No. 263 squadron RAF in Norway.
263. squadrona RAF v Norsku.

Než přistoupíme k popisu účasti stíhací perutě RAF číslo 263 v bojích v severním Norsku, musíme se vrátit o několik desítek let nazpět.
263.squadrona RAF byla založena 27. září 1918 v Itálii, po válce byla její činnost ukončena ke dni 16. května 1919. Následně obnovena byla 2. října 1939 ve Filtonu jako stíhací squadrona. Jejím velitelem se stal S/L J.W.Donaldson a již 10.října 1940 přibylo k jednotce prvních šest Gladiátorů od 605. squadrony z Tangmere a hned další den byl počet letounů navýšen na 10 kusů, poté co přiletěly další 4 letouny. Koncem měsíce obdržela peruť dalších 16 letounů od 8MU, bohužel jeden stroj byl zničen při nehodě, pilot sergeant Watson-Parker byl těžce zraněn. Squadrona dále prováděla výcvik, který byl však komplikován častými mlhami a deštěm. Zimní počasí na britských ostrovech výcviku moc nepřálo. V téže době probíhala v Parlamentu jednání o vyslání letecké perutě do Finska na pomoc v boji proti agresorovi. Uvažovalo se o odeslání právě 263.squadrony. Dříve než padlo v Dolní Sněmovně rozhodnutí, Zimní válka skončila.
7.dubna postihla peruť ztráta letounu a pilota. V průběhu letu ve skupině, mimochodem v poměrně špatném počasí (nízká oblačnost nad letištěm a déšť) při letu ve skupině sergeant K.P Vickery ztratil kontakt se svou skupinou a nebyl nalezen. Byl prohlášen za nezvěstného. Bohužel již následující den při pátrací akci byly nalezeny na břehu moře zbytky jeho Gladiatora. Bylo potvrzeno, že pilot havárii nepřežil, tělo však nalezeno nebylo.
13.dubna se na letiště Filton vrátily skupiny ze základen Northolt a St.Eval a začaly být přípravy k přesunu.
Admiralita v této době bedlivě sledovala pohyb německých lodí a již od března působila v Severním moři skupina bitevních lodí. Prvnímu Lordu Admirality bylo nadmíru jasný zéměr Hitlerovské Kriegsmarine. Šlo o důležitý norský přístav Narvik, odkud se vozila do Německa železná ruda. Mimo to, Hitler toužil po ovládnutí Severního moře a Baltského moře, aby měl zajištěný pohyb lodí a ponorek do vlastních přístavů z Atlantiku.
Krátce po napadení Norska Německem, bylo v Británii rozhodnuto o posílení sil u norských severních břehů vysláním skupiny stíhacích letadel. Volba padla na 263.squadronu RAF. FAA v té době vlastnila 36 Gladiatorů, které byly umístěny na letadlových lodích HMS Furious a HMS Glorious, část byla deponována na Maltě. HMS Glorious se v této době nacházela ve Středozemním moři. Kapitán obdržel 10. dubna 1940 příkaz k přesunu do Scapa Flow, kde letouny RAF měly být na palubu umístěny a převezeny do Norska.
Velící důstojník 263.squadrony Squadron Leader J.W. Donaldson přijal rozkaz o přesunu do Norska 19.dubna 1940. K odletu se připravilo dalších 18 pilotů a 18 letadel Gloster Gladiator.
Seznam skupiny, která byla k přesunu určena:
Velící důstojník - Squadron Leader J. W. DONALDSON.
Flight Lieutenant R S. MILLS,
Flying Officer H. E. VICKERY,
Pilot Officer S. R. McNAMARA,
Pilot Officer M. A. BENTLEY,
Pilot Officer J. M. V. CARPENTER,
Pilot Officer J. G. HUGHES,
Pilot Officer J. W. McKENZIE,
Pilot Officer P. H. PURDY,
Pilot Officer L. P. JACOBSEN,
Pilot Officer W. P. RICHARDS,
Pilot Officer P. WYATT-SMITH,
Pilot Officer R. M. HOGG,
Pilot Officer H. A. CRAIG-ADAMS,
Sergeant Pilot E. F. W. RUSSELL,
Sergeant Pilot G. S. MILLIGAN,
Sergeant Pilot H. H. KITCHENER,
Sergeant Pilot D. FORREST,
Sergeant Pilot B. W. WHALL
Letouny odstartovaly z Filtonu 21.dubna 1940, následující den vyrazil také konvoj 54 automobilů do přístavu Scapa Flow. Přesun lodí započal téměř ihned, letouny byly společně s námořními Gladiátory v útrobách lodi HMS Glorious. Následující den vzlétly Gladiátory 263. perutě RAF z paluby lodě, aby zamířily ke svému „letišti“, zamrzlé hladině jezera Lesjaskog. Uvážíme-li, že peruť RAF operovala z paluby letadlové lodi, šlo jistě o mimořádnou kombinaci odvahy a štěstí pilotů, kteří vzlétali z kymácející se paluby bez předešlého podrobnějšího výcviku.
Umístění v drsných podmínkách severské země působilo personálu perutě nemalé problémy. Hladina nebyla rovná, četné zmrazky byly nebezpečím pro podvozky a pneumatiky přistávajících letadel. Následné přimrznutí kol k ledové ploše bylo velkým problémem pro technický personál k dalšímu uvolnění podvozkového kola. Pokud si klademe otázku, jak k tom u mohlo dojít, odpověď je velice jednoduchá. Otáčením, tedy “jízdou“ po ledě po přistání se kolo zahřívá, vzniká tepelná energie. Další teplo, které kolo zahřálo, vzniká při brzdění ( jak známo, kinetická energie se v tomto momentě přeměňuje v energii tepelnou – zákon známý z fyziky jako Zákon o zachování energie.) A teplé kolo podvozku po zastavení nejprve rozmrazilo hladinu, aby po vychladnutí kolo přimrzlo.
Dalším problémem, na který nebyl technický sestav perutě uvyklý bylo doplňování letadel benzínem. To se provádělo z barelů, přivezených k letadlům sáněmi a následně ručním přelitím ( a pumpováním z barelu) do letadla.
Piloti se pohybovali nad pro ně zcela neznámým terénem, skýtajícím v sobě nebezpečí v podobě výškových převýšení kopců a pohoří. Taktéž absence obydlených míst ztěžovala navigaci a v případě sestřelu na tom Britové byli podstatně hůře, než na zimu zvyklí Seveřané.
Následující den bylo „letiště“ zjištěno letounem Heinkel He-111 a útok Luftwaffe na sebe nedal dlouho čekat. Naštěstí pro Brity se odehrál bez vážnějších následků. Ten den, tj. 24. dubna, piloti RAF provedli 40 bojových letů a hlásili celkem 6 potvrzených sestřelů.
Bezprostředně další den, tedy 25. dubna 1940, Luftwaffe svůj útok zopakovala. Dnes již s podstatně lepším výsledkem. Jelikož „letiště“ postrádalo jakékoliv protiletadlové ochrany, dva útoky německých bombardérů dokázaly zničit celkem 13 Gladiátorů ze stavu perutě a důkladně rozbít plochu jezera. 5 zbývajících letounů se navečer přesunulo na letiště Setnesmoen. Když další den musel skákat padákem ze svého poškozeného stroje P/O Craig-Adams, zůstal již letuschopným pouze jeden stroj. Jelikož peruť postrádala zásobování náhradními díly, střelivem, ale také benzínem, bylo rozhodnuto o návratu na britské ostrovy. Dne 1.května 1940 se letci nalodili na loď „Delius“, zbytek peruti byl přijat na lodi „Orion“. Obě plavidla odplula směrem ke Scapa Flow.
Po vylodění piloti pokračovali autobusem do Londýna, kde ihned následující den byl S/L Donaldson přijat na Air Ministry a posléze též v Parlamentu sirem Samuelem Horaem. Zatímco někteří piloti obdrželi volno s návratem ke dni 10. května 1940, ostatní příslušníci perutě, včetně nových posil od 610., 266., a 46. squadrony odjeli na RAF základnu Turnhouse.
Pozemní obsluha letky byla taktéž předisponována na letiště Turnhouse téměř okamžitě, k převzetí dalších 12 letounů Gladiátor jako náhrada za zničené stroje v Norsku. Velícímu důstojníku bylo oznámeno, že se budou přesouvat pozemním sledem do Skotska (Leith Doks), kde je očekávají na parníku „Chrobry“ k nové cestě do Norska. Jedna skupina obdržela datum nejpozději do 17.května, druhá o týden dříve…..