5 ) Výčet + Důsledky Zimní války:
Konec války:
Finská města, jejich ulice jsou plné vlajek stažených na půl žerdi. Truchlí se nad mrtvými, truchlí se nad pokořením. Některým se zdá, že oběť byla zbytečná. Nebyla. Finský národ prokázal hrdost, sílu, obětování, bránil svou vlast a uvědomil si sám sebe.
Ministr zahraničí Tanner tehdy chmurně řekl: „Od nynějška budeme žít život zmrzačeného národa.“ Národ jeho chmury vyvrátil.
Ve středu 13. března 1940 v 11 hodin vstoupilo v platnost finsko-sovětské zastavení palby. Pokud byly Stalinovy územní požadavky z 12. října tvrdé, jeho nové podmínky podle Moskevské smlouvy ze dne 14. března 1940 byly ještě tvrdší a daly krutou lekci státům, které by se Stalinovy chtěly vzepřít:
- Posunout jihovýchodní hranici Finska na Karelské šíji o 100km na sever, ponechat 100% šíje, Mannerheimovu linii a město Viipuri v Sovětském svazu.
- Postoupit severní břeh Ladožského jezera.
- Postoupit ostrovy Suursaari, Lavansaari, Tytarsaari a Koivisto.
- Postoupit celý Rybářský poloostrov, Petsamo a zázemí po Nautsi.
- Finsko dále ztrácelo přístavy Uras a Koivisto (Primorsk) a důležitý kanál Saimaa, který používalo pro dopravu dřeva.
- Sověti se zavazovali stáhnout vojska z oblasti Petsama, kterou dobrovolně odstoupili Finsku dohodou z roku 1920.
- Finsko se také muselo zavázat k vybudování železnic spojujících Sovětský svaz a Finsko, dále přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.
Smlouva způsobila, že se 450 000 Finů z Viipuri, Koivista, Käkisalmi, Sortavakly, Suojärvi, Sally a Petsama ocitlo za hranicí v sovětské Karélii. Finská vláda jim dala možnost volby, zda chtějí žít ve Finsku = přesídlení nebo přijmou sovětskou vládu. Takřka všichni se rozhodli pro Finsko. Přesídlení těchto obyvatel ještě po mnoho let tíživě dopadalo na finskou ekonomiku.
Mannerheim se smířil se skutečností, že Finsko vyčerpané zimní válkou nemělo jinou možnost než akceptovat tyto podmínky. Nicméně Stalinovy požadavky se v tomto nezastavily a od března 1940 do června 1941 sovětská vláda pokračovala ve vyvíjení tlaku na Finsko, aby podkopala jeho nezávislost a postupně jej dostala pod svůj vliv, podobně jako pobaltské státy. Výsledkem bylo směřování Finska k Německu, jako jedinému státu, který by Finsko bránil proti Sovětskému svazu - tedy situace, které se Stalin snažil zabránit tím, že rozpoutal Zimní válku.
Finové se sice po tvrdých bojích vzdali, přesto však celému světu ukázali, že se i malý stát s omezenou armádou při dobré taktice a díky omylům protivníka dokáže ubránit útoku vojenské mocnosti. Ze Zimní války plyne poučení na obě strany = Finsko přísně vojensky neutrální, odmítnutí vstupu do NATO, Sovětský svaz na druhé straně mírně pragmatický a politicky přizpůsobivý vůči Finsku.
Zimní válka byla neočekávaným vyvrcholením jinak úspěšné politické kampaně Sovětského svazu k zastrašení jeho šesti západních sousedů - Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko.
Zimní válka také poukázala na neschopnost západních států reagovat na sovětskou hrozbu. Všechny západní státy se postavily na stranu Finska avšak kromě menší materiální pomoci se konfliktu nijak nezúčastnili. Jednak díky válečné situaci (v roce 1940 Německo napadlo Norsko a Dánsko) a pak také kvůli svojí nepřipravenosti.
Další údaje a zajímavosti:
V době kolem 20. listopadu 1939 začalo formování armádního sboru ze sovětských Finů, který měl představovat finskou lidovou armádu. V politických směrnicích se psalo:
„My přicházíme ne jako dobyvatelé, ale jako přátelé finského lidu…..Rudá armáda podporuje finský lid, který se staví za přátelství se Sovětským svazem….Vítězství nad nepřítelem musí být dosaženo s minimálními obětem“.
V polovině prosince 1939 činil její stav 18.000 mužů. Z území získaných Rusy během útoku bylo získáno pouze 720 mužů. 1 prosince 1939 byla ustavena lidová vláda Finska. Rusové si slibovali rozklad finské národní pospolitosti. Téhož dne byla zaslána telegrafická zpráva od lidové vlády Finska, kdy obsahovala oznámení, že nová vláda žádá o pomoc SSSR v boji za Finskou demokratickou republiku .
- Názory na Mannerheimovu linii se v některých ohledech různí, shoda nastává v tom, že byla vybudována (díky neznalosti a nedostatku finančních prostředků) tragicky polovičatě – poslepovaný sled běžných polních opevnění, jam a zákopů.
- Stalin doufal v bleskovou válku, než se vzpamatuje světové mínění a začne činit protiopatření.
- Do zákopů na finské straně nastupovali díky ztrátám a nedostatku záloh do zákopů také kuchaři, vozatajci, zdravotníci, zmobilizovaná mládež, dobrovolníci bez výcviku. Na jejich místa nastupovaly příslušnice dobrovolné ženské výpomocné služby, tzv. Lotty.
- Ze Švédska přišlo 8000 dobrovolníků, někteří však museli absolvovat armádní výcvik, což byla časová ztráta. Z Norska přišlo 725 dobrovolníků, z Dánska 800. Do Finska přicestovali dobrovolníci z celkem 26 národů z nichž byla utvořena cizinecká legie, která se již však vzhledem k příměří nedostala na frontu. V Maďarsku se přihlásilo dokonce 25000 dobrovolníků, kdy na finském území se soustředilo 11500 mužů. 12. března 1940 poslední den války, dorazila finsko americká legie.
- Od ledna 1940 vzrostla produktivita finského domácího průmyslu a zároveň byly zajištěny zahraniční dodávky. Pro pěchotu byl přísun munice zajištěn. Pro dělostřelectvo byla vytvořena dvou týdenní zásoba – hlavní problém byl však nedostatek vycvičeného mužstva a jeho vyčerpanost. Toto všechno nakonec vyústilo k jednání o míru.
- Poslední den války byly všechny útoky Rusů na 170 kilometrové frontě na Karelské šíji odraženy, třebaže Sověti nasadili 25 divizí.
- Finové praktikovali partyzánský způsob boje: záseky, destrukce, nástrahy, přepady, přehrazování cest i terénu hlubokými příkopy, zátarasy ze zkřížených kusů kolejnic, žulových balvanů, betonových kvádrů, vlčí jámy. Sovětské jednotky napadali finští partyzáni a malé vojenské oddíly, které byly dobře vybaveny na válku ve sněhu
a zimě. Využití lyží umožnilo Finům velmi rychlý pohyb a bleskurychlý úder na nic netušící sovětské jednotky. Velkým sovětským problémem bylo také zásobování vojáků a koní. K dispozici měli murmanskou železnici, ale dodávky po této železnici byly nedostatečné a docházely nepravidelně.
- Ruský plán útoku selhal také díky přílišnému rozptýlení vojsk na frontě dlouhé přes 1600km a značná závislost jejich postupu na stavu a rozvinutosti komunikační sítě a celkové průchodnosti terénu. Rusko podcenilo finskou obranu, provedlo nedostatečný průzkum. Rudá armáda trpěla nedostatkem munice. Bylo počítáno s konfliktem v
délce trvání 10-15 dní. V Rusku byly po neúspěchu první ofenzívy provedeny reorganizace, degradace, popravy, personální změny. Neúspěchy na Ruské straně také způsobil špatný odhad pohyblivosti vojsk a kapacity přepravních cest, pouze postupné uvolňování sil k útoku, nedostatek informací o nepříteli, kvalita finského samopalu Suomi, velké mrazy a s tím související selhávání techniky, počasí, terén, podvojné velení – velitel vs komisař, pokles morálky, nevědomost vojáků proč a za co bojují, nedostatky v organizaci a velení, špatná součinnost jednotlivých druhů zbraní a nepochopitelné přesvědčení, že Finové nebudou vážněji bojovat.
- Dne 13. prosince 1939 je ve Valném shromáždění Společnosti národů schvalován předělaný návrh rezoluce, který zní: ad 1) Odsoudit akce SSSR ve vztahu k Finsku, ad 2) Konstatovat, že „Sovětský svaz se svými akcemi postavil mimo Společnost národů, z čehož plyne, že již není jejím členem“. Většina členů Valného shromáždění (29 z 52) a téměř polovina Rady (7 z 15) hlasuje pro rezoluci. SSSR označuje rezoluci za „skandální a
nezákonnou“. Velkou Británii a Francii tisk SSSR označí za paliče války a kliku Mannerheima a Tannera a list „Izvěstija“ jde dokonce dál a prorokuje dne 17. prosince 1939 „nepochybný krach Ženevské rezoluce“.
- Německo sice formálně vyjádřilo podporu SSSR vzhledem k podepsanému paktu, avšak vzhledem k historickému přátelství a potřeby finské mědi a niklu Finsko skrytě podporovalo. Navíc Hitler dospěl k tomu, že finský odpor váže SSSR na severském bojišti. Zbraně se převážely do Švédska a odtud do Finska. A tak byla se zvláštním Hitlerovým povolením uzavřena tajná smlouva mezi Německem a Finskem. Její součástí bylo, že Fini obdrží 50 protiletadlových děl ráže 20 mm a pak i další zbraně. Finové navíc chtěli od Německa odkoupit ukořistěnou polskou výstroj.
- Francie a VB mezi 19. a 27. prosincem 1939 připravují vojenský plán na pomoc Finsku. Zároveň garantují, že v případě zásahu Německa pomohou Norsku a Švédsku. Aktivity západu vyvolávají odezvu u SSSR. Po 21. prosinci 1939, kdy byly zastaveny ofenzívy Sovětů ve Finsku a kdy utrpěli Sověti první těžké ztráty začínají zvažovat situaci. Ve finské vládě probíhají bouřlivé debaty o tom co dál. Zatáhnout Finsko do probíhající 2. světové války? Požádat VB a Francii o vojenský zásah? Představa, že by se Finsko stalo nepřítelem Německa mnohé členy vlády zneklidňuje.
Dne 12. března 1940 dostane finská delegace od Finské vlády příkaz, aby podepsala mírovou smlouvu mezi SSSR a Finskem včetně přiloženého protokolu. Smlouva stanoví, že válečné operace se zastavují 13. března 1940 v 11 hodin finského (ve 12 hodin leningradského) času. Válečný dopisovatel Hakan Mörne, jehož reportáže sloužili historikům k popisu doby říká o Finsku:
„Stalin nám vzal větší kus země, než mohl dobít ozbrojeným násilím, vzal nám i staré hranice Petra Velikého, které jsme kdysi museli přijmout, podrobeni na milost a nemilost, vzal nám Viipuri (Vyborg) a zemi západně a severně od Ladožského jezera a k tomu velkou část lesů a jezer, které byly naším bohatstvím a mnoha tisícům dávaly práci, radost a sílu. Práce generace statisíců rodin, drobných zemědělců byla zničena. Velkolepé elektrárny a průmyslové podniky, z nichž mnohé byly naší pýchou a byly vybudovány v posledních šťastných letech, leží teď za hranicemi. Železniční síť byla jednoduše zpřetrhána, velká cesta pro vývoz našich dřevařských výrobků, kanál Saima, přeseknut. Jeho jižní část s přístavem Viipuri a s Viipurským zálivem s největší dřevařskou vývozní oblastí padla do bolševických rukou…“
Rudá armáda na finské frontě bojovala ještě několik hodin po uzavření mírové smlouvy. Sovětská 7. armáda ještě totiž ve Vyborgu dne 13. března 1940 spustila ofenzívu na střed města. Zteč byla neúspěšná, Finové se ubránili a Sověty to stálo mnoho mrtvých. Když se finští obránci na celé finské frontě od Finského zálivu po Barentsovo moře dozvěděli o míru a mírové smlouvě, měli v očích slzy. Neprohráli a přesto takový mír. Vyborg ubránili a musí jej opustit.
V pamětech velitele 7. armády Mereckova se dozvídáme, že cílem posledních útoků Rudé armády bylo ukázat Finům, že Sověti již mají volnou cestu do Helsinek a že i případná pomoc VB a Francie je nanic. Tak skončila 13. března 1940, říkejme v 11 hodin, více jak 100 denní Zimní válka. Obě strany v ní utrpěly ztráty.
Ztráty:
Finská strana ztratila 20% svého početního stavu. Oficielně udává, že měla 21 396 mrtvých a 1 434 nezvěstných. Zraněno bylo 43 557 finských vojáků. Ze sovětského zajetí se vrátilo 847 vojáků. Při závěrečných bojích na Karelské šíji finské prapory ztrácely třetinu až polovinu mužstva.
Abychom si udělali představu, řekněme si finské ztráty po jednotlivých měsících:
Prosinec 1939 – 13 200 mrtvých a raněných.
Leden 1940 – 7 700 mrtvých a raněných.
Únor 1940 – 17 200 mrtvých a raněných.
Březen 1940 – tedy jenom 13 dní – 28 900 mrtvých a raněných.
Z těchto finských ztrát připadají dvě třetiny na obránce Karelské šíje. Je tedy jasné, že nejtěžší boje se odehrály právě tam. U sovětské strany je to mnohem složitější, jak uvidíme. Sověti mlžili. V každé době od konce Zimní války, v každém desetiletí říkali něco jiného. Uvědomme si, že Sověti používali taktiku masových útoků v hustých formacích a za tu platili hromadami mrtvol. Ztráty Sovětů za 3 a půl měsíce jsou otřesné. Při některých bojích ve Vyborgském zálivu zůstalo v sovětských praporech po útoku kolem 30ti bojeschopných vojáků. Například 95. střelecká divize během 21 dní ztratila třetinu svého početního stavu. Některé sovětské jednotky – čety – roty byly zničeny do posledního muže.
Toto vše sovětské vedení před svým lidem celá desetiletí tajilo, nebo uvádělo nesprávné údaje. První takové nepravdivé údaje uvedl Molotov po skončení Zimní války, když prohlásil, že Finové měli 60 000 mrtvých a do toho prý nepočítá ty, kteří zemřeli na utrpěná zranění. O ztrátách Rudé armády (prý z údajů generálního štábu) řekl, že měla 48 745 mrtvých a 150 863 raněných. Klasická propaganda – zveličím ztráty nepřítele a snížím ztráty své. Dle Molotova by tak Finové měli 1,5x větší ztráty než Sověti.
V roce 1992 se objevují údaje ze sovětských pramenů: Rudá armáda nenávratně ztratila za 3 měsíce bojů 126 875 lidí a měla 188 671 raněných, 58 370 nemocných a 17 867 omrzlých. Jmenná kartotéka ruského státního vojenského archívu říká, že Sověti měli těch mrtvých 131 476. N. S. Chruščov ve své době říká :
„Rudá armáda přes nanejvýš příznivé podmínky dokázala zvítězit s obrovskými potížemi a mimořádnými ztrátami, takže vítězství za takovou cenu je vlastně porážkou.“
Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků. Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel. Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé. Ale i pro tak malý národ, jako Finsko (ve své době okolo 4 000 000 obyvatel), byly jejich ztráty velké.
Každý konec války znamená i návrat zajatců obou válčících stran. Přes veškerou sovětskou propagandu, která lákala finské vojáky, aby opustili tu „armádu statkářů a kapitalistů“ zůstalo u Sovětů z 1 100 finských zajatců jen 20. Naopak ze 6 000 sovětských zajatců jich 180 projevilo přání vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Ruskou osvobozeneckou armádu organizoval v zajateckých táborech představitel Ruského emigračního výboru, bývalý Stalinův sekretář B. Bažanov. Dokonce několik desítek těchto dobrovolníků již bylo na cestě bojovat ve finských řadách v době uzavření příměří. Když byla uzavřena mírová smlouva, vrátilo se do SSSR 5 572 zajatců. Ale poslechněme si co je všechno čekalo:
„NKVD si je naložilo do nákladních vagónů, které měly zabedněná okna a pod ozbrojenou stráží je odvezlo do speciálního tábora Južskij jako státní zločince. Zde je 50ti členná komise NKVD začala přísně vyšetřovat. Za protisovětskou činnost bylo odsouzeno k trestu smrti a zastřeleno bylo ihned 350 zajatců. Domů byli propuštěni jen ti, kteří prokazatelně padli do zajetí jako ranění. Ostatní a to byla většina, tedy 4 354 lidí bylo odtransportováno do Gulagů.„.
V knize Hranice placená krví je popsán příběh Jurije Samoljova. Byl to poručík Rudé armády, který padl do finského zajetí někde na ladožské frontě v lednu, když Finové obklíčili jeho divizi. „ Bylo 47 stupňů pod nulou a oni leželi ve sněhu v lese a nemohli si ani zapálit ohně, protože všude kolem číhali Finové, házeli na ně granáty a stříleli je jako zajíce. 14 dnů žrali jen koňské maso, protože jim Finové odřízli všechny přísunové cesty. Pak už neměli ani to. A když jim došli náboje, tak se vzdali. Co měli dělat. Komisař měl prý nějaké uvědomělé řeči, tak do něj někdo z vojáků vrazil bajonet. Měli toho už všichni plné zuby. Nechápali, proč mají válčit proti Finsku. Politrukové jim věšeli bulíky na nos, že jdou na pomoc finským pracujícím, ale sami viděli na vlastní oči, že finští pracující o žádnou pomoc nestojí. V zajetí s nimi Finové zacházeli dobře, že se až divili. Měli u nich takové ubytování a jídlo, že leckdo z jejich vojáků to doma v životě nezažil. Teplou a studenou vodu, sprchy, splachovací záchody. Některým se po propuštění ani nechtělo domů. Však je taky nečekalo nic dobrého. Hned je NKVD v zadrátovaných dobytčákách lifrovalo do lágru. 14 dnů je vyslýchali. Samojlovovi rozbili hubu do krve, že jako poručík zodpovídal za svou četu a měl jít vojákům příkladem. Radši se prý zastřelit než se vzdát ".
Archívy: Finsko válku s Moskvou vyprovokovalo - zveřejněno po pádu SSSR.
Finsko válku s tehdejším Sovětským svazem v zimě roku 1940 záměrně vyprovokovalo, protože mu hitlerovské Německo přislíbilo do budoucnosti územní zisky. Vyplývá to z odtajněného memoranda finského velvyslance v Německu Toiva Mikaela Kivimäkiho z konce června 1941, které zveřejnil finský ministr zahraničí Erkki Tuomioja.
Kivimäki se sešel s Hermannem Göringem, jedním z nejvlivnějších nacistů. Göring radil Finsku, aby uzavřelo s Moskvou mír, a slíbil, že později "dostane zpátky i s úroky všechno, co bude muset SSSR odstoupit".
Kivimäki ve své zprávě konkretizuje, že Göring mu slíbil, že "Finsko si bude moci samo podle libosti určit průběh své východní hranice". Konkrétně prý Göring nabízel hranici daleko na východ od finských hranic před rokem 1940. Finsku měl připadnout celý poloostrov Kola, část pobřeží Bílého moře, ruská Karélie a dokonce i Petrohrad, tehdejší Leningrad, protože "jinak bude Leningrad představovat pro Finsko trvalou hrozbu".
Finský historik Heikki Ylikangas hodnotí obsah dokumentu jako důkaz správnosti své teorie, podle níž Finsko ukončilo zimní válku z let 1939-40 již s předpokladem, že za ni bude později žádat rozsáhlé náhrady. Kromě toho byla i účast Finska ve válce z let 1941-44 v roli spojence hitlerovského Německa zaměřena nejen na opětné získání území ztracených v zimní válce, ale na uskutečnění ideje rozsáhlého "Velkého Finska", uvádí Ylikangas.
Dokument odporuje oficiální finské verzi dějin druhé světové války. Ještě v březnu tohoto roku vyvolala velké rozhořčení Moskvy finská prezidentka Tarja Halonenová, když v projevu ve Francouzském institutu pro mezinárodní vztahy v Paříži uvedla, že Finsko za druhé světové války "bez významné pomoci zvenčí" zabránilo tomu, aby ho obsadil SSSR. Tento mýtus je ve Finsku veřejně podporován zejména od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, a tím přestala platit i dřívější finsko-sovětská smlouva o přátelství.
Jak tomu často bývá, pravda by mohla být někdy uprostřed. Jak Finsko, tak SSSR měly v uvedené době své zájmy a cíle. Rozhodně nelze dělat ze SSSR nevinného.
Proč SSSR ustoupil od dobytí Finska:
Především se samozřejmě jedná o spekulace:
- SSSR se obávalo hrozby francouzsko-britské intervence a bombardování kavkazských ropných polí.
- Svojí roli mohli sehrát zájmy a tlaky ze strany Německa, tehdejšího spojence.
- Zkreslené představy o stavu finské armády (byla v horší situaci něž se předpokládalo), SSSR bylo šokováno a zdrceno otřesným výkonem Rudé armády, úctu k finskému protivníkovi.
- Finsko se v uvažování SSSR přesunulo z pozice malého problému na velký a bylo rozhodnuto nechat si je na konec (po zpracování Pobaltí a Rumunska).
- Mohly existovat obavy, že se boje protáhnou hluboko do jara, kdy se celé Finsko změní v jednu obrovskou bažinu, absolutně nevhodnou pro vedení útočných operací. Představa války pokračující za těchto podmínek představovala pro Rudou armádu i Stalina osobně skutečnou noční můru.