Gloster Gladiator - monografie

[Sláma]

        No. 263 squadron RAF in Norway.

263. squadrona RAF v Norsku.                 

Než přistoupíme k popisu účasti stíhací perutě RAF číslo 263 v bojích v severním Norsku, musíme se vrátit o několik desítek let nazpět.
     263.squadrona RAF byla založena 27. září 1918 v Itálii, po válce byla její činnost ukončena ke dni 16. května 1919. Následně obnovena byla 2. října 1939 ve Filtonu jako stíhací squadrona. Jejím velitelem se stal S/L J.W.Donaldson a již 10.října 1940 přibylo k jednotce prvních šest Gladiátorů od 605. squadrony z Tangmere a hned další den byl počet letounů navýšen na 10 kusů, poté co přiletěly další 4 letouny. Koncem měsíce obdržela peruť dalších 16 letounů od 8MU, bohužel jeden stroj byl zničen při nehodě, pilot sergeant Watson-Parker byl těžce zraněn. Squadrona dále prováděla výcvik, který byl však komplikován častými mlhami a deštěm. Zimní počasí na britských ostrovech výcviku moc nepřálo. V téže době probíhala v Parlamentu jednání o vyslání letecké perutě do Finska na pomoc v boji proti agresorovi. Uvažovalo se o odeslání právě 263.squadrony. Dříve než padlo v Dolní Sněmovně rozhodnutí, Zimní válka skončila.
7.dubna postihla peruť ztráta letounu a pilota. V průběhu letu ve skupině, mimochodem v poměrně špatném počasí (nízká oblačnost nad letištěm a déšť) při letu ve skupině  sergeant K.P Vickery ztratil kontakt se svou skupinou a nebyl nalezen. Byl prohlášen za nezvěstného. Bohužel již následující den při pátrací akci byly nalezeny na břehu moře zbytky jeho Gladiatora. Bylo potvrzeno, že pilot havárii nepřežil, tělo však nalezeno nebylo.
13.dubna se na letiště Filton vrátily skupiny ze základen Northolt a St.Eval a začaly být přípravy k přesunu.

       Admiralita v této době bedlivě sledovala pohyb německých lodí a již od  března působila v Severním moři skupina bitevních lodí. Prvnímu Lordu Admirality bylo nadmíru jasný zéměr Hitlerovské Kriegsmarine. Šlo o důležitý norský přístav Narvik, odkud se vozila do Německa železná ruda. Mimo to, Hitler toužil po ovládnutí Severního  moře a Baltského moře, aby měl zajištěný pohyb lodí a ponorek do vlastních přístavů z Atlantiku.
      Krátce po napadení Norska Německem, bylo v Británii rozhodnuto o posílení sil u norských severních břehů vysláním skupiny stíhacích letadel. Volba padla na 263.squadronu RAF. FAA v té době vlastnila 36 Gladiatorů, které byly umístěny na letadlových lodích HMS Furious a HMS Glorious, část byla deponována na Maltě. HMS Glorious se  v této době nacházela ve Středozemním moři. Kapitán obdržel 10. dubna 1940 příkaz k přesunu do Scapa Flow, kde letouny RAF měly být na palubu umístěny a převezeny do Norska.
       Velící důstojník 263.squadrony Squadron Leader J.W. Donaldson přijal rozkaz o přesunu do Norska 19.dubna 1940. K odletu se připravilo dalších 18 pilotů a 18 letadel Gloster Gladiator.
Seznam skupiny, která byla k přesunu určena:
Velící důstojník - Squadron Leader J. W. DONALDSON.
Flight Lieutenant R S. MILLS,
Flying Officer H. E. VICKERY,
Pilot Officer S. R. McNAMARA,
Pilot Officer M. A. BENTLEY,
Pilot Officer J. M. V. CARPENTER,
Pilot Officer J. G. HUGHES,
Pilot Officer J. W. McKENZIE,
Pilot Officer P. H. PURDY,
Pilot Officer L. P. JACOBSEN,
Pilot Officer W. P. RICHARDS,
Pilot Officer P. WYATT-SMITH,
Pilot Officer R. M. HOGG,
Pilot Officer H. A. CRAIG-ADAMS,
Sergeant Pilot E. F. W. RUSSELL,
Sergeant Pilot G. S. MILLIGAN,
Sergeant Pilot H. H. KITCHENER,
Sergeant Pilot D. FORREST,
Sergeant Pilot B. W. WHALL

       Letouny odstartovaly z Filtonu  21.dubna 1940, následující den vyrazil také konvoj 54 automobilů do přístavu Scapa Flow.  Přesun lodí započal téměř ihned, letouny byly společně s námořními Gladiátory v útrobách lodi HMS Glorious. Následující den vzlétly Gladiátory 263. perutě RAF z paluby lodě, aby zamířily ke svému „letišti“, zamrzlé hladině jezera Lesjaskog. Uvážíme-li, že peruť RAF operovala z paluby letadlové lodi, šlo jistě o mimořádnou kombinaci odvahy a štěstí pilotů, kteří vzlétali z kymácející se paluby bez předešlého podrobnějšího výcviku.
      Umístění v drsných podmínkách severské země působilo personálu perutě nemalé problémy. Hladina nebyla rovná, četné zmrazky byly nebezpečím pro podvozky a pneumatiky přistávajících letadel. Následné přimrznutí kol k ledové ploše bylo velkým problémem pro technický personál k dalšímu uvolnění podvozkového kola. Pokud si klademe otázku, jak k tom u mohlo dojít, odpověď je velice jednoduchá. Otáčením, tedy “jízdou“ po ledě  po přistání se kolo zahřívá, vzniká tepelná energie. Další teplo, které kolo zahřálo, vzniká při brzdění ( jak známo, kinetická energie se v tomto  momentě přeměňuje v energii tepelnou – zákon známý z fyziky jako Zákon o zachování energie.) A teplé kolo podvozku po zastavení nejprve rozmrazilo hladinu, aby po vychladnutí kolo přimrzlo.
Dalším problémem, na který nebyl technický sestav perutě uvyklý bylo doplňování letadel benzínem. To se provádělo z barelů, přivezených k letadlům sáněmi a následně ručním přelitím ( a pumpováním z barelu) do letadla.
Piloti se pohybovali nad pro ně zcela neznámým terénem, skýtajícím v sobě nebezpečí v podobě výškových převýšení kopců a pohoří. Taktéž absence obydlených míst ztěžovala navigaci a v případě sestřelu na tom Britové byli podstatně hůře, než na zimu zvyklí Seveřané.
      Následující den bylo „letiště“ zjištěno letounem Heinkel He-111 a útok Luftwaffe na sebe nedal dlouho čekat. Naštěstí pro Brity se odehrál bez vážnějších následků. Ten den, tj. 24. dubna, piloti RAF provedli 40 bojových letů a hlásili celkem 6 potvrzených sestřelů.
Bezprostředně další den, tedy 25. dubna 1940, Luftwaffe svůj útok zopakovala. Dnes již s podstatně lepším výsledkem. Jelikož „letiště“ postrádalo jakékoliv protiletadlové ochrany, dva útoky německých bombardérů dokázaly zničit celkem 13 Gladiátorů ze stavu perutě a důkladně rozbít plochu jezera. 5 zbývajících letounů se navečer přesunulo na letiště Setnesmoen. Když další den musel skákat padákem ze svého poškozeného stroje P/O Craig-Adams, zůstal již letuschopným pouze jeden stroj. Jelikož peruť postrádala zásobování náhradními díly, střelivem, ale také benzínem, bylo rozhodnuto o návratu na britské ostrovy. Dne 1.května 1940 se letci nalodili na loď „Delius“, zbytek peruti byl přijat na lodi „Orion“. Obě plavidla odplula směrem ke Scapa Flow.
Po vylodění piloti pokračovali autobusem do Londýna, kde ihned následující den byl S/L Donaldson přijat na Air Ministry a posléze též v Parlamentu sirem Samuelem Horaem. Zatímco někteří piloti obdrželi volno s návratem ke dni 10. května 1940, ostatní příslušníci perutě, včetně nových posil od 610., 266., a 46. squadrony odjeli na RAF základnu Turnhouse.
      Pozemní obsluha letky byla taktéž předisponována na letiště Turnhouse téměř okamžitě, k převzetí dalších 12 letounů Gladiátor jako náhrada za zničené stroje v Norsku. Velícímu důstojníku bylo oznámeno, že se budou přesouvat pozemním sledem do Skotska (Leith Doks), kde je očekávají na parníku „Chrobry“ k nové cestě do Norska. Jedna skupina obdržela datum nejpozději do 17.května, druhá o týden dříve…..

[Sláma]

           

Gloster Gladiator v námořních službách Royal Navy.

Pokud ve svém vyprávění chceme být precizní a sledovat osudy letounu v časovém sledu, musíme nyní opustit 263. peruť RAF a na chvíli zavítat na paluby letadlových lodí Royal Navy.
      Jak víme, britské námořnictvo postupem doby měnilo svůj názor na letadla jako na zbraň a zřídilo svou leteckou složku Fleet Air Arm. Nejprve sloužilo na pozemních základnách., plníce specifické úkoly námořnictva a tudíž nebylo zapojeno do výcviku a služby stejné jako RAF k ochraně teritoria, ale admiralitě bylo jasné, že zřízení letadlového nosiče bude nutné.
     Jako jednu z prvních spustila na vodu Royal Navy lodě HMS Furious (1917, plně přestavěn na letadlovou loď v letech 1922-1925) a HMS Argus, který byl nejprve stavěn jako osobní parník, později přestavěn na letadlovou loď. Paluba byla rovnou přistávací plochou a v době našeho vyprávění, tedy WWII mu byly přidělovány úkoly ve funkci Air carrier, tedy něco jako „nosič letounů“. Do našeho vyprávění o Gladiátorech ovšem nejvíce zasáhne letadlová loď HMS Glorious. Také tato loď vznikala v roce 1915 nejprve jako lehký křižník, v letech 1925-1930 probíhala její přestavba na letadlovou loď.
Pro úplnost dodám názvy ostatních letadlových lodí Royal Navy, i když tyto nejsou hlavním tématem našeho vyprávění:
HMS Hermes
HMS Eagle
HMS Courageous
HMS Ark Royal
HMS Illustrious
HMS Victorious
HMS Formitable
HMS Audacity
HMS Indomitable

V okamžiku napadení Norska Německem, vyvstal pro Velkou Británii problém, jak  účinně ochránit vodní cesty a jak Norsku pomoci. Bombardéry RAF sice nad Norsko  doletěly, ale účinná stíhací ochrana ve formě prvních Spitfire a Hurricanů toho nebyla schopna (ostatně tutéž komplikaci musela řešit také Luftwaffe v době bojů Bitvy o Británii). Vyřešení úkolu tedy spočívalo ve vyslání letadlových lodí k norským břehům.
Dvě nejvýkonnější letadlové lodě britského námořnictva v té době byly na výcvikových plavbách. Byly proto přerušeny a vydán příkaz k plavbě k britským břehům. HMS Glorious se cestou zastavila na Maltě, kde v „depot“ byly odloženy letadla Sea Gladiator. Byly vyzvednuty tři z celkem 18 uložených strojů a loď doplula do zátoky skotské řeky Vlyse, tedy kotvišti RN 18.dubna 1940.
HMS Ark Royal se dostavila na seřadiště o pár dní později, společně se sešly ve Scapa Flow . Na jejich palubách v té době byly letouny FAA v následovném složení:
HMS Ark Royal:
800. peruť FAA s letouny Blackburn Roc (9),  Blackburn Skua (9)
801. peruť FAA  s letouny Blackburn Roc (3),  Blackburn Skua (9)
810. a 824. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (23)

HMS Glorious:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9), do té doby působící na základně Hatston.
803. peruť FAA s letouny Blackurn Skua Mk.II (12)
Na palubu letounu byly přelétnuty letouny 263. perutě RAF Gloster Gladiatou Mk.I (17).

S těmito „úctyhodnými“ počty se lodě vydaly vstříc norským břehům. Nutno poznamenat, že havárie Gladiatoru Mk.I při přistávání měla za následek, že jeden Sea Gladiator od 804. perutě byl předán RAF jako náhrada.
23. dubna 1940 se obě letadlové lodě vydaly k norským břehům společně ve svazku s křižníky HMS Berwick a HMS Curlew. Celá operace obdržela název Operace D X a Britové tak poprvé ve svých námořních dějinách vytvořili opravdový operační svaz. Navíc, HMS Curlew měl ve své výstroji novinku – radar.  Nebyl to sice naváděcí radar, jak jej známe z pozdější doby, ale primární úkol plnil. Dokázal svazu zajistit ochranu proti útočícím letadlům. To se mělo v blízké době potvrdit.
V průběhu plavby nad svazem neustále kroužila letadla, jako protiponorkové a protiletecké krytí. Tento úkol plnily neustále dvojice Swordfishů, která pátrala po ponorkách a trojice Sea Gladiatorů, která hlídala lodě před vzdušným útokem. Proti útočníkům, na základě informací z radaru, odstartovala již ve večerních hodinách 23. dubna šestice Blackburn Skua, aby zasáhla proti útočníkovi, jímž byly letouny Luftwaffe, trojice bombardérů Heinkel He-111 Námořní piloti po boji nárokovali sestřel jednoho Heinkelu. Odlet „pozemních“ Gladiátorů RAF byl naplánován na 24. dubna 1940 v 14 hodin, ale krátce před tímto časem vpluly lodě do velice silného sněžení a odlet byl (k nelibosti pozemní armády, jež na letouny netrpělivě čekala), odložen.
Poté se do operací nad Norskem zapojily převážně posádky letounů Skua a Swordfish, piloti Sea Gladiátorů a Blackburn Roc trávili několik prvních dní v nečinnosti. Operační svaz britských lodí totiž zvolil taktiku udržovat pozici vzdálenou zhruba 160 – 180 mil od pobřeží, aby co nejvíce ztížili Němcům možnost k jejich útoku. Že tato taktika slavila své jisté úspěchy bylo možné spatřit v tom, že pokud se nějaký letoun nad svazem objevil, nebyl nikdy doprovázen stíhači, neboť vzdálenost pro Bf - 109 D byla příliš velká.
Nicméně Sea Gladiators dodatečně držely dvouhodinové patroly nad svazem lodí. Musíme poznamenat, že tato vzdálenost byla velice veliká taktéž pro Sea Gladiátory a tudíž ty se bojů nad pevninou nemohly zúčastnit.
     Poprvé do kontaktu s nepřítelem se Gladiatory dostaly dne 27. dubna 1940. Luftwaffe vyslalo k průzkumu dva Dornier Do-215 a jeden He-111. Byl vyhlášen poplach a proti nepříteli vzlétly z HMS Glorious čtyři letouny. Tři byly z 804.perutě a jeden z perutě číslo 802.  Piloti spatřili letoun, který identifikovali jako Heinkel He-111. Z převýšení útočili na letoun, letící těsně nad mořskou hladinou. Heinkel letěl na plný výkon motorů a po několika minutách vzdušného boje námořním pilotům unikl. Ti jej nárokovali jako poškozený. Že opravdu poškozený byl svědčí, že nouzově přistál u Trondheimu. Stupeň poškození byl stanoven na 65% a vyšší, to znamená, že již nebyl opravován a ze služby byl vyřazen. (jestli lze toto nakonec hodnotit jako sestřel si netroufám potvrdit). Němečtí piloti nárokovali sestřel jednoho Gladiátoru, nicméně britští piloti přistáli na HMS Glorious nazpět v plném počtu.
Po tomto souboji, dá se říci, se letadlová loď vrátila do Scapa Flow k doplnění paliva a veškerých zásob k vedení boje. O dva dny později jej následoval také HMS Ark Royal, který „odpočíval“ u farských ostrovů. Ale již 30.dubna byly lodě nazpět v bojových pozicích. Neměly štěstí, svaz byl vypátrán. Postaral se o to Dornier Do-17, který ale musel podstoupit boj s dvojicí sea gladiátorů z 804. perutě FAA. Německý letoun vyvázl s poškozením, nicméně informace o svazu stihl vyslat. K útoku došlo zhruba o hodinu později. Naneštěstí, obsluha radaru byla zaměstnána sledováním dalšího průzkumného letounu a šestice Ju-87 R tak k lodím proklouzla zcela nepozorovaně. Útok bombami nebyl pro Němce úspěšný, nicméně jedna z bomb minula Glorious jenom o pověstný vlásek.
Další vlna útoků na sebe nenechala dlouho čekat a nad svazem se opět objevily Stuky. Nicméně nyní byly včas odhaleny a narazily na přichystané Sea Gladiatory z 802. a 804. perutě. Útok byl odražen, k sestřelům nedošlo, ale německé střemhlavé letouny odhodily své bomby poměrně daleko od lodí.
To vše se dělo v dopoledních hodinách. Odpoledne se k lodím opět přiblížil průzkumný letoun a posádky Sea Gladiátorů „měly opět práci“. Nejprve trojice letadel zahnala He-111 a za necelou hodinu zde byla opět návštěva v podobě plovákového He-115. Přestože druhý jmenovaný letoun byl nepoměrně pomalejší, Britům se nepodařilo jej sestřelit a také on vyvázl jen s pouhým poškozením.
      Němci vyhodnotili situaci a poslali do boje opět šestici Stuk Ju-87 R v další bombardovací vlně k útoku na letadlové lodě, v době, kdy na křižníky útočily Heinkel He-111 (proti těm startovaly Skuy). Souboj se Stukami vypadal poměrně divoce, a ty bez stíhací ochrany poměrně obtížně odrážely útoky Sea Gladiátorů. Přesto v 18.25 byl pilot Lt. J.F.Marmont úspěšný. Sestřelil jednu Stuku, kterou pilotoval Ofw.E.Stahl. Sea Gladiátory dokončily boj beze ztrát. Po tomto rušném dni se lodě stáhly z exponovaného místa a 3.května HMS Glorious a HMS Ark Royal opět zakotvily ve Scapa Flow.

[Sláma]

Sea Gladiator v typických barvách FAA


      Oddech pro Ark Royal dlouho netrval. Loď opět doplnila veškeré zásoby, aby již 4.května vyrazila nazpět k bojišti Norsku. Admiralita přeskupila a doplnila síly a Ark Royal vyrazil k norským břehům s těmito leteckými jednotkami:
800.peruť FAA s letouny Blackburn Skua (12)
803. peruť FAA s letouny Blackburn Skua (11)
810. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (10)
820. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (11).
Ve svazu byl opět HMS Curlew s radarem. Pro Ark Royal začala téměř dvoutýdenní aktivita, kdy ve svazu s ostatními loděmi, jako jediná letadlová loď poskytovala přímou podporu bojujícím jednotkám na severu Norska.
    Letadlové lodi  HMS Glorious byl dopřán podstatně větší oddech. Také na této lodi probíhaly organizační změny v souvislosti s přepravou leteckých jednotek. Palubu opustila 804. peruť FAA s celkem s devíti Sea Gladiatory. Šest z nich bylo přesunuto na palubu letadlové lodi HMS Furious a zbylá tři letadla, lehce poškozená v předchozích bojích přelétla na základnu Cambeltown k opravě.
10. května začala nakládka letounů Hawker Hurricane Mk.I od 46. perutě RAF. Trvala dva dny a na lodi bylo umístěno celkem osmnáct těchto moderních letadel ve srovnání s dosavadním letadlovým parkem, který v Norsku bojoval.
 Osmnáct letadel Gloster Gladiator Mk.II od 263 perutě RAF (která se vracela do boje), bylo opět přelétnuto námořními piloty (z 804.perutě FAA). Tentokrát se přelet uskutečnil beze ztrát a letadla byla uložena na letadlovou loď HMS Furious.
Po doplnění všech zásob obě dvě letadlové lodi, doprovázeny čtveřicí torpédoborců, vypluly k severnímu Norsku večer 14. května 1940. Vyplutí bylo provedeno ve 20.30h,  zakrátko lodi dostihla zpráva o zahájení útoku německé Wehrmacht na Nizozemí a Franci… Všem bylo jasné, že hlavním válčištěm již není Norsko..
Na lodích bylo celkem umístěno:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
263. peruť RAF s letouny Gloster Gladiator (18)
42. peruť RAF s letouny Hawker Hurricane Mk.I (18)
701. peruť FAA s letouny Supermarine Walrus (6)
806. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (9)

      Letadla RAF měla 17. května přelétnout na letiště Bardufoss a Skaanland, ale odlet se opozdil, neboť nebyla stavebně připravena. I když byl květen, zde na severu Norska stále panovala tuhá zima. Letadla z HMS Furious odstartoval dne  21. května, na Barbudoss, nicméně druhá plocha nebyla stále připravena a HMS Glorious obrátil k návratu do Scapa Flow, kam připlula 23.května také HMS Furious. Šestice letounů Sea Gladiator z 804. perutě FAA opustila její palubu k ochraně Orknejských ostrovů.
HMS Glorious opět vyplul k Norsku dne 24.května a tentokráte se přesun Hurricanů zdařil. 26. května tyto stíhačky opustily palubu letadlové lodi a přistáli na základně Skaanland a Bardufoss. Staly se vítanou posilou pro bojující vojáky a velkým překvapením pro Luftwaffe. (Během 14 dnů bojové činnosti si piloti Hurricanů nárokovali 37 sestřelů nepřátelských letadel při vlastní ztrátě 4 strojů).
V den dobytí Narviku, 28.května 1940 si palubní stíhači z HMS Glorious /802.peruť/ nárokovali sestřel jednoho letounu Heinkel He-115, který pocházel od průzkumné jednotky Luftwaffe KüFlGr. 506. Bohužel vzápětí HMS Glorious opět opouští bojiště společně s HMS Ark Royal do Scapa Flow, aby se tam připravil ke konečné evakuaci jednotek z norského bojiště.

[Sláma]

Vložený komentář autorem:
I když dosud nemám téma uzavřeno, kromě "drobných epizod" mne čeká hlavně Malta, rozhodl jsem se po obdržení dotazu na zdroje mé práce tyto zveřejnit v polovině seriálu.
Jelikož očekávám delší dobu zpracování tématu, uvedu dosud mnou použité zdroje: literární a internetové. Po ukončení tématu tento seznam přesunu na konec souboru a doplním další, mnou studované materiály.
Sláma

Literatura a další /internetové/ zdroje informací k tématu:

Andrew Thomas: Gloster Gladiator Aces, Osprey Publishing Ltd., 2002

Ivo Pejčoch: Bojové legendy – Gloster Gladiátor, nakladatelství Vašut 2008

Olli Vehviläinen : Finland in the Second World War: between Germany and Russia.,
Palgrave Publisher Ltd:, 2002

Finnish Air Force 1939 – 1945, K.Keskinen, K.Stenman, 1998 Squadron signals Publications

Häkan Aviaion page -  http://surfcity.kund.dalnet.se/index.html

Combat report
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271550mills.pdf

Operational Record Book of 263. squadron RAF
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271547.pdf

WINSTON S. CHURCHILL: THE SECOND WAR, Vol. 1, THE GATHERING STORM.,
Cassel & Co.Ltd.. London 1948, First Edition.  Str. 478- 520.

Miroslav ŠNAJDR: Palubní stíhači Jejího Veličenstva, díl 1., FAA 1939-1941, nakladatelství  Votobia 1996

C.Shores a kol. Podivná válka - začátek cesty /Dánsko a Norsko/. Vydavatelství Mustang 1996, Část druhá - Skandinávské dobrodružství, str. 235- 398

Fotografie:
http://ww2photo.mimerswell.com
http://www.airliners.net

[Sláma]

263.squadrona RAF se vrací do boje.

     12. května 1940, již byla technická část perutě naloděna na jiné polské lodi s názvem Sobieski. 18 Gladiátorů přiletělo na letiště Glasgow a na palubu HMS Glorious s nimi přistáli piloti FAA, 18 pilotů 263. perutě se „nalodilo“ pomocí přepravy autobusem z Glasgow do přístavu. K bojům se připravovali tito piloti:

Velící důstojník S/L J. W. DONALDSON.
F/Lt. R S. MILLS,
F/Lt. A. WILLIAMS
F/O  A. EDE
P/O  L .FALKSON
F/O  C.B. HULL
P/O  S. R. McNAMARA,
P/O  M. A. BENTLEY,
P/O  J. G. HUGHES,
P/O  P. H. PURDY,
P/O  L. P. JACOBSEN,
P/O  W. P. RICHARDS,
P/O  P. WYATT-SMITH,
P/O  H. A. CRAIG-ADAMS,
Sgt.  E. F. W. RUSSELL,
Sgt. G. S. MILLIGAN,
Sgt. H. H. KITCHENER,
Sgt. D. FORREST,
Sgt. B. W. WHALL

     Již 20. května, pár dní po vylodění očekávají technici své letouny a piloty na nové základně Bardufoss. Ta však ještě není připravena pro přijetí letounů a na letadlové lodi HMS Furious jsou piloti instruování o novém čase odletu: 0200 LT dne 21.května 1940. Musíme si uvědomit, že v té době byly dny již velice dlouhé, v létě slunce skoro nezapadá, a tudíž nejsou časy těsně před půlnocí, nebo naopak krátce po půlnoci ničím neobvyklým. Panoval světlý den a piloti mohli létat za viditelnosti. Zkratka LT znamená „local time“, v operačním deníku 263. peruti.
        Záměrně uvádím krátkou informaci o délce bílého dne a LT. To proto, že si musíme uvědomit, že země je točící se globus a v různých zeměpisných délkách je místní, tedy lokální čas, odlišný. Britové velice často používali „svůj“ GMT, tedy „Greenwich mean time“, aby byli schopni koordinovat své síly na mořích a oceánech. Jednotlivé posádky, ať již lodí nebo letadel, k tomuto času přičítali svůj lokální čas. Můžeme se tedy setkat mnohdy v materiálech s hodnotu „ GMT + 2“. To znamená, že lokální čas je posunut o dvě hodiny déle, a místo je na východ od Londýna.
       Ve stanovenou dobu se HMS Furious natočil proti větru a ke startu byly připraveny dva roje letadel. Vždy jako vedoucí Fairey Swordfish se dvěma Gladiátory. Počasí ovšem nepřálo, panovala sněhová vánice a ani dohlednost nebyla veliká. Nicméně oba dva roje odstartovaly za sebou. První pokračoval v letu, piloti druhého roje se velice záhy vrátili k mateřské lodi. I když piloti RAF neměli výcvik v přistání na její palubu, přistání se všem třem letounům zdařilo.
První roj při letu ztratil orientaci (připisuje se právě vedoucímu stroji Fairey Swordfish) a letadla narazila do vrcholků pohoří severně od Soreisa. P/O Richards zahynl okamžitě, F/Lt Mills byl zachráněn, ale do služby se nevrátil. Další let pro tento den byl prozatím odložen. Okolo sedmé hodiny ranní se však počasí vylepšilo natolik, že letouny odstartovaly a krátce po deváté hodině přistály na základně Bardufoss. Ten den stačili piloti vykonat dohromady 40 letů, nicméně kontakt s nepřítelem nebyl zaznamenán.
        22.května opět piloti zahájili velice časně ráno patroly v prostoru Harstadt-Sorreisa-Salanger, neboť očekávali, že jejich přílet nezůstane pro Luftwaffe utajen. Opravdu došlo ke střetu s letouny He-111. Piloti ohlásili celkem tři souboje s těmito letouny, byla uznána dvě poškození, a jedno zničení nepřítele, bohužel při kterém P/O Craig-Adams  zahynul. Názory na tento boj se různí. Některé prameny hovoří o zaseknuté ojnici Adamsova Gladiátoru a jeho následném „taranování“ nepřítele, jiné zase o tom, že v jeho těle byly nalezeny stopy po střelách, kterými byl zasažen s  největší pravděpodobností ze zbraně palubního střelce. Je tedy možné, že do Heinkelu narazil těžce zraněn, nebo snad již mrtev. Celá událost se měla udát nad mraky a proto ta nejasnost v pilotově osudu. V každém případě se k zemi snesl jeden nepřátelský letoun při vlastní ztrátě jednoho Gladiátoru. Posádka He-111 stačila z letounu vyskočit s padáky. Dva členové této posádky byli zajati, další dva unikli.
     23.května 1940. Tento den je opět zaznamenán jako velice obtížný pro celou 263.peruť, je zaznamenáno opět přes 40 vzletů. K dispozici bylo 14 letuschopných strojů. Letová činnost tentokráte byla podstatně intenzivnější, než při prvním bojovém vystoupení perutě v Norsku.
První souboj s nepřítelem se odehrál v 10.30, kdy Sgt.Milligan napadl z převýšení He-111, ten se však z boje rychle odpoutal. Další souboj mezi Gladiátorem a německým Dornierem Do-17 se udál odpoledne v 16.25. Sgt.Whall divoce z převýšení zaútočil a na nepřítele po dobu zhruba 25 minut zle dotíral. Podle jeho hlášení se Dornier poroučel k zemi v prostoru západně od Harstadtu.  Bohužel britského pilota potkala nepříjemnost závady na olejovém systému s následným zadřením motoru. Pilot opustil letoun na padáku a přistál nezraněn. Jeho sestřel zůstal nepotvrzen. Nicméně tento boj rozhodl, že pro další hlídky budou letadla létat ve dvojicích, aby se jejich palebná síla znásobila.
     24.květen 1940. Vlastně třetí den bojové činnosti perutě, ale piloti již nesli známky únavy. Absolvovali téměř každý 3-4 vzlety denně a přičteme-li neustálé denní světlo, které panovalo nad základnou, podmínky pro odpočinek nebyly právě nejlepší. Přesto ten den podnikli opět téměř 40 vzletů, aby se utkali s nepřítelem. Ten vyslal k Bjornfellu 5 Ju 52/3m s celkem 55 příslušníky 2/GJR 137 k posílení bojujících jednotek. Tuto skupinu doprovázely celkem 4 Messerschmitty Bf-110 z I/ZG 76. Po splnění úkolu se čtveřice stíhačů odpoutala k volnému lovu – tedy napadání protivníka. V těsné formaci se dokázali přiblížit až k Bardufossu, ale ostrá palba za země je donutila se stáhnout. Z letiště odstartoval P/O Grant EDE a palbou zřejmě jeden z letounů poškodil. Ten opustil obranný kruh svých kolegům na které nadále dotíral Edeho Gladiátor. Krátce na to prostor boje opustily taktéž tři zbývající Messerschmitty. EDE nasadil na přistání zřejmě tak zhurta, že  Lt.Loobes ohlási ve 13.10 zničení Gladiátoru. Po přistání britský pilot hlásil poškození nepřátelského Bf-110. Z dalšího zkoumání historiků ovšem  je prokázáno, že nepřátelský letoun byl natolik poškozen, že  přistál nouzově na malém, ale stále zamrzlém jezeře Thysfjord. Bf-110 byl zcela zničen, posádka byla zachráněna německými druhy ve zbrani. (Parametry pro přiznání sestřelu tedy byly splněny).
Před touto akcí, časně zrána se udál ještě jeden souboj, stojící za zaznamenání. Při obvyklé ranní hlídce P/O Ede a F/O Riley narazili na Heinkel He-111. Oba piloti zaútočili a jednomu z nepřátel poškodili pravý motor natolik, že letoun pokračoval v letu pouze s jedním pracujícím motorem. Možná by se mu únik před zle dotírajícími Gladiátory zdařil, ale v prostoru se náhle objevil třetí Gladiátor, pilotovaný F/L C.Hullem. Tomu se povedlo zasáhnout zbývající motor tak vážně, že Heinkel se poroučel k zemi a osádka Oblt. Paula Hartmuta byla zajata.


Gloster Gladiátor Mk.II  od 263. perutě RAF v Norsku, s největší pravděpodobností se jedná o Bardufoss


pozn: bude pokračováno.

[Sláma]

Záhadné stroje na norském nebi

aneb
Jaká letadla piloti 263.squadrony RAF sestřelili?

     25.května 1940 pokračovala 263.peruť v bojové činnosti s nemenším úsilím, než tomu bylo v předešlé dny. Toho dne, kdy byly na letecké patroly vysílány již dvojice letadel a platilo nařízení velitele, že dva pikoti jako jeden jsou a taktéž musí ve dvojici přistávat. Dosud bylo pravidlem, že po boji často piloti přistávali jednotlivě. Přes toto nařízení se vracel v 9 hodin ráno z hlídky F/O Ede a zahlédl Ju-90 (dle operační knihy perutě) a zahájil střelbu. Vzhledem k velké vzdálenosti nepřítel unikl. Později bylo potvrzeno, že nepřítel musel nouzově přistát nedaleko ostrova Dyroy.
        Zanedlouho (v 10:30 h.) startoval F/O Ede podruhé a znovu byl úspěšný. Také tento letoun, který byl sestřelen, byl identifikován jako Junkers Ju-90. V tomto případě  britský pilot střílel z podstatně menší vzdálenosti. To proto, že již při prvním útoku zneškodnil zadního střelce a další míření mu nikdo neznepříjemňoval. Ede nejprve nepřátelskému bombardéru vyřadil levý motor a vzápětí také pravý. Letoun havaroval v plamenech nedaleko Narviku.
    Další ztráta potkala Luftwaffe pár minut poté kdy další letecká hlídka ve složení P/O Purdy a sgt.Kitchener zaútočila opět na stejný typ letounu, který právě atakoval britský torpédoborec. Letoun byl sestřelen a dopadl zhruba 1500 metrů od lodi. Námořníci oběma letcům sestřel s radostí potvrdili.
    Zde je nutné naše vyprávění přerušit, neboť dochází k disproporci historických materiálů. Oč jde?
     Pro dosavadní údaje  ze dne 25.května byl použit jako zdroj operační deník 263. perutě RAF. V něm se vyskytují identifikace sestřelených letadel jako Junkers Ju-90. Tento typ letadla byl v Norsku skutečně použit. Existuje letecká fotografie mnoha letounů, pořízena z výšky, umístěných na letišti Oslo-Fornebu  (letiště dnes již neexistuje), na které jsou patrny minimálně dva exempláře tohoto čtyřmotorového dopravního letounu. Ale Ju-90 na uvedené fotografii (a jedné další) je čistě dopravní (!) letadlo, tedy bez střeliště pro vlastní ochranu. V tomto případě sestřelené letadlo z deváté hodiny ranní nemohl být čtyřmotorový Junkers. Záznamy Luftwaffe hovoří o ztrátě Focke Wulf Fw 200z 1/KG 40. Posádce velel Oblt. Schöpke a ten do záznamu nahlásil, že na něj útočily celkem 4 Gladiátory! Zřejmě se bál hněvu svých nadřízených…
      Ovšem letadla, na které se střílelo ve zbývajících soubojích, jsou větší záhadou. Ve druhém případě již s jistotou nešlo Fw 200, ale též nemohlo jít o letoun Ju-90, když  F/O Ede hlásil, že zneškodnil zadního střelce. C.Shores ve své knize vyslovuje domněnku, že britský pilot mohl střílet na letoun Blohm & Voss Ha 139. Tento letoun je dosti podobný zmiňovanému Junkersu, snad jen s rozdílem, že má plováky. Ale v záznamech Luftwaffe o výzbroji vlastních jednotek se žádný takový stroj nevyskytuje. U jednotky KGrzbV byly umístěny letouny  Blohm & Voss BV 138, které ale byly od Ju-90 natolik rozdílné, že snad by si je britští stíhací piloti nespletli.
     Kde se tedy vzala tak velká chyba?  Autor knihy se podivuje, že snad nemohl být písař, označující letoun stejného výrobce ve výzbrojních knihách  tak nepozorný, aby zaměnil označení Ha 139 za BV 138. Posledním faktem také je to, že Blohm & Voss Ha 139 existoval snad jen ve třech exemplářích jako prototyp. Že by důvodem této „krycí identifikace“ byly důvody pro utajení? Potom fakt, že všechny tři letouny byly zničeny během jediného dne, lze považovat  za obrovskou náhodu. Ale nelze ji vyloučit….
     Posledním letounem který bombardoval torpédoborec, pokud by britští piloti výslovně neoznačili ve svém hlášení čtyřmotorový letoun, mohl být s největší pravděpodobností Ju-88. Takto zůstává v historii opět další záhada…..


Junkers Ju-90 A2


Blohm&Voss Ha139


Blohm&Voss BV138

[Sláma]

     Další boje nad Norskem
pokračování bojové činnosti 263.perutě RAF

     26.květen 1940 patřil mezi rušné dny perutě Gladiatorů v Norsku. Rozhodně ty předešlé nebyly klidnější, ale událo se mnoho leteckých soubojů a nedá se říci, že by Luftwaffe měla zcela navrch, jak původně předpokládala. V 10 hodin a 30 minut byl potvrzen sestřel letecké hlídce dvojice Gladiátorů ve složení F/Lt Williams a Sgt.Milligan. Poslali do vln Severního moře u Skaanlandu  letoun Ju-88, který prováděl bombardovací útok, Oba britští piloti měli plné ruce práce dostihnout rychlý nepřátelská bombardér, neboť jejich Gladiátory byly o mnoho pomalejší. Naštěstí útočili z převýšení a byli schopni nepřítele dostihnout. Junkersu byl nejprve zapálen jeden z motorů a následně poškozeno křídlo natolik, že se zcela oddělilo od trupu a letoun se prakticky neovladatelný zřítil do moře. Luftwaffe sestřel svými hlášeními sestřel potvrdila. Avšak typ letounu byl nesprávně určen, v hlášení se vyskytl typ Dornier Do-17 F.
        Luftwaffe se snažila neustále útočit a proto se v prostoru nedaleko Trondheimu objevila další letadla. Dosáhla úspěchu, zasažen byl křižník HMS Curlew (již jsme se o něm zmínili), který měl na své palubě radar. Ten byl jednotkami RAF, ale také FAA využíván, a teď Britové o tuto výhodu přišli. Uvážíme.li, že v tomto prostoru nebyl propracovaný systém ochrany, tak jak jej známe z pozdější Bitvy o Británii, byla to ztráta citelná.
Nicméně proti útočníkům okolo 15 hodiny odpolední zasáhly též Gladiátory. Piloti odstartovali proti letounům, které opět označili za typ Dornier Do-17F. P/O Bentley nejprve jednomu z letounů měl zapálit motor, načež se nepřítel snažil uniknout přízemním letem. Následně pronásledovaný letoun narazil do kopce. Bohužel trosky nebyly identifikovány. P/O Purly mezitím zasahoval proti další pětici letounů, když jednomu z nich zapálil motor. Nepřátelský letoun poté havaroval, tedy sestřel mohl být potvrzen. Trosky letounu byly identifikovány jako Messerschmitt Bf-110.
        Druhá dvojice Gladiátorů, jež hlídkovala ve vzduchu zaútočila proti další pětici nepřátel, identifikovaných jako Heinkel He-111.  F/O Pernall zaútočil na jednu z nich, zneškodnil střelce a poslal nepřátelský letoun k zemi. F/O Riley při provádění útoku z boku byl zasažen a pilot zraněn. Nicméně také on hlásil zasažení nepřátelského stroje.
Bohužel mraky zabránily v identifikaci dopadu a piloti sic byli přesvědčeni o tom, že každý z nich „dostal“ nepřátelský letoun, opak byl pravdou. Luftwaffe ve svých hlášeních z bojiště pouze zaznamenává lehké poškození dvou letadel a zranění dvou členů posádek. Naopak tyto stroje při návratu zle zatopily Britům, když napadly letiště Bardufoss a zničily dva Gladiátory. Třetí Gladiátor byl zničen při přistávání, když vjel do kráteru po bombardování.

      Tento den byla trojice letounů Gladiátor poslána na „letiště“ v Bodo, aby posílila obranu  tamního bojového prostoru. Plocha letiště byla rozmoklá a letadla se po přistání bořila do bahna. Letiště nebylo dobře vybaveno a doplnění palivem se provádělo přeléváním z plechovek do nádrží letadla, což bylo velice zdlouhavé a pracné. Již cestou sem, se stíhači utkali s letounem He-111, ale jenom jej zahnali na útěk. Po přistání, v době doplňování benzínu, byl zpozorován znovu  He-111. Proti nim se snažil vystartovat F/O Hull, ale bořil se do bláta a odstartoval jen tak tak. Lt. Tony Lydekker byl úspěšnější, ale pro změnu neměl v nádržích mnoho paliva a Hull mu přikázal vrátit se a doplnit palivo. Sám proti Heinkelu He-111 zaútočil a zapálil jej. Letoun později havaroval. To už F/O Hull ale útočil na Ju-52/3m, který také zapálil a  jeho posádka se zachraňovala seskokem na padácích.
      Najednou bylo okolo  britského stíhače několik nepřátelských letadel. Po pár výstřelech na další He-111 se znovu „věnoval“ dopravním Ju-52/3m. Nejprve atakoval jeden stroj, který ovšem zmizel v mracích, aby zanedlouho poslal k zemi druhý Junkers. Také tento stroj vzplál plamenem a z hořícího stroje vyskočilo celkem 6 mužů, ale dalších 8 výsadkářů z jednotky 1/ FJR1 v něm zahynulo při nárazu do země. V průběhu návratu zahnal na útěk ještě jeden He-111, aby posléze přistál v Bodo. Celkově ohlásil dvě jistá (He-111 a Ju-52) a jedno pravděpodobné (JU-52) vítězství. Nemohl ani tušit, že Junkers, který mu zmizel v mracích byl poškozen natolik, že hořící nouzově přistál. Posádka se zachránila, ale Junkers byl absolutně zničen. Tedy aniž to tušil, v jediném boji sestřelil dohromady 4 nepřátelské letouny:
Heinkel He-111 po vzletu, ihned po něm Ju-52 a v následném útoku na dvojici letounů zničil taktéž oba dva dopravně-výsadkové Junkersy Ju-52/3m. Tento výkon již nikdy nezopakoval a s největší pravděpodobností ani nikdo jiný na letounu Gloster Gladiator.
     V odpoledních hodinách na letišti u Skaanlandu a následně také v Bardufossu přistála šestice letadel Hawker Hurricane Mk.I, startující z letadlové lodi HMS Glorious. Tato vítaná posila změnila ráz bojových operací nad norským válčištěm.



Kamuflážní schéma letounu Gloster Gladiator Mk.II od 263.perutě RAF.

/bude pokračováno.../

[Sláma]

/pokračování.../     

 Situace se pro Spojence nevyvíjela růžově. Dopoledne 27.května po kolizi jednoho z Hurricanů na rozbředlém povrchu letiště ve Skaalandu bylo velením 46.perutě RAF rozhodnuto tento prostor opustit a vrátit se zpět na Bardufoss. Tento přesun se uskutečnil tentýž den ve večerních hodinách.
     Gladiátory pokračovaly ve svém boji a již v 08:00 ráno odstartoval Lt.Tony Lydekker proti Ju 87R, které měly bombardovat stožár vysílače u Bodosjoenu.  Napadl skupinu letadel, doprovázených několika Messerscmitty Bf-110. F/O Hull měl problémy s nastartováním motoru svého stroje a proto první vlnu útoku Stuk na letiště musel přečkat v krytu. Na druhý pokus, po odletu první skupiny útočníků, byl již úspěšný. Okamžitě po vzletu narazil na druhou vlnu útočících Stuk a povedlo se mu jednu zasáhnout natolik, že ta již svůj střemhlavý útok nevybrala. Nicméně posádka německého letounu byla zachráněna německou lodí, když nad troskami letounu neustále hlídkovaly dva meserschmitty. Další Stuce Hull rozbil kryt kabiny, ale současně byl napaden další Stukou(!).  Britský letoun byl zasažen a své „dostal“ také pilot. Odpoutal se proto z boje a v přízemní výšce unikal na základnu. Nicméně těsně před dosažením cíle byl napaden podruhé, tentokráte Bf-110 a havaroval při pokusu o nouzové přistání. F/O Hull utrpěl zranění kolene a hlavy.
      Také Lt. Lydekker byl napaden zbylými německými letouny a byl zasažen. Jelikož nad Bodo neustále kroužily Stuky, zamířil k Bardufossu, kde zraněn přistál. Také jeho Gladiátor musel být odepsán, jelikož byl naprosto zničen.
V tomto souboji hlásila Luftwaffe zničení 4 Gladiátorů, britští piloti si nárokovali dva sestřely. Boj byl sveden v poměru 2:14. V sestavě Luftwaffe bylo 11 Ju-87R a 3 Bf-110.
V 09:00 ze základny Bardufoss startoval další pilot 263.squadrony sgt.Miligan, aby zaútočil na trojici letounů He-111. Pravděpodobně jeden z letounů poškodil, neboť ten začal očividně kouřit. Cíle nedosáhl, odpoutal se boje a zmizel v Mracích. Sgt. Miligan nahlásil pouze poškození, Norské jednotky potvrzovaly sestřel. Nicméně Luftwaffe ten den nehlásila do Berlína žádnou ztrátu stroje…. .
     Ve večerních hodinách se Luftwaffe objevila nad Bodo opět. Tentokráte téměř nikým nerušena provedla bombardování šesticí Heinkel He-111,když 13 strojů Ju-87R Stuka si „vzalo do práce“ letiště. Úřady po útoky hlásilo 15 mrtvých civilistů a zničení téměř čtyřech stovek domů.

[Sláma]

Útok na Narvik, předehra ústupu….

    Po útoku německé armády na Belgii, Holandsko a dále Francii, začalo být Britům jasné, že pomoc v Norsku jim značně svazuje ruce v dalších akcích v západní Evropě, kterých se původně chtěli zúčastnit, což dokazuje vyslání BEF (British Expedition Forces). Akce ve Francii zde sledovat nebudeme, „vrátíme“ se do Norska.
Spojenci se rozhodli, nejprve zničit přístupové trasy a posléze město narvik natolik, aby Němcům znemožnili, anebo alespoň maximálně ztížili dopravu železné rudy do Německa.
     28.května 1940 v ranních hodinách Spojenci zahájili na přístavní město Narvik útok. Němci zaznamenali tuto bojovou operaci průzkumným letounem Fw-200 a do prostoru vyslali 8 letounů Ju-88 a celkem 26 Henkelů He-111. Britští stíhači, operující z Bardufossu čelili tomuto útoku společnými silami obou perutí RAF s letouny Hurricane a Gladiator. F/L Williams se svým letounem s/n N5681 poškodil jeden He-111 natolik, že ten s oběma motory v plamenech se odpoutal z boje. Vážně poškozený německý letoun nouzově přistál jižně města Bodo. Tento letoun, byl po večerním obdržením zprávy o nouzovém přistání, F/L Williamsovi přiznán jako sestřelený. V odpoledních hodinách Němci podnikli další útok, ale tentokráte shodili svůj pumový náklad zcela beztrestně, aniž by je kdokoli z britské RAF nějak obtěžoval.
Naproti tomu se v tento den vyznamenali stíhači FAA. Tři Sea Gladiatory letadlové lodi Glorious (802.peruť), odstartovaly proti „zvědům“. V té době se objevil nedaleko jejich lodi výzvědný letoun Dornier He-115. Na průzkum bylo německým velením vysláno celkem 6 těchto letadel, domů se vrátila pouze pětice strojů. Šestý stihl ještě odeslat zprávu o nalezení velké lodě, ale poté byl „ztrestán“ a více se již neozval….

    Ještě téhož dne bylo rozhodnuto o změně způsobu boje. Vedení vzdušného boje bylo určeno primárně Hurricanům a Gladiátory od 263. perutě v průběhu dalšího dne startovaly k útokům na pozemní cíle. Bez zajímavosti nezůstává fakt, že piloti Luftwaffe  ve svých hlášeních vytrvale dokladovali, že byli napadáni letkami Spitfirů….
Gladiatory pokračovaly také v následujících dnech (29.května až 1.června) v útocích na autokolony, štábní stanoviště a taktéž na jednotlivé opěrné body. Nicméně, jak to v tomto případě je již téměř pravidlem, útoky nechráněných letadel na pozemní cíle měly velice špatné, téměř katastrofální důsledky pro letouny Gladiator a jejich piloty. Naštěstí nikdo z pilotů nepřišel o život, nicméně dva stroje byly poměrně těžce poškozeny.
2.června 1940 Němci provedli velice silnou ofenzívu, která se projevila též zvýšenou činností ve vzduchu. Časně ráno byla k Narviku vyslána skupina 8 letounů Ju-87R,4x Ju-88,11x He-111. Nicméně nesmíme si představovat „velkoskupinu“ takovou, jak ji známe z pozdější Bitvy o Británii. Šlo totiž o letouny velice různorodé, jak svým účelem použití, tak rychlostí a tudíž by bylo velice obtížné dodržet koordinovaný společný let. Navíc všechna tato letadla startovala v předem domluvený čas ze svých letišť a lze tedy předpokládat, že nad cíl též přilétala jednotlivě.
     Proti nim zasahovaly nejprve Hurricany ze 46. perutě, startující po dvojicích. V této vlně došli Němci úhony a ztratily dvě Stuky, kdy posádka jedné z nich zahynula. Závěr celé akce patřil Messerschmittům Bf-110, kdy pětice těchto letadel po napadení Hurricany utvořila obranný kruh a stíhačům RAF se nepodařilo tento obranný útvar rozrazit. Domů se ale nevraceli s prázdnou. Krátce před útokem na zmiňované Messerschmitty poslaly k zemi další Stuku. Gladiátory začaly startovat z Bardufossu nepoměrně později, v době, kdy se již první Hurricane vracely. Byly nasměrovány do prostoru mezi Narvikem a švédskými hranicemi.
     Dvojice Gladiatorů se s Němci střetla poměrně rychle. Zaútočila na dva letouny, které piloti identifikovali jako Ju-88. Bohužel oba zaútočili na těžké stíhače Bf-110 a výsledek souboje nedopadl pro Brity nejlépe. P/O J.Wilkie byl sestřelen a zabit. Vítězství bylo přiznáno Lt.Lentovi z jednotky I./ZG 76. Druhý britský pilot P/O Jacobsen vlétl do mraků a jen tak tak, že se nesrazil s terénem. Po vylétnutí z mraků však zpozoroval pod sebou několik letounů, které identifikoval jako He-111. Bezprostředně zaútočil na jeden z nich, ale v průběhu boje mu došla munice v křídelních kulometech. Nicméně německý bombarděr byl zasažen, vzepjal se, ztratil rychlost a pád již nevybral. Jeho kořistí se stal Do-215, německá posádka byla internována Švédy.
     Jacobsen ovšem nehodlal vyklidit prostor. Věděl, že mu ve trupových kulometech nějaké náboje zůstávají a pokračoval v útocích. Letouny, které dále identifikoval (a popsal v hlášení) opět jako He-111 (2x) a Ju-88 (2x). Znovu nesprávně identifikované stroje a málem doplatil na stejnou chybu jako jeho bojový druh J.Wilkie. Nebyly to Junkersy, ale znovu Bf-110. Zřejmě stroje z předešlého střetnutí, uvážíme-li, že od doby sestřelu prvého Gladiátoru neuteklo mnoho času a ani nedošlo k posunu v prostoru souboje. Zaútočil nejprve na jeden He-111 a ten, přestože střílel jenom trupovými kulomety, se poroučel k zemi. Ale v dalších okamžicích se již musel bránit zle dotírajícím Bf-110. Byl zasažen olejový chladič jeho Gladiátoru a olej stříkal všude okolo, včetně pilotního překrytu. Taktéž jedna mezikřídelní vzpěra byla rozstřílena. Pilot již zoufale uvažoval o možnosti úniku, když se před něj opět nachomýtl bombardovací Heinkel. Jacobsen vystřelil… a kulomety ztichly. Neměl již náboje. Unikal proto v přízemní výšce a podařilo se mu útočníky setřást. Jím sestřelený letoun taktéž přistál ve Švédsku. Byly mu přiznány tři sestřely a P/O Jacobsen byl na vrcholu slávy. Samozřejmě nemohl tušit, jak je mnohdy vše jinak.
     Nikdo jeho úsilí nezpochybňuje a sestřely mu historikové uznávají. V případě posledního sestřelu však Němci ztrátu Heinkelu nepřiznávají, naopak ohlásili ztrátu transportního Ju-52, převážející výsadkáře do oblasti bojiště. Nad bojiště u Narviku byly poslány letouny z KGrzbV 107 s příslušníky 1/FJR. Bylo posláno celkem šest Junkersů Ju-52/3m. Tento ztracený Junkers svou posádku zcela pohřbil, nicméně přepravovaní výsadkáři stačili z letounu vyskočit a zachránit se. Sice přiznali útok britského stíhače, ale zároveň jedním dechem dodávali, že po nich střílelo švédské protiletadlové dělostřelectvo. Je totiž pravdou, že Švédsko se bálo přenesení konfliktu na své území, velice ostře hlídalo své hranice a tím také neporušení své neutrality. Němci následně po těchto výpovědích poslali Švédům ostrou diplomatickou nótu, která však zůstala bez odezvy.
        Další dvojice Gladiatorů, pilotovaná F/L Williamsem v a sgt.Kitchenerem odstartovala v 15.00 hodin odpoledne. Stoupala do výšky 1200 metrů, kde očekávala  hlášený německý svaz letadel. Skutečně přiletěl a byl oběma piloty identifikován jako He-111 v počtu 12 kusů. Oba piloti na letadla, letící v řadě za sebou nejprve zaútočil zezadu na poslední dva a byli úspěšní. Německá letadla se odpoutala z formace a do bojů nezasáhla. Obě byla nárokována jako sestřelená. Poté Britové zaútočili na vedoucí stroje a také zde byli úspěšní. Heinekely zmizely. Poté byla zpozorována formace šesti Do-17, nicméně se historikové domnívají, že šlo o He-111 z KGr-100. Po útocích stíhačů odhodily předčasně bomby a obrátily zpět k návratu. Poslední, kteří přiletěli na scénu, byli piloti z 2/St.G 1 se svými Ju-87R. Taktéž na ně Gladiátory zaútočily a bylo později ohlášeno, že jedna Stuka se odpoutala z boje s hořící přídavnou nádrží pod křídlem a druhá Stuka se roztříštila do hor. Oběma pilotům byly přiznány celkem 4 sestřely (3x He-111 a jedna Ju-87R), nicméně Němci ve svých hlášeních oznamovali „pouze“ ztrátu jednoho He-111 a jedné Stuky
Ovšem Luftwaffe tento den ztratili ještě další letouny. Prvním byl Bf-110, který létal nad bojištěm příliš dlouho a vylétal si takové množství paliva, že se již domů nedostal a při nouzovém přistání jižně Trondheimu utrpěl význačná poškození. Poslední ztrátou tohoto dne byl Heinkel He-111, který prováděl průzkum mezi Vestfjordem a Narvikem a také jemu došlo palivo a posádka musela nouzově přistát v prostoru Lofot. Taktéž tato posádka vyvázla nezraněna, ovšem letoun musel být odepsán.




Město Narvik z doby těsně před II.sv.válkou
foto z http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/89/Narvik.jpg/640px-Narvik.jpg

[Sláma]

Evakuace z Norska

     3.června 1040 započala evakuace vojáků z Norska. Vojáci se začali stahovat z pozic, začali práce na ničení přístavních zařízení v Narviku. Vzhledem k velice špatnému počasí letadla nelétala. HMS Glorious byla odslána do Tromso k doplnění palivem, vrátila se nazpět dne 5.června. Němci tuto aktivitu zaznamenali a vyslali k norským břehům bitevní Schanhorst a Gneisenau, aby posílily další loď – Admirál Hipper s cílem, zničit co nejvíce spojeneckých lodí, převážejících spojenecké vojáky. Můžeme poznamenat, že mračna se začala stahovat nad spojeneckými loděmi.
     6.června byla nad bojovým prostorem Narviku cítit silná spojenecká aktivita ve vzduchu. Snad proto, aby bylo stahujícím se vojákům poskytnuto co největší krytí. Akcí se zúčastnily převážně letadla z letadlové lodi Ark Royal, Glorious se stáhl více do moře. Gladiátory tudíž tento den do bojů nezasáhly.
      Další den se počasí vylepšilo a Luftwaffe okamžitě toho chtěla využít. Vyslala do prostoru Narviku opět několik vln bombardovacích letadel. Již první, ve 4.00 ráno byla zastavena hlídkujícími Hurricany a byly ohlášeny dva sestřelené He-111. Proti dalším německým útokům nastoupily také Gladiátory. Bohužel o průběhu bojů není více zpráv, než že si piloti těchto letadel nárokovali tři sestřelené bombardéry, bez vlastních ztrát. Němci sestřely nepotvrdili, ve svých depeších se o ztrátách nezmiňují.
     V odpoledních hodinách přistály na základně Bardufoss čtyři letouny Fairey Swordfish. Měly za úkol přivést ke svazu lodí stíhače, kteří se pokusí přistát na letadlové lodi Glorious, ač samy pocházely z Ark Royal. Bylo rozhodnuto nejprve poslat tři Huriicane s dobrovolníky. Přihlásili se všichni. Zhruba po 18 hodině večer, se odlepily ze základny Bardufoss tři Hawker Hurricane od 46. perutě, aby v doprovodu vedoucího Swordfishe se pokusili splnit úkol, který pro piloty RAF nebyl zcela obvyklý. Přistát na krátké palubě letadlové lodi. Stalo se tak naprosto v pořádku a v 19:30. Za hodinu startoval další Swordfish s instrukcemi pro další letadla.

     Luftwaffe se však snažila odsun Spojencům co nejvíce znepříjemnit. Počasí bylo toho večera velice proměnlivé, ale denní doba zde nehrála velkou roli, neboť jak jsme si již řekli, v létě v těchto severních zeměpisných šířkách slunce téměř nezapadá. I krátká noční tma je vlastně šero, které až tolik v leteckém provozu nevadí.
Svaz, tvořený dvěma letadlovými loděmi Ark Royal, Glorious a křižníkem Coventry, společně s pěti torpédoborci, byl navečer objeven průzkumnými Heinkely He-111. Proti lodím, na základě této informace byla vyslána do útoku silná skupina letadel Ju-88 a He-111.V době, kdy tři stíhačky směřovaly k lodím, byly ve vzduchu na obvyklé hlídce další dvě a ty tento svaz zachytily. Piloti obou z nich svorně nahlásili po jednom sestřelu a třetí He-111 jako poškozený. Němci skutečně utrpěli ztrátu jednoho He-111,který byl zničen při nouzovém přistání, další bombardér také nouzově přistával na své základně, u něho byla poškození klasifikována třiceti procenty. Můžeme tedy říci, že poškození bylo střední. Třetí, Ju-88, který postřeloval pozemní cíle,  byl zasažen protiletadlovým dělostřelectvem. Havaroval při přistání a byl zničen.
Tento souboj byl posledním na norském nebi mezi letadly RAF a Luftwaffe. Norové, poté co se Spojenci začali stahovat, začali s Němci jednat o zastavení palby.

8.června 1940
     Ráno nastalo poslední jednání velké epizody jménem Evakuace z Norska. Po stažení všech spojeneckých vojáků z prostoru Narviku, začaly ústup také letecké jednotky. Celkem pět Swordfishů přivedlo k HMS Glorious postupně 10 Gladiátorů a Walruse. Po bezpečném přistání RAF, přistály také Swordfishe. Všechna letadla, včetně devíti Gladiátorů FAA, byla stažena do podpalubí, aby přistání mohla provést další letadla. Zanedlouho poté se opravdu objevilo sedm zbývající Hurricanů od 46.perutě a všechna letadla bezpečně přistála, když jejich piloti přistání bravurně zvládli.
Na letadlové lodi Glorious se nyní nacházeli tito piloti RAF:

46. peruť RAF /Hawker Hurricane/
S/L  K.B.B. Cross
F/L  C.R.D. Stewart
F/L  P.G.Jameson
F/O  R.M.J.Cowles
F/O  P.J.Frost
F/O  H.H.Knight
F/O  M.C.F.Mee
P/O  L.F. B. Bunker
Sgt. E. Shackley
Sgt. B.L.Taylor

263. peruť RAF /Gloster Gladiator/
S/L  J.W. Donaldson, DSO, DFC
F/L  A.T. Williams, DFC
F/O  H.T. Grant – Ede, DFC
F/O  H.E. Vickerey
F/O  L.R.Jacobsen, DFC
F/O  S.R. McNamara,DFC
P/O  J. Falkson
P/O  P.H.Purdy, DFC
P/O  M.A. Bentley
Sgt.  E.F.W. Russel, MM

Zbývající pozemní personál a piloti se nalodili na obchodní loď Star. Byli to piloti:
46. peruť RAF:
P/O J.F. Drummond
P/O P.W. Lefevre
Sgt. E Tyrer

263.peruť RAF:
F/L C.B. Hull,DFC
F/L R.S. Mills
P/O J.G. Hughes
Sgt. G.S.Milligan
Sgt. H.H. Kitchener
Sgt. B.E.P. Whall

     Po odletu letadel bylo letiště Bardufoss, tak pracně vybudované tisícovkou dobrovolníků, co nejvíce poničeno, aby jej Němci nemohli dále používat. Byla zanechána jenom krátká vzletová dráha, aby mohly dva D.H Tiger Mothy odletět do Finska společně s jedním Fokkerem C-VD. Tyto stroje byly zařazeny posléze do finského vojenského letectva, ale jejich bojová hodnota byla zanedbatelná.

     V původním plánu ústupu bylo navrhováno, aby obě letadlové lodě společně se dvěma křižníky a pěti torpédoborci stahovaly z bojiště společně. Avšak ve 03:00hodiny ráno odsignalizovala HMS Glorious žádost o povolení k plavbě do Scapa Flow. V zápětí kapitán G. D´Oyly povolení obdržel. HMS Glorious vyrazila k plavbě ve 03:50 ráno, doprovázena torpédoborci Ardent a Acasta. Všichni byli přesvědčeni, že vyrazili vstříc domovu. Aniž by to kdokoli tušil, vyrazili vstříc – záhubě.
Na scénu vstupují německé křižníky. Ty zachytily britský svaz v 15 hodin a za 45 minut zahájily palbu. Britové tudíž měli velice málo času na jakoukoli protiakci. Dlužno přiznat, že proti obrněncům Kriegsmarine mohli vyslat nanejvýš letadla, která však byla ukotvena v podpalubí.
Němci zahájili zdrcující palbu, v 17:40 již letadlová loď ležela na hladině jako nehybná masa železa a v 19:08 se HMS Glorious potopil. Společně s ním nejen1207 mužů Royal Navy a Royal Air Force, nacházejících se na jeho palubě. Oba torpédoborce podnikly zoufalé útoky, HMS Acasta dokonce přímým zásahem velice těžce poškodila Scharnhorst, ale také tyto lodě klesly ke dnu. Zbývá dodat, že  celkové ztráty Britů činily 1519 mužů.
Společně s lodí klesly ke dnu také Sea Gladiatory FAA (9 letadel), Gladiatory RAF (10 letadel) a 10 Hawker Hurricane, které měly být původně zanechány na základně Bardufoss a zničeny…..

     V průběhu norského tažení piloti letadel Gloster Gladiator  z 263.stíhací perutě RAF v 13 operačních dnech uskutečnili celkem 389 letů a bylo jim přiznáno 26 sestřelených německých letadel. Přímou ztrátou v bojích byly pouze tři Gladiatory, několik dalších jich bylo poškozeno. Letuschopných v době ústupu zůstalo 10 strojů.
Ztráty 263. perutě RAF:
P/O Richards, P/O Craig-Adams, F/O Wilkie (missing)
Zranění:
F/Lt. Mills, P/O Wyatt-Smith, F/O Riley, F/Lt C.B.Hull.



HMS Glorious

[Sláma]

BITVA O BRITÁNII 
BATTLE OF BRITAIN

...... a účast letounů Gloster Gladiátor v ní....


               

     V době bojů v Norsku začalo být zřejmě, že doba stíhacích dvouplošníků je v nenávratnu. Letadla byla nechráněná, vůči letadlům protivníka, proti nimž měly zakročit pomalá a slabě vyzbrojená. V době pro Velkou Británii nejvíce kritickou, v době velkého boje proti nepříteli, známém jako Bitva o Británii, byly letouny Gloster Gladiator Mk.II ve výzbroji pouze jediné stíhací perutě RAF. Tou perutí byla 247. squadrona RAF
     Tato squadrona  byla založena již 20. srpna 1918 sloučením letek No.336 a No.337 Royal Naval Air Service. Byla vybavena letouny Felixstowe F2A, provozovala hlídkové patroly nad Severním mořem a 22. ledna 1919 byla rozpuštěna. V meziválečném údobí nefigurovala na seznamu aktivních leteckých jednotek. Nicméně potřeba stíhacích perutí v době ohrožení Velké Británie byla natolik urgentní, že dne 1.srpna 1940 byla její činnost obnovena. Základnou se jí stalo letiště Roborough  (Plymouth), a byla vybavena letouny Gloster Gladiátor Mk.II s kódovým označením perutě HP.
        Primárním úkolem této perutě byla ochrana jihozápadního pobřeží, speciálně přístavy Plymouth a Falmouth. Není dochováno mnoho informaci o bojové činnosti této skupiny s Gladiátory, zaznamenána byla pouze akce ze dne 25. září 1940, kdy 24 Dornierů Do 17, doprovázeno 12 Messerschmitty Bf 110 bylo směřovalo směrem k přístavu Plymouth. Čtveřice Gladiátorů se chystala postavit útočníkům, byli ale z boje odvoláni a na obranu cíle byly povolány Hurricany ze základny v Exeteru.
Gladiátory již neměly možnost se zúčastnit bojů, dodejme však, že pro piloty a letouny samotné to již bylo štěstím, neboť proti letounům Luftwaffe, operujícím nad jižním územím Velké Británie již mnoho šancí neměly, obzvláště proti Messerschmittům Bf-109 E. Byla ještě zaznamenána snaha umístit tyto letouny v sekci k nočnímu stíhání, dokonce byl patřičný výcvik proveden, ale v polovině prosince je peruť stažena z boje, plní pouze hlídkové a průzkumné úlohy a dne 24. prosince 1940, tedy na Štědrý den, je 247. squadrona vybavena letouny Hawker Hurricane Mk.II A
        Šest strojů Gloster Gladiátor měla v době Bitvy o Británii ještě 141. squadrona RAF, ale ani ona je již bojové nepoužívala.


Gloster Gladiátor v markingu 247. squadrony RAF
V záhlaví článku je umístěn oficiální znak 247. squadrony RAF



Gloster Gladiator in the flifght, copyright RAF Museum Hendon



Na mnohých fotografií je tu a tam možné spatřit  dvojplošné Gladiátory na letištích v povzdálí, jakoby krčící se ve stínu slavných stíhacích letadel Spitfire a Hurricane. Nutno podotknout, že mnohdy ale byly stále využívány k r plnění různých kurýrních úkolů, piloti je využívali k vlastní přepravě a byly též používány k pozorování počasí, pro potřeby Královské meteorologické společnosti.

[Sláma]

Lotyšské  Gladiátory   
      ...... a jejich další osudy v ruském zajetí VVS a v rukou Luftwaffe.


      Dalším uživatelem těchto letounů byly pobaltské státy. První z nich. Lotyšsko/Latvija  mělo na svých letounech jako označení rudou svastiku. V těsném sousedství se zemí s  rudou hvězdou ve znacích, působí tento poměrně bizarně, nicméně je tomu tak. Ještě v roce 1937 bylo standardní výzbrojí stíhacích perutí Lotyšského vojenského letectva/ Latvias Gaisaspeki letadlo Bristoll Buldog. V tomto roce byli do Velké Británie vysláni dva letci, kteří na základě kontraktu mezi vládou Lotyšska a firmou Gloster Aircraft Company, Ltd. , prováděli první seznamovací lety s tímto typem letounu. Bylo totiž objednáno 13 letadel tohoto typu s dodáním v roce 1937, posléze bylo objednáno dalších 13 letadel, které do Lotyšska dorazily až v březnu 1938. Oba letci se vrátili domů s nalétanými 30 letovými hodinami a po dodávce prvních letounů se tak stali lotyšskými instruktory pro létání s tímto typem.
     První 4 letouny opustily londýnské doky dne 11.září 1937 na palubě lodi Balttrafic, zbývajících devět strojů dorazilo do země určení koncem měsíce. Letouny byly sestavovány ve Spilve a před předáním zákazníkovi byly zalétány britskými továrními piloty. Tyto letouny byly dodány s otevřenými pilotními prostory, nicméně souběžně s požadavkem dalších letounů byly dodatečně objednány překryty taktéž pro tuto první sérii. Letounům byla přidělena sériová čísla 114-125, pro druhou sérii byla rezervována řada 163-175. Zbarveny byly tmavozelenou kamuflážní barvou na horních plochách křídel až do poloviny trupu, spodní plochy křídel a polovina trupu měla by být údajně bleděmodré. V modelářských materiálech se však vyskytují pochybnosti při analýze černobílých fotografií, připouští se tedy, že spodní plochy křídel mohly být také světlešedé, dokonce snad stříbrné! Tato barva však nemohla být lesklá jako na kovových částech, předpokládá se, že také tato „stříbrná“ barva mohla být téměř stříbrně-šedá. Černá čísla na trupu měla bílé lemování.
       Dodávka letounů byla zaplacena z výnosu státní loterie a z peněz, které vláda utržila z prodeje 11 strojů Bristol Bulldog španělským republikánům. Anály zde hovoří o českém zprostředkovateli celé transakce. S velkou slávou se letouny Gloster Gladiator Mk.I zúčastnily slavnostní přehlídky leteckého pluku dne 21.srpna 1938 ve Spilve.
V této době již byly rozděleny do dvou perutí leteckého pluku:
123. stíhací perutě, které velel Capt. Nikolaj Balodis, která obdržela letouny „první“ dodávky s čísly 114-125
124. stíhací perutě s velitelem Capt.Janis Balodis s letouny „druhé“ dodávky. Čísla letounů 163 -175.
     V září 1939 byla vytvořena ještě jedna stíhací peruť (bohužel číslo mně není známo, předpokládám, že by to mohla být 125. stíhací peruť), kam byly od 123. perutě přemístěny 4 letouny a od 124. perutě taktéž 4 letouny.
     Služba Gladiátorů v lotyšském letectvu se jako všude jinde na světě neobešla bez incidentů. Nehody se nevyhnuly ani letounům Latvias Gaisaspeki. V letech 1938 až 1940 havarovalo celkem 5 letounů:
167- 13. března 1938 nedaleko Spilve, pilot Janis Karklins,
121-  zima 1938 nedaleko Daugavpilsu, údajně zničen při přistávacím manévru
171-  19. července 1939 nedaleko Bildene, pilot Zanis Tamsons zahynul. Údajně se tak mělo stát při nízké akrobacii nad domem rodičů pilota. Jinak řečeno-letecká nekázeň.
175-  červenec 1939, nedaleko Daugavpilsu havaroval Teodor Abrams, pilot havárii přežil.
Nezjištěný stroj – červen 1940 pilot Alberts Gudermanis
       Průběh služby Gladiátorů byl ovlivněn rusko-finským konfliktem. Lotyšští letci se proto učili zasahovat proti přelétávajícím ruským bombardérům, narušujících územní suverenitu Lotyšska. Při jednom takovém letu se bohužel dostal do tísně seržant Kristas Springis a po ztrátě orientace přistál na ruském území. Byl internován a Lotyšům dalo mnoho úsilí, vyreklamovat pilota a stroj z ruského držení.
     Po útoku ruských divizí na tuto malou zemi obdržely stíhací perutě pluku ve Spilve rozkaz k rozptýlení. 123. stíhací peruť se přemístila na Rumbuli, 124. stíhací peruť byla poslána do Koknese a zbývající letouny poslední perutě přeletěly na louky Zemědělské university  v Ramavě.  Po okupaci země ruskými vojsky byly letouny soustřeďovány ve městě Krustpils, kde měly být zbaveny zbraní a část z nich rozložena do beden. Jelikož v té době byli Rusové spojenci Německa na základě Smlouvy o neútočení, několik strojů mělo být zbaveno výzbroje a v rozmontovaném stavu odesláno do Německa. Stalo-li se tomu tak, mně není známo.
Při přeletech byly Gladiátory pilotovány Lotyši a Rusové jim v průběhu letu poskytovali „ochranu“ mohutným doprovodem stíhacích I-153 a I-16. Před kým byli Gladiátory „chráněny“ zůstává záhadou nejen pro zúčastněné letce.
      17. srpna 1940 provedly Gladiátory poslední let nad Lotyšskem v rámci přehlídky, uspořádané k výročí VVS, tedy ruského vojenského letectva. Tři stroje, v původním zbarvení, ale již s ruskými hvězdami, přeletěly nad Rigou, aby opě+t přistály v Krustpils. Za řízením letadel seděli tehdy Ernest Rudzitis,Talivaldis Misianoe a Arvidis Bambers. Po přistání byly letouny zatlačeny do hangáru, kde je takto našli vojáci Wehrmachtu, kteří v okupačním držení země vystřídali ruská vojska v roce 1941. V hangárech bylo umístěno celkem 13 Gladiátorů,
Z nichž posléze bylo technickou inspekcí Luftwaffe jedenáct uznáno schopných provozu.
Letadla byla železnicí odeslána do Německa, podrobena revizi a uznána letuschopnými ve službách Luftwaffe. Byla opatřena novým nátěrem, standardním tmavě šedým odstínem RLM Grau 02, označena Balkenkreuz na křídlech a trupu a Hakenkreuz na směrovém kormidle.
Označení v Luftwaffe jsou známá pouze tato následující:
britské výrobní číslo/kódové trupové značení Luftwaffe
45829      NJ+BO
45710      1E+BL
45717      1E+DK
45826      1E+SH
45829      1E+EM
xxxxx      NJ+BQ
xxxxx      1E+PH
xxxxx      1E+JM

Letadla byla zbavena veškeré výzbroje, a byla používána pouze k druhořadé službě u Erganzungsgruppe 1 v Langendienbachu nedaleko Hanau. Pro představu prováděly různé lety, jako vlekání terčů, vlekání kluzáků, atd. Jejich počet neustále klesal, neboť náhradní díly nebyly a taktéž ani zde se letadlům nevyhnuly nehody. Poslední letoun v této službě byl údajně zrušen v roce 1943.


Kamuflážní zbarvení lotyšských Gladiátorů.






Lotyšské Gladiátory v "ruském zajetí"


Lotyšský Gladiátor v německých rukou.

[Sláma]

Karo Avijaciaj- Litevské letectvo

             

     Taktéž Litva/Latvia objednala u britské firmy stejné letouny, jako její soused. Kontrakt na dodávku 14 letadel podepsala Litevská vláda nedlouho poté, co jej dojednala vláda Lotyšska. Do Litvy připutovalo objednané množství letadel v říjnu a listopadu roku 1937. Letouny byly rozmontovány v bednách, stejně jako v předešlém případě a v Litvě byly smontovány. Letadla obdržela označení/evidenční čísla G-704 až G-717.  Letouny byly na všech plochách nastříkány jednotnou stříbrnou barvou, jenom výsostné označení, tzv. Jagellonský kříž, byl bílý v černém ohraničení. Taktéž evidenční čísla byla černá.
     Letouny Gloster Gladiator Mk.I obdržela  5.stíhací eskadra, pod velením majora J.Nausedy, a měla základnu na letišti v Šiauliai.
V době napadení Litvy sovětským Svazem, byla většina Litevského letectva zničena, nebo zadržena na zemi. Toto byl zároveň případ Gladiátorů, jichž bylo zadrženo plných 12 strojů. Není zmínky o bojích mezi letectvem útočníka a Gladiátorů na straně obránců. Z uvedeného počtu byly dva stroje uznány neletuschopně, nutná byla velká oprava. Dva stroje z původního počtu 14 letadel byly ztraceny ještě v provozu litevského letectva při haváriích.
Po anexi Litvy byla sovětskými orgány vytvořená proruská letka, Tauitine eskadrila, která měla ve výzbroji celkem dvanáct letounů ANBO-41, ANBO-51 a jednoho Gladiátora. Tato jednotka měla v roce 1941 údajně bojovat proti německému vpádu, nicméně věrohodné důkazy chybí.
     O dalších osudech zbývajících Gladiátorů není mnoho známo. Má se za to, že určitá část letadel mohla být přesunuta do Lotyšska a soustředěna společně s letadly téhož typu v Krustpilsu. Zdroje uvádějí, že pouze u letadla G-709, je jisté, že taktéž prošel „ruským zajetím“, aby se ocitl v německé službě u Luftwaffe jednotky v Langendiebachu. 




Jestliže všechny materiály hovoří o celostříbrném zbarvení litevských Gladiátorů, u letounu G-704 je jasně zřetelné nanesení zelené barvy na horní plochy křídel. Není již doloženo, jaký odstín ona zelená barva měla a s největší pravděpodobností byl nátěr dodatečně proveden za provozu u bojové jednotky. Bylo-li tomu tak též u ostatních letounů letky, mě není známo.

[Sláma]

Poznámka autora:
Vážení čtenáři,
dovolil jsem si rozdělit téma Gloster Gladiátor na dva díly. Ten první, s původním názvem zůstane otevřený pro vaše příspěvky a postřehy. V tomto díle, nyní nazvaném "Gloster Gladiátor- monografie" budu pokračovat v započaté práci.
A co Vás ještě čeká?
 * Malta- zrození legendy, neboli Hal Far Fighter Flight
 * Desert Air Force
 * Gladiátory u RAF koncem války
 * technická data
 * příklady kamufláží





Děkuji za pochopení.
Sláma
Autor monografie a také moderátor sekce.