, Švédsko hrálo v historii severských zemí dominantní úlohu a jednou z podmaněných zemí bylo také Finsko. Vzájemné vztahy obou národů tedy nebyly vždy idylicky laskavé.)
První rozkaz k bojovému letu byl vydán 12.ledna 1940.


Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 16, 2011, 09:10:06
Flygflottilj 19 v boji

12.ledna 1940
      Toho dne ve 13:10 hodin, se vzneslo 8 letounů, 4 Gladiatory a 4 Harty, ze zasněžené plochy letiště Olkkajärvi – „Oskar“ pod vedeném majora Beckhammara ke svému prvnímu úkolu. Bylo jim určeno vypátrat, tedy provést vzdušný průzkum, a napadnout nepřátelské síly v prostoru letišť Märkäjärvi, Salmijärvi a Salla. Na ploše Märkäjärvi byly zničeny dva letouny typu I-15bis po útoku bombardovacích Hartů. Za povšimnutí stojí, že letouny používaly poměrně malé, 12,5kg těžké bomby. Třetí letoun sestřelil krátce po vzletu fänrik/poručík Ian Jakobi. Švédové ovšem utrpěli ztráty také. Dva letouny Hawker Hart se ve vzduchu srazily a třetí byl sestřelen. Letouny nesly označení „X“, „Y“, :Z“. Jeden z letců zahynul, dva padli do ruského zajetí a zbylí tři se pokoušeli na lyžích dosáhnout území, které byly pod kontrolou finské armády. Dlužno dodat, že vybavení lyžemi bylo pokládáno tehdy za standardní a zkušeným Seveřanům pohyb na lyžích zasněženým terénem nečinil velké potíže.
      15.ledna se část stíhací letky přesunula na letiště „Ulrik“, k provedení průzkumných letů a hned následující den následoval přesun na plochu označenou jako „Nora“. Po oba dny se lety odehrály bez střetnutí s nepřítelem. 17. ledna 1940 při opětovném průzkumu v ose Märkäjärvi – Salla byla čtveřice Gladiatorů napadena sovětskými stíhači na letounech I-15. Rozhořel se boj jednotlivců, neboť taktéž letouny s rudými hvězdami na křídlech byly čtyři. Švédové ostřelovali své nepřátele poměrně intenzivně, a tak není divu, že zanedlouho se jeden z dvouplošníků I-15  odpoutal z boje. Švédové nemohli potvrdit jeho sestřelení, tak jako u druhého letounu. Nicméně domů se vrátily všechny čtyři Gladiátory. Večer Finové zachytili hlášení ruského rozhlasu, který obšírně informoval o útočné akci, tedy napadení čtveřice neznámých finských letadel chrabrými letci. Bohužel pro ně, rozhlas potvrdil nouzové přistání jednoho I-15 zhruba 15 km od místa střetnutí., kdy letoun byl zcela zničen, ale pilot zůstal nezraněn. Opačně to bylo v případě druhého letounu, který nouzově přistál na základně, ale pilot byl zraněn a následně zemřel.
      Linie  Märkäjärvi – Salla – Salmijärvi, byla hlídána téměř denně, a tak není divu, že za dva dny se švédští stíhači opět objevili v tomto prostoru a za další den došlo opět k souboji obou soupeřů.
    23.ledna 1940 došlo ke střetu čtyřech Gladiatorů a skupinou (pravděpodobně šestice) ruských letců na I-15. Výsledkem bylo sestřelení tří ruských letadel, ale taktéž ztráta prvního Gladiatoru, imatrikulace „B“, společně s pilotem, který se ani nepokusil z hořícího letounu po zásahu vyskočit. Zřejmě byl smrtelně zraněn již v průběhu boje, nebo byl zabit při útoku.
Boj to byl těžký, svědčilo o tom velké množství zásahů v křídlech a trupech dalších Gladiatorů.
     Že ochrana svěřeného úseku byla vyčerpávající svědčí neustále přesuny jednotky a vzdušné průzkumy ve prospěch pozemních sil. Přes časté změny letišť byla jednotka F19 napadena nepřítelem na zemi, letiště „Nora“ bylo atakována ruskými bombardéry, avšak bez výraznějších úspěchů.  Tudíž také ztrát pro švédskou leteckou jednotku.
    1.února 1940 došlo k dalšímu velkému střetu mezi švédskými dobrovolníky a ruskými leteckými silami. Toho dne odstartovala tříčlenná skupina Gladiátorů z letiště „Nora – 2“, které bylo umístěno blíže města Rovaniemi, aby jej mohli stíhači lépe chránit. Patrola probíhala zhruba ve výšce 300 metrů, když v 10:30 byla zachycena hlídkujícími stihači skupina osmi DB-3 a celkem 26 (!) bombardéry SB-2. Jeden SB-2 byl sestřelen poručíkem Per-Johan Salwén sestřelen. Z ruské posádky nepřežil nikdo. Nicméně bombardování města se nepodařilo zcela zabránit. Rusové v rádiu hlásili sestřel dvou finských letadel, ovšem na letiště se v pořádku vrátily všechny tři Gladiatory.
     Ve druhé polovině února se švédské Gladiátory zúčastňovaly napadání základen ruských stíhacích pluků. Útoky byly podnikány za tmy a nejednou až pozdě v noci, kdy se předpokládala snížená bdělost, nebo spánek ruských posádek. Při těchto nočních útocích letouny používaly také lehké, 12,5 kg bomby a podařilo se jim na zemi zničit několik stíhaček I-15. Při hodnocení těchto akcí musíme brát úvahu, že potvrzení ruských ztrát je z důvodu tmy poměrně obtížné.
    20.února 1940 opět startovala dvojice Gladiatorů po vyhlášení poplachu do prostoru Vaala proti skupině ruských bombardérů SB-2. Zde úspěchu švédských pilotů pomohli sami ruští letci, díky své zbrklosti. Pilot Per-Johann Salwén po přistání hlásil sestřel jednoho letounu způsobem, který může vyloudit úsměv na tváři nezasvěceného člověka. Při prvním útoku stíhače proti jednomu z bombardérů, zřejmě zadní střelec nerozuměl instrukcím svého velitele a z letounu vyskočil na padáku. Švédský pilot tak mohl poměrně pohodlně mířit na nepřítele. Po několika zásazích se ruský bombardovací pilot rozhodl pro nouzové přistání bez podvozku. To se mu podařilo, posádka byla zachráněna a byla vzata do zajetí. Letoun byl odepsán a na ruskou základnu se již nevrátil. Poručíkovi Salwému byl přiznán sestřel ruského bombardéru.
Druhý ze stíhačů vystřílel do bombardérů veškerou svou munici a podařilo se mu jeden ze strojů taktéž sestřelit.
     Hned další den museli švédští piloti opět odvracet útoky ruských bombardérů na město Rovaniemi. Toho dne, 21.února 1940, bylo do náletu zapojeno celkem 26 letounů SB-2 a 13 DB-3. tato letadla svrhla na město odhadem přes 14000 kg bomb. Po návratu ruští piloti ohlásili ztrátu dvou SB-2 a jednoho DB-3. Střelci hlásili sestřelení dvou nepřátelských stíhacích letadel.
Těmi nepřáteli byli nám známí letci z jednotky F19, kteří protivníkovi vystartovali v ústrety. Boj se odehrál o poledni a ještě větším paradoxem je, že první dvojice stihačů se musela z boje odpoutat velice záhy pro nedostatek paliva a s nepřítelem bojovala pouhá dvojice odvážlivců – fänrik Arne Frykholm a fänrik Carl-Olof Steninger.  Pikantní na celé věci bylo, že posádka DB-3 již bombardovala švédské území, aniž by rozeznala hranice mezi dvěma zeměmi a v podstatě tak švédští dobrovolníci již v této chvíli bránili svou zem.
     26. února byl odvelen nazpět do Švédska velitel stíhací letky F19  kapten /kapitán Aker Södrberg a jejím novým velitelem se stal již několika sestřely ověnčený poručík Ian Jakobi.
     7. března 1940  fänrik/poručík Einar Tehler  bravurně sestřelil dva letouny SB-2, ale sám zažil dramatické chvíle při návratu na letiště Vaala. Jelikož po souboji cítil benzín, který ubýval velice rychle, usoudil, že má zřejmě zasaženou palivovou nádrž nebo palivové potrubí. Vypnul tedy motor a klouzavým letem  zamířil ke svému letišti. Již se připravoval na téměř jisté nouzové přistání do terénu, když měl letiště na dohled. Zariskoval a opět spustil motor. Jeho záměr vyšel dokonale. Podařilo se mu přistát bez problémů, letoun byl zachráněn, techniky opraven a opět zasáhl do bojů.
      Že boje byly tvrdé svědčí další záznam v historických materiálech. Hned následující den, 8. března opět Per-Jaohan Salwén sestřelil další SB-2. 10. března dokonce švédské Gladiátory dosáhly velkého úspěchu v podobě sestřelu čtyřmotorového ruského bombardéru TB-3. Šestice těchto velkých letounů bombardovala Rovaniemi, když fänrik/poručíkGideon Karlsson zaútočil na jednoho z nich. Vystřílel do velkého letadla veškerou svou munici a poškodil jej natolik, že donutil ruského pilota k rozhodnutí nouzově přistát. TB-3 provedla nouzové přistání na zamrzlou hladinu jezera Murtoselkä. V tuto chvíli ještě všichni členové osmičlenné posádky bombardéru žili. Ovšem velitel letounu, lejtěnant/poručík Sergej Kačerov vydal rozkaz vyhnout se zajetí stůj co stůj. Posádka zahájila palbu z ručních zbraní a pistolí na finský oddíl, obkličující letoun. Výsledek boje byl fatální. Boj přežili pouze tři palubní střelci z bombardéru, zbytek posádky, 5 členů, zahynul v nastalém boji.
      V ten samý den se však stala událost, jejíž následkem byla ztráta života technického inženýra Ake Hildingera a jednoho z letounů-. Gladiator „D“, bylo nutno po opravě motoru „zalétnout“ a k tomuto úkolu se Přichystal právě onen „technický“ pilot. Nicméně krátce po stratu, po vystoupání do výšky asi 1000 metrů, spatřilo osazenstvo letiště Veitsiluoto , jak Gladiator náhle začal strmě klesat, až se roztříštil o zamrzlou plochu jezera. Pilot nehodu nepřežil. Bylo provedeno vyšetřování, a bylo zjištěno, že jedna z lyží se uvolnila a sklopila se dolů. Vzniklý odpor výchylka výškového kormidla již nedokázala kompenzovat a letoun se stal neovladatelný.
  Během dalších dní se stíhací letka jednotky F19 věnovala bojové činnosti průzkumu, volného lovu a stíhání, nicméně dalších význačných výsledků nebylo již dosaženo.
    11. března 1940 byl vyhlášen klid zbraní. Zimní válka skončila a Finsko kapitulovalo. Švédská bojová jednotka se začala chystat k odjezdu ze země. Veškerý materiál byl zabalen a připraven k transportu železnicí. Letadla, dohromady sedm Gladiatorů, dva Hawker Harty a RK-26 byla zbavena finského označení před přeletem nazpět do Švédska. Zbarvení bylo ponecháno, ale bleděmodré svastiky byly zamalovány různými obrázky, jako byly pirátské znaky lebky se zkříženými kostmi, nebo postavy lovce, atd. Letadla odletěla dne 29. a 30. března 1940.
     V průběhu svého působení letci Flygflottilj 19 sestřelili celkem 14  nepřátelských letadel, při vlastních ztrátách celkem 5 zničených Gladiatorů a tří padlých pilotů.(může navíc započítat taktéž 3 zničené Harty v začátku bojů).
Po návratu domů švédským pilotům nebylo dopřáno dlouho odpočívat. Dne 9.dubna 1940 byl opět vyhlášen poplach. Byl napaden jejich západní soused, Norské království. Útočníkem tentokráte bylo hitlerovské Německo…..

Odkazy na obrazy"

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/98/Gloster_Gladiator%2C_J_8.jpg/800px-Gloster_Gladiator%2C_J_8.jpg
Gloster Gladiator v podobě, jak létal u F19 ve Finsku.

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/gladiator_41.jpg
Letoun Gloster Gladiator - J8 ve zbarvení švédských dobrovolníků, létajících v jednotce F19 ve FInsku v době Zimní války.
Záběr diorámatu ze "Swedish Air Force Museum"  v  Malmslätt ve Švédsku. Rozložení lyží okolo letounu má představovat (včetně zásob ve vaku)  nouzové vybavení letounu pro případ sestřelení  a následné přežití pilota v drsných severských podmínkách.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 01, 2011, 03:43:34
      NORSKO                    (http://surfcity.kund.dalnet.se/images/norflag.gif)

     Dalším státem, který se zařadil mezi uživatele bylo Norsko.
     Koncem třicátých let, přesně v dubnu 1937, navštívila delegace vlády Norského království firmu Gloster, aby zde dojednala koupi letadel. V červnu 1937 byla objednávka finalizována a zněla na 12 letadel Gloster Gladiator Mk.I. První letadla přistála na letišti Kjeller nedaleko Oslo již v srpnu 1937. Další šestice měla být dodána později a Norové využili zbytku času ve prospěch změny na zbývající letouny - chtěli verzi Mk.II. Vzhledem ke změně priority RAF ve prospěch letounů Spitfire a Hurricane, byla druhá šestice letadel dodána ze série, určené pro RAF. Stalo se tak v říjnu 1939. Letouny z výrobní řady N 5919 – N 5924 byly lodí přepraveny do Norska, kde byly zkompletovány.
     Norské letouny byly prosty jakékoliv kamufláže, létaly ve stříbrném zabarvení a na trupu nosily číselná označení 413, 415, 417, 419, 423, 425, 427, 429, 431, 433, 435. Jistě není bez zajímavosti, že trupová čísla letadel nebyla shodná s koncovými čísly výrobního čísla, jak tomu bývalo často u ostatních letectev, nýbrž byla odlišná a všechna byla lichá.
Gladiátory byly zařazeny k Jagevingen – stíhacímu leteckému křídlu, se základnou v Kjeller. V intenzivním výcviku ztratilo norské letectvo v průběhu roku 1940 tři letouny. Jako první havarovalo číslo 431, v březnu 1940 letoun číslo 435 a 15.března 1940 musel poručík Tradin opustit svůj letoun 417 na padáku. Devítka letounů Gladiátor tak nepředstavovala význačnou sílu, která by mohla ovlivnit úspěch jakéhokoli střetnutí….
      8. dubna 1940 byly v blízkosti norských břehů spatřeny německé válečné lodě a letadla byla přemístěna na letiště Fornebu, k ochraně hlavního města Norska – Oslo. V tento den byly letuschopných jenom pět strojů, ostatní potřebovaly nutně opravy. Do půlnoci bylo schopných letu celkem sedm letounů ( 413, 419, 421, 425, 427, 429, 433 ). Bojová sestava pilotů byla tvořena celkem deseti piloty (důstojníci a seržanti), další tři piloti v hodnosti seržant byli ve výcviku. Z hangárů byly vytaženy další dva stroje D.H. Tiger Moth a byly dodatečně natřeny kamuflážními barvami (jejich podobu uvádím pod článkem).
      První střetnutí s nepřítelem se událo časně ráno 9. dubna 1940. V 5 hodin ráno byli posláni dva piloti, 2nd Lieutenant F.Thorsager (stroj 433) a Lieutenenat A.Braathen (425) ve směru hluku motorů (!) zjistit, o jaké letouny se jedná. Nikdo nemohl tušit, že tento den byl stanoven jako datum útoku na jejich zemi a letoun, který byl piloty spatřen, byl s největší pravděpodobností meteorologický průzkum oblasti nepřítelem. Norskými piloty byl identifikován jako Dornier Do 17, s největší pravděpodobností však šlo o Messerschmitt Bf 110.  Thorsager se snažil nepřítele dohonit a taktéž na něj z poměrně velké vzdálenosti střílel, nepřítel však unikl do mraků. Poté se oba Norové vrátili zpět na základnu Fornebu.
     V 6 hodin ráno odstartovala z Fornebu další trojice Gladiátorů (421, 427, 429) k letecké hlídce. Vrátila se zhruba po 50 minutách, aniž by nepřítele spatřila. Téměř okamžitě však přišla zpráva, že se k oblasti blíží velká formace nepřátelských letadel. Právě navrátivší letadla byla urychleně doplněna benzínem a opětovně připravena k letu. V 07:00 hodin ráno přišel nový rozkaz ke startu. Do vzduchu se vzneslo pět letounů a zamířilo směrem ke fjordu, na jehož okraji se město Oslo rozprostíralo a dále směřovali k Nesoddenu.. Zbývající dva letouny , A.Braathen (413) a A.Lütken (419) startovali zhruba o dvacet minut později. Lütkenovi však vysadil motor, přistál nezraněn přímo před sebe. Braathen pokračoval ve stoupání sám. To již ve vzduchu hořel zuřivý boj statečných obránců norského nebe. První stíhací skupina, která letěla zhruba ve výšce 1700 metrů, spatřila pod sebou velkou skupinu transportních Ju.-52 se stíhacím doprovodem, který v této chvíli tvořily Bf-110. Nepřítel byl atakován v oblasti Steilene, kdy se pětice Gladiátorů na něj snesla z převýšení s maximální rychlostí. Prvního sestřelu dosáhl lieutenant Tradin ( 429).  Atakoval Ju- 52/3m  z II/KGzbV1. Zapálil mu pravý motor a dále sledoval, jak nepřítel po křídle padá do mlhy při zemi. Na kraji Oslotfjordu se roztříštil o zem, zahynula celá pětičlenná posádka a taktéž všech 12 parašutistů. Lieutenant Dag Krohn (421) sestřelil jeden Ju-52 a taktéž Bf-110, který však identifikoval jako Do-17. Sergent Per Waaler (425) poslal k zemi bombardér, označený jako Heinkel 111. Potvrdil, že jej viděl, jak se roztříštil o zem, tento sestřel však historikové nenašli v německých archívech zaznamenaný. Je možné, že viděl dopad stejného letounu (Bf-110), který hlásil  taktéž D.Krohn. Po vystřílení veškeré munice se vracel k Fornebu, těsně před přistáním měl problémy s motorem. Přesto po doplnění letadla střelivem a palivem chtěl opět odstartovat do boje. Než se tak stalo, bylo letiště Fornebu atakováno a jeho stroj zapálen útočícím Messerschmittem Bf-110. Stejný osud potkal také odstavený Gladiator (419), se kterým Lütkens do bojů neodletěl pro poruchu motoru. Sergent Schye (427) taktéž atakoval domnělý Do-17, nicméně jeho zkázu již nemohl potvrdit. Pravdou je, že německý letoun se rozbil při pokusu o nouzové přistání a němečtí letci byli vzati do zajetí. Jejich kolegové z jednotky 1/ZG 7b však na osamocený ostře zaútočili a norský letec se štěstím z boje vyvázl. Nicméně při pokusu o přistání, kdy mu nefungovalo ovládání motoru, nešly vysunout vztlakové klapky a jedno výškové kormidlo nefungovalo, byl rád, že přežil. Letoun byl zničen.
     2nd Lieutenant Thorsager po boji přistál na zamrzlém jezeře Lyseren, 12 mil od Osla. Atakoval taktéž Ju-52/3m, s největší pravděpodobností stejný letoun jako poručík Tradin. Letoun číslo 433 byl poškozen a Thorsager se vrátil do Osla autem.
     Lieutenant Braathen, který do boje zasáhl jako poslední, atakoval taktéž jeden letoun, o němž tvrdil, že jej donutil svrhnout své bomby dříve, v prostoru Brönnöya. Následně se sám musel bránit útoku stodesítek. Přistál na zamrzlém jezeře Bogstad. Při přistání však ulomil podvozkové kolo a letadlo se již dalších bojů nezúčastnilo.
     Jediný stroj, který přistál nepoškozen se stal letoun 421, pilotovaný D.Krohnem. ten přistál v Mljösa. Po doplnění palivem již nepokračoval směrem k Oslo, ale dále na sever. Vznikala tam nová „Skupina R“, která chtěla soustředit  veškeré letouny, přeživší německý útok. Ale ani tento stroj neměl dlouhou životnost. Dne 21.dubna 1940 s ním havaroval sergeant Waaler a Norsko tak přišlo o svého posledního Gladiátora, když všechny předešlé stroje  byly zničeny  téměř během jediného dne.
     V průběhu leteckého souboje nad městem Oslo dne 9. dubna 1940, bylo Nory oficiálně deklarováno sestřelení osmi transportních letounů Ju-52/3m a sedmi těžkých stíhací Bf-110. Německé zdroje potvrdily ztrátu v boji celkem dvou Ju-52/3m a dvou BF-110, nicméně byla potvrzena ztráta dalších šesti JU-52/3m, 1x Bf-110 a 1x-He-111. Označeny byly jako sestřelené protiletadlovou palbou. Je v současnosti velice obtížné dokázat, kdo který letoun vlastně sestřelil. Všechny sestřely německých letounů se obešly beze ztrát na životech norských pilotů.
     Norského tažení se však nezúčastnily jenom letouny Gloster Gladiator s norskými výsostnými znaky, ale také letouny 263. perutě RAF…..

Odkazy na obrázky:

http://cdn-www.airliners.net/aviation-photos/middle/9/2/9/0454929.jpg

http://cdn-www.airliners.net/aviation-photos/middle/8/2/3/0914328.jpg

Letoun Gloster Gladiator Mk.I z Old Warden - Biggleswade, UK - England. Fotografováno  5.října  2003.
Jde o dlouhou dobu jediný letuschopný exemplář, létající s imatrikulací G-AMRK.
Norské číslo 427 (cn L8032). Lze jej na fotografiích spatřit též jako číslo 423. Taktéž létal ve zbarvení RAF jako HPoB, a celostříbrný.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 09, 2011, 08:17:53
        No. 263 squadron RAF in Norway.

263. squadrona RAF v Norsku.                 (https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/e/ed/263_Squadron_RAF_crest.png/107px-263_Squadron_RAF_crest.png)

Než přistoupíme k popisu účasti stíhací perutě RAF číslo 263 v bojích v severním Norsku, musíme se vrátit o několik desítek let nazpět.
     263.squadrona RAF byla založena 27. září 1918 v Itálii, po válce byla její činnost ukončena ke dni 16. května 1919. Následně obnovena byla 2. října 1939 ve Filtonu jako stíhací squadrona. Jejím velitelem se stal S/L J.W.Donaldson a již 10.října 1940 přibylo k jednotce prvních šest Gladiátorů od 605. squadrony z Tangmere a hned další den byl počet letounů navýšen na 10 kusů, poté co přiletěly další 4 letouny. Koncem měsíce obdržela peruť dalších 16 letounů od 8MU, bohužel jeden stroj byl zničen při nehodě, pilot sergeant Watson-Parker byl těžce zraněn. Squadrona dále prováděla výcvik, který byl však komplikován častými mlhami a deštěm. Zimní počasí na britských ostrovech výcviku moc nepřálo. V téže době probíhala v Parlamentu jednání o vyslání letecké perutě do Finska na pomoc v boji proti agresorovi. Uvažovalo se o odeslání právě 263.squadrony. Dříve než padlo v Dolní Sněmovně rozhodnutí, Zimní válka skončila.
7.dubna postihla peruť ztráta letounu a pilota. V průběhu letu ve skupině, mimochodem v poměrně špatném počasí (nízká oblačnost nad letištěm a déšť) při letu ve skupině  sergeant K.P Vickery ztratil kontakt se svou skupinou a nebyl nalezen. Byl prohlášen za nezvěstného. Bohužel již následující den při pátrací akci byly nalezeny na břehu moře zbytky jeho Gladiatora. Bylo potvrzeno, že pilot havárii nepřežil, tělo však nalezeno nebylo.
13.dubna se na letiště Filton vrátily skupiny ze základen Northolt a St.Eval a začaly být přípravy k přesunu.

       Admiralita v této době bedlivě sledovala pohyb německých lodí a již od  března působila v Severním moři skupina bitevních lodí. Prvnímu Lordu Admirality bylo nadmíru jasný záměr Hitlerovské Kriegsmarine. Šlo o důležitý norský přístav Narvik, odkud se vozila do Německa železná ruda. Mimoto, Hitler toužil po ovládnutí Severního  moře a Baltského moře, aby měl zajištěný pohyb lodí a ponorek do vlastních přístavů z Atlantiku.
      Krátce po napadení Norska Německem, bylo v Británii rozhodnuto o posílení sil u norských severních břehů vysláním skupiny stíhacích letadel. Volba padla na 263.squadronu RAF. FAA v té době vlastnila 36 Gladiatorů, které byly umístěny na letadlových lodích HMS Furious a HMS Glorious, část byla deponována na Maltě. HMS Glorious se  v této době nacházela ve Středozemním moři. Kapitán obdržel 10. dubna 1940 příkaz k přesunu do Scapa Flow, kde letouny RAF měly být na palubu umístěny a převezeny do Norska.
       Velící důstojník 263.squadrony Squadron Leader J.W. Donaldson přijal rozkaz o přesunu do Norska 19.dubna 1940. K odletu se připravilo dalších 18 pilotů a 18 letadel Gloster Gladiator.
Seznam skupiny, která byla k přesunu určena:
Velící důstojník - Squadron Leader J. W. DONALDSON.
Flight Lieutenant R S. MILLS,
Flying Officer H. E. VICKERY,
Pilot Officer S. R. McNAMARA,
Pilot Officer M. A. BENTLEY,
Pilot Officer J. M. V. CARPENTER,
Pilot Officer J. G. HUGHES,
Pilot Officer J. W. McKENZIE,
Pilot Officer P. H. PURDY,
Pilot Officer L. P. JACOBSEN,
Pilot Officer W. P. RICHARDS,
Pilot Officer P. WYATT-SMITH,
Pilot Officer R. M. HOGG,
Pilot Officer H. A. CRAIG-ADAMS,
Sergeant Pilot E. F. W. RUSSELL,
Sergeant Pilot G. S. MILLIGAN,
Sergeant Pilot H. H. KITCHENER,
Sergeant Pilot D. FORREST,
Sergeant Pilot B. W. WHALL

       Letouny odstartovaly z Filtonu  21.dubna 1940, následující den vyrazil také konvoj 54 automobilů do přístavu Scapa Flow.  Přesun lodí započal téměř ihned, letouny byly společně s námořními Gladiátory v útrobách lodi HMS Glorious. Následující den vzlétly Gladiátory 263. perutě RAF z paluby lodě, aby zamířily ke svému „letišti“, zamrzlé hladině jezera Lesjaskog. Uvážíme-li, že peruť RAF operovala z paluby letadlové lodi, šlo jistě o mimořádnou kombinaci odvahy a štěstí pilotů, kteří vzlétali z kymácející se paluby bez předešlého podrobnějšího výcviku.
      Umístění v drsných podmínkách severské země působilo personálu perutě nemalé problémy. Zamrzlá hladina jezera, sloužící jako vzletová a přistávací dráha, nebyla rovná. Četné zmrazky byly nebezpečím pro podvozky a pneumatiky přistávajících letadel. Následné přimrznutí kol k ledové ploše bylo velkým problémem pro technický personál k dalšímu uvolnění podvozkového kola. Pokud si klademe otázku, jak k tom u mohlo dojít, odpověď je velice jednoduchá. Otáčením, tedy “jízdou“ po ledě  po přistání se kolo zahřívá, vzniká tepelná energie. Další teplo, které kolo zahřálo, vzniká při brzdění ( jak známo, kinetická energie se v tomto  momentě přeměňuje v energii tepelnou – zákon známý z fyziky jako Zákon o zachování energie.) A teplé kolo podvozku po zastavení nejprve rozmrazilo hladinu, aby po vychladnutí kolo přimrzlo.
Dalším problémem, na který nebyl technický sestav perutě uvyklý bylo doplňování letadel benzínem. To se provádělo z barelů, přivezených k letadlům sáněmi a následně ručním přelitím ( a pumpováním z barelu) do letadla.
Piloti se pohybovali nad pro ně zcela neznámým terénem, skýtajícím v sobě nebezpečí v podobě výškových převýšení kopců a pohoří. Taktéž absence obydlených míst ztěžovala navigaci a v případě sestřelu na tom Britové byli podstatně hůře, než na zimu zvyklí Seveřané.
      Následující den bylo „letiště“ zjištěno letounem Heinkel He-111 a útok Luftwaffe na sebe nedal dlouho čekat. Naštěstí pro Brity se odehrál bez vážnějších následků. Ten den, tj. 24. dubna, piloti RAF provedli 40 bojových letů a hlásili celkem 6 potvrzených sestřelů.
Bezprostředně další den, 25. dubna 1940, Luftwaffe svůj útok zopakovala. Dnes již s podstatně lepším výsledkem. Jelikož „letiště“ postrádalo jakékoliv protiletadlové ochrany, dva útoky německých bombardérů dokázaly zničit celkem 13 Gladiátorů ze stavu perutě a důkladně rozbít plochu jezera. 5 zbývajících letounů se navečer přesunulo na letiště Setnesmoen. Když další den musel skákat padákem ze svého poškozeného stroje P/O Craig-Adams, zůstal již letuschopným pouze jeden stroj. Jelikož peruť postrádala zásobování náhradními díly, střelivem, ale také benzínem, bylo rozhodnuto o návratu na britské ostrovy. Dne 1.května 1940 se letci nalodili na loď „Delius“, zbytek peruti byl přijat na lodi „Orion“. Obě plavidla odplula směrem ke Scapa Flow.
       Po vylodění piloti pokračovali autobusem do Londýna, kde ihned následující den byl S/L Donaldson přijat na Air Ministry a posléze též v Parlamentu sirem Samuelem Horaem. Zatímco někteří piloti obdrželi volno s návratem ke dni 10. května 1940, ostatní příslušníci perutě, včetně nových posil od 610., 266., a 46. squadrony odjeli na RAF základnu Turnhouse.
      Pozemní obsluha letky byla taktéž předisponována na letiště Turnhouse téměř okamžitě, k převzetí dalších 12 letounů Gladiátor, znamenající náhradu za zničené stroje v Norsku. Velícímu důstojníku bylo oznámeno, že se budou přesouvat pozemním sledem do Skotska (Leith Doks), kde je očekávají na parníku „Chrobry“ k nové cestě do Norska. Jedna skupina obdržela datum nejpozději do 17.května, druhá o týden dříve…..
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Červenec 31, 2011, 01:08:49
            (http://surfcity.kund.dalnet.se/images/rafcroc2.gif)

Gloster Gladiator v námořních službách Royal Navy.

Pokud ve svém vyprávění chceme být precizní a sledovat osudy letounu v časovém sledu, musíme nyní opustit 263. peruť RAF a na chvíli zavítat na paluby letadlových lodí Royal Navy.
      Jak víme, britské námořnictvo postupem doby měnilo svůj názor na letadla jako na zbraň a zřídilo svou leteckou složku Fleet Air Arm. Nejprve sloužilo na pozemních základnách., plníce specifické úkoly námořnictva a tudíž nebylo zapojeno do výcviku a služby stejné jako RAF k ochraně teritoria, ale admiralitě bylo jasné, že zřízení letadlového nosiče bude nutné.
     Jako jednu z prvních spustila na vodu Royal Navy lodě HMS Furious (1917, plně přestavěn na letadlovou loď v letech 1922-1925) a HMS Argus, který byl nejprve stavěn jako osobní parník, později přestavěn na letadlovou loď. Paluba byla rovnou přistávací plochou a v době našeho vyprávění, tedy WWII mu byly přidělovány úkoly ve funkci Air carrier, tedy něco jako „nosič letounů“. Do našeho vyprávění o Gladiátorech ovšem nejvíce zasáhne letadlová loď HMS Glorious. Také tato loď vznikala v roce 1915 nejprve jako lehký křižník, v letech 1925-1930 probíhala její přestavba na letadlovou loď.
Pro úplnost dodám názvy ostatních letadlových lodí Royal Navy, i když tyto nejsou hlavním tématem našeho vyprávění:
HMS Hermes
HMS Eagle
HMS Courageous
HMS Ark Royal
HMS Illustrious
HMS Victorious
HMS Formitable
HMS Audacity
HMS Indomitable

V okamžiku napadení Norska Německem, vyvstal pro Velkou Británii problém, jak  účinně ochránit vodní cesty a jak Norsku pomoci. Bombardéry RAF sice nad Norsko  doletěly, ale účinná stíhací ochrana ve formě prvních Spitfire a Hurricanů toho nebyla schopna (ostatně tutéž komplikaci musela řešit také Luftwaffe v době bojů Bitvy o Británii). Vyřešení úkolu tedy spočívalo ve vyslání letadlových lodí k norským břehům.
Dvě nejvýkonnější letadlové lodě britského námořnictva v té době byly na výcvikových plavbách. Byly proto přerušeny a vydán příkaz k plavbě k britským břehům. HMS Glorious se cestou zastavila na Maltě, kde v „depot“ byly odloženy letadla Sea Gladiator. Byly vyzvednuty tři z celkem 18 uložených strojů a loď doplula do zátoky skotské řeky Vlyse, tedy kotvišti Royal Navy, 18.dubna 1940.
HMS Ark Royal se dostavila na seřadiště o pár dní později, společně se sešly ve Scapa Flow . Na jejich palubách v té době byly letouny FAA v následovném složení:
HMS Ark Royal:
800. peruť FAA s letouny Blackburn Roc (9),  Blackburn Skua (9)
801. peruť FAA  s letouny Blackburn Roc (3),  Blackburn Skua (9)
810. a 824. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (23)

HMS Glorious:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9), do té doby působící na základně Hatston.
803. peruť FAA s letouny Blackurn Skua Mk.II (12)
Na palubu letounu byly přelétnuty letouny 263. perutě RAF Gloster Gladiatou Mk.I (17).

S těmito „úctyhodnými“ počty se lodě vydaly vstříc norským břehům. Nutno poznamenat, že havárie Gladiatoru Mk.I při přistávání měla za následek, že jeden Sea Gladiator od 804. perutě byl předán RAF jako náhrada.
23. dubna 1940 se obě letadlové lodě vydaly k norským břehům společně ve svazku s křižníky HMS Berwick a HMS Curlew. Celá operace obdržela název Operace D X a Britové tak poprvé ve svých námořních dějinách vytvořili opravdový operační svaz. Navíc, HMS Curlew měl ve své výstroji novinku – radar.  Nebyl to sice naváděcí radar, jak jej známe z pozdější doby, ale primární úkol plnil. Dokázal svazu zajistit ochranu proti útočícím letadlům. To se mělo v blízké době potvrdit.
    V průběhu plavby nad svazem neustále kroužila letadla, jako protiponorkové a protiletecké krytí. Tento úkol plnily neustále dvojice Swordfishů, která pátrala po ponorkách a trojice Sea Gladiatorů, která hlídala lodě před vzdušným útokem. Na základě informací z radaru, odstartovala již ve večerních hodinách 23. dubna šestice Blackburn Skua, aby zasáhla proti útočníkovi, jímž byly letouny Luftwaffe - trojice bombardérů Heinkel He-111. Námořní piloti po boji nárokovali sestřel jednoho Heinkelu.
Odlet „pozemních“ Gladiátorů RAF byl naplánován na 24. dubna 1940 v 14 hodin, ale krátce před tímto časem vpluly lodě do velice silného sněžení a odlet byl (k nelibosti pozemní armády, jež na letouny netrpělivě čekala), odložen.
Poté se do operací nad Norskem zapojily převážně posádky letounů Skua a Swordfish a piloti Sea Gladiátorů a Blackburn Roc trávili několik prvních dní v nečinnosti. Operační svaz britských lodí totiž zvolil taktiku udržovat pozici vzdálenou zhruba 160 – 180 mil od pobřeží, aby co nejvíce ztížili Němcům jejich možnosti k útoku. Že tato taktika slavila své jisté úspěchy bylo možné spatřit v tom, že pokud se nějaký nepřátelský letoun nad svazem objevil, nebyl nikdy doprovázen vlastními stíhači, neboť vzdálenost pro Bf - 109 D byla příliš velká.
Přesto Sea Gladiators dodatečně držely dvouhodinové patroly nad svazem lodí. Musíme poznamenat, že tato vzdálenost byla veliká taktéž pro Sea Gladiátory a ty se bojů nad pevninou nemohly zúčastnit.
     Poprvé do kontaktu s nepřítelem se Gladiatory dostaly dne 27. dubna 1940. Luftwaffe vyslalo k průzkumu dva Dornier Do-215 a jeden He-111. Byl vyhlášen poplach a proti nepříteli vzlétly z HMS Glorious čtyři letouny. Tři byly z 804.perutě a jeden z perutě číslo 802.  Piloti spatřili letoun, který identifikovali jako Heinkel He-111. Z převýšení útočili na letoun, letící těsně nad mořskou hladinou. Heinkel letěl na plný výkon motorů a po několika minutách vzdušného boje námořním pilotům unikl. Ti jej nárokovali jako poškozený. Že opravdu poškozený byl svědčí, že nouzově přistál u Trondheimu. Stupeň poškození byl stanoven na 65% a vyšší, to znamená, že již nebyl opravován a ze služby byl vyřazen. (jestli lze toto nakonec hodnotit jako sestřel si netroufám potvrdit). Němečtí piloti nárokovali sestřel jednoho Gladiátoru, ale britští piloti přistáli na HMS Glorious nazpět v plném počtu.
      Po tomto souboji se letadlová loď vrátila do Scapa Flow k doplnění paliva a veškerých zásob k vedení boje. O dva dny později jej následoval také HMS Ark Royal, který „odpočíval“ u Faerských ostrovů. Ale již 30.dubna byly lodě nazpět v bojových pozicích. Neměly štěstí, protože svaz byl vypátrán. Postaral se o to Dornier Do-17, ale musel podstoupit boj s dvojicí Sea Gladiátorů z 804. perutě FAA. Německý letoun vyvázl s poškozením, nicméně informace o svazu stihl vyslat. K útoku Luftwaffe došlo zhruba o hodinu později. Naneštěstí, obsluha radaru byla zaměstnána sledováním dalšího průzkumného letounu a šestice Ju-87 R, a tak útočící nepřítel k lodím proklouzl zcela nepozorovaně. Útok bombami nebyl pro Němce úspěšný, nicméně jedna z bomb minula Glorious jenom o pověstný vlásek.
Další vlna útoků na sebe nenechala dlouho čekat a nad svazem se opět objevily Stuky. Nyní byly včas odhaleny a narazily na přichystané Sea Gladiatory z 802. a 804. perutě. Útok byl odražen, k sestřelům nedošlo, ale německé střemhlavé letouny odhodily své bomby poměrně daleko od lodí.
To vše se dělo v dopoledních hodinách. Odpoledne se k lodím opět přiblížil průzkumný letoun a posádky Sea Gladiátorů „měly opět práci“. Nejprve trojice letadel zahnala He-111 a za necelou hodinu zde byla opět návštěva v podobě plovákového He-115. Přestože druhý jmenovaný letoun byl nepoměrně pomalejší, Britům se nepodařilo jej sestřelit a také on vyvázl jen s pouhým poškozením.
      Němci vyhodnotili situaci a poslali do boje opět šestici Stuk Ju-87 R v další bombardovací vlně k útoku na letadlové lodě. Bylo to v době, kdy na křižníky útočily Heinkel He-111 (proti těm startovaly Skuy). Souboj se Stukami vypadal poměrně divoce, a ty bez stíhací ochrany poměrně obtížně odrážely útoky Sea Gladiátorů. Dlouho byly úspěšné, až nakonec v 18.25 byl pilot Lt. J.F.Marmont úspěšný. Sestřelil jednu Stuku, kterou pilotoval Ofw.E.Stahl. Sea Gladiátory dokončily boj beze ztrát. Po tomto rušném dni se bojové lodě stáhly z exponovaného místa a 3.května HMS Glorious a HMS Ark Royal opět zakotvily ve Scapa Flow.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Červenec 31, 2011, 04:34:14
      Oddech pro Ark Royal dlouho netrval. Loď opět doplnila veškeré zásoby, aby již 4.května vyrazila nazpět k bojišti Norsku. Admiralita přeskupila a doplnila síly a Ark Royal vyrazil k norským břehům s těmito leteckými jednotkami:
800.peruť FAA s letouny Blackburn Skua (12)
803. peruť FAA s letouny Blackburn Skua (11)
810. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (10)
820. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (11).
Ve svazu byl opět HMS Curlew s radarem. Pro Ark Royal začala téměř dvoutýdenní aktivita, kdy ve svazu s ostatními loděmi, jako jediná letadlová loď poskytovala přímou podporu bojujícím jednotkám na severu Norska.
    Letadlové lodi  HMS Glorious byl dopřán podstatně větší odpočinek. Také na této lodi probíhaly organizační změny v souvislosti s přepravou leteckých jednotek. Palubu opustila 804. peruť FAA s celkem s devíti Sea Gladiatory. Šest z nich bylo přesunuto na palubu letadlové lodi HMS Furious a zbylá tři letadla, lehce poškozená v předchozích bojích, přelétla na základnu Cambeltown k opravě.
10. května začala nakládka letounů Hawker Hurricane Mk.I od 46. perutě RAF. Trvala dva dny a na lodi bylo umístěno celkem osmnáct těchto moderních letadel ve srovnání s dosavadním letadlovým parkem, který v Norsku bojoval.
 Osmnáct letadel Gloster Gladiator Mk.II od 263 perutě RAF (která se vracela do boje), bylo opět přelétnuto námořními piloty (z 804.perutě FAA). Tentokrát se přelet uskutečnil beze ztrát a letadla byla uložena na letadlovou loď HMS Furious.
Po doplnění všech zásob obě dvě letadlové lodi, doprovázeny čtveřicí torpédoborců, vypluly k severnímu Norsku večer 14. května 1940. Vyplutí bylo provedeno ve 20.30h,  zakrátko lodi dostihla zpráva o zahájení útoku německé Wehrmacht na Nizozemí a Francii… Všem bylo jasné, že v této chvíli již není hlavním válčištěm Norsko..
Na lodích bylo celkem umístěno:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
263. peruť RAF s letouny Gloster Gladiator (18)
42. peruť RAF s letouny Hawker Hurricane Mk.I (18)
701. peruť FAA s letouny Supermarine Walrus (6)
806. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (9)

      Letadla RAF měla 17. května přelétnout na letiště Bardufoss a Skaanland. Ale odlet se opozdil, neboť letiště nebyla stavebně připravena. I když byl květen, zde na severu Norska stále panovala tuhá zima. Letadla z HMS Furious odstartoval dne  21. května, na Barbudoss. Druhá plocha nebyla stále připravena a tak HMS Glorious obrátil k návratu do Scapa Flow. Tam 23.května připlul také HMS Furious. Šestice letounů Sea Gladiator z 804. perutě FAA opustila její palubu k ochraně Orknejských ostrovů.
HMS Glorious opět vyplul k Norsku dne 24.května a tentokráte se přesun Hurricanů zdařil. 26. května tyto stíhačky opustily palubu letadlové lodi a přistály na základně Skaanland a Bardufoss. Staly se vítanou posilou pro bojující vojáky a velkým překvapením pro Luftwaffe. (Během 14 dnů bojové činnosti si piloti Hurricanů nárokovali 37 sestřelů nepřátelských letadel při vlastní ztrátě 4 strojů).
V den dobytí Narviku, 28.května 1940 si palubní stíhači z HMS Glorious /802.peruť/ nárokovali sestřel jednoho letounu Heinkel He-115, který pocházel od průzkumné jednotky Luftwaffe KüFlGr. 506. Bohužel vzápětí HMS Glorious opět opouští bojiště společně s HMS Ark Royal do Scapa Flow, aby se tam připravil ke konečné evakuaci jednotek z norského bojiště.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Červenec 31, 2011, 09:08:42
Vložený komentář autorem:
I když dosud nemám téma uzavřeno, kromě "drobných epizod" mne čeká hlavně Malta, rozhodl jsem se po obdržení dotazu na zdroje mé práce tyto zveřejnit v polovině seriálu.
Jelikož očekávám delší dobu zpracování tématu, uvedu dosud mnou použité zdroje: literární a internetové. Po ukončení tématu tento seznam přesunu na konec souboru a doplním další, mnou studované materiály.
Sláma

Literatura a další /internetové/ zdroje informací k tématu:

Andrew Thomas: Gloster Gladiator Aces, Osprey Publishing Ltd., 2002

Ivo Pejčoch: Bojové legendy – Gloster Gladiátor, nakladatelství Vašut 2008

Olli Vehviläinen : Finland in the Second World War: between Germany and Russia.,
Palgrave Publisher Ltd:, 2002

Finnish Air Force 1939 – 1945, K.Keskinen, K.Stenman, 1998 Squadron signals Publications

Häkan Aviaion page -  http://surfcity.kund.dalnet.se/index.html

Combat report
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271550mills.pdf

Operational Record Book of 263. squadron RAF
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271547.pdf

WINSTON S. CHURCHILL: THE SECOND WAR, Vol. 1, THE GATHERING STORM.,
Cassel & Co.Ltd.. London 1948, First Edition.  Str. 478- 520.

Miroslav ŠNAJDR: Palubní stíhači Jejího Veličenstva, díl 1., FAA 1939-1941, nakladatelství  Votobia 1996

C.Shores a kol. Podivná válka - začátek cesty /Dánsko a Norsko/. Vydavatelství Mustang 1996, Část druhá - Skandinávské dobrodružství, str. 235- 398

Fotografie:
http://ww2photo.mimerswell.com
http://www.airliners.net
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Srpen 02, 2011, 07:43:09
     12. května 1940, již byla technická část perutě naloděna na jiné polské lodi s názvem Sobieski. 18 Gladiátorů přiletělo na letiště Glasgow a na palubu HMS Glorious s nimi přistáli piloti FAA, 18 pilotů 263. perutě se „nalodilo“ pomocí přepravy autobusem z Glasgow do přístavu. K bojům se připravovali tito piloti:

Velící důstojník S/L J. W. DONALDSON.
F/Lt. R S. MILLS,
F/Lt. A. WILLIAMS
F/O  A. EDE
P/O  L .FALKSON
F/O  C.B. HULL
P/O  S. R. McNAMARA,
P/O  M. A. BENTLEY,
P/O  J. G. HUGHES,
P/O  P. H. PURDY,
P/O  L. P. JACOBSEN,
P/O  W. P. RICHARDS,
P/O  P. WYATT-SMITH,
P/O  H. A. CRAIG-ADAMS,
Sgt.  E. F. W. RUSSELL,
Sgt. G. S. MILLIGAN,
Sgt. H. H. KITCHENER,
Sgt. D. FORREST,
Sgt. B. W. WHALL

     Již 20. května, pár dní po vylodění očekávají technici své letouny a piloty na nové základně Bardufoss. Ta však ještě není připravena pro přijetí letounů a na letadlové lodi HMS Furious jsou piloti instruování o novém čase odletu: 0200 LT dne 21.května 1940. Musíme si uvědomit, že v té době byly dny již velice dlouhé, v létě slunce skoro nezapadá, a tudíž nejsou časy těsně před půlnocí, nebo naopak krátce po půlnoci ničím neobvyklým. Panoval světlý den a piloti mohli létat za viditelnosti. Zkratka LT znamená „local time“, v operačním deníku 263. peruti.
        Záměrně uvádím krátkou informaci o délce bílého dne a LT. To proto, že si musíme uvědomit, že země je točící se globus a v různých zeměpisných délkách je místní, tedy lokální čas, odlišný. Britové velice často používali „svůj“ GMT, tedy „Greenwich mean time“, aby byli schopni koordinovat své síly na mořích a oceánech. Jednotlivé posádky, ať již lodí nebo letadel, k tomuto času přičítali svůj lokální čas. Můžeme se tedy setkat mnohdy v materiálech s hodnotu „ GMT + 2“. To znamená, že lokální čas je posunut o dvě hodiny déle, a místo je na východ od Londýna.
       Ve stanovenou dobu se HMS Furious natočil proti větru a ke startu byly připraveny dva roje letadel. Vždy jako vedoucí Fairey Swordfish se dvěma Gladiátory. Počasí ovšem nepřálo, panovala sněhová vánice a ani dohlednost nebyla veliká. Nicméně oba dva roje odstartovaly za sebou. První pokračoval v letu, piloti druhého roje se velice záhy vrátili k mateřské lodi. I když piloti RAF neměli výcvik v přistání na její palubu, přistání se všem třem letounům zdařilo.
První roj při letu ztratil orientaci (připisuje se právě vedoucímu stroji Fairey Swordfish) a letadla narazila do vrcholků pohoří severně od Soreisa. P/O Richards zahynl okamžitě, F/Lt Mills byl zachráněn, ale do služby se nevrátil. Další let pro tento den byl prozatím odložen. Okolo sedmé hodiny ranní se však počasí vylepšilo natolik, že letouny odstartovaly a krátce po deváté hodině přistály na základně Bardufoss. Ten den stačili piloti vykonat dohromady 40 letů, nicméně kontakt s nepřítelem nebyl zaznamenán.
        22.května opět piloti zahájili velice časně ráno patroly v prostoru Harstadt-Sorreisa-Salanger, neboť očekávali, že jejich přílet nezůstane pro Luftwaffe utajen. Opravdu došlo ke střetu s letouny He-111. Piloti ohlásili celkem tři souboje s těmito letouny, byla uznána dvě poškození, a jedno zničení nepřítele, bohužel při kterém P/O Craig-Adams  zahynul. Názory na tento boj se různí. Některé prameny hovoří o zaseknuté ojnici Adamsova Gladiátoru a jeho následném „taranování“ nepřítele, jiné zase o tom, že v jeho těle byly nalezeny stopy po střelách, kterými byl zasažen s  největší pravděpodobností ze zbraně palubního střelce. Je tedy možné, že do Heinkelu narazil těžce zraněn, nebo snad již mrtev. Celá událost se měla udát nad mraky a proto ta nejasnost v pilotově osudu. V každém případě se k zemi snesl jeden nepřátelský letoun při vlastní ztrátě jednoho Gladiátoru. Posádka He-111 stačila z letounu vyskočit s padáky. Dva členové této posádky byli zajati, další dva unikli.
     23.května 1940. Tento den je opět zaznamenán jako velice obtížný pro celou 263.peruť, je zaznamenáno opět přes 40 vzletů. K dispozici bylo 14 letuschopných strojů. Letová činnost tentokráte byla podstatně intenzivnější, než při prvním bojovém vystoupení perutě v Norsku.
První souboj s nepřítelem se odehrál v 10.30, kdy Sgt.Milligan napadl z převýšení He-111, ten se však z boje rychle odpoutal. Další souboj mezi Gladiátorem a německým Dornierem Do-17 se udál odpoledne v 16.25. Sgt.Whall divoce z převýšení zaútočil a na nepřítele po dobu zhruba 25 minut zle dotíral. Podle jeho hlášení se Dornier poroučel k zemi v prostoru západně od Harstadtu.  Bohužel britského pilota potkala nepříjemnost závady na olejovém systému s následným zadřením motoru. Pilot opustil letoun na padáku a přistál nezraněn. Jeho sestřel zůstal nepotvrzen. Nicméně tento boj rozhodl, že pro další hlídky budou letadla létat ve dvojicích, aby se jejich palebná síla znásobila.
     24.květen 1940. Vlastně třetí den bojové činnosti perutě, ale piloti již nesli známky únavy. Absolvovali téměř každý 3-4 vzlety denně a přičteme-li neustálé denní světlo, které panovalo nad základnou, podmínky pro odpočinek nebyly právě nejlepší. Přesto ten den podnikli opět téměř 40 vzletů, aby se utkali s nepřítelem. Ten vyslal k Bjornfellu 5 Ju 52/3m s celkem 55 příslušníky 2/GJR 137 k posílení bojujících jednotek. Tuto skupinu doprovázely celkem 4 Messerschmitty Bf-110 z I/ZG 76. Po splnění úkolu se čtveřice stíhačů odpoutala k volnému lovu – tedy napadání protivníka. V těsné formaci se dokázali přiblížit až k Bardufossu, ale ostrá palba za země je donutila se stáhnout. Z letiště odstartoval P/O Grant EDE a palbou zřejmě jeden z letounů poškodil. Ten opustil obranný kruh svých kolegům na které nadále dotíral Edeho Gladiátor. Krátce na to prostor boje opustily taktéž tři zbývající Messerschmitty. EDE nasadil na přistání zřejmě tak zhurta, že  Lt.Loobes ohlási ve 13.10 zničení Gladiátoru. Po přistání britský pilot hlásil poškození nepřátelského Bf-110. Z dalšího zkoumání historiků ovšem  je prokázáno, že nepřátelský letoun byl natolik poškozen, že  přistál nouzově na malém, ale stále zamrzlém jezeře Thysfjord. Bf-110 byl zcela zničen, posádka byla zachráněna německými druhy ve zbrani. (Parametry pro přiznání sestřelu tedy byly splněny).
Před touto akcí, časně zrána se udál ještě jeden souboj, stojící za zaznamenání. Při obvyklé ranní hlídce P/O Ede a F/O Riley narazili na Heinkel He-111. Oba piloti zaútočili a jednomu z nepřátel poškodili pravý motor natolik, že letoun pokračoval v letu pouze s jedním pracujícím motorem. Možná by se mu únik před zle dotírajícími Gladiátory zdařil, ale v prostoru se náhle objevil třetí Gladiátor, pilotovaný F/L C.Hullem. Tomu se povedlo zasáhnout zbývající motor tak vážně, že Heinkel se poroučel k zemi a osádka Oblt. Paula Hartmuta byla zajata.

Obrázek:
http://rafmuseum-1.titaninternet.co.uk/milestones-of-flight/images/p1685.jpg
Gloster Gladiátor Mk.II  od 263. perutě RAF v Norsku, s největší pravděpodobností se jedná o Bardufoss
Název: Re: Gloster Gladiator - monografie
Přispěvatel: Sláma Srpen 10, 2011, 10:18:39
Záhadné stroje na norském nebi

aneb
Jaká letadla piloti 263.squadrony RAF sestřelili?

     25.května 1940 pokračovala 263.peruť v bojové činnosti s nemenším úsilím, než tomu bylo v předešlé dny. Toho dne, kdy byly na letecké patroly vysílány již dvojice letadel a platilo nařízení velitele, že dva pikoti jako jeden jsou a taktéž musí ve dvojici přistávat. Dosud bylo pravidlem, že po boji často piloti přistávali jednotlivě. Přes toto nařízení se vracel v 9 hodin ráno z hlídky F/O Ede a zahlédl Ju-90 (dle operační knihy perutě) a zahájil střelbu. Vzhledem k velké vzdálenosti nepřítel unikl. Později bylo potvrzeno, že nepřítel musel nouzově přistát nedaleko ostrova Dyroy.
        Zanedlouho (v 10:30 h.) startoval F/O Ede podruhé a znovu byl úspěšný. Také tento letoun, který byl sestřelen, byl identifikován jako Junkers Ju-90. V tomto případě  britský pilot střílel z podstatně menší vzdálenosti. To proto, že již při prvním útoku zneškodnil zadního střelce a další míření mu nikdo neznepříjemňoval. Ede nejprve nepřátelskému bombardéru vyřadil levý motor a vzápětí také pravý. Letoun havaroval v plamenech nedaleko Narviku.
    Další ztráta potkala Luftwaffe pár minut poté kdy další letecká hlídka ve složení P/O Purdy a sgt.Kitchener zaútočila opět na stejný typ letounu, který právě atakoval britský torpédoborec. Letoun byl sestřelen a dopadl zhruba 1500 metrů od lodi. Námořníci oběma letcům sestřel s radostí potvrdili.
    Zde je nutné naše vyprávění přerušit, neboť dochází k disproporci historických materiálů. Oč jde?
     Pro dosavadní údaje  ze dne 25.května byl použit jako zdroj operační deník 263. perutě RAF. V něm se vyskytují identifikace sestřelených letadel jako Junkers Ju-90. Tento typ letadla byl v Norsku skutečně použit. Existuje letecká fotografie mnoha letounů, pořízena z výšky, umístěných na letišti Oslo-Fornebu  (letiště dnes již neexistuje), na které jsou patrny minimálně dva exempláře tohoto čtyřmotorového dopravního letounu. Ale Ju-90 na uvedené fotografii (a jedné další) je čistě dopravní (!) letadlo, tedy bez střeliště pro vlastní ochranu. V tomto případě sestřelené letadlo z deváté hodiny ranní nemohl být čtyřmotorový Junkers. Záznamy Luftwaffe hovoří o ztrátě Focke Wulf Fw 200z 1/KG 40. Posádce velel Oblt. Schöpke a ten do záznamu nahlásil, že na něj útočily celkem 4 Gladiátory! Zřejmě se bál hněvu svých nadřízených…
      Ovšem letadla, na které se střílelo ve zbývajících soubojích, jsou větší záhadou. Ve druhém případě již s jistotou nešlo Fw 200, ale též nemohlo jít o letoun Ju-90, když  F/O Ede hlásil, že zneškodnil zadního střelce. C.Shores ve své knize vyslovuje domněnku, že britský pilot mohl střílet na letoun Blohm & Voss Ha 139. Tento letoun je dosti podobný zmiňovanému Junkersu, snad jen s rozdílem, že má plováky. Ale v záznamech Luftwaffe o výzbroji vlastních jednotek se žádný takový stroj nevyskytuje. U jednotky KGrzbV byly umístěny letouny  Blohm & Voss BV 138, které ale byly od Ju-90 natolik rozdílné, že snad by si je britští stíhací piloti nespletli.
     Kde se tedy vzala tak velká chyba?  Autor knihy se podivuje, že snad nemohl být písař, označující letoun stejného výrobce ve výzbrojních knihách  tak nepozorný, aby zaměnil označení Ha 139 za BV 138. Posledním faktem také je to, že Blohm & Voss Ha 139 existoval snad jen ve třech exemplářích jako prototyp. Že by důvodem této „krycí identifikace“ byly důvody pro utajení? Potom fakt, že všechny tři letouny byly zničeny během jediného dne, lze považovat  za obrovskou náhodu. Ale nelze ji vyloučit….
     Posledním letounem který bombardoval torpédoborec, pokud by britští piloti výslovně neoznačili ve svém hlášení čtyřmotorový letoun, mohl být s největší pravděpodobností Ju-88. Takto zůstává v historii opět další záhada…..

Fotografie letadel /ODKAZY/ o kterých se v textu pojednává:

http://www.aer.ita.br/~bmattos/mundo/images_b/ju90_a2.jpg
Junkers Ju-90 A2

http://www.wwiivehicles.com/germany/aircraft/floatplane/blohm-und-voss-bv-139-floatplane/blohm-und-voss-bv-139-floatplane-02.png
Blohm&Voss Ha139

http://www.msacomputer.com/FlyingBoats-old/german-BlohmUndVoss/German-Blohm&Voss-BV138C-2.jpg
Blohm&Voss BV138
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Srpen 11, 2011, 10:10:53
     Další boje nad Norskem
pokračování bojové činnosti 263.perutě RAF

     26.květen 1940 patřil mezi rušné dny perutě Gladiatorů v Norsku. Rozhodně ty předešlé nebyly klidnější, ale událo se mnoho leteckých soubojů a nedá se říci, že by Luftwaffe měla zcela navrch, jak původně předpokládala. V 10 hodin a 30 minut byl potvrzen sestřel letecké hlídce dvojice Gladiátorů ve složení F/Lt Williams a Sgt.Milligan. Poslali do vln Severního moře u Skaanlandu  letoun Ju-88, který prováděl bombardovací útok, Oba britští piloti měli plné ruce práce dostihnout rychlý nepřátelská bombardér, neboť jejich Gladiátory byly o mnoho pomalejší. Naštěstí útočili z převýšení a byli schopni nepřítele dostihnout. Junkersu byl nejprve zapálen jeden z motorů a následně poškozeno křídlo natolik, že se zcela oddělilo od trupu a letoun se prakticky neovladatelný zřítil do moře. Luftwaffe sestřel svými hlášeními sestřel potvrdila. Avšak typ letounu byl nesprávně určen, v hlášení se vyskytl typ Dornier Do-17 F.
        Luftwaffe se snažila neustále útočit a proto se v prostoru nedaleko Trondheimu objevila další letadla. Dosáhla úspěchu, zasažen byl křižník HMS Curlew (již jsme se o něm zmínili), který měl na své palubě radar. Ten byl jednotkami RAF, ale také FAA využíván, a teď Britové o tuto výhodu přišli. Uvážíme.li, že v tomto prostoru nebyl propracovaný systém ochrany, tak jak jej známe z pozdější Bitvy o Británii, byla to ztráta citelná.
Nicméně proti útočníkům okolo 15 hodiny odpolední zasáhly též Gladiátory. Piloti odstartovali proti letounům, které opět označili za typ Dornier Do-17F. P/O Bentley nejprve jednomu z letounů měl zapálit motor, načež se nepřítel snažil uniknout přízemním letem. Následně pronásledovaný letoun narazil do kopce. Bohužel trosky nebyly identifikovány. P/O Purly mezitím zasahoval proti další pětici letounů, když jednomu z nich zapálil motor. Nepřátelský letoun poté havaroval, tedy sestřel mohl být potvrzen. Trosky letounu byly identifikovány jako Messerschmitt Bf-110.
        Druhá dvojice Gladiátorů, jež hlídkovala ve vzduchu zaútočila proti další pětici nepřátel, identifikovaných jako Heinkel He-111.  F/O Pernall zaútočil na jednu z nich, zneškodnil střelce a poslal nepřátelský letoun k zemi. F/O Riley při provádění útoku z boku byl zasažen a pilot zraněn. Nicméně také on hlásil zasažení nepřátelského stroje.
Bohužel mraky zabránily v identifikaci dopadu a piloti sic byli přesvědčeni o tom, že každý z nich „dostal“ nepřátelský letoun, opak byl pravdou. Luftwaffe ve svých hlášeních z bojiště pouze zaznamenává lehké poškození dvou letadel a zranění dvou členů posádek. Naopak tyto stroje při návratu zle zatopily Britům, když napadly letiště Bardufoss a zničily dva Gladiátory. Třetí Gladiátor byl zničen při přistávání, když vjel do kráteru po bombardování.

      Tento den byla trojice letounů Gladiátor poslána na „letiště“ v Bodo, aby posílila obranu  tamního bojového prostoru. Plocha letiště byla rozmoklá a letadla se po přistání bořila do bahna. Letiště nebylo dobře vybaveno a doplnění palivem se provádělo přeléváním z plechovek do nádrží letadla, což bylo velice zdlouhavé a pracné. Již cestou sem, se stíhači utkali s letounem He-111, ale jenom jej zahnali na útěk. Po přistání, v době doplňování benzínu, byl zpozorován znovu  He-111. Proti nim se snažil vystartovat F/O Hull, ale bořil se do bláta a odstartoval jen tak tak. Lt. Tony Lydekker byl úspěšnější, ale pro změnu neměl v nádržích mnoho paliva a Hull mu přikázal vrátit se a doplnit palivo. Sám proti Heinkelu He-111 zaútočil a zapálil jej. Letoun později havaroval. To už F/O Hull ale útočil na Ju-52/3m, který také zapálil a  jeho posádka se zachraňovala seskokem na padácích.
      Najednou bylo okolo  britského stíhače několik nepřátelských letadel. Po pár výstřelech na další He-111 se znovu „věnoval“ dopravním Ju-52/3m. Nejprve atakoval jeden stroj, který ovšem zmizel v mracích, aby zanedlouho poslal k zemi druhý Junkers. Také tento stroj vzplál plamenem a z hořícího stroje vyskočilo celkem 6 mužů, ale dalších 8 výsadkářů z jednotky 1/ FJR1 v něm zahynulo při nárazu do země. V průběhu návratu zahnal na útěk ještě jeden He-111, aby posléze přistál v Bodo. Celkově ohlásil dvě jistá (He-111 a Ju-52) a jedno pravděpodobné (JU-52) vítězství. Nemohl ani tušit, že Junkers, který mu zmizel v mracích byl poškozen natolik, že hořící nouzově přistál. Posádka se zachránila, ale Junkers byl absolutně zničen. Tedy aniž to tušil, v jediném boji sestřelil dohromady 4 nepřátelské letouny:
Heinkel He-111 po vzletu, ihned po něm Ju-52 a v následném útoku na dvojici letounů zničil taktéž oba dva dopravně-výsadkové Junkersy Ju-52/3m. Tento výkon již nikdy nezopakoval a s největší pravděpodobností ani nikdo jiný na letounu Gloster Gladiator.
     V odpoledních hodinách na letišti u Skaanlandu a následně také v Bardufossu přistála šestice letadel Hawker Hurricane Mk.I, startující z letadlové lodi HMS Glorious. Tato vítaná posila změnila ráz bojových operací nad norským válčištěm.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 09, 2011, 09:45:02
/pokračování.../     

 Situace se pro Spojence nevyvíjela růžově. Dopoledne 27.května po kolizi jednoho z Hurricanů na rozbředlém povrchu letiště ve Skaalandu bylo velením 46.perutě RAF rozhodnuto tento prostor opustit a vrátit se zpět na Bardufoss. Tento přesun se uskutečnil tentýž den ve večerních hodinách.
     Gladiátory pokračovaly ve svém boji a již v 08:00 ráno odstartoval Lt.Tony Lydekker proti Ju 87R, které měly bombardovat stožár vysílače u Bodosjoenu.  Napadl skupinu letadel, doprovázených několika Messerscmitty Bf-110. F/O Hull měl problémy s nastartováním motoru svého stroje a proto první vlnu útoku Stuk na letiště musel přečkat v krytu. Na druhý pokus, po odletu první skupiny útočníků, byl již úspěšný. Okamžitě po vzletu narazil na druhou vlnu útočících Stuk a povedlo se mu jednu zasáhnout natolik, že ta již svůj střemhlavý útok nevybrala. Nicméně posádka německého letounu byla zachráněna německou lodí, když nad troskami letounu neustále hlídkovaly dva meserschmitty. Další Stuce Hull rozbil kryt kabiny, ale současně byl napaden další Stukou(!).  Britský letoun byl zasažen a své „dostal“ také pilot. Odpoutal se proto z boje a v přízemní výšce unikal na základnu. Nicméně těsně před dosažením cíle byl napaden podruhé, tentokráte Bf-110 a havaroval při pokusu o nouzové přistání. F/O Hull utrpěl zranění kolene a hlavy.
      Také Lt. Lydekker byl napaden zbylými německými letouny a byl zasažen. Jelikož nad Bodo neustále kroužily Stuky, zamířil k Bardufossu, kde zraněn přistál. Také jeho Gladiátor musel být odepsán, jelikož byl naprosto zničen.
V tomto souboji hlásila Luftwaffe zničení 4 Gladiátorů, britští piloti si nárokovali dva sestřely. Boj byl sveden v poměru 2:14. V sestavě Luftwaffe bylo 11 Ju-87R a 3 Bf-110.
V 09:00 ze základny Bardufoss startoval další pilot 263.squadrony sgt.Miligan, aby zaútočil na trojici letounů He-111. Pravděpodobně jeden z letounů poškodil, neboť ten začal očividně kouřit. Cíle nedosáhl, odpoutal se boje a zmizel v Mracích. Sgt. Miligan nahlásil pouze poškození, Norské jednotky potvrzovaly sestřel. Nicméně Luftwaffe ten den nehlásila do Berlína žádnou ztrátu stroje…. .
     Ve večerních hodinách se Luftwaffe objevila nad Bodo opět. Tentokráte téměř nikým nerušena provedla bombardování šesticí Heinkel He-111,když 13 strojů Ju-87R Stuka si „vzalo do práce“ letiště. Úřady po útoky hlásilo 15 mrtvých civilistů a zničení téměř čtyřech stovek domů.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 12, 2011, 05:42:31
Útok na Narvik, předehra ústupu….

    Po útoku německé armády na Belgii, Holandsko a dále Francii, začalo být Britům jasné, že pomoc v Norsku jim značně svazuje ruce v dalších akcích v západní Evropě, kterých se původně chtěli zúčastnit, což dokazuje vyslání BEF (British Expedition Forces). Akce ve Francii zde sledovat nebudeme, „vrátíme“ se do Norska.
Spojenci se rozhodli, nejprve zničit přístupové trasy a posléze město narvik natolik, aby Němcům znemožnili, anebo alespoň maximálně ztížili dopravu železné rudy do Německa.
     28.května 1940 v ranních hodinách Spojenci zahájili na přístavní město Narvik útok. Němci zaznamenali tuto bojovou operaci průzkumným letounem Fw-200 a do prostoru vyslali 8 letounů Ju-88 a celkem 26 Henkelů He-111. Britští stíhači, operující z Bardufossu čelili tomuto útoku společnými silami obou perutí RAF s letouny Hurricane a Gladiator. F/L Williams se svým letounem s/n N5681 poškodil jeden He-111 natolik, že ten s oběma motory v plamenech se odpoutal z boje. Vážně poškozený německý letoun nouzově přistál jižně města Bodo. Tento letoun, byl po večerním obdržením zprávy o nouzovém přistání, F/L Williamsovi přiznán jako sestřelený. V odpoledních hodinách Němci podnikli další útok, ale tentokráte shodili svůj pumový náklad zcela beztrestně, aniž by je kdokoli z britské RAF nějak obtěžoval.
Naproti tomu se v tento den vyznamenali stíhači FAA. Tři Sea Gladiatory letadlové lodi Glorious (802.peruť), odstartovaly proti „zvědům“. V té době se objevil nedaleko jejich lodi výzvědný letoun Dornier He-115. Na průzkum bylo německým velením vysláno celkem 6 těchto letadel, domů se vrátila pouze pětice strojů. Šestý stihl ještě odeslat zprávu o nalezení velké lodě, ale poté byl „ztrestán“ a více se již neozval….

    Ještě téhož dne bylo rozhodnuto o změně způsobu boje. Vedení vzdušného boje bylo určeno primárně Hurricanům a Gladiátory od 263. perutě v průběhu dalšího dne startovaly k útokům na pozemní cíle. Bez zajímavosti nezůstává fakt, že piloti Luftwaffe  ve svých hlášeních vytrvale dokladovali, že byli napadáni letkami Spitfirů….
Gladiatory pokračovaly také v následujících dnech (29.května až 1.června) v útocích na autokolony, štábní stanoviště a taktéž na jednotlivé opěrné body. Nicméně, jak to v tomto případě je již téměř pravidlem, útoky nechráněných letadel na pozemní cíle měly velice špatné, téměř katastrofální důsledky pro letouny Gladiator a jejich piloty. Naštěstí nikdo z pilotů nepřišel o život, nicméně dva stroje byly poměrně těžce poškozeny.
2.června 1940 Němci provedli velice silnou ofenzívu, která se projevila též zvýšenou činností ve vzduchu. Časně ráno byla k Narviku vyslána skupina 8 letounů Ju-87R,4x Ju-88,11x He-111. Nicméně nesmíme si představovat „velkoskupinu“ takovou, jak ji známe z pozdější Bitvy o Británii. Šlo totiž o letouny velice různorodé, jak svým účelem použití, tak rychlostí a tudíž by bylo velice obtížné dodržet koordinovaný společný let. Navíc všechna tato letadla startovala v předem domluvený čas ze svých letišť a lze tedy předpokládat, že nad cíl též přilétala jednotlivě.
     Proti nim zasahovaly nejprve Hurricany ze 46. perutě, startující po dvojicích. V této vlně došli Němci úhony a ztratily dvě Stuky, kdy posádka jedné z nich zahynula. Závěr celé akce patřil Messerschmittům Bf-110, kdy pětice těchto letadel po napadení Hurricany utvořila obranný kruh a stíhačům RAF se nepodařilo tento obranný útvar rozrazit. Domů se ale nevraceli s prázdnou. Krátce před útokem na zmiňované Messerschmitty poslaly k zemi další Stuku. Gladiátory začaly startovat z Bardufossu nepoměrně později, v době, kdy se již první Hurricane vracely. Byly nasměrovány do prostoru mezi Narvikem a švédskými hranicemi.
     Dvojice Gladiatorů se s Němci střetla poměrně rychle. Zaútočila na dva letouny, které piloti identifikovali jako Ju-88. Bohužel oba zaútočili na těžké stíhače Bf-110 a výsledek souboje nedopadl pro Brity nejlépe. P/O J.Wilkie byl sestřelen a zabit. Vítězství bylo přiznáno Lt.Lentovi z jednotky I./ZG 76. Druhý britský pilot P/O Jacobsen vlétl do mraků a jen tak tak, že se nesrazil s terénem. Po vylétnutí z mraků však zpozoroval pod sebou několik letounů, které identifikoval jako He-111. Bezprostředně zaútočil na jeden z nich, ale v průběhu boje mu došla munice v křídelních kulometech. Nicméně německý bombarděr byl zasažen, vzepjal se, ztratil rychlost a pád již nevybral. Jeho kořistí se stal Do-215, německá posádka byla internována Švédy.
     Jacobsen ovšem nehodlal vyklidit prostor. Věděl, že mu ve trupových kulometech nějaké náboje zůstávají a pokračoval v útocích. Letouny, které dále identifikoval (a popsal v hlášení) opět jako He-111 (2x) a Ju-88 (2x). Znovu nesprávně identifikované stroje a málem doplatil na stejnou chybu jako jeho bojový druh J.Wilkie. Nebyly to Junkersy, ale znovu Bf-110. Zřejmě stroje z předešlého střetnutí, uvážíme-li, že od doby sestřelu prvého Gladiátoru neuteklo mnoho času a ani nedošlo k posunu v prostoru souboje. Zaútočil nejprve na jeden He-111 a ten, přestože střílel jenom trupovými kulomety, se poroučel k zemi. Ale v dalších okamžicích se již musel bránit zle dotírajícím Bf-110. Byl zasažen olejový chladič jeho Gladiátoru a olej stříkal všude okolo, včetně pilotního překrytu. Taktéž jedna mezikřídelní vzpěra byla rozstřílena. Pilot již zoufale uvažoval o možnosti úniku, když se před něj opět nachomýtl bombardovací Heinkel. Jacobsen vystřelil… a kulomety ztichly. Neměl již náboje. Unikal proto v přízemní výšce a podařilo se mu útočníky setřást. Jím sestřelený letoun taktéž přistál ve Švédsku. Byly mu přiznány tři sestřely a P/O Jacobsen byl na vrcholu slávy. Samozřejmě nemohl tušit, jak je mnohdy vše jinak.
     Nikdo jeho úsilí nezpochybňuje a sestřely mu historikové uznávají. V případě posledního sestřelu však Němci ztrátu Heinkelu nepřiznávají, naopak ohlásili ztrátu transportního Ju-52, převážející výsadkáře do oblasti bojiště. Nad bojiště u Narviku byly poslány letouny z KGrzbV 107 s příslušníky 1/FJR. Bylo posláno celkem šest Junkersů Ju-52/3m. Tento ztracený Junkers svou posádku zcela pohřbil, nicméně přepravovaní výsadkáři stačili z letounu vyskočit a zachránit se. Sice přiznali útok britského stíhače, ale zároveň jedním dechem dodávali, že po nich střílelo švédské protiletadlové dělostřelectvo. Je totiž pravdou, že Švédsko se bálo přenesení konfliktu na své území, velice ostře hlídalo své hranice a tím také neporušení své neutrality. Němci následně po těchto výpovědích poslali Švédům ostrou diplomatickou nótu, která však zůstala bez odezvy.
        Další dvojice Gladiatorů, pilotovaná F/L Williamsem v a sgt.Kitchenerem odstartovala v 15.00 hodin odpoledne. Stoupala do výšky 1200 metrů, kde očekávala  hlášený německý svaz letadel. Skutečně přiletěl a byl oběma piloty identifikován jako He-111 v počtu 12 kusů. Oba piloti na letadla, letící v řadě za sebou nejprve zaútočil zezadu na poslední dva a byli úspěšní. Německá letadla se odpoutala z formace a do bojů nezasáhla. Obě byla nárokována jako sestřelená. Poté Britové zaútočili na vedoucí stroje a také zde byli úspěšní. Heinekely zmizely. Poté byla zpozorována formace šesti Do-17, nicméně se historikové domnívají, že šlo o He-111 z KGr-100. Po útocích stíhačů odhodily předčasně bomby a obrátily zpět k návratu. Poslední, kteří přiletěli na scénu, byli piloti z 2/St.G 1 se svými Ju-87R. Taktéž na ně Gladiátory zaútočily a bylo později ohlášeno, že jedna Stuka se odpoutala z boje s hořící přídavnou nádrží pod křídlem a druhá Stuka se roztříštila do hor. Oběma pilotům byly přiznány celkem 4 sestřely (3x He-111 a jedna Ju-87R), nicméně Němci ve svých hlášeních oznamovali „pouze“ ztrátu jednoho He-111 a jedné Stuky
Ovšem Luftwaffe tento den ztratili ještě další letouny. Prvním byl Bf-110, který létal nad bojištěm příliš dlouho a vylétal si takové množství paliva, že se již domů nedostal a při nouzovém přistání jižně Trondheimu utrpěl význačná poškození. Poslední ztrátou tohoto dne byl Heinkel He-111, který prováděl průzkum mezi Vestfjordem a Narvikem a také jemu došlo palivo a posádka musela nouzově přistát v prostoru Lofot. Taktéž tato posádka vyvázla nezraněna, ovšem letoun musel být odepsán.


http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/89/Narvik.jpg/640px-Narvik.jpg

Město Narvik z doby těsně před II.sv.válkou
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 13, 2011, 04:50:44
Evakuace z Norska

     3.června 1040 započala evakuace vojáků z Norska. Vojáci se začali stahovat z pozic, začaly práce na ničení přístavních zařízení v Narviku. Vzhledem k velice špatnému počasí letadla nelétala. HMS Glorious byla odslána do Tromso k doplnění palivem, vrátila se nazpět dne 5.června. Němci tuto aktivitu zaznamenali a vyslali k norským břehům bitevní Schanhorst a Gneisenau, aby posílily další loď – Admirál Hipper s cílem, zničit co nejvíce spojeneckých lodí, převážejících spojenecké vojáky. Můžeme poznamenat, že mračna se začala stahovat nad spojeneckými loděmi.
     6.června byla nad bojovým prostorem Narviku cítit silná spojenecká aktivita ve vzduchu. Snad proto, aby bylo stahujícím se vojákům poskytnuto co největší krytí. Akcí se zúčastnila převážně letadla z letadlové lodi Ark Royal, Glorious se stáhl více do moře. Gladiátory tudíž tento den do bojů nezasáhly.
      Další den se počasí vylepšilo a Luftwaffe okamžitě toho chtěla využít. Vyslala do prostoru Narviku opět několik vln bombardovacích letadel. Již první, ve 4.00 ráno byla zastavena hlídkujícími Hurricany a byly ohlášeny dva sestřelené He-111. Proti dalším německým útokům nastoupily také Gladiátory. Bohužel o průběhu bojů není více zpráv, než že si piloti těchto letadel nárokovali tři sestřelené bombardéry, bez vlastních ztrát. Němci sestřely nepotvrdili, ve svých depeších se o ztrátách nezmiňují.
     V odpoledních hodinách přistály na základně Bardufoss čtyři letouny Fairey Swordfish. Měly za úkol přivést ke svazu lodí stíhače, kteří se pokusí přistát na letadlové lodi Glorious, ač samy pocházely z Ark Royal. Bylo rozhodnuto nejprve poslat tři Huriicane s dobrovolníky. Přihlásili se všichni. Zhruba po 18 hodině večer, se odlepily ze základny Bardufoss tři Hawker Hurricane od 46. perutě, aby v doprovodu vedoucího Swordfishe se pokusili splnit úkol, který pro piloty RAF nebyl zcela obvyklý. Přistát na krátké palubě letadlové lodi. Stalo se tak naprosto v pořádku a v 19:30. Za hodinu startoval další Swordfish s instrukcemi pro další letadla.

     Luftwaffe se však snažila odsun Spojencům co nejvíce znepříjemnit. Počasí bylo toho večera velice proměnlivé, ale denní doba zde nehrála velkou roli, neboť jak jsme si již řekli, v létě v těchto severních zeměpisných šířkách slunce téměř nezapadá. I krátká noční tma je vlastně šero, které až tolik v leteckém provozu nevadí.
Svaz, tvořený dvěma letadlovými loděmi Ark Royal, Glorious a křižníkem Coventry, společně s pěti torpédoborci, byl navečer objeven průzkumnými Heinkely He-111. Proti lodím, na základě této informace byla vyslána do útoku silná skupina letadel Ju-88 a He-111.V době, kdy tři stíhačky směřovaly k lodím, byly ve vzduchu na obvyklé hlídce další dvě a ty tento svaz zachytily. Piloti obou z nich svorně nahlásili po jednom sestřelu a třetí He-111 jako poškozený. Němci skutečně utrpěli ztrátu jednoho He-111,který byl zničen při nouzovém přistání, další bombardér také nouzově přistával na své základně, u něho byla poškození klasifikována třiceti procenty. Můžeme tedy říci, že poškození bylo střední. Třetí, Ju-88, který postřeloval pozemní cíle,  byl zasažen protiletadlovým dělostřelectvem. Havaroval při přistání a byl zničen.
Tento souboj byl posledním na norském nebi mezi letadly RAF a Luftwaffe. Norové, poté co se Spojenci začali stahovat, začali s Němci jednat o zastavení palby.

8.června 1940
     Ráno nastalo poslední jednání velké epizody jménem Evakuace z Norska. Po stažení všech spojeneckých vojáků z prostoru Narviku, začaly ústup také letecké jednotky. Celkem pět Swordfishů přivedlo k HMS Glorious postupně 10 Gladiátorů a Walruse. Po bezpečném přistání RAF, přistály také Swordfishe. Všechna letadla, včetně devíti Gladiátorů FAA, byla stažena do podpalubí, aby přistání mohla provést další letadla. Zanedlouho poté se opravdu objevilo sedm zbývající Hurricanů od 46.perutě a všechna letadla bezpečně přistála, když jejich piloti přistání bravurně zvládli.
Na letadlové lodi Glorious se nyní nacházeli tito piloti RAF:

46. peruť RAF /Hawker Hurricane/
S/L  K.B.B. Cross
F/L  C.R.D. Stewart
F/L  P.G.Jameson
F/O  R.M.J.Cowles
F/O  P.J.Frost
F/O  H.H.Knight
F/O  M.C.F.Mee
P/O  L.F. B. Bunker
Sgt. E. Shackley
Sgt. B.L.Taylor

263. peruť RAF /Gloster Gladiator/
S/L  J.W. Donaldson, DSO, DFC
F/L  A.T. Williams, DFC
F/O  H.T. Grant – Ede, DFC
F/O  H.E. Vickerey
F/O  L.R.Jacobsen, DFC
F/O  S.R. McNamara,DFC
P/O  J. Falkson
P/O  P.H.Purdy, DFC
P/O  M.A. Bentley
Sgt.  E.F.W. Russel, MM

Zbývající pozemní personál a piloti se nalodili na obchodní loď Star. Byli to piloti:
46. peruť RAF:
P/O J.F. Drummond
P/O P.W. Lefevre
Sgt. E Tyrer

263.peruť RAF:
F/L C.B. Hull,DFC
F/L R.S. Mills
P/O J.G. Hughes
Sgt. G.S.Milligan
Sgt. H.H. Kitchener
Sgt. B.E.P. Whall

     Po odletu letadel bylo letiště Bardufoss, tak pracně vybudované tisícovkou dobrovolníků, co nejvíce poničeno, aby jej Němci nemohli dále používat. Byla zanechána jenom krátká vzletová dráha, aby mohly dva D.H Tiger Mothy odletět do Finska společně s jedním Fokkerem C-VD. Tyto stroje byly zařazeny posléze do finského vojenského letectva, ale jejich bojová hodnota byla zanedbatelná.

     V původním plánu ústupu bylo navrhováno, aby obě letadlové lodě společně se dvěma křižníky a pěti torpédoborci stahovaly z bojiště společně. Avšak ve 03:00hodiny ráno odsignalizovala HMS Glorious žádost o povolení k plavbě do Scapa Flow. V zápětí kapitán G. D´Oyly povolení obdržel. HMS Glorious vyrazila k plavbě ve 03:50 ráno, doprovázena torpédoborci Ardent a Acasta. Všichni byli přesvědčeni, že vyrazili vstříc domovu. Aniž by to kdokoli tušil, vyrazili vstříc – záhubě.
Na scénu vstupují německé křižníky. Ty zachytily britský svaz v 15 hodin a za 45 minut zahájily palbu. Britové tudíž měli velice málo času na jakoukoli protiakci. Dlužno přiznat, že proti obrněncům Kriegsmarine mohli vyslat nanejvýš letadla, která však byla ukotvena v podpalubí.
Němci zahájili zdrcující palbu, v 17:40 již letadlová loď ležela na hladině jako nehybná masa železa a v 19:08 se HMS Glorious potopil. Společně s ním též 1207 mužů Royal Navy a Royal Air Force, nacházejících se na jeho palubě. Oba torpédoborce podnikly zoufalé útoky, HMS Acasta dokonce přímým zásahem velice těžce poškodila Scharnhorst, ale také tyto lodě klesly ke dnu. Zbývá dodat, že  celkové ztráty Britů činily 1519 mužů.
Společně s lodí klesly ke dnu také Sea Gladiatory FAA (9 letadel), Gladiatory RAF (10 letadel) a 10 Hawker Hurricane, které měly být původně zanechány na základně Bardufoss a zničeny…..

     V průběhu norského tažení piloti letadel Gloster Gladiator  z 263.stíhací perutě RAF v 13 operačních dnech uskutečnili celkem 389 letů a bylo jim přiznáno 26 sestřelených německých letadel. Přímou ztrátou v bojích byly pouze tři Gladiatory, několik dalších jich bylo poškozeno. Letuschopných v době ústupu zůstalo 10 strojů.
Ztráty 263. perutě RAF:
P/O Richards, P/O Craig-Adams, F/O Wilkie (missing)
Zranění:
F/Lt. Mills, P/O Wyatt-Smith, F/O Riley, F/Lt C.B.Hull.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 24, 2011, 07:24:43
BITVA O BRITÁNII 
BATTLE OF BRITAIN

...... a účast letounů Gloster Gladiátor v ní....


(http://www.raf.mod.uk/rafcms/mediafiles/28C54E27_1143_EC82_2EF74B73FDB0F522.gif)          (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/87/RAF_Lowvis_Army_roundel.svg/75px-RAF_Lowvis_Army_roundel.svg.png)     (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/1a/RAF-Finflash-Noncombat.svg/75px-RAF-Finflash-Noncombat.svg.png)

     V době bojů v Norsku začalo být zřejmě, že doba stíhacích dvouplošníků je v nenávratnu. Letadla byla nechráněná, vůči letadlům protivníka, proti nimž měly zakročit pomalá a slabě vyzbrojená. V době pro Velkou Británii nejvíce kritickou, v době velkého boje proti nepříteli, známém jako Bitva o Británii, byly letouny Gloster Gladiator Mk.II ve výzbroji pouze jediné stíhací perutě RAF. Tou perutí byla 247. squadrona RAF
     Tato squadrona  byla založena již 20. srpna 1918 sloučením letek No.336 a No.337 Royal Naval Air Service. Byla vybavena letouny Felixstowe F2A, provozovala hlídkové patroly nad Severním mořem a 22. ledna 1919 byla rozpuštěna. V meziválečném údobí nefigurovala na seznamu aktivních leteckých jednotek. Nicméně potřeba stíhacích perutí v době ohrožení Velké Británie byla natolik urgentní, že dne 1.srpna 1940 byla její činnost obnovena. Základnou se jí stalo letiště Roborough  (Plymouth), a byla vybavena letouny Gloster Gladiátor Mk.II s kódovým označením perutě HP.
        Primárním úkolem této perutě byla ochrana jihozápadního pobřeží, speciálně přístavy Plymouth a Falmouth. Není dochováno mnoho informaci o bojové činnosti této skupiny s Gladiátory, zaznamenána byla pouze akce ze dne 25. září 1940, kdy 24 Dornierů Do 17, doprovázeno 12 Messerschmitty Bf 110 bylo směřovalo směrem k přístavu Plymouth. Čtveřice Gladiátorů se chystala postavit útočníkům, byli ale z boje odvoláni a na obranu cíle byly povolány Hurricany ze základny v Exeteru.
Gladiátory již neměly možnost se zúčastnit bojů, dodejme však, že pro piloty a letouny samotné to již bylo štěstím, neboť proti letounům Luftwaffe, operujícím nad jižním územím Velké Británie již mnoho šancí neměly, obzvláště proti Messerschmittům Bf-109 E. Byla ještě zaznamenána snaha umístit tyto letouny v sekci k nočnímu stíhání, dokonce byl patřičný výcvik proveden, ale v polovině prosince je peruť stažena z boje, plní pouze hlídkové a průzkumné úlohy a dne 24. prosince 1940, tedy na Štědrý den, je 247. squadrona vybavena letouny Hawker Hurricane Mk.II A
        Šest strojů Gloster Gladiátor měla v době Bitvy o Británii ještě 141. squadrona RAF, ale ani ona je již bojové nepoužívala.

----------------------------------------------
Na mnohých fotografií je tu a tam možné spatřit  dvojplošné Gladiátory na letištích v povzdálí, jakoby krčící se ve stínu slavných stíhacích letadel Spitfire a Hurricane. Nutno podotknout, že mnohdy ale byly stále využívány k r plnění různých kurýrních úkolů, piloti je využívali k vlastní přepravě a byly též používány k pozorování počasí, pro potřeby Královské meteorologické společnosti.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 26, 2011, 07:34:00
Lotyšské  Gladiátory   
      ...... a jejich další osudy v ruském zajetí VVS a v rukou Luftwaffe.


(http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/a/aa/Latvia_roundel.svg/75px-Latvia_roundel.svg.png)     (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/9e/Roundel_of_the_Latvian_Air_Force_until_1940_border.svg/75px-Roundel_of_the_Latvian_Air_Force_until_1940_border.svg.png) výsostný znak 1919-1940     (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/84/Flag_of_Latvia.svg/125px-Flag_of_Latvia.svg.png)
     

       Dalším uživatelem těchto letounů byly pobaltské státy. První z nich. Lotyšsko/Latvija  mělo na svých letounech jako označení rudou svastiku. V těsném sousedství se zemí s  rudou hvězdou ve znacích, působí tento poměrně bizarně, nicméně je tomu tak. Ještě v roce 1937 bylo standardní výzbrojí stíhacích perutí Lotyšského vojenského letectva/ Latvias Gaisaspeki letadlo Bristoll Buldog. V tomto roce byli do Velké Británie vysláni dva letci, kteří na základě kontraktu mezi vládou Lotyšska a firmou Gloster Aircraft Company, Ltd. , prováděli první seznamovací lety s tímto typem letounu. Bylo totiž objednáno 13 letadel tohoto typu s dodáním v roce 1937, posléze bylo objednáno dalších 13 letadel, které do Lotyšska dorazily až v březnu 1938. Oba letci se vrátili domů s nalétanými 30 letovými hodinami a po dodávce prvních letounů se tak stali lotyšskými instruktory pro létání s tímto typem.
     První 4 letouny opustily londýnské doky dne 11.září 1937 na palubě lodi Balttrafic, zbývajících devět strojů dorazilo do země určení koncem měsíce. Letouny byly sestavovány ve Spilve a před předáním zákazníkovi byly zalétány britskými továrními piloty. Tyto letouny byly dodány s otevřenými pilotními prostory, nicméně souběžně s požadavkem dalších letounů byly dodatečně objednány překryty taktéž pro tuto první sérii. Letounům byla přidělena sériová čísla 114-125, pro druhou sérii byla rezervována řada 163-175. Zbarveny byly tmavozelenou kamuflážní barvou na horních plochách křídel až do poloviny trupu, spodní plochy křídel a polovina trupu měla by být údajně bleděmodré. V modelářských materiálech se však vyskytují pochybnosti při analýze černobílých fotografií, připouští se tedy, že spodní plochy křídel mohly být také světlešedé, dokonce snad stříbrné! Tato barva však nemohla být lesklá jako na kovových částech, předpokládá se, že také tato „stříbrná“ barva mohla být téměř stříbrně-šedá. Černá čísla na trupu měla bílé lemování.
       Dodávka letounů byla zaplacena z výnosu státní loterie a z peněz, které vláda utržila z prodeje 11 strojů Bristol Bulldog španělským republikánům. Anály zde hovoří o českém zprostředkovateli celé transakce. S velkou slávou se letouny Gloster Gladiator Mk.I zúčastnily slavnostní přehlídky leteckého pluku dne 21.srpna 1938 ve Spilve.
V této době již byly rozděleny do dvou perutí leteckého pluku:
123. stíhací perutě, které velel Capt. Nikolaj Balodis, která obdržela letouny „první“ dodávky s čísly 114-125
124. stíhací perutě s velitelem Capt.Janis Balodis s letouny „druhé“ dodávky. Čísla letounů 163 -175.
     V září 1939 byla vytvořena ještě jedna stíhací peruť (bohužel číslo mně není známo, předpokládám, že by to mohla být 125. stíhací peruť), kam byly od 123. perutě přemístěny 4 letouny a od 124. perutě taktéž 4 letouny.
     Služba Gladiátorů v lotyšském letectvu se jako všude jinde na světě neobešla bez incidentů. Nehody se nevyhnuly ani letounům Latvias Gaisaspeki. V letech 1938 až 1940 havarovalo celkem 5 letounů:
167- 13. března 1938 nedaleko Spilve, pilot Janis Karklins,
121-  zima 1938 nedaleko Daugavpilsu, údajně zničen při přistávacím manévru
171-  19. července 1939 nedaleko Bildene, pilot Zanis Tamsons zahynul. Údajně se tak mělo stát při nízké akrobacii nad domem rodičů pilota. Jinak řečeno-letecká nekázeň.
175-  červenec 1939, nedaleko Daugavpilsu havaroval Teodor Abrams, pilot havárii přežil.
Nezjištěný stroj – červen 1940 pilot Alberts Gudermanis
       Průběh služby Gladiátorů byl ovlivněn rusko-finským konfliktem. Lotyšští letci se proto učili zasahovat proti přelétávajícím ruským bombardérům, narušujících územní suverenitu Lotyšska. Při jednom takovém letu se bohužel dostal do tísně seržant Kristas Springis a po ztrátě orientace přistál na ruském území. Byl internován a Lotyšům dalo mnoho úsilí, vyreklamovat pilota a stroj z ruského držení.
     Po útoku ruských divizí na tuto malou zemi obdržely stíhací perutě pluku ve Spilve rozkaz k rozptýlení. 123. stíhací peruť se přemístila na Rumbuli, 124. stíhací peruť byla poslána do Koknese a zbývající letouny poslední perutě přeletěly na louky Zemědělské university  v Ramavě.  Po okupaci země ruskými vojsky byly letouny soustřeďovány ve městě Krustpils, kde měly být zbaveny zbraní a část z nich rozložena do beden. Jelikož v té době byli Rusové spojenci Německa na základě Smlouvy o neútočení, několik strojů mělo být zbaveno výzbroje a v rozmontovaném stavu odesláno do Německa. Stalo-li se tomu tak, mně není známo.
Při přeletech byly Gladiátory pilotovány Lotyši a Rusové jim v průběhu letu poskytovali „ochranu“ mohutným doprovodem stíhacích I-153 a I-16. Před kým byli Gladiátory „chráněny“ zůstává záhadou nejen pro zúčastněné letce.
      17. srpna 1940 provedly Gladiátory poslední let nad Lotyšskem v rámci přehlídky, uspořádané k výročí VVS, tedy ruského vojenského letectva. Tři stroje, v původním zbarvení, ale již s ruskými hvězdami, přeletěly nad Rigou, aby opě+t přistály v Krustpils. Za řízením letadel seděli tehdy Ernest Rudzitis,Talivaldis Misianoe a Arvidis Bambers. Po přistání byly letouny zatlačeny do hangáru, kde je takto našli vojáci Wehrmachtu, kteří v okupačním držení země vystřídali ruská vojska v roce 1941. V hangárech bylo umístěno celkem 13 Gladiátorů,
Z nichž posléze bylo technickou inspekcí Luftwaffe jedenáct uznáno schopných provozu.
Letadla byla železnicí odeslána do Německa, podrobena revizi a uznána letuschopnými ve službách Luftwaffe. Byla opatřena novým nátěrem, standardním tmavě šedým odstínem RLM Grau 02, označena Balkenkreuz na křídlech a trupu a Hakenkreuz na směrovém kormidle.
Označení v Luftwaffe jsou známá pouze tato následující:
britské výrobní číslo/kódové trupové značení Luftwaffe
45829      NJ+BO
45710      1E+BL
45717      1E+DK
45826      1E+SH
45829      1E+EM
xxxxx      NJ+BQ
xxxxx      1E+PH
xxxxx      1E+JM

Letadla byla zbavena veškeré výzbroje, a byla používána pouze k druhořadé službě u Erganzungsgruppe 1 v Langendienbachu nedaleko Hanau. Pro představu prováděly různé lety, jako vlekání terčů, vlekání kluzáků, atd. Jejich počet neustále klesal, neboť náhradní díly nebyly a taktéž ani zde se letadlům nevyhnuly nehody. Poslední letoun v této službě byl údajně zrušen v roce 1943.

http://latvianaviation.com/AV%20Images/AV%20052sp.jpg
Kamuflážní zbarvení lotyšských Gladiátorů.

http://latvianaviation.com/Images/Gladiator%2001.jpg

http://latvianaviation.com/Images/079.jpg

http://latvianaviation.com/Images/AP%20Gladiator16.jpg
Lotyšské Gladiátory v "ruském zajetí"

http://latvianaviation.com/Images/AP%20Gladiator12.jpg
Lotyšský Gladiátor v německých rukou.


Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Listopad 26, 2011, 11:34:43
Karo Avijaciaj- Litevské letectvo

(http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/0/06/Lithuania_roundel.svg/50px-Lithuania_roundel.svg.png)              (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/1/11/Flag_of_Lithuania.svg/125px-Flag_of_Lithuania.svg.png)           
     

 Taktéž Litva/Lithuania objednala u britské firmy stejné letouny, jako její soused. Kontrakt na dodávku 14 letadel podepsala Litevská vláda nedlouho poté, co jej dojednala vláda Lotyšska. Do Litvy připutovalo objednané množství letadel v říjnu a listopadu roku 1937. Letouny byly rozmontovány v bednách, stejně jako v předešlém případě a v Litvě byly smontovány. Letadla obdržela označení/evidenční čísla G-704 až G-717.  Letouny byly na všech plochách nastříkány jednotnou stříbrnou barvou, jenom výsostné označení, tzv. Jagellonský kříž, byl bílý v černém ohraničení. Taktéž evidenční čísla byla černá.
     Letouny Gloster Gladiator Mk.I obdržela  5.stíhací eskadra, pod velením majora J.Nausedy, a měla základnu na letišti v Šiauliai.
V době napadení Litvy sovětským Svazem, byla většina Litevského letectva zničena, nebo zadržena na zemi. Toto byl zároveň případ Gladiátorů, jichž bylo zadrženo plných 12 strojů. Není zmínky o bojích mezi letectvem útočníka a Gladiátorů na straně obránců. Z uvedeného počtu byly dva stroje uznány neletuschopné, nutná byla velká oprava. Dva stroje z původního počtu 14 letadel byly ztraceny ještě v provozu litevského letectva při haváriích.
Po anexi Litvy byla sovětskými orgány vytvořená proruská letka, Tauitine eskadrila, která měla ve výzbroji celkem dvanáct letounů ANBO-41, ANBO-51 a jednoho Gladiátora. Tato jednotka měla v roce 1941 údajně bojovat proti německému vpádu, nicméně věrohodné důkazy chybí.
     O dalších osudech zbývajících Gladiátorů není mnoho známo. Má se za to, že určitá část letadel mohla být přesunuta do Lotyšska a soustředěna společně s letadly téhož typu v Krustpilsu. Zdroje uvádějí, že pouze u letadla G-709, je jisté, že taktéž prošel „ruským zajetím“, aby se ocitl v německé službě u Luftwaffe jednotky v Langendiebachu. 

Jestliže všechny materiály hovoří o celostříbrném zbarvení litevských Gladiátorů, u letounu G-704 je jasně zřetelné nanesení zelené barvy na horní plochy křídel. Není již doloženo, jaký odstín ona zelená barva měla a s největší pravděpodobností byl nátěr dodatečně proveden za provozu u bojové jednotky. Bylo-li tomu tak též u ostatních letounů letky, mě není známo.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 06, 2012, 07:40:26
                        Gloster Gladiator over Malta

      Malta - souostroví ve Středozemním moři, jehož důležitost si uvědomovali nejenom Britové. V minulosti se o něj nesčetněkrát vedly tvrdé boje a také námořní piráti znali jeho význam pro své loupeživé výpravy. Před vypuknutím 2. světové války jej měli v držení Britové, nejprve jako svou kolonii, později, jako součást  Commonwealthu.
      Blízkost ostrovů, obsazených Brity, nedaleko od pobřeží Itálie byla  Mussolinimu trnem v oku. Proto ihned po vstupu Itálie do války dne 10. června 1940 byly zahájeny útoky proti nepříteli. První nálet byl vypraven o den později. Náletu bombardovacích letadel Savoia Marchetti SM.79, doprovázenými stíhačkami Macchi  MC-200 se postavily hrdinně – Sea Gladiatory…..

Vznik legendy

      Hrdinný boj obránců ostrova, tedy pilotů a jejich strojů, byl nesčetněkrát zobrazen v dobovém tisku. Nikdo již dnes s jistotou nepotvrdí, kdo byl první a kdo dal letounům jména:
Faith, Hope, Charity. V jazyce českém tedy Víra, Naděje, Dobročinnost. Poslední z nich někdy pozměněna překladateli na Láska…..
Kolik letounů na Maltě v době bojů opravdu bylo? Pouhé tři? Nebo jich bylo více…
Jako každá legenda, žije si svým životem a lidé jí věří. Legendy totiž povětšinou vypráví o dobrých skutcích. Tentokráte hlavní roli hrají letadla. Pusťme se tedy do objasnění této legendy….

Nepotopitelná letadlová loď.

       Tak nazvali všechny ostrovy tohoto souostroví Britové. Ale s jistotou můžeme říci, že tím mysleli především letiště Luqua a posléze přístav, kde lodě zastavovaly na svých cestách po Středozemí, obzvláště do Egypta.
Sledovat všechna letadla, která se na Maltě objevila, by vydalo na tlustou knihu. Nicméně k pochopení naší problematiky se musíme vydat až do doby, kdy FAA obdrželo první letouny Sea Gladiator.  Prvních 18 strojů, z plánované dodávky 36, obdržela 801. squadrona FAA v únoru 1939 (12 letounů) a v březnu 1939 (zbývajících 6 strojů).

1940
     Prvních 36 letounů Gloster Gladiator obdržela  801. squadron FAA natřikrát. Nejprve to bylo dne 8.února 1939, kdy převzala  prvních 12 strojů (s/n N5500-N5511),  dalších 6 kusů  ( s/n N5512-N5517)  bylo dodáno  21. března 1939, zatímco zbylých 18 ( s/n N5518-N5535) bylo dodáno k 36th Maitenance Unit s konečným cílem doručení letounů na Blízký východ a jejich předání 802. perutě FAA.
      Mezitím byla 801. peruť rozpuštěna jako stíhací peruť první linie, aby se stala jako 769. squadron FAA druholiniovou tréninkovou jednotkou. To udrželo prvních 12 námořních  Gladiatorů v dalším provozu (u FAA), zatímco dochází k novému obnovení 801.squadrony FAA, tentokráte však s letouny Blackburn Skua. Začíná být prováděno školení nových pilotů FAA na nově dodané jednoplošníky.  Letouny Gladiator nyní byly převedeny na Blízký východ, kde sloužily až roku 1941, většinou u 804. Squadrony FAA, až do příchodu Gruman Martlett. Posléze byly poslány do Alexandrie jako zdroj náhradních dílů do Maitenance Depot.
Vzhledem k tomu, zbývajících šest Sea Gladiatorů  (s/n N5512-N5517) se staly již nepotřebnými pro 801. squadronu FAA, také tyto byly poslány do 36. Maintenance Unit s cílem pro Blízký východ. To mělo být provedeno společně  s 18 letadly 802. perutě FAA. Tedy celkem 24 Sea Gladiatorů bylo přemístěno na letadlovou loď HMS Glorious a deponováno na Maltě. Celý tento proces se udál již v roce 1939. Je nutné takto komplikovaně popisovat přesuny jednotlivých letadel, neboť dle nalezených dokumentů,  FAA, tedy námořní letectvo - The Royal Navy „operativně“ Gladiátory přemisťovalo. K udržení kontinuity až k válečným událostem nad Maltou nejlépe poslouží sledování operačních deníků jednotlivých letadel, neboť jejich popis jako celku, zavání trochu „chaosem“.
 
      Z těchto 24 kusů, byl jeden stroj ztracen v předválečném provozu (havárie), další jeden letoun byl ztracen před odletem na palubu HMS Glorious krátce  před odplutím do prostoru  Středozemního moře, šest strojů bylo dodáno do Alexandrie (36. MU), devět zůstalo ve službě na palubě letadlové lodi HMS Glorious, která s nimi odplula do Norska v dubnu 1940, a sedm (7) zůstalo na Maltě. Těchto sedm strojů bylo na Maltě evidováno v okamžiku vstupu Itálie do války dne 10. června 1940.

     V březnu 1940 bylo rozhodnuto, aby RAF Station Hal Far na Maltě provedla zajištění provozu letiště. Stalo se tak pod velením W/ Cmdr G.R. O'Sullivana. V rámci těchto opatření k zajištění obrany Malty bylo dohodnuto velícím důstojníkem obrany ostrova Malta A/C  F.H. Maynardem  s admirálem sirem A. Cunninghamem (Commander-in-Chief v oblasti Středomoří) svolení k vypůjčení šesti strojů Sea Gladiator pro RAF, toho času  uložených v  Kalafraně (N5521, N5525, N5527, N5530 a N5533).
A/C Maynard věděl, že nemá na ostrově žádné vyškolené piloty, kteří kdy sloužili nebo létali  na  Gladiátorech. Nicméně byli vyzváni dobrovolníci, jenž  se začali záhy hlásit. Prvním dobrovolníkem byl F/Lt. G. Burges, dále to byli S/L Alan C. 'Jock' Martin, F/O W.J. Woods F/Lt. P. G. Keeble. Dobrovolníci F/O J.L. Waters, F/O P.W. Hartley a F/O P. Alexander z 3 AACU. John Waters, byl v průběhu března 1940 odeslán na palubu HMS Glorious aby po dobu jednoho týdne (!) nasbíral jakés takés zkušenosti u 802. stíhací perutě FAA. Ve výcviku byl v týdnu od 5. do 13. března 1940. Během tohoto období létal s letouny s/n N5533 a N5520 a N5521 a N5527 a N5525 a N5530 a N5521.

     V rámci invaze do Norska ze dne 9. dubna 1940, byla HMS Glorious  odvolána  do Anglie a to s velkým spěchem. Dne 11. dubna 1940, kdy odplula  z Malty, měla na palubě  802. squadronu FAA s 9 Sea Gladiatory. Jak již víme z předešlého vyprávění, při návratu z bojů o Narvik k britským břehům byla potopena a s ní kleslo ke dnu 6 strojů Sea Gladiator  (N5518, N5521, N5525, N5526, N5527 a N5530). To by mohlo znamenat, že šestice Sea Gladiatorů, které si "vypůjčila"  RAF  k  Hal Far Fighter Flight byly stroje, původně určené pro FAA (N5521, N5525, N5527, N5530 a N5533)
     Z dalších 12 strojů, které se v té době nacházely na Maltě, si RAF "vypůjčilo" čtyři další (N5519 "Charity", N5520 "Faith", N5524, N5531 "Hope"), ze kterých byla dne 19. dubna 1940 zformována stíhací jednotka  „Hal Far Fighter Flight“, tedy Hal Far stíhací letka. Desítka leradel byla doplněna v květnu o další dvě  N5522, N5529).  poté, co jeden z původního počtu byl poškozen. Poškozený Gladiator byl ale opraven a byl testován při záletu dne 6. Června 1940.
     Tyto Sea Gladiatory byly vybaveny standardně dle vzoru Fleet Air Arm s výjimkou přistávacích háků, malých záchranných člunů „dinghy“ nebo „sea markers“, tedy kapsle s barvivem pro nalezení sestřeleného pilota. Všechny letouny byly vybaveny pancéřovými deskami za sedadly pilotů a stavitelnou třílistou vrtulí.

     O pět dnů později přišla zpráva, že letka má být zrušena a letouny odeslány na Blízký východ. Tato zpráva těžce zasáhla personál letky, téměř rozbila morálku malé jednotky RAF. Další demoralizaci skupiny způsobilo, že letouny začaly být opravdu demontovány a připravovány k transportu.  HMS Eagle byla očekávána každým dnem, kdy měla naložit letadla a odvézt je do Alexandrie. Tyto zprávy a akce, nemohly přijít již v horším čase. 
Z uvedeného je vidět, že počet letadel Gloster Gladiator na ostrově Malta byl velice proměnlivý a příslušní velitelé sektorů se snažili pro sebe získat každý stroj, který byl někde k dispozici.
     Dne 29. dubna 1940, byla oficiálně rozpuštěna Hal Far Fighter Flight, nicméně v procesu přebírání strojů přišla zpráva o znovuobnovení a dne 3. května 1940 byla letka opět zformována. Tak se stalo, že ke dni prvního útoku na Maltu, bylo na ostrově nejméně 6 stíhaček Sea Gladiator (mezi nimi s jistotou s/n N5519, N5520 a N5531 "Charity". "Faith"  "Hope").

      Nicméně, před vypuknutím války s Itálií, letecký velitel na lodi HMS Eagle, Charles Keighly-Peach, nařídil čtyři Sea Gladiatory  (s/n N5512, N5513, N5517 a N5567), přemístit na palubu, s tím, že budou zajišťovat obranu Malty. Nařídil proto přecvičit další dva piloty, dosud létající se  Swordfishy, k létání se Sea Gladiatory. Byli to  Lt.(A) K.L. Keith a  Lt.(A) P.W.V. Massy. Ale také toto rozhodnutí bylo záhy změněno. Bylo nutno provádět stíhací ochranu flotily a přišlo rozhodnutí založit jakousi stíhací skupinu ochrany lodí. Stíhací letka HMS Eagle Fighter Flight byla oficiálně založena dne 16. června 1940 a trojice pilotů prováděla „early fighter defence of the Mediterranean Fleet“, tedy něco jako včasnou stíhací obranu Středomořské flotily.  Ke HMS Eagle stíhací letce byl převelen další Sea Gladiator ( s/n N5523), s cílem na nahradit N5512 poté, co toto letadlo bylo ztraceno dne 29. července 1940. ( Výše uvedené dění probíhalo v době, kdy byl Hal Far Fighter Flight rozpuštěn.)

Dvanáct dalších Sea Gladiatorů, tedy dostatečný počet pro stíhací peruť, byl umístěn u 36. Maintenance Unit na Blízkém východě. V období před vyhlášením války dne 10. června 1940 ze strany Itálie to byly:
N5548:
N5549:
N5565:
N5566:
N5567:
N5568:
N5569:
N5570:
N5571:
N5572:
N5573:
N5574:

      Tolik tedy alespoň základní údaje o počtu a rozmístění letounů Sea Gladiátor od FAA. Jak jsem již jednou uvedl, limitujícím faktorem bylo, že FAA měla příliš mnoho úkolů a příliš málo letadel. Rozmístění letadel bylo nutné nejen na letadlových lodích, ale též k zajištění ochrany oblasti Blízkého východu dvěma stíhacími perutěmi FAA.

_________________________________
Pozn. Pro seznámení se s historií bojů ve Středozemním moři, v oblasti Malty doporučuji alespoň krátký výtah na vámi tolik oblíbené Wikipedii. Předkládám odkaz na českou a také anglickou stránku:

http://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Malta_(World_War_II)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Maltu
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 08, 2012, 05:35:42
Boje nad Maltou začínají....

10. červen 1940      Itálie vyhlásila válku Francii a Británii.

     V tento den byly na Maltě téměř s jistotou vzdušné síly  v počtu šesti  Sea Gladiatorů, z nichž jeden byl v záloze v Hal Far a dva byli  umístěni na letišti  Luqa. Sedm pilotů, kteří už získali alespoň základní znalosti ovládání letadla omezení, dokončili výcvik v počtu zhruba osmdesáti letových  hodin .
Během dne F/O John Waters provedl jeden průzkumný let s Gladiatoroem s/n N5519, který trval 1 hodinu.


11. červen 1940          První nálet na Maltu.
   
      Krátce před 07:00 ráno byl hlášen útok. Proti útočníkům odstartovaly z Hal Far tři Gladiatory ( N5519, N5520 a N5531). Vedl je F/Lt. G. Burges ( N5531),  S/L  A.´Jock´ Martin (N5519) a  F/O ´Timber´Woods (N5520), s úkolem zadržet útočníky. Nad La Valettou bylo mnoho leadel a došlo tedy k tomu, že se Gladiátory rozdělily. F/Lt. Burges viděl devět bombardérů v obratu, v široké zatáčce okolo jižní části ostrova, zřejmě se připravujíce již k návratu na Sicílii. On a jeden z dalších pilotů  (asi S/L A. Martin) se dali do jejich pronásledování. Vystřílel téměř většinu své munice do jednoho z bombardéru, ale bez zjevného výsledku. S největší pravděpodobností se jednalo se o některý ze  S.79s  ze 34. Stormo BT.  Posádky, pozorující souboj z letiště Hal Far,  hlásily, že Gladiator střílel z velké vzdálenosti. Nicméně jeden S.79, pilotovaný Capitano Rosario Di Blasi z  52 Gruppo byl zasažen do trupu.

     O pět hodin později, tedy zhruba krátce po poledni, byl vyslán osamocený S.79 od 34 Stormo  prozkoumat výsledek náletu. Proti němu vystartovaly dva Gladiátory a cíl byl zachycen. Tentokrát to byl F/O J. Waters v N5520 kdo měl italský bombardér v dosahu a zahájil palbu. F/O Waters si byl jistý, že italský stroj sestřelil, ale ve skutečnosti jej pouze zahnal na útěk. Bombardér později přistál na základně na Sicílii, aniž by byl schopen splnit své poslání.

19:25h, v tento den již osmý, ale poslední „nájezd“ Italů, proti nimž vystartovaly opět tři Gladiatory . F/O ´Timber´ Woods (N5520) nejprve napadl dva různé S.79s, bez zjevného výsledku, než byl napaden on sám doprovodnou stíhačkou MC.200  od 79a Squadriglie,  pilotovaný Tenente G. Pesolou. Pesola vystřílel na Gladiátora okolo 125 střel, ale bez valného výsledku. Woods okamžitě šel do levého strmého klesání. V točivém, manévrovém souboji, trvajícím  déle než tři minuty, se snažili oba soupeři najít si dobrou pozici k možnému zásahu nepřítele.  V malé výšce po jedné z dávek Woods  zahlédl výrazný kouř a italská stíhačka se řítila k moři. Woods jej již dále nepronásledoval a po přistání hlásil jako sestřelený. Woodsovi bylo následně připsáno jedno nepotvrzené vítězství, označeno jako první vítězství obránců Malty. Ve skutečnosti, G.Pesola, ale ani jeho letadlo, nebylo vážněji poškozeno, či zasaženo. S velkou pravděpodobností, množství úhybných manévrů a černý kouř z výfuků, prudce otevřeného „ plynu“, zřejmě uvedlo Woodse v omyl. Dodejme jen, že v Bitvě o Británii, se takovýchto nepotvrzených „vítězství“objevilo více, kdy pilot prudkým přidáním výkonu a tudíž silného kouře z výfuku byl přesvědčen, že nepřítel je zasažen.


12.červen 1940

      F/Lt  G.Burges v tento den letěl pouze jednu hlídku v Gladiatoru s/n N5531
      Mějme na paměti, že s největší pravděpodobností si obránci uvědomovali fakt, kdy množství paliva a munice může se přehoupnout do kritické meze a tedy letová činnost z jejich strany zřejmě nebyla příliš intenzivní.

13. června 1940

     V tento den se nad Maltou opět objevily italské bombardéry. Proti jednomu z nich, S.79 60a Squadriglia  ze 33 Gruppo/11o Stormo BT, vystartovala opět trojice Gladiátorů, ale italskému stroji se podařilo uniknout. F/O John Waters, opět v N5520, byl přesvědčen, že bombardér sestřelil, ale  nebylo tomu tak.
Přesto tento den Italové utrpěli svou první ztrátu. Jeden z bombardérů  se zřítil za špatného počasí, v blízkosti Catina, Sicílie. Všechny členové posádky byli zabiti.Během dne Waters letěl další dva lety proti nepřátelskému útoku  v Gladiatoru  N5520.
     F/Lt G.Burges letělv tento den celkem čtyři hlídky. Dvakráte v N5531, a dvě hlídky v N5520. Při svém třetím bojovém letu, zaútočil na pět S.79s a dvě MC.200 a při svém posledním letu, zaútočil na pětíci S.79. Ovšem výsledky jeho střelby, prokazující alespoň poškození italských letadel, nemoly být průkazně prověřeny
   V tento den, přistály na Maltě první tři Hawker Hurricanne, ale po obědě a krátkém odpočinku pokračovaly směr Mersa Matruh na egyptském pobřeží.

14.červen 1940

F/Lt G.Burges provedl během dne jednu letovou hlídku v Gladiatoru  N5531

______________________________________________________________
První protivníci Gladiátorů na Maltě - odkazy na fotografie:

http://26.media.tumblr.com/tumblr_llpw0fCSxP1qzsgg9o1_500.jpg
Savoia-Marchetti SM.79 Sparviero

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/it/1/14/Macchi200_c.JPG
Macchi-Castoldi MC-200 Saetta
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Březen 10, 2012, 07:23:38
Další italské nálety...

     V tyto dny, které dávaly tušit hektičnost budoucího období, se na obloze nad Maltou zpravidla objevovaly, tři, maximálně čtyři stroje. Jestliže Britové dříve něco zanedbali, bylo to snad pouze množství strojů, které na ostrovech zanechali pro jejich obranu. Samozřejmě, že si byli vědomi, co může v budoucnu vzniknout, proto se horečně snažili obráncům ostrova dodat nejen nové letouny, ale také veškerou podporu, která je k boji potřeba. Tedy munici, náhradní díly, benzín. A samozřejmě posily. Byly konány přípravy k vyslání konvoje s letouny, torpédoborci a obchodními loděmi. Správně tušili, že Italové budou chtít Maltu vojensky obsadit. K tomu však nesmělo dojít.

     Mezitím 15. června 1940 Italové zaútočili opět. Desítka bombardérů S.79 z 11.Stromo doprovázených devíti stroji MC-200 opět dosáhla ostrova a než obránci stačili zareagovat, bombardéry odhodily svůj náklad v prostoru La Valetty a přístavu. Nicméně trojice Gladiátorů se vrhla na přesilu a výsledkem bylo oficiální italské potvrzení ztráty jednoho bombardéru včetně posádky. Vítězství bylo přiznáno F/O  P.Hartelymu.  V hlášení o sestřelu, tzv. „Combat report“  pilot též hovoří o zpozorování jednoho bombardovacího letounu s německým (!) označením, bohužel věrohodnost tohoto hlášení nebyla nikdy historiky potvrzena.
V tento den byl podniknut ještě jeden nálet, kryli jej svou hlídkou F/ Lt G. Burges na Gladiátoru s/n N5531 a F/O John Waters na letadle s/n N5519.Výsledky nejsou známy.
     Následující den Italové pokračovali ve svém úsilí a opět to byl P/O Hartley, který ohlásil sestřel jednoho S-79, který Italové potvrdili ve svém hlášení. O doprovodných stíhačích není nikde zmínka.
Ten den pokračovali piloti v leteckém hlídkování,  F/ Lt G. Burges na Gladiátoru s/n N5531 musel záhy přistát s nepracujícím motorem.
     Celý tento týden Italové neustávali ve svém úsilí a tak ani 17. června 1940 „neopomněli“ se nad Maltou objevit znovu. A opět to byla pětice bombardérů Savoia Marchetti S.79, která chtěla bombardovat přístav a opět byla napadena hlídkujícím Gladiátorem. F/O John Waters (s/n  N5519), napadl poslední stroj, který se oddělil od formace. Několikrát nepřátelský stroj zasáhl, ten se chtěl opět vrátit ke zbývající čtveřici, ovšem málem došlo ke kolizi letounů. Nicméně taktéž Watersův letoun inkasoval několik zásahů od střelce z hřbetního střeliště. Evidentně poškozený bombardér klesal k mořské hladině, nicméně F/O Waters jej nepronásledoval a vrátil se na Hal Far, kde nepřítele označili jako poškozený.
Následující čtyři dny, jakoby si protivník vzal oddechový čas a oblohu nad Maltou brázdily v pravidelných hlídkách pouze letadla Gloster Galdiátor.

     Až do 21. června 1940. Ten den, byl v ranních hodinách ohlášen nálet. Vzlet z pohotovosti prováděl S/L Martin a při startu vysadil motor jeho Gladiátoru ( s/n N5522). Letoun byl zničen, pilot zůstal nezraněn. V podvečerních hodinách se událost opakovala.Tentokráte to byl F/O Hartley (s/n N5524), kterému se při vzletu ulomilo kolo a letoun se převrátil na záda. Pilot byl lehce zraněn. Avšak ztráta dvou strojů v této situaci byla poměrně výrazná. Skupina techniků, která u Hal Far Fighter Flight pracovala¨, pod vedením Command Engineering Officer (Velící technický důstojník),  S/L  A.E. Louks, tak důkladně, že ráno stál na ploše nový letoun, s označením N5524. S/L Louks  na pochvaly pouze lakonicky odpověděl: “…no co, ze dvou vraků jsme sestavili jeden!“

Ovšem den 21.červen 1942 se stal pro obránce významným též po jiné stránce. V tento den, přistály na letišti Luqa dva letouny Hawker Hurricane, aby posílily řady obránců. Stroj P2645 pilotoval F/O Eric Taylor a letoun  P2614  P/O Tommy Balmforth.
V dalších dnech na Maltě přistály další dva letouny téhož typu…. Ale nepředbíhejme.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 01, 2012, 09:34:11
Snaha Italů, narušit obranu Malty nepolevovala.
Další den, v odpoledních hodinách byl zjištěn osamělý S.79, z 216a Squadriglia, 53o Gruppo, 34o Stormo, pilotovaný Tenente Francesco Solimene. Tedy téměř již „tradiční“ nepřítel, dnes pravděpodobně s úkolem vzdušného průzkumu. Proti němu vystartovali F/Lt. G. Burges (N5519) a F/O ’Timber’ Woods. Absence stíhací ochrany nepřítele, pro dva, nyní již ostřílené válečníky, jasně naznačila výsledek střetnutí. Po krátkém boji nepřátelský letoun vzplanul a pilot a co-pilot Sottotenente Alfredo Balsamo opustili letoun padákem. Dalším členům posádky se opustit letoun nepodařilo, neboť ten vzápětí vybuchl a jako ohnivá koule se snesl k mořským vlnám. Oba piloti byli vyloveni torpédoborcem HMS Diamond a vzati do zajetí. Byla potvrzena též identifikace zbývajících členů posádky a kód letadla Savoia Marchetti SM-79, který byl MM22068.
      Dvojice britských pilotů dokázala své pilotní umění opět nazítří. Dva letouny odstartovaly z pohotovosti na Hal Far letišti proti pětici bombardovacích S.79, doprovázených třemi stíhacím MC-200.  Piloti F/Lt. Burges a F/O Woods se snažili dostat co nejdříve k bombardérům, jenomže tentokrát jím stíhači přehradili trasu. Nezbylo než se utkat s nepřátelským stíhacím doprovodem. Pozornost na sebe upoutal Burges, kterého napadl Sergente Maggiore Lamberto Molinelli od 88a Squadriglia. Podle výpovědi se souboj zvrhnul v klasický „dog-fight“ ve stylu první světové války. MC- 200 byla rychlejší, zato Gladiátor obratnější. A rychlost se nakonec stala italskému stíhacímu pilotovi osudnou. V jednom okamžiku se dostal před Gladiátora a F/Lt.Burges již nepustil svou šanci. Macchi Castoldi MC-200 se poroučela do vln Středozemního moře, pilotovi se podařilo letoun opustit padákem. Burges následující den italského pilota navštívil v nemocnici Imtarfa Hospital, ale dle jeho svědectví Ital neprojevil příliš mnoho nadšení ze setkání se svým přemožitelem.
     Zatímco F/Lt. Burges přistával rozradostněn ze zvýšení svého skóre sestřelů nepřátelských letadel, ´Timber´ Woods při přistání havaroval a letoun s/n N5531 byl zcela zničen.
     F/O Woods si napravil reputaci 28.června 1940, kdy odstartoval proti dvěma S.79. Podařilo se mu jeden letoun zapálit a italská posádka jej opustila na padácích.
Blížil se konec června….

     Na letišti Luqa přistála formace letounů Hawker Hurricane, která byla určena k posílení protivzdušné obrany ostrovů. K předešlým dvěma strojům přibyly další a byly položeny základy obnovení činnosti 261.squadrony RAF. Letouny Gloster Gladiátor, které po celý měsíc byly maximálně vytížené, společně se svými piloty si mohly vydechnout. Bylo domluveno, že primárním strojem k obraně budu sloužit hlavně Hurricany. Neznamenalo to však žádné zrušení Gladiátorů, nebo jejich odstavení z provozu, Následné měsíce ukázaly, že „práce“ bylo pořád mnoho. 

Hned 3. července 1940 odstartovala dvojice Hurricanů proti formaci dvou S.79, doprovázenými – devíti dvouplošníky Fiat C.R.42(!).  Britové nevěřili svým očím, jak byli překvapeni. Očekávali jednoplošné stíhačky, které dávaly pořádně zabrat jejich druhům v Gladiátorech, a nyní se karta obrátila. Piloti se nad touto změnou příliš nerozmýšleli a tvrdě se vrhli do boje. Výsledkem byl okamžitý sestřel jednoho S.79, jehož  posádka  sice z hořícího letounu vyskočila na padácích, avšak nikdy nebyla v moři nalezena. Účinek palby osmi Browningů z křídel Hurricanu měl na italský bombardér devastující účinek…. Sestřel byl připsán F/O J.Watersovi s Huricanem s/n P2614.
Byl to první sestřel letounu Hawker Hurricane při obraně Malty.
V rámci zachování objektivity nicméně musíme dodat, že devítka Italů ve dvouplošnících zase tak bezbranná nebyla. F/O Watersovi dali v následujícím souboji zabrat a letoun byl několikrát zasažen. Při přistání letoun havaroval, musel být odepsán ze stavu, nicméně pilot zůstal nezraněn. Tato havárie nezůstala Italy nezpozorována a veliteli italské formace byl připsán sestřel „Spitfire“.
Formaci italských stíhačů vedl Gruppo Commander, Maggiore Officer Ernesto Botto. Hrdina bojů ze Španělska, nyní létal pouze s jednou nohou, druhou měl amputovanou, jako následek zranění z těchto bojů. Patřil tak mezi několik známých pilotů, létajících ve WWII  s amputovanou končetinou.

Tento velitel zasedl za řízení letounu také následující den, aby vedl skupinu 24 letounů Fiat CR-42, složených z perutí 73a, 96a a 97a Squadriglia. Letouny byly obtěžkány lehkými bombami a směřovaly k letišti Hal Far. Na mapě můžeme zjistit, že vzdálenost není zase až tak velká a tak moment překvapení Italům vyšel dokonale. Na základnu se snesl déšť bomb, aniž by odstartovaly nějaké stíhačky k obraně. Italové zřejmě v bombardování nevynikali, protože ani jeden z parkujících sedmi Gladiátorů nebyl zasažen. Naopak, protiletadlová obrana spustila silnou palbu a dvě italská letadla zasáhla. Nicméně Italové v hlášení potvrdili návrat všech letadel na Sicílii a zničení dvou nepřátel. Taktéž oni se tentokráte zmýlili. Zasažená letadla byla z 830, perutě FAA a byly to dva Swordfishe.
 Následující dny proti nepříteli vzlétaly Hurricany, i když nepřítel byl přesvědčen o přítomnosti Spitfirů. Kupříkladu dne 9. července 1940 hlásilo Radio Roma sestřel dvou britských spitfirů. Pravda byla trochu jiná. Byl sestřelen jeden S.79 a jeden CR-42 uznán jako poškozený, při britských ztrátách pouze jednoho poškozeníého Hurricanu.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 04, 2012, 12:37:54
HMS Eagle Fighter Flight

Než začneme další kapitolu našeho poznání o obraně souostroví Malta, nutno podotknout několik drobných poznámek. Příchodem hurricanů na nebe nad Maltou,  můžeme v letových záznamech a též souběžně bojových hlášeních vypozorovat, že piloti, kteří až dosud létali a bojovali na Gladiatorech nyní létají na obou typech současně. Pokud budeme chtít udržet kontinuitu Gloster Gladiátor, musíme být pozorní při sledování sériových čísel (s/n) letounů, na nichž dosáhli své vítězství.
     Jako doklad nám poslouží letecký souboj hned následujícího dne, po vcelku úspěšném ataku skupiny CR-42 na letiště Hal Far.
     Italové, snad posílení  vcelku viditelným úspěchem bombardování předešlého dne, se rozhodli  10.července svůj útok zopakovat.  Nezvolili však stejnou taktiku ze dne předcházejícího, nýbrž opět „povolali do boje“ bombardovací letouny.  K ostrovům směřovala skupina sedmi bombardérů S.79.  Avšak tentokráte bez stíhací ochrany letounů CR-42.
Není známo, jestli stíhací ochrana bloudila na jiném místě, než bylo stanoveno, nebo se opozdila. Jedna z otázek se též vkrádá na mysl, jestli vůbec skupina stíhačů odstartovala.
Nicméně bombardovací letouny vcelku sebejistě doletěly až nad Maltu. Jaké však bylo překvapení, když před započetím bombardování se na ně jako sršni vrhly dva letouny Hurricane. Italské posádky byly ubezpečeny, že letiště je zničeno, Britové tudíž nemohou odstartovat! A najednou se ocitli v dešti střel. Než se vzpamatovali, byly dvě S.79 sestřeleny, posádky se nepokusily o seskok. Zbývající pětice okamžitě obrátila k ústupu, bomby byly svrženy do moře. Přesto přistály italské letouny na Sicílii notně pochroumány. Vítězství tak slavil  F/O  W.´Timber´  Woods  na letounu  Hawker Huricane  s/n P2653.

      Další den vstoupila na scénu bojové arény Britská středomořská flotila,
Skupina lodí, která byla objevena italským letounem východně Malty. Italové zalarmovali všechny své dostupné bombardovací letouny k útoku. Proti skupině lodí zaútočila letadla z Brindisi, z Libyjské základny Castel Benito a též Bir el Bhera. Jeden z italských letounů sice hlásil zásah HMS Eagle, nicméně letadlová loď zůstala nepoškozena. Proti útočníkům vystartovala letadla typu Fairey Fulmar a Sea Gladiator, sdružené na lodi ve skupině  „HMS Eagle Fighter Flight“. Nutno podotknout, že piloti Sea Gladiátorů byli souběžně též piloty Fairey Swordfishů, na lodi také umístěných.V nastalém boji, kdy Italové podnikli snad až 16(!) útoků na svaz lodí, nicméně vážnější škody nebyly způsobeny.
     Od této chvíle Britové udržovali nad svazem neustálé letecké hlídkování a vyplatilo se jim to. Krátce po poledni, kdy ve vzduchu létala dvojice  Commander (F) Keighly-Peach (s/n N5517, imatrikulace  6 o A)  a Lieutenant (A) K. L. Keith ve (s/n N5513), byly zahlédnuty opět italské bombardéry. Pětice letounů se kradla k lodím v nízké výšce, asi 8000ft. (zhruba 2400 metrů). Oba britští stíhači se pustili střemhlavým letem do útoku a vyplatilo se jim to. Italové ztratili jeden bombardér, sestřelený pilotem Keighly-Peach . Nicméně, po přistání bylo v jeho letounu několik zásahů od italského střelce.
     V následujících náletech (ten den celkem 8 !) ztratili Italové ještě další stroj S.79 z 33o Stormo z libyjské základny, letoun byl sestřelen, posádka se však zachránila. Byla hned druhý den spatřena pátracím letadlem Cant Z- 501, který však prováděl přistávací manévr tak nešťastně, že letadlo se ihned potopilo a posádka zahynula. Posádka bombardovacího letounu byla zachráněna letounem Cant Z-506B.
     Italové, vědomi si nepříjemné účasti britské flotily ve Středomoří ve svých útocích neumdlévali a čtyři Sea Gladiatory na lodi HMS Eagle rozhodně nezahálely. 13. července 1940 v prostoru jižně od Kréty, došlo  v průběhu dne k několika střetnutím mezi britskými námořními stíhači a italskými bombardéry. V tento den si oba nám již známí piloti, Commander (F) Keighly-Peach (s/n N551, imatrikulace  6 o A)  a Lieutenant (A) K. L. Keith (s/n N5513) připsali každý jeden sestřel jistě, a jeden sestřel pravděpodobně. V identifikaci letounů se též Britové dopouštěli chyb. Možná chybovali při pozorování, možná neměli přesné informace o italských strojích. Dle italských zdrojů je doloženo, že jeden ze sestřelených bombardovacích letounů nebyl tak často uváděný S.79, nýbrž jedno z uznaných vítězství Commandera (F) Keighly-Peach  byl Savoia Marchetti S.75.
Neutuchající italské nálety svůj úspěch slavily. Kromě ztrát na životech námořníků, byl HMS Warspite donucen opustit sestavu a uchýlit se do Alexandrie k opravám na trupu.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 08, 2012, 05:59:04
Boje na nebi nad Maltou pokračují...

     O tom, jak bylo obtížné, a dosud zůstává, určit naprosto přesně  průběh vzdušných bojů nad Maltou svědčí též fakt jednoho z případů.
     Dne  13. července Italové opět vyslali nad Maltu 11 stíhacích Fiatů CR-42 od 23o Gruppo k útoku na přístav. Italští stíhači po přistání dokladovali vítězství nad dvěma britskými letadly typu Hurricane. Jeden sestřelený letoun byl přiznán Capitano Guido Bobba a druhý celkově čtveřici dalších členů skupiny. Pravdou však je, že v té době se na hlídce nacházel pouze jeden Hurricane  (P2653) s pilotem P/O  D.Sugdenem z Hal Far Fighter Flight a druhým letounem byl Gladiator N5524  - pilot F/Lt George Burges, který byl v pohotovosti a byl proti nepříteli vyslán. Nicméně Hurricane byl v souboji opravdu poškozen a P/O Sugdenovi byla vytknuta přílišná aktivita , „hazard se svěřeným cenným majetkem bez předchozího rozkazu“. Byl odeslán  k 3 A.A.C.U, tj. na letadlovou loď, aby nadále létal se Swordfishy. Nicméně i zde se dostal ke stíhacímu Gladiatoru. Dokumenty již nehovoří o důvodu, proč onen pilot důtku obdržel, nabízí se jediné vysvětlení, že v této době měl snad ještě nedokončen svůj výcvik, nebo jeho zkušenost s typem Hurricane byla seznána jako nízká.
     V červenci 1940 totiž můžeme vidět, že piloti z Har Far Fighter Flight létali střídavě jak s jedním, tak též s druhým typem letounů. Do Británie putovaly neustálé depeše se žádostmi o zvýšení počtu stíhacích letadel, nicméně v této době již probíhala „Bitva o Británii“ a tak na ostrovech daleko na sever od Malty byly stíhací letouny též naprosto nepostradatelné.
Ochrana proti nájezdníkům si musela vystačit s tím, co měla.
     16.července 1940, asi v 9 hodin ráno se nad Maltou opět objevila skupina italských stíhaček  Fiat CR-42,  snad s úkolem průzkumu. Proti nim odstartovala dvojice letadel. Huricanne  Mk.I (P2623) byl pilotován F/ Lt P. G. Keeblem a Gladiator  F/Lt G. Burgesem. Dvojice napadla italskou skupinu z převýšení a Keeble zahájil palbu na jednoho z Italů. Nicméně, také on byl napaden další dvojicí a smrtelně zasažen. Hurricane se nekontrolovatelně řítil k zemi a dopadl na zem nedaleko Wied il-Ghajn, letoun se po nárazu vzňal, pilot nestačil vyskočit. Je pravděpodobné, že byl smrtelně zasažen již za letu. F/ Lt P. G. Keeble se tak stal prvním z obránců Malty, který zahynul v boji při obraně Malty. Pikantní na tomto souboji ovšem je to, že jeden z útočníků, 24letý  Tenente Mario Benedetti (MM4368) ze stíhací 74a Squadriglia sledoval na svém CR-42 britský letoun tak důkladně, že se mu strmé klesání již nepodařilo vybrat a dopadl na zem zhruba 200 metrů nedaleko od trosek Hurricana. Byla k němu okamžitě vyslána záchrana, pilot byl převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. F/Lt G. Burges však po přistání dokladoval, že letoun M.Benedettiho byl s největší pravděpodobností zasažen palbou protiletadlových střelců z 1. Battalionu  „The Dorsetshire“  pluku. Sergente Maggiore Renzo Bocconi dokladoval své vítězství nad druhým Hurricanem, ale to mu nebylo přiznáno. Zřejmě i on se stal obětí známého „double-claim efektu“.
     V dalších dnech, Gladiatory neustále patrolovaly na nebi nad ostrovy, připraveny zasáhnout. Občas docházelo k šarvátkám, mezi nimi a letouny protivníka, snažící se získat z výšky informace o dění na ostrově. Není však doloženo, kdy a s jakým výsledkem se kdo střetl. Pouze v dochovaných záznamech Hal Far Fighter Flight se objevují jména a časy pilotů, startujících na obligátní hlídku. A tak k zaznamenání stojí pouze případ ze dne 29.července 1940, kdy se nad Středomořskou flotilou Royal Navy objevila trojice útočníků v podobě S.79. Hlídkující Lieutenant (A) K. L. Keith a Lieutenant (A) P. W. V. Massy (N5512) z lodi HMS Eagle zasáhli a zaútočili. Lieutenant (A) P. W. V. Massy zaútočil na nepřátelský stroj celkem pětkrát, než zaznamenal úspěch v podobě hořícího motoru nepřítele. Letoun začal po křídle klesat k moři a italská posádka volila raději seskok na padácích z postiženého letadla. Byli zachráněni, vyloveni a umístěni na HMS Capetown. Ovšem W.V.Massy se dostal do potíží také. Paliva v nádržích měl tak málo, že by na svou mateřskou loď nedoletěl. Taktéž volil výskok z letounu a zbytek cesty do Alexandrie strávil na palubě doprovodného torpédoborce HMS Stuart.  V Alexandrii byl na palubu HMS Eagle dodán „nový“ Sea Gladiator, s/n N5523.

Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Duben 10, 2012, 09:40:29

 No. 261 squadron  RAF

        Je poslední den v měsíci červenci. Typický den středomořského ostrova, zvoucí ke koupání více než k čemukoli jinému. Průzračně jasné azurové nebe bez mráčku, vál jenom lehký vánek a očekáván byl další horký den. Mohl to být jeden z dalších běžných dnů obránců ostrova. Teprve až historie ukázala, že v tento den absolvovaly Gladiátory jeden ze svých posledních velkých soubojů s italskými stíhači nad Maltou.
     V 09:45 se objevil průzkumný S.79, doprovázený devíti stíhači Fiat CR-42. Hurricany nebyly připraveny, proti italské skupině tedy vystartovaly tři Gladiatory. V jejich kabinách seděli F/O  P. Hartley (N5519),  F. 'Eric' Taylor (N5529) a William ’Timber’ Woods (N5520). Okamžitě po spatření blížící se trojice stíhačů  bombardovací S.79 okamžitě obrátily k ústupu, ovšem italští „Falcos“ se neohrožně vrhli do boje, vědomi si své trojnásobné převahy. První, kdo „schytal“ pořádnou dávku byl bohužel F/O  Peter Hartley (N5519). Sergente Manlio Tarantino mířil přesně a zasáhl přímo palivovou nádrž Hartleyova Gladiatoru. Ten vzplanul jako ohnivá koule a řítil se k mořské hladině. Piloti, létající jenom v šortkách a košili, si možná nebyli vědomi tohoto  nebezpečí, které nyní potkalo P.Hartleye. Z letounu sice dokázal vyskočit, ale byl těžce popálen na nohách, paži a na tváři. Nakonec se po dlouhém léčení z následků svých popáleni III. stupně dokázal vyléčit, létání mu však lékaři nadobro zakázali. Vrátil se k RAF pouze k pozemní službě.
     William ’Timber’ Woods (N5520) využil chvilkového zaváhání Italů, neboť dle hlášení výbuch Hartleyova letounu byl velice jasný a „působivý“, a povedlo se mu sestřelit velitele italských stíhačů Capitano Antonio Chiodi (75a Squadriglia). Dopad velitelského CR-42 byl zpozorován zhruba 5 mil na východ od Velkého přístavu. Chioadi byl vyznamenán „in memoriam “Medaglia d’oro al valor militare", (Zlatá medaile za statečnost). Jak byl tento souboj těžký a zuřivý dokládá hlášení italských stíhačů, kteří tvrdili, že je napadlo nejméně pět nepřátelských Gladiátorů! Kupříkladu Capitano Luigi Filippi popsal, jak neustále byli velmi divoce  atakováni dalšími dvěma nepřátelskými letouny.
     V podvečer tohoto slunného dne nicméně na Hal Far zavládla dobrá nálada. Na Maltu dorazila depeše, že : „..Flight Lieutenant George Burges was advised of the award to him of the Distinguished Flying Cross. The citation stated that he had shot down three Italian aircraft and probably three more…“ Tedy že F/L George Burges obdržel Distinguished Flying Cross. V rozkaze o citaci zaznělo, že udělení bylo provedeno za sestřelení tří italských letadel jistě a dalších tří pravděpodobně. F/Lt. Burges byl prvním z obránců Malty, kdo byl vyznamenán tímto vysokým leteckým vyznamenáním.

     Následující den do Velkého přístavu - Great Harbour, dorazila letadlová loď HMS Argus, na jejíž palubě bylo umístěno dalších 14 letounů Hawker Hurricane. Měly se neprodleně zapojit do bojů na obranu ostrova a k datu 6. srpna 1940 byla ustanovena (obnovena) 261. peruť RAF.

Peruť zahájila svou činnost na Maltě v tomto složení:

Commander
Squadron Leader  J.A.F MacLachlan (do února 1941)

’A’ Flight
Flight Lieutenant Duncan W. Balden
Flight Lieutenant George Burges
Flying Officer R. H. ‘Jock’ Hilton-Barber
Sergeant R. J. Hyde
Sergeant E. N. Kelsey
Sergeant R. O’Donnell

’B’ Flight
Flight Lieutenant A. J. Trumble
Flight Lieutenant R. N. Lambert
Pilot Officer Tom Balmforth
Sergeant James Pickering
Sergeant D. K. Ashton
Sergeant Fred N. Robertson

’C’ Flight
Flight Lieutenant J. Greenhalgh
Flying Officer F. F. Taylor
Pilot Officer A. G. McAdam
Sergeant O. R. Bowerman
Sergeant Harry W. Ayre
Sergeant W. J. Timmis

Reserve:
Flying Officer H. F. R. Bradbury,
Flying Officer John Waters
Flying Officer ’Timber’ Woods

     Zbývá jmenovat posledního ze zakládajících  pilotů Hal Far Fighter Flight. Je jím  F/O Peter Bruce Alexander (RAF no. 40196), který obdržel rozkaz k převelení k jiné jednotce. Na Maltu se později vrátil v řadách 202. squadrony  RAF. Bohužel zahynul při letecké nehodě dne 21.ledna 1942 jako Flight Lieutenant.

     Než se budeme dále věnovat obráncům Malty, stručně si připomeňme historii „nově“ vzniklé perutě. 261. squadrona  RAF datuje svůj vznik ke dni 20.srpna 1918. Vznikla sloučením tří oddílů/letek No. 339, 340 a 341 Royal Naval Air Service ve Felixstowe. V té době používala letadla – létající čluny  Felixstowe F3. Hlavní náplní byly lety průzkumu nad mořem a pátrání po ponorkách.
Po skončení WWI byla formálně rozpuštěna ke dni 13. září 1919. Nově zformována byla dne 1.srpna 1940 pro účely obrany Malty. Používala v té době letouny Hawker Hurricane Mk.I (počet letadel byl variabilní 14-17 strojů). Ve stavu perutě v té době byly evidovány též 4 stroje Gloster Gladiator. Peruť používala letiště Luqa (La Valetta), Hal Far, Ta Kali.
Koncem května 1941 byla opět formálně rozpuštěna, přesněji, byla včleněna do právě přišedši 185. perutě RAF, která přibyla na Maltu posílit řady obránců. Formálně opět vznikla 12. července 1941 na letišti Habbaniya v Iráku, přejmenováním a transformací bývalé 137. perutě RAF. Posléze byla peruť přesunuta do Palestiny, k ochraně přístavu Haifa.V lednu 1942 obdržela letouny Hawker Hurricane IIB a přesunula se až do daleké Barmy. Válku 261.peruť ukončila v Indii s letouny Thunderboldt. když byla 26. září 1945 opět formálně rozpuštěna. Peruť používala trupové označení písmeny WY, a od roku 1944  - FJ.

     Příchodem nové perutě, ale hlavně výkonnějších jednoplošníků se rázem změnila úloha dosud nepostradatelných dvouplošných Gladiátorů. Letouny nyní převážně plnily hlídkové úkoly, dnes bychom mohli říci, plnili úkoly včasné výstrahy. Proti označeným nepřátelským svazům promptně startovaly letouny Hurricane. 
Nicméně úvod bojů pro novou peruť nezačal příliš šťastně. 15. srpna 1940 startovaly 4 Hurricany proti svazu 10 bombardérů S.79 a 18 doprovodným stíhačům CR-42. Britům se podařilo sestřelit dva CR-42, ale peruť ztratila svého prvního pilota. Byl jím Sergeant Roy O’Donnell. Jeho letoun byl při dopadu na zem zcela zničen. Tohoto boje se Gladiatory již nezúčastnily.
Ale účast Gladiátorů v bojích nad Středozemním mořem můžeme sledovat stále v rámci HMS Eagle’s Fighter Flight.
     Dne 17.srpna 1940 došlo k velkým soubojům stíhačů FAA s letouny Regia Aeronutica, tedy italským letectvem.  Tři Gladiátory, které  den předtím přeletěly z letadlové lodě HMS Eagle na letiště Siddí  Barrani v Libyi, odtud následující den vzlétaly k patrolám nad flotilou lodí Royal Navy. Že to bylo potřeba, dokazuje série několika náletů na lodě, po sobě jdoucích, kdy bylo napočítáno až 25 bombardovacích letounů S.79. V pilotních kabinách Gladiatorů seděli Commander Charles Keighly-Peach ( N5517), Lieutenant (A) Kenneth Keith (N5513) a Lieutenant A. N. Young (N5567). V průběhu úporného boje se Ch.Keighly-Peach od zbývající dvojice odpojil a působil samostatně. Sestřelil jistě jeden bombardér a druhý pravděpodobně, neboť nemohl identifikovat místo dopadu. Celkově britští stíhači FAA nárokovali 5 sestřelů, Italové potvrdili 4 sestřelené letouny. Nicméně v rozhlase potvrdili mnohá poškození dalších strojů.
      22.srpna 1940 Středomořská flotila opět vyplula na moře jako ochrana konvoje. Italové se snažili monitorovat pohyb lodí vysíláním pozorovacích letadel. Jedno z nich, na svou přílišnou zvědavost doplatilo.  Commander Charles Keighly-Peach vystartoval z HMS Eagle  v Sea Gladiatoru  N5517, společně s  Lieutenant (A) R. H. H. L. Oliphant v letadel s/n  N5567, dostihnout „stín konvoje“, jak začali těmto letounům přezdívat. Nalezli třímotorový Cant Z.506B zhruba ve výšce 6,000 feet nad mořem a promptně jej sestřelil nedaleko Kréty. I když oba britští piloti viděli dva padáky posádky, měli dojem, že letoun na hladinu „nějak“ přistál. V hlášení o souboji se objevilo slůvko „ditching“, nouzové přistání na vodu. Přesto byl italský letoun Ch.Keighlymu přiznán jako sestřelený.
     
Počátkem září 1940 posílila sestavu Středomořské flotily letadlová loď HMS Illoustrious, s cílem eliminovat italské síly. Společná sestava letadel z obou lodí podnikla útok na letiště Maritza na ostrově Rhodos, ale tato operace nebyla pro Brity příliš úspěšná. Při ztrátě několika Swordfishů zahynulo 12 členů letových posádek….
     Ale vraťme se na Maltu. Začalo září a stíhací úkoly téměř definitivně přebraly Hurricany. A Gladiatory, jako by se „nechtěly vzdát své role“ bojovníků, ještě dne 7. září se zúčastnily bojů s italskou skupinou. Po celou zbývající dobu měsíce však neúnavně křižovaly nebe nad Maltou jako vzdušní zvědové, aby včas vypátrali blížící se nebezpečí. Do bojů se piloti již nepouštěli. Italové přisunuli na bojiště své jednoplošné stíhačky a všem začalo být jasné, že Gloster Gladiator již má „své“ za sebou. Nicméně ojediněle ještě docházelo ke vzletům proti nepříteli, nebo ojedinělým soubojům s jednotlivými nepřátelskými letouny. 25. září 1940 ještě odstartovaly 2 Gladiátory společně se 3 Hurricany „přivítat“ silný svaz Italů, který byl tvořen devíti stíhačkami MC 200. Výsledkem byl sestřel jedné a poškození dvou dalších MC 200, bez vlastních ztrát. Podobný souboj se odehrál též 27. října…..
     Den  2.listopad 1940 si Italové vybrali ke svému velkému útoku proti vzdušným silám RAF, které bránily Maltu. Ve 12:20 odstartovalo 6 Hurricanů proti velké skupině 20 bombardovacích S.79, které doprovázelo 11 stíhaček MC 200 ze 71a and 72a Squadriglie a dalších 8 Fiatů CR-42 z 80a Squadriglia. Do nastalé vřavy odstartoval též „B“  flight 261. perutě s dalšími 5 Hurricany a dvěma Gladiatory. Výsledkem střetnutí bylo poškození jednoho Hurricanu, jeden sestřel jistý MC 200 a jeden pravděpodobný téhož typu. Také jeden sestřelený bombardér, o němž dělostřelci z 2. Battalionu  „The Devonshire“ pluku tvrdili, že je to „jejich práce“. Gladiator N5530 pilotoval opět  F/Lt. G. Burges, který si nárokoval sestřel jednoho CR-42. Škody z náletu byly mizivé. Letiště Luqa, na které v prvé řadě bylo zaútočeno, mělo pouze pobořený hangár a další bomby padaly do polí daleko za letištěm…. Vzhledem k tomu, že téměř celá peruť byla ve vzduchu, nebyl na zemi poškozen žádný letoun.
     6.listopadu 1940 vypluly souběžně na pomoc Maltě dva konvoje s materiálem. Jelikož Středomořská flotila očekávala nepřátelskou činnost, HMS Eagle byla posílena dalšími dvěma letouny Sea Gladiator, k dosavadním třem strojům. Šlo o letouny sériových čísel N5513 (trupové označení 6 o F) a N5523.  Letadlová loď HMS Eagle doprovázela konvoj z Alexandrie, s kódovým označením MB8. Jako obvykle, ani on neušel italské pozornosti a „jako obvykle“ za tuto zvědavost Italové zaplatili ztrátou letadla. 8. listopadu ve 12:30h,  Lieutenant Nicolls (N5549) a Sub Lieutenant Jack Sewell na své hlídce spatřili a sestřelili italský letoun Cant Z.501 ze 186a Squadriglie  R.M., které pilotoval Tenente Paolo Primatesta. Ze sestřeleného letounu byli tři členové posádky, pohybující se na záchranném člunu později, (ale ještě tentýž den), zachráněni britským Sunderlandem.
S největší pravděpodobností se tento sestřel stal posledním sestřelem letounu Gloster Gladiator nad Středozemním mořem.
     V průběhu listopadu se ráz bojů na nebi nad Maltou nezměnil. Gladiátory startovaly k průzkumným letům a do boje proti nepříteli Hurricany z 261. perutě. Není cílem popisovat zde souboje mezi stíhači znepřátelených stran, budeme se věnovat pouze dvouplošným stíhačkám Gladiator, tak jak o nich píšeme od samotného počátku. Snad jen lze napsat doplnění, že 26. listopadu 1940 utrpěla peruť další ztrátu. Byl jím Sergeant Dennis Ashton, který padl na Hurricanu při útoku proti svazu CR-42. Stal se doposud třetí obětí vzdušných bojů nad Maltou.
     26. až 28. listopadu 1940, v souvislosti s příjezdem obou konvojů k Maltě a tudíž obrovské koncentraci lodí v tomto prostoru došlo k mnoha leteckým bitvám, ve kterých byly poprvé nasazeny z italské strany Junkersy Ju-l87R. Těchto bojů se Gladiatory nezúčastnily. Též v průběhu prosince již není mnoho zmínek o bojové činnosti Gladiatorů nad Maltou.

_________________________________________________
Letouny, proti kterým startovaly Gladiatory a o kterých se píše - odkazy na fotografie:

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/24.jpg
CANT Z.506 Airone

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/6.jpg
Macchi MC.200 Saetta

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/18.jpg
Savoia Marchetti SM.79

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/23.jpg
Cant Z.501 Gabbiano


http://ww2photo.se/air/italy/fiat/00304.jpg
http://ww2photo.se/air/italy/fiat/04279.jpg
Fiat C.R. 42 "Falco"
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 13, 2012, 03:17:29
     Nastal konec roku 1940.  RAF při obraně Malty ztratila celkem 3 piloty. Ve skutečnosti v průběhu bojů odepsala dohromady 6 stíhacích letadel a deklarovala 20 jistých sestřelů nepřítele, tedy Italů.
Oficiální italské kruhy ovšem ohlásily, že při útocích na Maltu ztratila Regia Aeronautica celkem 12 vlastních letadel, ale dosáhla celkově 27 vítězství, sestřelů letadel britské RAF. Disproporce v počtech jsou tedy poměrně značné….
V období vánočních svátků válečná vřava trochu utichla, aby počátkem ledna vypukla nanovo a s větší intenzitou. Na Sicílii totiž dorazily jednotky Luftwaffe. Pozice obránců Malty se ztížila.
       Již 9.ledna podnikli Italové nálet s devítkou letadel Ju-87 a stíhacím doprovodem, který tento den byl určen letounům CR-42. Ovšem opravdová těžká zkouška, která jako předzvěst snahy Luftwaffe eliminovat sílu RAF na Maltě a tím umožnit silám Osy vcelku bez problémů proplouvat Středozemním mořem při zásobování Rommelova Afrika Korpsu, čekala Brity hned následující den, 10.ledna 1941. Ten den byl podniknut opravdu soustředěný útok dvou svazů německých letadel, čítající celkem 17 Ju-88 s eskortou dvaceti Messerschmittů Bf-110  a silnou skupinou 44 Junkersů Ju-87 se stíhací ochranou, tvořenou deseti MC-200 a deseti CR-42. Tedy opravdu spojenecká spolupráce jednotek Luftwaffe a Regia Aeronautica. Proti těmto svazům startovaly Hurricany 261.squadrony, ovšem výsledky vzdušných střetnutí mně nejsou známy. Co ovšem známo je, to je poškození letadlové lodi HMS Illustrious, kotvící ve Francouzské zátoce.
      Loď byla poškozena, ale paluba zůstala jako zázrakem zachována a tedy nadále zůstávala schopná pro vzlety a přistání letounů Fairey Fulmar z 806.squadrony FAA. Velké boje na nebi nad ostrovy se odehrály též 19.ledna 1941, kterého se zúčastnily 2 Gladiátory. Sestřel ohlásil Sgt. Fred Robertson z 261 squadrony na letounu Hurricane V7474. Přestože byl uznán jako pravděpodobný, obětí se stal CR-42 pilotovaný Sergente Maggiore Ezio Iacone ze 70a Squadriglia . Italský pilot vyskočil na padáku severně La Valetty, letoun dopadl do moře. Ten den Italové ztratili další dva CR-42 a pohřešovali též jeden MC-200.
      Další lety, prokazatelně provedené s Gladiátory se udály dne 22.ledna 1941, kdy F/ Lt James A. F. MacLachlan z 261. squadrony, dle operačního deníku  „provedl jednohodinový let za účelem získání zkušeností s pilotováním tohoto typu“.
 24.ledna 1941  Sub Lieutenant Jack Sewell z 806. squadrony FAA prováděl meteorologický průzkum, když bílé kondenzační pruhy prozradily nepřítele. Byl jím Junkers Ju 88 (L1+HM) od 4./LG1 pilotovaný  Unteroffizierem  Gustavem  Ulrichem. Německý letoun se v prudkém piké řítil k základně Hal Far s cílem provést bombový útok. Záměr se mu nezdařil. Gladiátor z „námořní“ perutě se rozhodl jej následovat a severně letiště jej opravdu poslal k zemi. Německý letoun se na svou základnu na Sicílii již nevrátil, z posádky nikdo nepřežil. S největší pravděpodobností jde o poslední sestřel nepřátelského letounu na typu Gloster Gladiátor.

Koncem ledna 1941, deklarovalo velení obrany Malty „sílu“ stíhacího letectva určeného k obraně ostrovů v následujících počtech:

261. squadrona RAF:
28 Hurricanů ( z toho 5 strojů boje neschopných)
4 Gladiatory

806. squadrona FAA:
3 Fulmary (1 neschopný)

     U obou perutí v tento moment sloužilo celkem 43 stíhacích pilotů. Bylo rozhodnuto, že Gladiátory budou přemístěny z působnosti 261.squadrony RAF k 806. squadroně FAA, ovšem s hlavním úkolem provádět meteorologické pozorování a hlídkové lety. Nicméně, než se stačily přemístit na palubu letadlové lodi, dne 4.února 1941 byl proveden za úsvitu náhlý a překvapivý útok Italů, mající za následek zničení celkem tří Gladiátorů a 2 letounů Fairey Swordfish, S jistotou byl také zničen letoun s/n N5531 „Hope“. Na ostrovech tedy zůstal pouze jediný letuschopný letoun Gloster Gladiátor. Letoun s/n N5519 „R“ „Charity“, jak víme, byl sestřelen 19.7.1940  Fiatem CR-42 pilotem serg.Tarantino, britský pilot F/Lt. Peter Hartley, vyskočil s padákem.
Další průběh bojů nad Maltou probíhal v neztenčené míře. My jej již sledovat nebudeme, neboť Galdiátory se jich nezúčastnily. Pouze doplním, že 261.squadrona RAF, dle některých byla přemístěna, dle jiných byla reformována ve 185.squadronu RAF, se již dalších bojů nezúčastnila, ale objevila se opět na Blízkém východě.
Ale to je již jiná kapitola.

Z OPR 185.squadrony RAF, se dovídáme, že letoun N5520 „Faith“ prováděl :
citace:
01/09/41    Air test;    F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
19/09/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
26/09/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
02/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
15/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
20/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
27/11/41 01:10 hrs  Met. flight; F/O G. C. C. Palliser (249 Sq.).
10/12/41 01:10 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
17/12/41 01:20 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
23/12/41 01:05 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
28/12/41 01:35 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.)
29/12/41 01:10 hrs  Met. flight; F/Sgt A. W. Jolly(185 Sq.)  Plane was damaged by the landing. Pilot has been not injured. (letoun byl zničen při přistání, pilot nezraněn)

Tolik o posledním letu letounu Gloster Gladiátor na Maltě.
Dodejme, že ještě v roce 1942, piloti Luftwaffe hlásili dvakrát sestřel letounu Gloster Gladiátor, nicméně je naprosto jisté, že z jejich pohledu došlo k záměně typu. Jaký letoun sestřelili, není známo. K posílení řad obránců nebe nad ostrovy přistály dne 7.března 1941 první letouny typu Spitfire.
      V průběhu bojů nad Maltou bylo přiznáno pilotům, bojujícím na Gladiátorech celkem 23 vítězství, z toho 2 poškození, 2 sestřely pravděpodobné a 19 jistých, při vlastních ztrátách 6 letounů na zemi (havárie a zničeny bombardovacím útokem) a dvou sestřelených letadel. 

Letoun N5520 „Faith“ (Víra) byl opraven, ale nejsou již dochovány záznamy, že by opět létal. Nyní je možné jej spatřit v The Malta War Museum, Fort St Elmo, Valetta.


A jak to bylo s legendou?
G/Cpt.  George Burges nabízí vysvětlení legendy o nesmrtelné trojici:
„…Čas od času, když je lidem zle, odkazují se na příběhy o víře, naději a lásce. S tím, že protivenství bude překonáno. My jsme tehdy měli čtyři, možná šest letadel, když začalo nepřátelství s Itálií. Mnoho letounů bylo v bednách, odkud se braly různé části na náhradní díly. A tak se stalo, že mnohdy letoun již nebyl originální kus. Stalo se, hlavně ze začátku bojů, že lidé viděli na obloze jeden, jediný letoun, který hlídkoval. Někdy viděli najednou tři letouny, a to již věděli, že se k ostrovům blíží nepřítel. Nevím, kdo tehdy poprvé použil pro naše stroje tyto názvy, Víra, Naděje, Láska. Byl to možná sentiment, ale my jsme věděli, že nám lidé věří, že se za nás modlí a to nám dodávalo sílu. Nám bylo jasné, že letouny Gladiátor již nejsou schopny „rozsévat smrt a zkázu“ v řadách nepřátel, ale věděli jsme, že máme vliv na morálku každého obyvatele ostrova a věřili jsme, že ostrov ubráníme….“
             Nechme tedy legendu žít dále. I když víme, že mnoho legend, do dnešní doby dochovaných se od skutečnosti velice liší. V článcích o hrdinných obráncích ostrova jsme si popsali a zjistili, že letounů Gladiátor bylo ve skutečnosti více, nebyly to jenom tři zastaralé dvouplošníky s odhodlanými piloty v kabinách. Byli ochotni bojovat proti nepřátelům i se zastaralými stroji, ve jménu vítězství dobra nad zlem.

Neberme tedy lidem jejich Víru, Lásku a Naději k překonání protivenství……
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 09, 2014, 07:20:53
Gloster Gladiator v Africe
                                                                              (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/5/54/Ensign_of_the_Royal_Air_Force.svg/300px-Ensign_of_the_Royal_Air_Force.svg.png)

            Začněme sledovat osudy tohoto letadla ve službách Royal Air Force v Africe. Zeměpisné oblasti, ve kterých letoun Gloster Gladiator létal, byly velice různorodé. To proto, že britské zájmy v Africe byly velice rozsáhlé, ale letounů na jejich pokrytí bylo velice málo. Výklad se pokusím vést chronologicky, ovšem nelze vést povědomí současně v několika liniích. Proto bude někdy nutné, se opět časově vrátit nazpět.
   Dříve, než bylo založeno uskupení Desert Air Force, postupně směřující až k vytvoření 1st Tactical Air Force, operovalo v severní Africe několik uskupení soustředěných v RAF Middle East Command, pod velením Air Chief Marshall Sira Williama Mitchella. Toto hlavní velitelství vydávalo pokyny pro čtyři samostatná velitelství:
- AHQ Egypt, označení jako RAF Middle East Command (někdy také  H.Q.M.E.)
- RAF Iraq
- RAF Středozemí a Malta
- RAF Aden
           V květnu 1940 A/C/M Mitchell předává velení, kterého se ujal Air Vice Marshall (A/V/M) Sir Arthur Longmore. Ten zažívá deklarování (vyhlášení) války Itálií v červnu 1940. V této chvíli měla RAF soustředěna pod velením A/V/M Longmore v severní Africe 29 squadron se zhruba 300 letouny.

10.června 1940 byly letadla soustředěna následovně:

AHQ Egypt soustředil bombardovací letadla Bristol Blenheim a Vickers Valiant v celkově pěti perutích. Ty byly organizovány ve dvou leteckých křídlech:
No.250 Wing RAF v Ismailia – perutě No. 30., 55., 113
No.253 Wing RAF v Ma´aren Bagush – perutě No.45., 211.,
Dále zde působily samostatné dopravně-bombardovací perutě No. 70 a 216 na základnách Helwan a Heliopolis.

AHQ Sudan organizoval letecké zajištění s jednotkami No.254 Wing RAF (perutě No.14., 223., 47) a
AHQ Aden pod svým velením měl perutě No. 8., 11., 39., 84.

Před vyhlášením války Itálií, byly síly v severní Africe posíleny perutěmi
No.33 squadron RAF (základna Mersa Matruh),
No.80. squadron RAF (základna Anryia),
No.112. squadron RAF (základna Helwan),
všechny perutě byly vyzbrojeny letouny Gloster Gladiator.

        Dalšími perutěmi RAF byly No. 208 s letouny Westland Lysander a čtyři perutě Blenheimů: No.30., 55., 113., 211. Také bombardovací síly byly posíleny No. 216. squadronou RAF s letouny Bristol Bombay. (O jejich bojových kvalitách pro tuto dobu bychom mohli dlouze diskutovat).
         Celé pouštní letectvo obsahovalo, jak již bylo uvedeno, zhruba 300 letounů. Záhy RAF seznala, že letectvo v severní Africe je nutné ještě posílit a v listopadu 1941 byly do oblasti odeslány squadrony No.73 (základna Tobrúk)  a No.274 (Gerawla) s letouny Hawker Hurricane a 37. a 38. bombardovací peruť s letadly Vickers Wellington.
V oblasti Severní Afriky se objevily také perutě SAAF, tedy Jihoafrického letectva. Konkrétně squadrony No. 1.,2.,3.,5. a perutě RAAF – australského letectva (No.3. squadron RAAF). Tyto perutě jsou pro nás zajímavé tím, že také ony obdržely k užívání letouny Gloster Gladiator.

Vstupem Velké Británie do války, byly britské Gladiátory opatřeny kamufláží pouštního typu a uvedeny do stavu bojové pohotovosti. 10.června 1940 vstoupila do války také Itálie a na horkém africkém nebi začalo přituhovat.

Jak vyplývá z úvodu, nejvíce nás v této chvíli zajímá 112. a 33. squadrona. Ta vykonala svou historicky první patrolu ve válce hned následující den, 11.června 1940.
             Ve vzpomínkové knize Pochod Gladiátorů. Od S/L J.Frasera DFC, 13.června 1940, ve 23:00h, za jasné noci obdržela 112. peruť umístěná na letišti Helwan, zprávu o blížícím se svazu italských bombardérů. Vzlet dvou Gladiátorů provedli F/O Butcher a F/O Smith.
Bohužel, v Egyptě té doby nebyly pravidlem poplachová schémata, jako za Bitvy o Británii, která by byla podpořena vyškolenými pozorovateli. Tyto všechny funkce zastupovali Egypťané a Britové o jejich umění neměli valné mínění. Bohužel, z důvodu omezeného počtu vojáků, nemohl britský personál stačit na vše. A tak se stalo, že egyptští hlásní vyslali signál, který byl zpracován. Dvojice stíhačů odstartovala….
                                              …proti řadě bílých mraků na temné africké obloze. Když se Gladiátory vracely „domů“, v prostoru pyramid v Gize, ve výšce asi 5000 stop egyptská protiletadlová obrana spustila silnou palbu na domnělého nepřítele, která neustále zesilovala, jak se přidával další oddíly. Piloti Gladiátorů byli v této chvíli schopni odpřísáhnout, že na ně střílejí snad všechna egyptská děla z Káhiry až do Alexandrie. Letadlům se podařilo šťastně přistát, ale piloti byli na pokraji svých sil.

______________________
Foto:
http://ww2today.com/wp-content/uploads/2010/12/Australian-Air-Force-Gladiators1.jpg
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 14, 2014, 10:03:16
(http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/87/RAF_Lowvis_Army_roundel.svg/75px-RAF_Lowvis_Army_roundel.svg.png)
Než zahájíme povídání o průběhu bojů v severní Africe, považoval jsem za nutné představit perutě, vyzbrojené letouny Gloster Gladiator které byly nejvíce vytíženy v průběhu dalších bojů. dnešní představení je jenom jakousi vizitkou, v dalším pokračováním popisu konkrétního časového údobí budu samozřejmě konkrétnější.

33.squadrona RAF

(https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/thumb/b/bb/33_Squadron_RAF_badge.png/104px-33_Squadron_RAF_badge.png)

Byla zformována 12. ledna 1916 ve Filtonu, jako součást Home Defence, tedy součást obrany britských ostrovů. V době 1. světové války byla vyzbrojena letouny Royal Aircraft Factory BE.2. V červnu 1918 byla přezbrojena z typů „Bristol Fighters“ na noční stíhací letoun AVRO 504. Rozpuštěna byla v červnu 1919.
      Reformována byla 1.3.1929 na RAF bázi Netheravon jako bombardovací peruť, vyzbrojená typem Hawker Horsley. Ale zanedlouho, v únoru 1940 obdržela stíhací letouny Hawker Hart, na svou dobu poměrně rychlé stíhací letouny. V roce 1935 je peruť přesunuta do Egypta, podílející se na ochraně a udržování pořádku v Palestině. V únoru 1938 je peruť vyzbrojena Gladiátory a severoafrické nebe je peruti téměř souzeno. Kódová písmena na trupu byla v této době  NW.
Squadrona zůstává v Egyptě, účastní se bojů s Italy a v lednu 1941 je převelena k pomoci zastavit invazi Italů do Řecka. 20.4.1941 se peruť přesouvá z Řecka na Krétu, účastní se bojů o Krétu a 27.dubna 1941 se vrací nazpět do Egypta. Účastní se Bitvy o El Alamein, ale to již má v držení letouny Hawker Hurricane a posléze také Spitfiry.
     V roce 1944 se peruť přesouvá do Anglie se Spitfiry Mk.IX a jako součást 2nd TAF bojuje nad plážemi Normandie. Boje WWII končí peruť s letouny Hawker Tempest, které obdržela v prosinci 1944.
     Poválečné osudy perutě jsou pestré, několikrát byla formálně rozpuštěna, aby posléze byla opět reformována. Vítr poválečných politických změn zavál squadronu do Malajsie, piloti létají s typy Hawker Hornet, de Havilland Venom, Gloster Meteor nebo Gloster Javelin.
Dnes peruť létá s vrtulníky Puma HC2.

 
80. squadrona RAF


(http://www.rafweb.org/Sqn_Badges/080Sqn.jpg)

Založena v roce 1917 a s přestávkami vydržela až do roku 1969.
V bojích WWI byla vyzbrojena letouny Sopwith Camel a dokonce jeden čas působila s těmito letouny v roli bitevníků, ve snaze zastavit německou ofenzívu. Svou činnost ukončila v roce 1919 v Egyptě, aby v březnu 1937 byla opět zformována a vyzbrojena nejprve Gloster Gauntlet a posléze Gladiátory. Označení perutě v té době, písmena na bocích trupů Gladiátorů byla  YK. Krátce po přezbrojení se peruť vrátila do Egypta, byla umístěna nedaleko libyjských hranic, kde se zúčastnila prvních bojů s italskými vojsky. Taktéž tato peruť se postavila na odpor Italům v Řecku, ale v této válečné epizodě byla vyzbrojena letouny Hawker Hurricane. Poté rotovala po zemích středního Východu, aby se v závěru také účastnila bitvy o El Alamejn.
      Také 80.squadrona se s Tempesty postavila po bok „sesterské“ 33. Sqn. a bojovala v invazních bojích nad severní Francií. Po válce peruť zůstala v Německu jako součást okupačních sil až do roku 1949, kdy byla přesunuta do Hong-Kongu. V té době již byla z Tempestů opět přezbrojena na Spitfiry F.24, které později nahradili Hornety. V roce 1955 byla zreformována v průzkumnou peruť s letouny E.E.Canberra PR.7 a opět přesunuta do Německa. 28. září 1969 byla s definitivní platností rozpuštěna.

112. squadrona RAF


(http://www.rafweb.org/Sqn_Badges/112Sqn.jpg)

     Stejně jako další perutě RAF, také „stodvanáctka“ byl založena v dobách WWI k ochraně Londýna dne 30. července 1917. Rozpuštěna byla 13. června 1919, aby byla obnovena pro potřeby válečného stavu s Německem opět 15. května 1939. Stalo se tak formálně na lodi HMS Argus, kdy se peruť již přesouvala do svého působiště v Egyptě, na bázi RAF Helwan, nedaleko Káhiry. 26. května 1940 byla letka „B“ odeslána do Súdánu, kde posléze byla více známá jako „K-flight“.  Letka působila téměř nezávisle, až nakonec byla včleněna do 14. squadrony RAF, jako její pevná součást, aby se však později stala základem pro vznikající 250. squadronu RAF, v té době vyzbrojenou P-40 Tomahawk.
     112. squadrona na egyptském nebi proti Italům bojovala s letouny Gloster Gladiátor, ale také ona byla odeslána do Řecka proti Italům. Na africké nebe se vrací přes Krétu a posléze je včleněna do oblasti, kde působila 8. armáda. V červenci 1941 obdržela peruť letouny P-40 Tomahawk, jejichž široká příď přímo vybízela ke zdobení. Zrodila se tak letka známá více svým zbarvením přídě žraločí tlamou. V roce 1940/41, tedy na letounech Gladiator nosila kódová písmena RT. Letouny P-40 již obdržely nová písmena GA.
     Kittyhawky nahradily Tomahawky a squadrona  se více zapojuje do úkolů přímé podpory pozemních vojsk. Zajímavostí je, že perutí prošli piloti mnoha národností, Poláci, Australané, Kanaďané a také letci z Nového Zélandu. Samozřejmě také Britové. Nejslavnějšími z nich se stali Neville Duke a Clive Caldwell.
     Rok 1943 znamená pro peruť přesun na Sicílii a přezbrojení typem Mustang Mk.II (P-51 C) a později Mustang Mk.IV (P – 51 D). S těmito typy také 112. squadrona ukončila boje WWII. Peruti je přiznáno 206 vzdušných vítězství a dalších 62 nepřátelských letadel, zničených na zemi.
    Po válce byla squadrona reformována opět v roce 1951 v Německu. Obdržela letouny de Havilland Vampire Mk.5, v roce 1954 byly vyměněny za Sabre Mk.IV. Peruť ukončila činnost 31. května 1957.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 15, 2014, 05:30:10

       O dva dny později došlo k dalšímu historickému prvenství ve válce pro britskou peruť Gladiátorů.
      Dne 14. června 1940 v 07:35 ráno odstartovaly čtyři letouny 33. squadrony pod velením F/O Deana v  Gladiátoru s/n  L9046 na ofenzivní patrolu do prostoru Sidi Barani, jako ochrana Blenheimů z 45.perutí. Mimo výše jmenovaného F/O Deana jim společnost dělali také F/O R. A. Couchman, P/O Vernon Woodward a P/O A. R. Costello. Dva Blenheimy směřovaly k útoku na vytýčenou plochu Italů v Sidi Azeziz. Onen pás v písku byl zpevněný, označený, a poskytoval tak Italům možnost používat jej jako vzletovou a přistávací dráhu. Ale tento pruh země byl také chráněn protiletadlovou palbou, která má na svědomí sestřelení jednoho z útočících britských strojů. Posádka zásah nepřežila, letoun havaroval. Gladiátory se vrátily nazpět na svou základnu Mersa Mtruh zhruba v 09:25 a ohlásily zničení jednoho italského stroje v přízemním útoku . Později, po obsazení onoho „letiště“, bylo potvrzeno zničení stroje Caproni Ca.309 Ghibli z 2o Gruppo APC.
           Co se vlastně stalo? Italští piloti byli nad letovou plochu vyslání k průzkumu, „aby zjistili, co se tam vlastně děje“ z nedaleké základny (asi půl hodiny letu) Menastir M. Byli při tom napadeni útočícími Gladiátory. Britům se povedlo zapálit jim jeden z motorů a zle poškodit letoun. Italský pilot Tenente Adriano Visconti přesto “přistál”, dá-li se skoro náraz do země, popsat. Nicméně posádka toto přistání přežila bez újmy na zdraví a pilot Visconti byl odměněn vyznamenáním „Medaglia di bronzo al valor militare“. To ale nebylo vše. Visconti totiž přistál do prostoru, kde útočili Britové (proto podpora Blenheimů) a málem by padnul do zajetí. Ale na základně Menastir M, Sergente Maggiore Oreste Speranza nastartoval další letoun tohoto typu, když se jeho velitel již delší dobu nevracel. Odstartoval směrem k Sidi Azeziz. Vzhledem k tomu, že Gladiátory již byly pryč a obloha zůstala čistá, povedlo se Speranzovi přistát, své nebohé druhy vysvobodit od trosek jejich letounu a přivézt je nazpět na svou základnu. Výkon hodný majora Bigglese z populárních leteckých knížek.
          Další letecký útok Britů na podporu pěchoty na sebe nenechal dlouho čekat. Již v 10:00h, tedy po doplnění palivem a střelivem, odstartoval opět F/O Dean (Gladiator L9046) a P/O Woodward (Gladiator N5783) směrem k Fort Capuzzo .Sgt J. Craig (Gladiator N5768) je následoval o pár minut později. Gladiátory v uvedené oblasti spatřily dva Caproni Ca.310Bs doprovázené dvěma Fiaty  CR.32. F/O Dean sestřelil jednoho z Fiatů CR. 32, zbývající piloti zapálili motor jednomu z Caproni, který následně havaroval při pokusu o přistání nedaleko britských obrněných vozidel. Sestřel byl tedy potvrzen. Ovšem jako pravděpodobný sestřel, zůstal totiž nepotvrzen, byl označen sestřel druhého z Fiatů CR.32, který si nárokoval P/O Woodward.

       19. června 1940 došlo k dalšímu střetnutí mezi Italy a britskou RAF. V 07:45h ráno se v oblasti Bug Bug – Solumn objevila čtveřice Gladiátorů z 33.perutě – S/L  D.V.Johnson (N5782), F/Lt.  G.E.Hawkings (N5765), F/O A.H.Lynch (N5764), Sgt. R.L.Green (L9043) společně s HurricanemMk.I  (s/n P2639) pilotovaným F/O P.Wykeham-Barnesem z 80. perutě, která doprovázela dva Bristol Blenheim Mk.I z 30. perutě.
Nezůstali nepovšimnuti, avšak vše se událo jinak, než by si čtenář představoval.
Britské uskupení do prostoru letělo s úkolem podniknout bitevní nálet. Proti nim se přibližovalo devět Fiatů CR 42, některé prameny hovoří o pěti letounech CR 42 a dalších sedmi CR 32. Došlo ke střetnutí, Britové byli ve výhodě a zaútočili z výšky.F/O Wykeham-Barnes sestřelil vedoucího italského stíhacího uskupení a další dva Fiaty padly za oběť ostatním Gladiátorům.
          Nyní ale dochází k překvapení. Do prostoru totiž směřovalo další podobné uskupení, ale tentokráte z italské strany. Z letiště T2 u Tobruku sem mířilo pět Fiatů CR 42, které doprovázely v podobném úkolu, tedy „search and hit“- „ najdi a znič“ letouny Breda Ba.65/A.80 v počtu pěti kusů od 159a Squadrillia. Došlo opět ke střetnutí, tentokráte se Britové dostali do nevýhody. Měli již napilno, zásoba paliva se tenčila a navíc byli přečísleni. Nicméně byly sestřeleny dva Fiaty, jeden z nich prokazatelně vybuchnul po dopadu na zem, Italové se radovali ze sestřelu Spitfire, jak byl zde letoun Hurricane všeobecně nazýván.
     O to více byli večer překvapeni při sledování zpráv BBC, když  v „British communiqué“ zazněla zpráva o ztrátě celkově šesti letounů!
Sergente Giuseppe Scaglioni se vrátil na základnu se sestřelem Gladiatoru (obětí byl zřejmě F/Sgt. Green) a zničením “Spitfire”. Sergente Pillepich ohlásil sestřel dvou dalších Gladiatorů a Capitano Monti take oslavoval jeden sestřelený Gladiator. Italové přiznali ztrátu dvou Fiatů CR 42 a jedné Bredy, která přistávala s poškozeným, ale běžícím motorem, ale při přistání byl letoun zcela zničen.

Foto:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e0/Breda_Ba.65.jpg/300px-Breda_Ba.65.jpg
Breda Ba-65

https://encrypted-tbn1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcSSH68c_n_OECnhi7yc6iMerqDRskoHc2jxFyiJU26CXEIHXXFS-Q
Caproni Ca.309
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 16, 2014, 08:25:34
      3. července 1940 přibyli k 33. peruti RAF na základnu Sidí Barani F/O Smith a F/O R. J. Bennett za účelem nabytí bojových zkušeností. Letů bylo hodně a obě strany se činily získat převahu nad protivníkem. Hned další den se naskytla F/O Benettovi a F/O Smithovi příležitost získání prvních zkušeností v souboji s italskými stíhači. Navečer, v 18:00h odstartovala šestice Gladiátorů v sestavě dvou trojic, výškově rozdělených k doprovodu letounu Westland Lysander od 208. squadrony, který pilotoval F/O Brown.

Za řízením Gladiátorů seděli:
      Vrchní zajištění – Top cover : F/O Smith, F/O Benett, F/O Price-Owen, (také příslušník 112. squadrony).
      Spodní zajištění – low cover tvořili přímí příslušníci „Třicettrojky“- F/O Gray-Worchester, F/Sgt.Cottingham a P/O Eric Woods.
      Celá formace směřovala do prostoru Bardia, k průzkumu. Italové obdrželi o formaci informaci a k nebi zamířilo devět Fiatů CR 42. Ale dost nešťastně, Britové se na ně vrhli jako rozzuřené vosy, využívajíc své výhody v rychlosti a převýšení a po krátkém boji, dá-li se to takhle říci, Italové zoufale prchali. Podařilo se to pouze dvěma Fiatům. F/O Gray Worchester ohlásil po přistání zničení 4 nepřátelských strojů,F/Sgt.Cottingham dva Fiaty, a P/O Woods jeden nepřátelský stroj.
Vzhledem informaci, kterou italské velení obdrželo, že se do prostoru blíží celkem 9 Gladiátorů, vydalo rozkaz ke startu dalších pět pilotů se svými CR 42, tentokráte z letiště-pruhu Menastir. Sergente Maggiore Trento Cecchi z 94a Squadriglia byl promtně sestřelen a zahynul, sottotenente Nunzio De Fraia ze svého hořícího letounu vyskočil, capitano Franco Lavelli byl dalším setřeleným a tenente Domenico Bevilacqua sice nouzově přistál, ale letoun byl naprosto zničený. Pouze jediný z této pětice, sergente maggiore Agostino Fausti se dokázal z boje odpoutat. O sestřely těchto letounů se podělili piloti “top-cover”, F/O Smith a F/O Benett, kdy každý hlásil sestřel jednoho nepřátelského stroje. Zbývající dva padly za oběť, dle zkoumání historiků, zuřivé palbě pozemní protiletadlové obraně, která údajně zasáhla také Gladiátor, který pilotoval F/O Price –Oven, jenž z letounu vyskočil.
      Skore 11:1 v neprospěch Italů je velice špatné. Však se tento den zapsal černým písmem do historie bojů. V budoucnu se již neopakoval.

       Dne 4.srpna 1940 došlo k dalšímu souboji mezi italskými Fiaty z 160a Squadrillia a Gladiátory. Italové napadli stíhače RAF z převýšení, a tudíž notně překvapili čtveřici Gladiátorů, vedených Marmaduke „Pat“ Pattle a tři z nich sestřelili. V nastalém souboji nebyli ztrát ušetřeni ani Italové, kteří museli postrádat letoun 2 letouny Breda Ba.65, na které Britové útočili před příchodem italských stíhačů. Jeden Fiat CR 42 se taktéž domů nevrátil. Úspěšnými z britské strany se stali Pattle a W.Barnes.
     Také 8.srpna došlo k poměrně velkému souboji válčících stran. 14 Gladiátorů z 80.squadrony se střetlo s 16 Fiaty CR 42 z 9 a 10 Gruppi nad Gabr Saleh, v této chvíli v hloubi italských pozic. Po boji si britští stíhači nárokovali 13 vítězství jistě a téměř 7 pravděpodobně sestřelených protivníků. Již prostý součet nám dává jistotu, že zde opět dochází k nám již známému „double claim“ efektu. RAF potvrdila ztrátu dvou strojů.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 17, 2014, 09:14:07
K Flight


RT (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e4/RAF_Type_A1_Roundel.svg/75px-RAF_Type_A1_Roundel.svg.png) S

112.squadrona RAF

       Od června 1939 až do února 1941 byla umístěna na základně Helwan k ochraně hlavního města Egypta Cairo-/Káhira. Základna byla umístěna asi 15mil jižně hlavního města a plně poskytovala svou polohou Gladiátorům výhodu bezprostředního kontaktu s městem.

     Dne 31. srpna 1940 byl „B“ Flight  (B – letka) odvelen rozkazem na letiště nazývané Summit, jižně města Port Sudan na pobřeží Rudého moře. Účast letounů v této akci je znám více jako „K“ Flight. Zde je nutno uvést malou poznámku. Mnohé prameny se liší v datu, ke kterému lze považoval založení K flightu za směrodatné. Nejčastěji se objevuje v materiálech den 31. května 1940, dnem 2.června se datuje přistání letadel na novém letišti působení.
Zbytek perutě zůstal v Egyptě na základně Helwan k ochraně hlavního města Káhiry. “K“ flight se již k peruti nevrátil, 1.dubna 1941 se v Aqiru (Palestina) stal základem vzniku 250.squadrony RAF.
            Dlužno dodat, že peruť v pozdější době (od února 1942) byla součástí No. 239. wing, který sestával z No. 3 squadron RAAF, No. 250 squadron RAF, No. 260 squadron RAF a No. 450 squadron RAAF. Původní letky peruti se tedy opět setkaly v jednom celku, nyní však jako samostatné součásti vyšší bojové jednotky. Ještě jednou podotýkám, že až dosud, kdy letouny Gladiátor byly součástí poměrně málo početných letectev evropských států, se pohyby letounů v rámci reorganizací příslušných letectev daly poměrně snadno vystopovat. Zde, v Africe, je situace nepoměrně komplikovanější, vzhledem k reakcím Britů na vzniklou situaci, která v této oblasti nastala.
   
                    “K” flight byl převelen do Port Sudanu s letouny těchto s/n :
K6134      (RT o S),
K6135      (RT o E),
K6143,   
K7948,     
K7969,
K7974      (RT o O),
K7977      (RT o P),
K7986.     
        Dohromady tedy 8 letadel. Imatrikulace na trupu byla tvořena písmeny RT. V průběhu doby, pravděpodobně v průběhu prosince 1940, byly k letce předisponovány další Gladiátory:
 s/n L7612, L7614, L7619, N5629, N5815, N5828, N5833, N5895, N5896, N5917.
           Podle dostupných dokumentů, byl velitelem této jednotky ustanoven S/L John E.Scoular, AFC.
G/Capt Leonard H.Slatter, v této chvíli velící důstojník uskupení, uznal neoficiální název „K flight“ jako oficiální, i když správní úkony podřídil 14. squadroně RAF, která operovala letouny Vickers Wellesley.
Známí příslušníci letky K-flight:
P/O  R.H.Chapman
P/O  J.M.Hayward
P/O  H.B. Kirk
Sgt.  Ch.J.W. Tait
P/O  D.Evans
P/O  P.O. Green
P/O  J.Hamlyn
P/O  J.T.Lean
P/O  J.H.Sanderson
P/O T.H. Scorrer
P/O  G.B.Smither DFC
P/O S.Wells (Canada)
P/O  R.B.Whittington
P/O  G.A.Welsey
Sgt. E.N.Woodward
F/Lt. K.H.Savage

      V dubnu 1941 se letka stává základem pro vznik 250.squadrony RAF, která je vyzbrojena letouny P-40 Tomahawk. Gladiátory v počtu 10 kusů jsou předány dalším jednotkám (112.squadrona, 94.squdrona, 237. squadrona RAF).
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Květen 24, 2014, 08:40:46
      K flight byl odeslán na letiště Summit. Pokud budeme studovat více oblast jejího operačního působení, zjistíme, že Summit není podle překladu jenom schůzka, ale byla tak označena plocha - letiště v Súdánu. Bylo umístěno asi 90 km západně přístavu Port Sudan na pobřeží Rudého moře, paralelně s linií železniční tratě Sudan – Chartúm. Nedaleko od něj, asi 18 km jihozápadně,  bylo umístěno další letiště Wadi Gazouza – Erkovitz, odkud Gladiátory držívaly často operační pohotovost.
      22. května 1940 se letouny letky zúčastnili Derby, letecké přehlídky nad Káhirou. Egyptský tisk nadšeně psal o demonstraci síly britského letectva.
      18. června 1940 byla základna překvapena náhlým, ale ojedinělým útokem italského bombardéru Savoia Marchhetti SM81 „Pipistrelo“. Nikdo proti útočníkovi včas neodstartoval a ten tak mohl poměrně v klidu provést útok. Nejvíce škody bylo na ploše a na „dráze“. Letouny nebyly viditelně poškozeny, nicméně bylo rozhodnuto provést testovací let. Při jeho provádění se zabil při nízkém průletu nad jídelnou seržantů Sgt. Charles J.W.Tait. Při klesavém letu náhle ztratil vztlak, křídlo se oddělilo od trupu a letoun se zřítil. (K6143). Pilot zahynul.
       29. června 1940 se utkal P/O Hamlyn s letounem Savoia-Marchetti SM 81 ve výšce pouhých 1500 metrů. P/O Hamlyn odstartoval na příkaz ke stíhání nepřátelského svazu, ale ten na obloze marně hledal. Zaútočil proto zezadu nakonec na jeden jediný letoun ze zadní polosféry, italský bombardér se snažil utéci ostrým sestupným letem. Britský pilot se dostal k němu do bezprostřední blízkosti a opět střílel. Došlo k výbuchu bombardéru, který se v plamenech zřítil do Rudého moře. Odlétávající trosky poškodily pilotní překryt Gladiátora.
Tento italský letoun byl jediným, z původního svazu dvanácti bombardovacích letadel, který dosáhl cíle útoku jako jediný, bohužel na to doplatil. Bylo to vůbec první vítězství nejen K - Flightu, ale celé 112. squadrony ve válce.
       18.července 1940 - Letoun Gladiator K6130 při letu nad oblačnosti narazil do kopců nedaleko Qaret el Naga a F/O Gray-Worcester zahynul. Celá událost se udála při letu čtveřice Gladiátorů, kdy v oblasti cílového letiště byla špatná dohlednost. Blízkost moře, vysoká vlhkost vzduchu, způsobila, že letci nenašli letiště. F/O Worcester přikázal svým druhům kroužit nad oblačností a sám zahájil klesání pod mraky s cílem zjistit polohu letiště. V tomto klesavém letu narazil do písečné duny a havaroval.

1. srpen 1940 - P/O Green sestřelil Caproni Ca133 nad oblastí Gederef.
8. srpen 1940 - F/Lt. Savage sestřelil Savoia Marchetti SM79 nad přístavem Port Sudan

            6. listopadu.1940 se odehrála akce, která pro RAF nedopadla moc slavně. V oblasti Metemma byly sestřeleny všechny tři hlídkující Gladiátory. Celá akce se udála rychle, neboť trojice byla napadena 6-8 italskými fiaty CR42 s převahou výšky. Tato italská formace se na nic netušící nezkušené Brity vrhla ze slunce a využila momentu překvapení. Roji velel mladičký, 24-letý F/L Kenneth H.Savage  (pilotoval letoun L7614) a společně se svými druhy letěli nad uvedenou oblastí poprvé. Byl sestřelen a zahynul. Jeho druh F/O Kirk (RT o N  s/n K7969) zasažený Fiatem CR42, z letounu vyskočil a upadl do italského zajetí. Při tomto souboji potkal podobný osud také třetího z roje, F/O Hamlyna (K6136  RT o T), který se však zachránil a ke své jednotce se dostavil po několika dnech absolvováním usilovného pěšího pochodu.
           6.listopadu 1940 v oblasti Galabatt byl také sestřelen a zabit F/O J.M.Hayward (RT o P  s/n K7977), bližší okolnosti mně nejsou známy.
15. listopadu 1940 - P/O Wolsey sestřelil jeden SM-79 nad Port Sudan
21.listopadu 1940 došlo k souboji dvou Gladiátorů pilotovaných piloty P/O Smither ( K7948) a F/O Green s italským Savoia-Marchetti SM-79. Nejprve došlo k zahájení palby protiletadlové ochrany křižníku HMS Carlisle k odehnání útočníka a posléze došlo k nařízení vzletu obou letadel. K souboji došlo ve výšce asi 4800m, kdy oba stíhači zahájili palbu a italský bombardér zasáhli. Nicméně zasažen byl také F/O Green, který se zřítil. Italský střelec oznámil po přistání sestřel dvou Gladiátorů.
            17. prosince 1940 se P/O Smither zúčastnil stíhání 4 italských bombardérů SM-79, bohužel však Italové využili oblačnosti v oblasti a před dotírajícími Brity se skryli. Ihned další den ale Italové opět podnikli další nálety a byli zachyceni seskupením patroly dvou Hurricane a dvou Gloster Gladiator. Ani tentokráte Britové nebyli úspěšní, byť se snažili alespoň několikrát vystřelit.
V únoru 1941 byla letka předisponována do východní Afriky, na základnu Mersa Taclai. 22. února 1941, ve svém novém působišti obdrželi příkaz k doprovodu dvou Blenheimů k přesunu z letiště na letiště Massawa. Z Mersa Taclai odstartovali v doprovodu Gladiatora N5828 jehož pilotem byl F/O Scouler. Ten při svém návratu zpozoroval osamocený SM-79 a promptně jej sestřelil. Asi měl Italům co oplácet…. Italové ovšem ve svém hlášení ztrátu neuvedli a historiky je vyslovena domněnka, že uvedený typ v tomto souboji byly transportní verze tohoto letounu.
         26. února 1941 hlásil P/O Wells zničení jednoho Fiatu CR32 v oblasti KUB-KUB. Wells prováděl patrolu, když pozemní personál svou střelbou jej nasměroval na italské stíhače. Britové náhle spatřili nad sebou dva italské letouny CR32 na něž zaútočili ve stoupavé zatáčce. Boj se odehrál rychle a výsledkem byl sestřel nice netušícího italského stíhače, pilot z letounu vyskočil. Potvrzení sestřelu mu s radostí vydali pozemní příslušníci protiletadlové baterie.

        V dubnu 1940 se K - Flight stává základem pro vytvoření 250. squadrony RAF a do výzbroje dostává P-40 B Tomahawk. Ale to je již jiná historie....


Vcelku zajímavý je záznam letového deníku letadla:  RT o S

22/02/37     Z výroby byl odeslán k 72 Sqdn do Tangmere 22. února 1937 jako první ze série strojů s/n (K6130 - K6137)
16/05/39    Odeslán k ME unit (opravny) příprava  přesunu k 112 Sqdn.
01/07/39     F/Lt Fraser RAF přelétl letoun k 112 Sqdn,
10/08/39    pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn - test
20/04/40   pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn, -  Aboukir, test
30/05/40   pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn, - Air Drill & No.3 F.A.
03/06/40    Určen pro Detachement ‘B’ Flight odlet do Summit, Sudan.
18/06/40    10:00-10:30  Port Sudan - Summit;  F/L Savage.
23/06/40    16:30-14:40  Zálet počasí - test;  F/L Savage.
31/08/40    ‘B’ Flight přejmenován na ‘K’ Flight   
22/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Patrola 15,000ft, 2.30 h
25/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Patrola 18,000ft, 1.35 h
30/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Interception, 0.20 h
06/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.15 h
07/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.35 h
08/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.25 h
10/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.35 h
13/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.30 h
14/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.45 h
14/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.10 h
15/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.25 h
16/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.30 h
16/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.15 h
23/12/40   nedostatek paliva ve špatném počasí. Pokus o nouzové přistání na vodu, zničen  v Rudém moři 25 km jižně Suakin, Sudan

Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Prosinec 31, 2015, 11:43:04
Greek Air Force
                          (http://surfcity.kund.dalnet.se/images/greekcroc.gif)

Konflikt mezi Itálií, vedenou Benitem Mussolini, a řeckými vojsky, bránícími svou vlast....
Mnoho se o tomto souboji neví, mnohdy je zastíněn boji v Africe, obzvláště Bitvou u E- Alamejnu, boji na východní frontě nebo vyloděním v Normandii, D-Day.
     Konflikt začal dne 28. října 1940 (!) po předchozí eskalaci, kdy již dříve italský diktátor vyhlásil pro svůj lid “životní prostor”, v podstatě kopírující oblast bývalé Římské říše, do které spadalo také Řecko.
Řecko bylo italskými vojsky napadeno ze severu, z Albánie, avšak po počátečním úspěchu byly italské síly zatlačeny nazpět. Byl to první souboj se silami Osy, kdy její vojska byla zatlačena protiofenzívou hluboce do týlu. Ovšem strnulost Řeků, možná jejich opájení se vítězstvím způsobilo, že po nástupu německého Wehrmachtu a bulharských sil z Jugoslávie a Bulharska způsobilo, že Řekové kapitulovali a zemi okupovala vojska bulharská, italská a německá.
Přesto Winston Churchull si neodpustil na půdě parlamentu opět svou brilantní řeč, kdy hodnotil Řeky v boji proti okupaci, že: “...nemůžeme povědět, že Řekové bojovali jako hrdinové, ale musíme říci, že hrdinové bojují jako Řekové!..”
         V tomto boji řecké armádě pomáhal kontingent Spojenců, který čítal též leteckou pomoc.
Nejprve se však musíme zmínit o vojenském letectvu Řecka, které se postavilo Italům na odpor, byť historické údaje hovoří o přesile 455 italských letadel proti pouhým 77 řeckým strojům. Tyto síly mimo dvě české Avie B-534, zakoupené podnikatelem jménem M.Zaparkis Homogenos, čítaly také dva Gladiátory a dále polské stroje PZL P.11 a “modernější”  PZL P.24. Po napadení Řekové obdrželi od RAF stroje Gloster Gladiátor, které umístili do 21. Mira, což byly “squadrony” řeckého vojenského letectva, umístěné na letišti Yannina.

Stroje, které Řekové obdrželi od RAF, obzvláště od 80.sqn. 112.sqn.  a 33.sqn.:
02/12/40
K8018, L7620, L7621 (od 33. sqn.)
K8031, K8054, L7609, L7611, L7623 (od 112. Sqn., Egypt)
K7892, K7923, K7971, K7973, K8013, K8017, K8047, L8011 (od 80. Sqn.)
K6135 (od ‘K’ Flight,)
14/02/41
K7961 (od 5. RAF MU. navrácen nazpět k 107. RAF MU dne 19.06.1941).
10/03/41
K7988, K7989 (od 5. RAF MU. navráceny nazpět k 107. RAF MU dne 19.06.1941).
14/03/41
K7984, K8033, K7990 (od 52. RAF MU a navráceny nazpět k 107.RAF MU dne 19.06.1941).
30/03/41
K7932 (od 52. RAF MU, vrácen RAF a přesunut k  1413 (Met) Flight).
13/04/41
K8019 (od 112 Sq.).

Celkově v průběhu války řecké vojenské letectvo využívalo služby celkem19 kusů Gloster Gladiator Mk.I a 6 ks Mk.II.

     Prvního sestřelu nepřátelského letadla na Gladiátoru mělo být dosaženo 8.ledna 1941 v prostoru Kerkira a sestřeleným strojem mél být Fiat CR.42. Toto řecké vítězství však z italských zdrojů nebylo nikdy potvrzeno.
     Dalšího vítězství mělo být dosaženo až 25.ledna 1941, kdy od konce prosince roku 1940 až po téměř celý leden 1940 byla oblast bojů zasažena velice nepříznivým počasím v podobě hustého sněžení z nepropustné oblačnosti, nízkých teplot a silného větru.
     25.ledna 1941 proti hlášenému italskému útoku bombardovacích letadel BR.20 odstartovalo celkem 7 Gladiátorů od 21 Mira a 7 PZL P.24 od 22 Mira do prostoru Premeti-Kelcyre. Potvrzeno byly celkem 3 sestřely, o jeden z nichž se 1/3 podělil sminagos Ioanis Kellas bojujícím na Gladiátoru a piloti PZL P.24 sminagos Andreas Antoniou a episminias Panagiotis Argyropoulos. V nastalém boji hlášený sestřelený BR.20 nejprve obdržel přímý zásah do pravého motoru, aby následně přišel o tah druhého motoru, který byl zapálen střelami PZL při dalších útocích. Řeckými pozemními vojenskými jednotkami z dané oblasti byly potvrzeny 3 sestřely, ale Italové potvrzují nouzové přistání jednoho BR.20 se třemi zabitými členy posádky a jednoho havarovaného stroje, kdy střelci, bránící svůj bombardér ve výpovědi označili jako strůjce svého neštěstí, (a tudíž vítěze střetnutí) stíhače na PZL P.24.
     19.února 1941 celkem 18 bombardovacích letadel S.79 z 104 Gruppo vyrazilo k útoku směr Kelcyra-Tepelene, doprovázeny 12 stíhači Fiat G.50bis z 24.Gruppo a 12 stíhači Fiat CR-42 z 160. Gruppo. Proti nim se postavilo 8 stíhaček PZL P.24 z 22 a 23 Mira a a 4 Gladiátory z 21 Mira. Početní převaha byla jasná, přesto se Řekové pustili do boje. Nepovedlo se jim prorazit ochrannou clonu stíhačů a rozhořely se prudké boje “dogfights”, sledovány ze země nejen řeckými pěšáky, ale také novinářem, panem Roussosem, z listu ELEYTHERON BHMA. Na základě potvrzení pěších jednotek hned druhý den v novinách vyšla oslavná óda na sestřel celkem osmi (!) italských stíhaček!!! Z toho Gladiátory se měly na vítězstvích podílet v počtu celkem 5 letadel.
Italští piloti G.50bis deklarovali a byly jim uznány sestřely jednoho Gladiátora a tří strojů PZL. “Falcos” ohlásili zničení 3 Gladiátorů a dvou PZL. Celkem tedy 9 strojů řeckých proti 8 italským. Pravda však byla trochu jiná. Dva Gladiátory byly v boji poškozeny, ale piloti Kellas a Dimitrakopoulos doletěli nazpět na letiště a stroje byly opraveny. Jeden PZL byl zničen, pilot zachráněn a druhý PZL nouzově přistál. Není ale dokladu, jestli byl opraven. Ztráty na životech nebyly. Italové neohlásili žádné zničené letadlo, předpoládá se, že vzniklá poškození byla opravena v rámci jednotky. Taktéž ztráty na životech nebyly.
     10.února 1941 čtyři PZL P.24 z 22. Mira, 4 další stroje z 23.Mira a 4 Gladiátory z 21.Mira byly poslány hlídkovat ohlášenému náletu italských bombardérů do prostoru  Premeti-Kelcyre. Gladiátory tvořily “top cover”, neboli vrchní zajištění letounům PZL. Italská formace byla tvořena stroji 3x Z.1007bis a 5x S.79s, 13 bombardérů BR-20, doprovázeny stíhači Fiat G.50bis. Tentokrát se Řekům povedlo rozrazit ochrannou stíhací clonu a napadnout také bombardéry. Byly hlášeny celkem 3 sestřely, putující na účet stíhačům z 22.Mira, dva další sestřely jisté a dva pravděpodobné pilotům z 23.Mira. Gladiátory se rvaly se stíhací ochranou a po přistání byly hlášeny celkem 3 sestřely. Vlastní ztráty čítaly sestřel dvou PZL, kdy se z trosek podařilo technikům sestavit jeden letuschopný PZL. Italové však ohlásili sestřel celkem 4 strojů PZL a jednoho Gladiátora. Vlastní ztráty nedokladovali, nelze v současné době potvrdit, jsou-li počty sestřelů od řeckých stíhačů pravdivé nebo nikoli.

Účast britských letců bude zmíněna zanedlouho...

     Nutno dodat, že učiněný masakr nastal dne 15. dubna 1941, kdy útočilo 18 letadel Ju-87 Stuka, doprovázené celkem dvaceti stroji Bf-109E na letiště Trikala. Proti této skupině vyletělo naproti celkem 5 Gladiátorů z 21.Mira, 4x PZL P.24 z 22.Mira a dva stroje typu Bloch MB.151 z 24.Mira. Jedna Stuka byla sestřelena Gladiátorem a druhá PZL. Dvě další byly přiznány jako pravděpodobně sestřelené G.Mokkasovi na Blochu. Ale to bylo vše. Jak do boje vlétly Messeschmitty, nastala zkáza. George Mikkas byl sestřelen oberleutnantem Gustavem Rödelem z 4./JG27. Bylo to jeho 15-té vítězství a G.Mokkas zahynul. Typ byl vítězem identifikován jako Hurricane. O pět minut později Rödel poslal k zemi další PZL a oberfeldwebel Otto Schulz v ten samý čas sestřelil také PZL jako své 5-té vítězství. Smiganos Ioanis Kellas zahynul v plamenech svého Gladiátoruv 07:01 po nárazu do země, když sestřel jeho Gladiátoru si nárokoval leutnant Ernst Börngen. Další Gladiátor padl za oběť leutnantovi Wilhelmu Wiesingerovi v 07:04 a oberleutnant Rödel si nárokoval třetí vítězství v tomto boji, když při zemi (v hlášení uvadí 50-100m) sestřelil  PZL P.24.
Espisminias Katsarelis na PZL P.24 bojoval současně se 4 Bf-109E, ohlásil sestřel jednoho. Ale až později, neboť sám byl sestřelen, při nárazu do země těžce zraněn, nicméně ze zranění se uzdravil.
     Další zbývající stroje (Němci deklarovány další dva sestřely) byly povětšinou natolik poškozeny, že po přistání již nebyly opraveny. Řecké letectvo přestalo existovat....
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Leden 02, 2016, 01:52:17
RAF v Řecku

      V předešlé části jsme si popsali účast letounů Gloster Gladiator v řecko-italské válce pod výsostnými znaky Řeckého království. Nyní věnujme svou pozornost Gladiátorům, bojujícím v Řecku pod insigniemi RAF.
      V Řecku s Gladiátory bojovaly nám již dobře známé perutě. 80. squadrona RAF a 112.squadrona RAF. Nejprve do Řecka byla přesunuta 80.squadrona, stodvanáctka o něco později. Ale v Řecku Gladiátory již dostihl čas a tento typ letounu musel odstoupit do pozadí, byv nahrazen modernějšími Hawker Hurricane.

Jednotkám RAF v Řecku velel The RAF Air Vice Marshall A/V/M  J.H. D´Albiac, D.S.O. Ke dni 1.1.1941 měl k dispozici tyto jednotky:
No. 30 (F) Squadron (Blenheim – stíhací verze).
No. 80 (F) Squadron (Gladiator).
No. 84 (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze)
No. 211 (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze).
*No.37 (B) Squadron (Wellington)
*No.70(B) Squadron (Wellington)
(*Poslední dvě perutě však zůstaly bázovány v Egyptě, počítalo se s nimi pouze jako s podporou strategického bombardování.      Později byly do Řecka následně přesunuty jako na “detáchement“, tedy dočasnou, oddělenou bázi.) Vzhledem k eskalaci konfliktu bylo vypočteno, že dosavadní síly nebudou stačit a tudíž přibyly do Řecka následující jednotky:
No. 11 (B) Squadron (Blenheim) 24.ledna 1941.
No. 112 (F) Squadron (Gladiator)  10.února 1941.
No. 33 (F) Squadron (Hurricane) 19.února 1941
No.113(B) Squadron (Blenheim-bombardovací verze) 3. březba 1941
No. 208 (A.C.) Squadron (Hurricane a Lysander) – připravena k přesunu z Egypta.

Hlavním úsekem bojové činnosti pro Hurricany a stíhací verze Blenheimů byla ochrana prostoru Athén a jejich přístavů, další perutě byly přesunuty do oblasti Tepelene -Kelcyra.  Úkolem bojujících jednotek bylo udržet frontovou linii, popřípadě protlačit se více na sever. Jak vyplývá z popisu celkové situace v pamětnických knihách, piloti nebyli zrovna nadšeni z horské oblasti, nad kterou létali. V mnoha směrech to byla neobydlena vysokohorská krajina, dosahující výšek až 6000 stop nad mořem. V čase přesunu jednotek, tedy prosinec až březen, zde panovalo velice špatné počasí. Zatažená obloha, déšť, silný vítr, časté mlhy v údolích. V případě opuštění letounu na padáku nebyly šance pilotů k přežití zrovna vysoké.
Gladiátory se v bojovém nasazení věnovaly hlavně stíhacím úkolům, RAF se snažila o získání letecké nadvlády v dané oblasti, a stíhacím doprovodům bombardovacích Blenheimů, při jejich akcích. V březnu a dubnu 1941 již byly Gladiátory postupně nahrazovány stíhacími Hurricany, doplňujícími počty letounů v jednotlivých perutích.

80.squadrona RAF působení v Řecku
    18.listopadu 1940, odlétá “B” flight 80.squadrony z Egypta do Řecka pod vedením S/L W.Hickey. Následuje jej dalších 8 Gladiátorů (dohromady celkem 9 strojů) s piloty:
F/L Pattle,
F/O Greg Graham 
F/O Sidney Linnard,
P/O Samuel Cooper,
P/O 'Heimar' Stuckey
P/O William Vale
Sgt. Charles Casbolt

“A” Flight 80.squadrony se do Řecka přesunul z Egypta až 23.listopadu 1940 pod vedením F/L E.Jonese

     19.listopadu 1940 – “B” Flight z 80.squadrony se přesouvá z Athén na letiště Tikkala, kam byl bojově umístěn. Ihned po doplnění letounů palivem vede S/L Hickey 9 Gladiátorů společně se třemi PZL P.24 z 23.Mira na ofenzivní patrolu do prostoru Koritza. V tomto letovém úkolu můžeme tak spatřit seznámení se britských pilotů s prostorem bojové činnosti. Po několika minutách letadla PZL obrací k návratu z důvodu tenčící se zásoby paliva, avšak Gladiátory zůstávají v bojovém prostoru. Přiblížily se k linii bojové činnosti, což se dalo velice snadno rozeznat zesilující palbou italského protiletadlového dělostřelectva. F/L Pattle zpozoroval stoupající čtveřici italských Fiatů CR.42 a začal proto prudce klesat, aby posunkem ruky(!) varoval velitele S/L Hickey o přítomnosti Italů. Nabízí se otázka, proč nepoužil R/T, tedy vysílačky? Důvody pro jeho konání mohou být dva:
1./ Piloti v té době ještě nedokázali natolik ovládat radiotelefonii, jako k tomu byli donuceni v pozdějších letech. Navíc jejich výcvik ještě probíhal na letounech bez radiotelefonního spojení, jak byly například DH Tiger Moth a posunky jim byly bližší. Této znakové “řeči” rozuměli.
2./ Někteří piloti dokládají ve svém hlášení, že Italové na svých Falcos používali stejné, nebo sobě velice blízké frekvence vysílání, a komunikace v prostoru bojové činnosti tak letouny RAF prozradila. Proto se z důvodu utajení piloti raději domlouvali posunky. Ostatně o “radiovém klidu” se ale můžeme dočíst také v informacích o provozu Spitfirů v rámci operací Circus, nad okupovanou Evropu. Právě z důvodů utajení, aby podle radiového vysílání nemohli být odhaleni.
     S/L Hickey porozuměl F/L Pattemu a naznačil, že si označené letadla bere na starost. Pattle se vrátil nazpět ke své čtveřici, jejíž byl velitelem a osud italských "Falcos" nechal na svém veliteli. Dobře udělal. Zanedlouho spatřil dalčí čtveřici Fiatů CR.42, které si jeho “boys” vzali na starost a tak nedošlo k přečísleni dvou skupin Gladiátorů, které se v prostoru bojové činnosti pohybovaly s výškovým převýšením navzájem. F/L Pattle podnikl se svou dvojkou útok na Italy z převýšení, palbu ze svých palubních zbraní zahájil až velice blízko nepřátelského letadla. Úspěch na sebe nenechal čekat. Přesnou palbou byl zasažen nejen CR.42, ale zřejmě také italský pilot, protože italský letoun se ani nepokusil o manévr a narazil v prudkém piké do země zhruba 2 míle západně od Koritzy. Oba útočící Gladiátory využily převahy rychlosti k dalšímu získání výšky v prudkém stoupání. Tento manévr je zřejmě zachránil od blížící se pohromy v podobě dalších pěti strojů CR.42 a dvou Fiatů G.50bis, přilétávajících k bojišti ze severu. Pattle viděl pod sebou klasický “psí souboj” mezi letouny RAF a Regia Aeronautica. Z převahy výšky se vydal vstříc nové skupině, sledován P/O Stuckey. Ten zahájil palbu jako první, později si nárokoval sestřel G.50bis, F/L Pattle zasáhl další CR.42. Viděl italský letoun hořet ze závojem dýmu, stoupajícím z prostoru pilotní kabiny, když najednou letoun CR.42 vybuchl a jako ohnivá koule padal k zemi.
     Také skupina 4 letounů, bojujících pod vedením S/L Hickeye byla úspěšná a po přistání si britští piloti nárokovali 9 italských letounů sestřeleno jistě a další dva letouny pravděpodobně bez vlastních ztrát. Jenom P/O Stuckey byl zraněn na noze, odvezen do Athén k ošetření, ale navečer byl u jednotky zpět.
Tentokrát se piloti RAF příliš nezmýlili. Pokud začneme počítat Fiaty CR.42 vstupující do boje, sčítáním skupin 4+4+5 dojdeme k číslu 13. A také nesmíme zapomenout na dva G.50bis. Tedy celkem 15 letadel. Druhá skupina opravdu byla vyslána na pomoc původní osmičce, neboť Italové o přítomnosti Britů neměli informace a ve svých hlášeních piloti původní skupiny hlásili, že byli napadeni 20(!) stroji Gladiátor a třemi PZL. Dokladovali sestřel dvou Gladiátorů jistě a dvou pravděpodobně. Sami přiznali ztrátu 3 sestřelených CR.42 a jednoho G.50bis a zničení další CR.42 při přistání. Tedy dohromady 5 letounů bylo odepsáno ze stavu 160.Gruppo Autonomo. Dva piloti skupiny padli. (zásahy a sestřely F/L Pattleho).

     F/L Pattle opět vedl 27.listopadu 1940 skupinu 9 strojů své jednotky z letiště Trikkala ke hlídce do prostoru severně Yaninny. V průběhu letu spatřili trojici nám již známých S.79, doprovázené stejným počtem stíhacích letounů CR.42 z 364.squadrillia. Britové dokázali při útoku sestřelit dva stíhače, bombardéry unikly.
    28. listopadu 1940 šestice Gladiátorů z A-flightu 80. squadrony potkala dle svého hlášení zhruba 20 letounů CR.42. Velitelem letounů RAF byl F/Lt. “Tap” Jones, italské “Falcos” vedl sám velící důstojník 365. squadrillie capitano Giorgio Graffer. Protivníci se do sebe zakousli a rozhořel se skutečný “dog-fight”, jak jej známe z války minulé. Vysledovat, kdo koho sestřelil, je velice obtížné. Budeme se tedy držet informací, uvedených a posbíraných historiky z jednotlivých hlášení.
Skutečně v tomto boji byl sestřelen capitano Graffer, do té doby velice úspěšný italský stíhač, eso s pěti setřely. Graffer zahynul. Další italský pilot, sergente Achille Pacini byl po zásahu svého letounu nucen své CR.42 opustit na padáku.
F/O H.U.Sykes (Gladiator s/n N5812) se srazil s italským strojem CR.42 sergente Corrado Mignani, ani jeden z pilotů srážku nepřežil. F/Lt Jones později ohlásil nejprve sestřelení dvou CR.42, když následně také jeho Gladiátor N5816 byl zasažen dávkou, vedoucí od týla ku přídi letounu. Jeho palubní deska byla zničena a sám pilot byl zasažen do zad. Odpoutal se z boje a za doprovodu Sgt.Gregoryho přistál na letišti Yannina. Sgt.Gregory dokladoval ve svém hlášení sestřelení celkem tří nepřátelských letounů. Celkově Regia Aeronautica ztratila skutečně 4 letouny CR.42 a dva piloty.
RAF ten den také utrpěla ztráty. F/O W. Flower (s/n N5854) vyskočil z letounu po zásahu, ale byl přesvědčen, že předtím sestřelil také jedno CR.42. Gladiátor N5788 s pilotem F/O W.B. Price Owen a další letoun N5788, který pilotoval F/O F.W.Hosken byly taktéž poškozeny, ale oba piloti svorně dokládali po sestřelu jednoho CR.42 každý. Pravdou je, že italští piloti sergeante Bruno Zottu a Guglielmo Bacci opravdu museli vyskočit a v druhém případě nouzově přistát (letoun zničen) a tím statistiku sestřelu naplňují. Pokud sečteme opravdu doložené sestřely, byl poměr ztrát 4 Gladiátory proti 4 jistě sestřelenými CR.42. Můžeme přičíst neověřené, tedy pravděpodobné, sestřely dalších 7 italských strojů.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Leden 03, 2016, 02:22:52
....pokračování.....

     29.listopadu 1940 se A letka zúčastnila  doprovodu devíti Blenheimů z 84.squadrony do prostoru Tepelene. Doprovod celkem šesti Gladiátorů byl rozvrstven do tří výškových pater přímého a výškového zajištěni.  F/L Pattle byl pověřen velením nad celou stíhací skupinou, ale byl to právě on, který v prostoru bojové činnosti spatřil celkem dvě nepřátelské formace, blíže nespecifikovaného počtu, italských třímotorových bombardérů. Identifikoval je jako S79.  F/L Pattle a P/O W.Vale opustili svou pozici výškového zajištění a zaútočili na nepřátelské bombardéry. Italové zahájili obrannou střelbu, Britové zpozorovali u dvou, jimi zasažených letounů, dým. Domů se již piloti RAF opět vraceli ve skupině, kterou tak náhle opustili.
Zasaženými letadly byly Z.1007bis ze 47.Stormo BT a do uvedeného prostoru jich bylo posláno celkem 28(!). Prohlédneme-li si jejich siluetu, zjistíme, že splést si je ve vzduchu s letouny S.79,  z dálky několik set metrů, je velice snadné pro jejich vnější tvarovou podobnost.

     2.prosince 1940, krátce před 11:00 hodin dopoledne, odstartoval F/L Pattle z letiště Yannina, kam byla letka přesunuta k rannímu průzkumu počasí. Musíme si uvědomit, že za války povětrnostní služba pracovala odlišným způsobem než dnes, v době počítačů a digitálního přenosu dat. Při tomto letu spatřil pod sebou v prostoru Argyrokastron osamocený dvouplošník, který se po jeho útoku poroučel k zemi. Šlo o nepřátelský průzkumný letoun Ro.37bis. Posádka italského letadla, bohužel, útok nepřežila.
V odpoledních hodinách F/L Pattle letěl do stejného prostoru, tentokrát  jako vedoucí skupiny 12 Gladiátorů s úkolem ofenzivní patroly k podpoře pozemních vojsk řecké armády.  Při průletu nad frontou ve výšce asi 6000 stop spatřili piloti dva osamocené letouny. Pokradmu se připojili k letadlům, ale Italové byli tak zaujati svou prací, že nezpozorovali blížicí se nebezpečí.  P/O S.G. Cooper a F/Sgt. M.Richens zahájili palbu z těsné blízkosti téměř současně a italské letouny Ro.37bis se domů nevrátily. 72. pozorovací skupina italského vojenského letectva tak v jeden den ztratila 3 své letouny a její činnost byla vážně ohrožena.
     4. prosince 1940 se skupina celkem 15 Gladiátorů (4 od 112. squadrony a 11 od 80.squadrony) pod vedením S/L W. Hickey střetla při své ofenzivní patrole nad Tepelene s přibližně 27 nepřátelskými stroji. Později bylo studiem dokumentů zjištěno, že tohoto boje se skutečně zúčastnilo 12 letounů Fiat CR.42 ze 150. Gruppo vedených tenente collonello Rolando Pratellim a dalších 10 strojů Fiat G.50bis ze 154. Gruppo.
V tomto souboji dokladoval F/Lt. “Pat” Pattle sestřel a zasažení celkem 4 nepřátelských letadel. Jednoho CR.42 viděl s jistotou narazit do úpatí horského vrcholu severně Delvinakion a druhý nepřátelský stroj se zřítil k zemi v plamenech, když pilot z něj vyskočil. Také Pattle byl zasažen, ale dříve než se odpoutal z boje, střílel po “CR.32”, který ovšem zmizel v mracích a jednom CR.42, “za kterým se táhl pás černého kouře”.
Další piloti letky oznámili sestřel několika CR.42 a jednoho G.50bis, dohromady si piloti RAF nárokovali sestřel 9 nepřátelských strojů, Italové vznesli nárok na uznání celkem dvou nepřátelských strojů. Italské ztráty ve skutečnosti ovšem byly nižší. Byly zničeny pouze tři stroje při ztrátě dvou pilotů. RAF nepotvrdila žádnou ztrátu.

Dalšího dne se 80. squadrona přesunula do Larissy.

     20.prosince1940 se vzneslo devět Gladiátorů z letiště, aby se střetlo s Blenheimy z 211.squadrony a doprovázelo je k ofenzivní akci nad Tepelene-Kelcyra. Stíhači zaujali výchozí pozici ve třech trojicích s výškovým rozestupem, začínajícím na 10 000 stopách. Velitelem byl opět F/L Pattle. Bombardéry měly zpoždění, což se stíhačům moc nelíbilo, neboť drahocenné palivo, a s ním čas, který měli k dispozici, rapidně ubýval.
V tuto chvíli spatřili opět italskou formaci devíti bombardérů S.79 doprovázených escortou jedenácti CR.42, jejichž výška byla odhadována na 20 000 stop. F/L Pattle,  letící jako nejvyšší zajištění nelelkoval, vyhodnotil situaci a se svými druhy Sgt. Casboltem a F/Sgt. Richensem zaútočil. Napadl jeden S79., drze zaútočil na velitelský stroj a byl úspěšný. Letoun vzplanul a narazil do země, když předtím italská posádka dokázala letoun opustit na padácích. Lépe dopadl druhý S.79, jehož zasáhli dva Pattleovi druhové. Vrátil se na letiště v Tiraně se zraněným členem posádky a hlásil, že zničil jeden Gladiátor, který se s jeho letounem srazil. Další S.79 dokladovala sestřel Gladiátoru. Skutečnost byla taková, že oba britští stíhači, Sgt. Casbolt a F/Sgt. Richens si z boje odnesli poškození svých letounů.
Zbytek 80. squadrony mezitím pokračoval ve své původní činnosti, tedy krytí bombardovacích Blenheimů. Také oni spatřili další italskou formaci šesti S.81 a po obratu vlastních bombardérů k návratu domů, se zapojili do stíhání nepřátel. P/O Vale deklaroval sestřel S.81 a velitel dalšího italského letounu, shodou okolností velitel 38.Stromo BT, colonel Domenico Ludovico se vrátil do Tirany se třemi zraněnými členy posádky.

     21. prosince 1940 se nad Řeckem opět odehrála velká letecká bitva mezi RAF a italským letectvem. 80. squadrona odstartovala v 10:30h na ofenzivní patrolu a byla seřazena celkem ve třech sekcích, rozdělenými stupňovitě nad sebou. První sekci vedl sám S/L W.Hickey, druhou F/Lt. “Pat” Pattle a třetí F/O S.Linnard.
Blízko Argyrokastronu britští letci zpozorovali tři nepřátelské letouny, třímotorové bombardéry. Byly identifikovány jako S.79. Zanedlouho spatřili další tři letouny s dvojitou směrovkou, které byly označeny piloty RAF jako Fiat BR.20. Pravda byla jiná. Všech 6 italských bombardérů patřilo do sestavy 47. Stormo B.T. a typ byl Cant Z.1007bis.
Italské bombardéry byly atakovány trojicí, vedenou “Pat” Pattle a sám Pattle byl přesvědčen o zásahu jednoho z nich.
V tom se na scéně objevilo 15 stíhačů CR.42 ze 160. Gruppo, vedených maggiore (major) Oscar Molinari. Spatřili útočící Gladiátory a rozhodli se ochránit vlastní druhy. Ve svých pozdějších hlášeních Italové odhadovali počet nepřátel z RAF až na 54 strojů!!!
Taktéž výsledky soubojů byly, jako obvykle, mírně nadsazené. Piloti RAF si nárokovali 8 sestřelů jistých a 3 pravděpodobné, Italové sestřel 6 nepřátelských strojů. Ve skutečnosti v boji byl zabit F/O A.D. Ripley (N5854), který byl spatřen jak se řítí v plamenech k zemi a S/L W.Hickey, který byl taktéž viděn, jak vyskakuje ze svého hořícího letadla. Ovšem vrchlík jeho padáku byl v plamenech a nešťastný pilot se řítil k zemi vysokou rychlostí. Jeho bezvládné tělo přinesli do britského postavení řečtí vojáci, pilotovi však již nebylo pomoci. 80.squadrona přišla o svého velitele.
F/O S. Linnard byl zasažen střelou a po přistání odvezen do nemocnice.
Na straně RAF tedy s jistotou můžeme hovořit o dvou zničených letadlech a dvou mrtvých pilotech, Italové potvrdili ztrátu dvou letadel a dvou pilotů, třetí zničený letoun byl odepsán, pilot byl zraněn na pravé noze.
     28. ledna 1941 S/L Edward “Tap” Jones, nahradivší S/L Hickeye, vedl 15 Gladiátorů z 80.squadrony opět do “oblíbeného”  prostoru. Měli provádět ofenzivní patrolu mezi Kelcyre a Premet. Zhruba po dvaceti minutách činnosti spatřili nepřátelskou sestavu čtyřech letounů BR.20 z 37.stormo a pět Cant Z1007bis z 35.stormo. Nevěřili svým očím – stíhací doprovod nikde! Nemeškali a pustili se do práce. Výsledkem činnosti 15 rváčů z bojišť v Africe a nyní také Řecka bylo, že za sebou zanechali spoušť v podobě tří zničených cantů, které viděli piloti explodovat ve vzduchu, dopadnout hořící na zem a jednoho, který narazil do úbočí rozeklaných kopců. Jeden BR.20byl prohlášen za pravděpodobně sestřelený, když F/L Pattle a P/O Trollip se dušovali, že hořely oba motory a letoun se poroučel k zemi. Na britské straně toho dne nebyla ztráta žádná.

     9. února 1941- dochází opět k velké srážce bojujících stran. S/L E.Jones vedl 14 letounů Gladiátor opět do prostoru Tepelene. Spatřili tam trio S.79, ale již poučeni, pátrali po dalších letounech. A našli. Britové odhadovali svaz nepřátel o síle 20 až 30 letounů, ve skutečnosti Italů bylo 16. Ale taktéž Italové měli odhad nepřesný, tipovali počet Britů na 20 strojů.
Trojice pilotů RAF zaútočila na bombardéry, ale bezúspěšně. Pouze P/O W.Vale dokladoval poškození jednoho z bombardérů, které se okamžitě po britském útoku skryly v mracích a bojovou scénu neprodleně opustili.
To se již na sebe vrhli stíhači obou stran. Italové byli v mírné výhodě, neboť zaútočili z převýšení.  Ale svou výhodu nezúročili a opět se rozhořelo množství jednotlivých soubojů.
Po přistání piloti podávali svá hlášení. RAF byla tentokrát “skromná” a dokladovala jistý sestřel tří letadel a 4 pravděpodobně. Nicméně Řekové (pozemní jednotky) v následující dny potvrdili nález 7 zničených italských strojů a britským pilotům vydali potvrzení o sestřelu všech sedmi italských Falcos.
Britové však neztratili ani jeden stroj. Italové deklarovali sestřel 4 Gladiátorů, byli zřejmě “podvedeni”. Ještě před zahájením boje deklaroval špatný chod motoru velitel S/L Jones, vysílačkou předal velení,  a odpoutal se z boje, následován F/O Flowerem se stejným problémem. F/Lt. Kettewell byl nucen nouzově přistát asi 50 mil severně Yanniny pro ztrátu tlaku oleje v motoru, nikoli pro bojové poškození letounu. Domů na základnu se vrátil v doprovodu řeckých vojáků.
F/L Pattle byl navržen k vyznamenání DFC. 80.squadrona obdržela ústní příslib dodání 8 strojů Hawker Hurricane a F/L Kettewel byl proto vyslán do Atén, provést první “test flights”.

     10.února 1941 se Italové rozhodli zničit letouny umístěné na základně Yannina, které jim tak silně znepříjemňovaly život. Ten den bylo podniknuto několik náletů s výsledkem..... Ale nepředbíhejme.
První italský útok byl sirénami ohlášen brzy ráno. Ve vzduchu se ale v té době nacházela hlídka řeckého vojenského letectva tří řeckých Gladiátorů z 21.Mira. Tato hlídka při zachycení útoku tří  Z.1007bis a pěti S.79, byla napadena doprovázejícími G.50bis. Italové ohlásili sestřel všech tří Gladiátorů. Pravdou je, že sestřelen a zabit v tomto boji byl anthyposminagos (2nd Lieutenant) Anastassios Bardivilias.
Další útok Italů již zachytili Britové.  Piloti Pattle, Greg Graham and P. T. Dowding, italské bombardéry Z.1007bis zahnali, ale sestřelu dosaženo nebylo. Bomby dopadly na severní část letiště a jedinou vážnější škodou bylo zničení osobního vozidla pilotů. Letiště vážnější škody ani jiné újmy neutrpělo.
Ani odpoledne, kdy po sobě následovalo několik vln útoků, nedošlo k výraznější změně ani na jedné z bojujících stran. Pikantní je, že odpolední vlna bombardérů (asi 3 stroje BR.20) hlásilo v souboji zničení jednoho a poškození druhého ze tří Gladiátorů, ale ve vzduchu byl jediný F/L Graig Graham. Další tři vlny nájezdů Italů na pevnost Yannina nic nezměnily na situaci. Byly hlášeny sestřely dalších tří BR.20, také Italové dokladovali sestřely Gladiátorů, pravdou je jenom několik poškození a neupřesněný počet zabitých civilních osob.
Název: Re: Gloster Gladiator
Přispěvatel: Sláma Leden 04, 2016, 06:23:33
... poslední pokračování o bojích v Řecku...


V únoru 1941 začali Britové své squadrony v Řecku doplňovat letouny Hurricane Mk.I.
    20.února 1941 spojilo své síly 8 Gladiátorů z 80.squadrony a 9 strojů ze 112.squadrony. Startovaly z letišť Paramythia a Yannina k doprovodu dvou Wellingtonů z 37.squadrony RAF. Dále se k formaci připojil řecký Ju-52. Celá tato formace směřovala do prostoru Kelcyra se zásobováním a s vojáky-parašutisty (Ju-52). Akce byla obtížná, neboť nebe bylo zatažené oblačností a bylo složité udržet formaci letu ve skupině. Byly spatřeny skupiny nepřátelských stíhačů, ale k boji ani ztrátám nedošlo.
     Téhož dne, odpoledne 17 Blenheimů ze squadron 84. a 211., doprovázených několika Hurricane útočilo na Berat. Při zpáteční cestě došlo k útoku italských Fiatů G.50bis. z nichž S/L Pattle jednoho sestřelil. Blenheimy se dále vracely k základně, kde již patrolovaly Gladiátory z 80. a 112. squadrony a ty se do protivníků, pronásledující jejich svěřence, které přebrali od svých předchůdců-Hurricane- pustily také. Fiaty vyklidily oblohu. Piloti RAF ohlásili sestřel tří italských stojů, uznány byly jako pravděpodobné, neboť nebylo možné dokázat jejich skutečný sestřel italských strojů. Pouze jediný, čtvrtý Fiat v pořadí, byl prokazatelně sestřelen.
Italové ohlásili ztrátu dvou pilotů a dvou Fiatů (tedy jeden z dalších sestřelů RAF byl jistý), při sestřelu jednoho Blenheimu a jednoho “Spitfire”. Pravdou je, že jeden z Blenheimů musel pro požár motoru doletět na letiště Paramythia pouze s jedním pracujícím motorem, avšak bezpečně přistál.
     28. února 1941 velitelství “Western wing” vyslalo v 15:30 do vzduchu nebývale velké množství letadel, jako odpověď na připravovaný útok Italů v prostoru Tepelene. Údaje ze špionážních zdrojů hovořily o masívním bombardovacím náletu a velitelství RAF chtělo předejít možným zkázám. Ve vzduchu se setkalo 11 Gladiátorů ze 112.squadrony, 7 Gladiátorů z 80.squadrony a po patnácti minutách se přiřítily do prostoru další 4 Hurricane z 80.squadrony pod vedením F/L Pattleho. Další skupina 4 Hurricane pod velením F/L Younga  ze 33.squadrony směřovala  poněkud vzdáleně  od hlavního svazu směrem k pobřeží. Dohromady úctyhodný počet 26 letounů. Gladiátory v prvé chvíli moc úspěšné nebyly. Spatřily několik S.79 nad Corfu, dva stroje byly Italům sestřeleny. F/L Pattle se svým citem pro hledání nezklamal a se svou formací zaútočil na další spatřené BR.20, letící v počtu 10 letadel jižně Valony. Italů bylo ve skutečnosti 16 a ve svých hlášeních dokladovali útok zhruba “20 letadel typu Spitfire”! Je vidět z hlášení leteckých posádek, že italské letecké posádky měly vždy tendenci více nadsazovat, než tomu bylo ve skutečnosti. Výsledkem střetnutí byly 3 sestřelené BR.20 jistě (z nichž jeden sestřelil Pattle sám a druhý ve spolupráci) a 4 další poškozená letadla při nouzových přistáních. Vzhledem k faktu, že přistání byla provedena do terénu, nikoli na letiště, letadla byla pro Italy ztracená.
    V tom se na scéně objevují CR.42 společně Fiaty G.50bis a do boje se vracejí Gladiátory. Scéna ne nepodobná bojům nad Británií, v roce předešlém! Došlo k velkému množství soubojů, kdy “double-claim effect” je v tuto chvíli víc než jistý.
Po ukončení boje došlo k počítání ztrát: 5 jistých sestřelů a 2 jistě zničené BR.20, 3 jistě sestřelené a 2 zničené S.79, 13 sestřelených jistě a 3 pravděpodobně sestřelené CR.42, 6+2 sestřely Fiat G.50bis. Regia Aeronautica naproti tomu deklarovala sestřel 6 Gladiátorů a 1 “Spitfire”. Jako obvykle, skutečnost byla prozaičtější. Pouze 1 Gladiátor byl ztracen. Své vlastní ztráty Italové velice nenápadně a neradi, ale přeci jenom později potvrdili. Opravdu neuvěřitelných 29 letadel!!!!
Tento den byl pro RAF v Řecku počtem dosažených vítězství nejúspěšnější.

     V ranních hodinách 4.března 1941 byly nedaleko Valony identifikovány italské lodě – křižník Augusto Riboty, torpédoborec Andromeda a několik menších lodí. RAF se rozhodla reagovat a v odpoledních hodinách vyslala svaz Blenheimů (9), doprovázený 10 Hurricane a 17 Gladiátory. 3 stroje byly z 80.squadrony, 14 ze 112.squadrony. 4 Hurricany vedl F/L Pattle z 80.squadrony, zbylá šestice byla z 33.squadrony. Nad loděmi neustále kroužily Fiaty G.50bis jako ochrana před útokem ze vzduchu. Byla úspěšná. Fiatům se povedlo seslat dolů v plamenech Pattleho wingmana F/O Cullena. Pattlemu se podařilo útočníka sestřelit a po návratu do boje “ztrestat” dalšího Fiata, ale kamaráda mu to již nevrátilo.
Střemhlavým letem se do prostoru operační činnosti vrhlo dalších 9 letadel Fiat CR.42, přivolaných na pomoc. Rozhořel se boj, jehož výsledek byl dokladován oběma stranami takto:
-RAF: Sestřel jistě 5 letadel Fiat G.50bis a jeden pravděpodobně,
-Regia Aeronautica: Sestřel jistě 4 Gladiátory, jeden “Spitfire” a jeden “Battle”. Tento typ se na bojišti nevyskytoval, pravděpodobně došlo k záměně s typem Hawker Hurricane.
A skutečný výsledek?
Regia Aeronautica ztratila dva CR.42 i s piloty a jeden G.50bis.
RAF ztráta jednoho Hurricane i s pilotem.

    23.března 1941 S/L Pattle vedl formaci 33. squadrony. Celkem 13 Hurricane vzlétlo toho dne z letiště Larissa, aby se ve vzduchu připojilo k doprovodu 6 Blenheimů a 11 Gladiátorů ze 112.squadrony k útoku na letiště Berat. Výsledkem náletu bylo zničení dvou Ro.37bis a jednoho G.50bis, zatímco ve vzniklém boji byl Hurricane F/O Dysona zasažen do chladiště a s dlouhou stuhou kouřícího glykolu se mu povedlo přiletět až k letišti Larissa, kde svůj letoun musel opustit na padáku. Drobná poškození hlásilo několik Hurricane a jeden Blenheim. Důvod? Nad letištěm se válely v nízké výšce husté mraky a  útok musel být proveden z malé výšky 1500 stop. Ochrana nepřátelského letiště v této výšce byla neskonale účinná.

1.dubna 1941 již bylo evidentní, že útok Německa na sebe nenechá dlouho čekat. Německo plně ovládalo “spřátelené” Bulharsko a přípravy k útoku již byly natolik zřetelné, že se nedalo nic jiné očekávat.
Síly RAF v Řecku byly v té době uskupeny v Easter wing (Východní křídlo) a Western wing (Západní křídlo)

-Eastern wing byl složen z perutí:
No. 11.( B) Squadron (Blenheim - bombardovací verze),
No 113. (B) Squadrons (Blenheim - bombardovací verze),
No. 33 .(F) Squadron (Hurricane)
No. 208. (A.C.) Squadron (Hurricane a Lysander).
Velitelství bylo umístěno na letišti Tsaritsani

-Western wing byl složen z perutí:
No. 112. (F) Squadron (Gladiator)
No. 211. (B) Squadron (Blenheim),úkol obou perutí byla podpora řeckých vojsk na Albánské frontě
No. 30. (F/B) Squadron (Blenheim -  stíhací verze),
No. 80. (F) Squadron (Hurricane a Gladiator)
No. 84. (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze),

No. 37. a 38. (B) Squadron (Wellington) byly umístěny na letištích u Atén a byly přímo řízeny Bombardovacím velitelstvím  H.Q., B.A.F., Greece.
No. 815. Squadron Fleet Air Arm byla umístěna na letišti Paramythia (Swordfish)
No. 805. Squadron Fleet Air Arm byla umístěna na letišti Maleme (Crete).(Swordfish)

Wellingtony již dříve podnikly nálety na Durazzo, také Brindisi, Swordfishe podnikly několik torpédových útoků proti lodím, plujícím od Itálie k Řecku.

     6.dubna 1941 zahájili německá vojska masívní operace s podporou Luftwaffe. Ta se opět střetla s RAF, ovšem na jiném válčišti, než bylo předešlého roku. První velké vlně útoků střemhlavých Ju-87 Stuka pod podporou ME 109 E se postavily patroly12. a 33. squadrony Hurricane, v noci ze 6./7. dubna podnikly Wellingtony útok na nádraží v Sofii a Blenheimy na na seřadiště vojsk v Bulharsku. Dochází ke krutým bojům ve vzduchu. S/L Pattle hlásí ještě další dvě vítězství nad Me-109E a se svou 33.squadronou dělá vše, co je v jeho silách. Nicméně 15.dubna, kdy startuje do bojů celkem třikrát, stižen horečkou, je pozdě odpoledne, v souboji s Me 110, doprovázejícími Ju 88, sestřelen. Dosáhl celkem 50 setřelů jistých.


Na začátku kampaně, kdy do bojů zasáhla na straně Italů Německo a Bulharsko, byly odhadovány síly protivníků následovně:
Italové společně s Němci postavili k útoku skoro 1100 letadel, z nichž polovina byla stíhacích,
RAF společně s Řeky disponovala množstvím asi 220 letounů. Přesila byla pětinásobná.

    18. dubna 1941, kdy množství letišť v Řecku bylo zničeno a situace se stávala neudržitelnou, bylo rozhodnuto o stažení britských sil, včetně jednotek RAF.Evakuace proběhla podle připraveného plánu. Nejprve do Egypta odletěly Wellingtony v noci z 17./18. dubna 1941, 23.dubna byl evakuován pozemní personál.
     19. dubna odletělo na Krétu 14 Blenheimů z 30.squadrony. Zbytky squadron 11.,84.,113.,211. a 208.,které představovaly dohromady asi 24 Blenheimů a 4 Lysandery, odletěly do Egypta v noci z 22./23. dubna 1941. Velký útok, Němci zahájený dne 23.dubna 1941 ještě zachytávaly Hurricane (6 strojů) společně s Gladiátory (14strojů) z 33. a 80. squadrony. Poté Gladiátory zamířily na Souda Air Base (dnes známá Chania) na Krétě, posílit ochranu ostrova před očekávaným útokem Němců. Hurricane ještě zůstávaly na obranu Sunderlandů, použitých k evakuaci personálu RAF a posléze také jugoslávského krále Petara I.

      Po konečném odchodu RAF z Řecka se na Krétě soustředilo 14 stíhacích Blenheimů ze 30.squadrony, 9 stíhacích Blenheimů 203.squadrony a zbývajících 6 Hurricanů a 14 Gladiatorů z 33., 80. a 112. squadrony. Mimochodem, pouze 6 Gladiatorů ze 14 bylo schopno operačního nasazení....