Autor Téma: Vzpomínky partyzána  (Přečteno 7571 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Vzpomínky partyzána
« kdy: Únor 08, 2012, 03:57:08 »
Tomáš Polčák Šebík vzpomíná

Tomáš Polčák - Šebík byl zástupcem velitele praporu 1.Československé brigády Jana Žižky z Trocnova. Toto jsou jeho vzpomínky na zrod a průběh partyzánského odboje v Prlově.

V létě roku 1944 počaly k nám do Prlova probleskovat zprávy, že se na Slovensku soustřeďují partyzáni k boji proti okupantům. Sledoval jsem  tyto zprávy a snažil se navázat spojení s někým, kdo má přímý styk a zná lépe podrobnosti o partyzánském hnutí. Jednoho dne- bylo to asi začátkem srpna 1944, jsem procházel lesem zvaném Jasensko a tu jsem pojednou spatřil přicházet po cestě mužskou postavu. Zastavil jsem se, ale když mně muž spatřil snažil se zmizet v křoví. Zavolal jsem na něho, aby šel za mnou. Tak jsem se seznámil s Lojzou, prvním ruským prchajícím zajatcem, který hladový, unavený a roztrhaný přecházel naše lesy. Bylo mu jedenadvacet  let.  Zavedl jsem ho v noci domů, dal jsem mu najíst, oblékl jsem ho a tak jsem měl věrného přítele a radost z toho , že mu mohu v jeho těžké situaci pomoci. Převedl jsem ho do chaty v Jasenských lesích a tam jsem mu pravidelně za noci přinášel jídlo.
Domlouvali jsme se spolu a spřádali plány, že se zapojíme do partyzánského hnutí. Stále jsme se zdržovali v lesích , abychom získali spojení. Připojuje se k nám můj švagr Tomáš (Vizovský), který  když byl odvážen svázán  do lágru Kunčičky- vyskočil u Hodslavic oknem z vlaku a utekl. Po vyléčení zraněné nohy přichází k nám skutečně odvážný a obětavý vlastenec pro věc, kterou jsme si vytkli.
S Tomášem spolupracujeme až do osvobození, zúčastňujeme se spolu prvého organizování a všech partyzánských bojových akcí, jsme jako jeden celek, jedna myšlenka- dojít i přes těžké překážky a ztráty v vítěznému konci.
Koncem srpna se dovídáme o Slovenském národním povstání v Banské Bystrici. Němci vyhlašují trest smrti za přechod slovenských hranic a za přechovávání civilních osob.  Pro nás však jejich rozkazy nenašly nikdy platnost.
Ve snaze odlehčit Slovenskému národnmu povstání jsou Murzin a Janko Ušiak, velitelé I.československé partyzánské brigády Jana Žižky pověřeni přejít se svou brigádou ze Slovenska na Moravu a zde organizovat a rozšířit partyzánskou činnost, aby se odpoutaly německé síly z místa vzniku odporu. Při přechodu u Štiavniku byla brigáda napadena několikanásobnou německou přesilou a se značnými ztrátami přecházeli k nám na Moravu.
Rozkaz partyzánského velitelství je stručný, ozbrojit se zbraněmi nepřítele – získat pro tuto činnost spolehlivé lidi a narušovat týl nepřítele bojovými akcemi. Za několi dnů po přechodu této brigády na Moravu setkáváme se v lese u Seninky s prvním československým partyzánem Tondou Prokopcem. Bylo mu 20 let a byl odněkud z Čech. Vyzbrojen byl čs.puškou vz 24, náboji a dvěma granáty. Spřátelili jsme se a tak jsme prožívali společné dy na noci v lesích. Přidal se k nám i můj spolužák- spolehlivý vlastenec Jan Turýn Jamovský u  kterého jsme se na pasekách hodně zdržovali a jehož rodiče nás všestranně podporovali. Snažili jsme se i nadále navazovat spojení s dalšími příslušníky protifašistického odboje.
Bylo to asi začátkem září v poledních hodinách jsem procházel lesem u Valašské Polanky. Když jsem dorazil na vyvýšenou mýtinku, kde byl les v menším kruhu vykácen a kde zbyla po otesaném dříví hromada třísek, spatřil jsem pojednou na zemi za touto hromadou vyčnívající nohy, obuté ve vysoké šněrovací boty/kanady. Přistoupil jsem blíž a vidím, že na zemi leží muž a spí. Po boku ležela taška na papíry ,  jakou nosí důstojníci  a na zemi ležel kompas.  Dotkl jsem se jeho ramene  a  když  se vzbudil, blesku rychle vyskočil se země a zamířil na mně pistolí.  Trochu jsem se i zalekl, ale pak jsem se usmál a ukázal mu v pravé ruce pilečku a v levé sekeru as náznakem, že jde řezat dříví. On ihned pochopil- usmál se také a zasunul pistoli do kapsy. Sedli jsem si vedle sebe a tolik jsem lámali ruštinu s češtinou, že jsme ani nepostřehli, že se blíží večer. Rozešli jsme se ze slibem, že se příštího dne opět na tomto místě sejdeme a že ho zavedu za partyzánem Lojzou a kamarády.
Tak jsem se seznámil s kapitánem RA Petrem Buďkem, náčelníkem štábu brigády Jana Žižky  a hlavním organizátorem všech akcí v oblasti Valašska. Měli jsme se rádi, jako brat bratra. Domlouvali jsme spolu různé podrobnosti týkající se organizování vyzbrojování, přípravy k bojovým akcím a jiné. Kapitán Petr Buďko , letec-stíhač, byl sestřelen roku 1943 na frontě, raněn a léčen byl v Německu, odkud po vyléčení utekl ze zajetí a ve slovenských horách navázal spojeni s velitelem brigády majorem Murzinem. S Petrem Buďkem jsem byl stále v úzkém styku.
Po této době k nám přichází skupina z Lukovečku u Fryštáku v čele s mjr. Murzinem. Největší starosti však máme, jakým způsobem obstaráme zbraně, když v pětičlenné skupině máme zatím jen jednu pušku. Podle sdělení Petra nelze na dodání zbraní letadlem zatím spoléhat v důsledku poškozené vysílačky. Budujeme společně v jasenských lesích bunkr, do kterého se vejde 10 až 12 mužů. Bunkr je hluboce vykopán, vyztužen dřevem a pak hlínou zasypán. Po dohotovení je tak zamaskován, že pro nepovolaného ze tří metrů není viditelný-vchod tvoří otáčivý pařez.Dlouho jsme tohoto bunkru používali.
Asi koncem října října, ve snaze získat zbraně, přicházíme v noci k pile u Jana Mynáře, k hlavní silnici, vyzbrojeni pouze jednou puškou a čekáme na osaměle jedoucí auto nacistů nebo Maďarů. Udělali jsme zátaras kládou přes silnici a po půlnoci zastavujeme auto s dvoučlennou německou osádkou a tuto odzbrojujeme. Z vozu vynášíme pět vojenských pušek, dvě deničky nábojů a bedničku ručních granátů. Celá akce netrvala ani dvacet minut.
Auto pokračovalo v cestě a my též – majíce velkou radost ze zbraní, které jsme ukořistili.

Tak započaly bojové akce proti nenáviděnému okupantu. Padlo rozhodnutí raději ztratit životy, než se vzdát odvěkému nepříteli. O několik dní později přicházíme mezi Valašskou Polankou a Leskovcem k železniční trati. Neseme mimo zbraní i pilu a během jedné hodiny
Kácíme asi dvacet telefonních sloupů a tím přerušujeme Němcům telefonní spojení. Toto vedení bylo našimi příslušníky ještě mnohokrát narušeno. V této době se stávají prlovské paseky a celý Prlov centrem stále nově přicházejících příslušníků, kteří jen slabě nebo vůbec nebyli vyzbrojeni, hledali spolubojovníky ke společnému vystoupení proti nepříteli. Přichází mnoho nejen ruských partyzánů a zajatců, též Čechů, Jugoslávců a jiných. Z Rusů je to Alexej, Nikolaj, Gríša, Kosťa, Sáša, Timofej, Ivan, Feďko, přes příslušníky z Valašské Polanky přicházejí prostřednictvím Jaroslava Kovaříka a Františka Žáka Vasil a Petr II., dále Jugoslávci Matys, Teodor a jiní. Všichni prlovští pasekáři – Hovořákovi, Lukšovi, Turýnovi, Tomancovi, Šopovi, Ondrůškovi, Suří, Žákovi, Hromadovi, Vařákovi – nám všestranně a obětavě pomáhají.
V Prlově v domě Jana Polčáka – Vizovského je utvořeno středisko všech schůzí, zde předává Petr Buďko informace jiným skupinovým velitelům a scházejí se zde zprávy a rozkazy prostřednictvím spojek od jiných tvořících se skupin. Tady moje manželka společně s Marií Růskovou- Mlčákovou šije maskovací obleky pro partyzány z padákového hedvábí. Všechno se děje tajně ,  hlavně za noci. Všechno vyžaduje mnoho obětavosti a to hlavně v těžkých začátcích, avšak víra ve vítězství je nezdolná.
Později byli do odbojové činnosti zapojováni občané Prlova Růskovi, Hetovi, Ondráškovi, Řezníčkovi, Holbíkovi a jiní – tudíž celá obec věděla o partyzánské činnosti. Byli jsme jisti, že se můžeme na každého občana bez obav spolehnout a že nám vždy vyjdou vstříc, když je o cokoliv požádáme. Mám velmi tyto lidi a vesničku, kde jsem se narodil rád a jsem hrdý na tuto obec, která má velké zásluhy v našem boji za svobodu. Bez pomoci těchto lidí by partyzánský odboj nebyl vůbec možný.
Účast občanů, kteří chtěli pomoci partyzánskému hnutí se lavinovitě šířila i na sousední obce, Seninku a Valašskou Polanku. V důsledku zvyšujícího se počtu přicházejících partyzánů rozhoduje velení partyzánského štábu prostřednictvím Petra Buďka, aby bylo utvořeno více bojových skupin, neboť to bylo i po stránce zásobování výhodnější. Byla utvořena 11-ti členná skupina pod vedením Kostě, která operovala v oblasti Hošťálkové. Do této skupiny odcházejí oba moji první přátelé Tonda s Lojzou – netuším však, že loučení s nimi je poslední. V lednu 1945 padli oba hrdinskou smrtí, včetně 11členné skupiny u Hošťálkové v nerovném boji proti mnohonásobné německé přesile.
Dále byla posílena skupina u Fryštáku pod vedením Alexeje a pod vedením Nikolaje utvořena vícečlenná skupina na Plošťině, kde při výbuchu pancéřové pěsti zahynul velitel Nikolaj též zahynul. Jugoslávec Matýs byl pověřen vést skupinu v oblasti Zlína. Prlovskou skupinu vedl Vasil Lavriščev. Bylo nás z počátku sedm. Turýn-Jamovský , Tomáš Polčák –Vizovský, jeho bratr Antonín Polčák já a tři Rusové- Vasil, Sáša a Pavel.
Petrem Buďkem jsme pověřeni vybrat z Prlova  spolehlivé lidi a začlenit je do skupiny .Později jsou postupně vybráni: Leopold Štach, Tomáš Heto, Antonín Ondrášek, Pavel Řezníček, Jan Turýn (spodní), Jan Kratina a další Jan Kratina –Růsek a Jaroslav Kovařík z Valašské Polanky.
Později se oddíl dál rozrostl o další prlovské muže, tady je seznam všech kteří se zapojili se zbraní v ruce do odboje proti nacistům.

Pavel Řezníček   
Tomáš Tomšů   
Tomšů Jaroslav   
Turýn Jan   
Trlica Tomáš   
Kratina Jan   
Hovořák Jan   
Tomanec Tomáš   
Heto Jan   
Polčák Tomáš   
Polčák Tomáš   
Turýn Jan   
Vařák Josef   
Vařák Jaroslav       
Heto Tomáš   
Štach Leopold   
Ondrášek Antonín   
Hromada Jan   
Hnilica Jan   
Turýn Josef   
Juráň Antonín   
Polčák Tomáš   
Turýn Jan
Polčák Antonín

Společně s Matysovou skupinou provádíme začátkem listopadu u Prlova na zatáčce přepad pěti německých nákladních aut. Po krátkém boji bylo jednou auto zapáleno a čtyři další byla donucena zastavit a vzdát se . Odnášíme s sebou 36 pušek, hodně bedniček nábojů, granáty a k velké radosti nás všech i jeden československý lehký kulomet vz.24 včetně zásobníků.
 Jaká to ironie,když my s nasazením života, v začátcích  téměř s holýma rukama, získáváme zbraně od nepřátel a to zbraně naše československé. Co by tomu řekl náš hrdinný válečník Žižka pod jehož jménem bojujeme  proti rozhodnutí naší vlády, která v roce 1939 dala bez boje zbraně našemu nepříteli. Při této akci byl Němci vzat do vyšetřování 11 letý chlapec Jana Mynáře, který nás při nastupování viděl a přestože byl týrán, neprozradil nikoho, i když nás některé poznal.
Němci začínají tušit, že se v Prlově a jeho okolí něco děje. Vysílají k nám do skupin konfidenty, které však včas odhalujeme a likvidujeme. Začínají pročesávat lesy, zatahují do kruhu celé okresy, kontrolují každého podezřelého. V té době byli vzati pro podezření ze spolupráce s partyzány do vyšetřovací vazby Jiří Ondrůšek, jeho dcera Terezie a syn Antonín.
Přesto, že byli dlouhou dobu ve vězení a dobře věděli o činnosti partyzánských jednotek v Prlově, neprozradili ani slovo. Pro podezření byli odvezeni do Horního Lidče také Tomáš Tomanec s dcerou a Jiřina Turýnová, kteří rovněž nic neprozradili.
Němci byli stále dotěrnější a snažili se za každou cenu objevit partyzány, avšak bez úspěchu. Partyzáni měli velmi dobré úkryty. Za jednoho tažení Němců proti partyzánům bylo ukryto u Jana Kajše v Uble sedmnáct partyzánů, nechtějících riskovat boj proti desetinásobné přesile. Hospodář Kajš měl pod domkem podsklepení tak šikovně rozdělené, že žádnému nenapadlo, že okrasná lipka vsazená do bedničky a uschovaná na zimu ve sklepě, byla vlastně vchodem do druhé části sklepa. To byla ještě doba, kdy ne všichni partyzáni byli řádně vyzbrojeni, proto bylo rozumnější chránit životy proti vyzbrojenému nepříteli.
Přesunovali jsme se hlavně za noci, neboť nebylo možno všem lidem věřit. Nejhorším obdobím byla pro nás zima. Stopy ve sněhu nebylo možno zastřít, příchody k bunkrům prozrazovaly a Němci slídili jako psi. Velmi mnoho strádání bylo nutno přetrpět při přecházení za mrazivých nocí ve sněhu a v nepohodě, mnoho našich kamarádů v tomto období padlo.
Z Lepinské skupiny u Valašských Klobouk přicházejí k nám po přestřelce zranění Feďko a Vasil s prostřelenou rukou. Jsou převedeni do mlýna v Leskovci, kde byl též přiveden lékař z Vizovic. Po nějakém čase byli však vyzrazeni Němcům a tito mlýn u Juříčků vypálili, rodiče s dcerou ubili a spálili, lékař byl zajat, jen ranění Feďka s Vasilem se zachraňují pod clonou vody v mlýnském náhonu a druhé noci se vracejí k nám.
Do naší skupiny přicházejí N. Kulikov, ze Všeminy Oškera, ze Vsetína Mořkovský, od Slušovic Toník Cikán. Jsou zařazeni do skupiny, dostávají zbraně a zúčastňují se s námi dalších akcí. V lednu u Prlova v zatáčce, v úseku, který byl pro přepad nejvhodnější, odpoledne provádíme přepad německé automobilové kolony, který se ná nezdařil nebo´t samopalníci včas nezlikvidovali první osobní auto, kolona po výstřelech zastavila pro nás na nevhodném místě a my, nechtěje riskovat, ustoupili jsme do lesa. Při této akci byli zastřeleni dva němečtí důstojníci a jeden voják. Akce se zúčastnili i noví členové naší Prlovské skupiny-Tomáš Heto, Pavel Řezníček a Antonín Ondrášek, kteří si počínali velmi odvážně. Po akci byli zadrženi při návratu z práce v lese Jan Heto a Jan Tomaník – byli  v podezření, že spolupracovali s partyzány. Po delším vyšetřování je propustili.
Je nutno se zmínit i o takových případech v začátcích, kdy sedmnáctiletý Janek Kratinů s jedním kamarádem, přepadají, vyzbrojení tyčkou od plotu, dva maďarské důstojníky, ubytované na noc v Prlově u Holubů. Získávají jeden samopal, jednu pistoli a pušku, které nám předávají. Jaroslav Kovařík z Vlašské Polanky převádí tři slovenské důstojníky, kteří chtějí být převedeni na Slovensko, přinášejí nám dva kulomety a samopal s větším počtem nábojů.
Též Tomeš Vizovský, přestrojen za ženu, zmocňuje se jednoho samopalu německého důstojníka, ubytovaného v Prlově u Honzů. Ještě více pak překvapuje, když k nám domů přivádějí dva německé vojáky, kteří s sebou přinášejí dva kulomety s náboji. Byli to rakouští vojáci Anton a Fred, kterým jsme stále nevěřili, ale ukázali se být spolehliví až do konce války. V boji u Vizovic byli oba raněni.
Koncem ledna přichází za námi Petr Buďko a říká mně, že je nutno zajistit převod a ubytování na čtyři dny pro velitele Murzina a jeho štáb. Příští noci převádím jej i jeho sedm členů od Turýnů – Jamovských k Janu Holbíkovi do Prlova, který jim obětavě propůjčil světnici a postaral se o jejich zásobování.
Po čtyřech dnech pokračovali v cestě na Ploštinu, kam je vedl člen ploštinské skupiny. Přecházeli z Prlova směrem přes Štachovu chatu, odkud nechtějíc jít vysokým sněhem odbočili chodníkem na Pozděchov. Tato změna směru byla však pro ně v Pozděchově tragická. Procházeje kolem posledního domku Jiřího Kolaříka, byli napadeni palbou ze samopalů Němců, kteří se zde po denním pátrání po partyzánech na noc ubytovali. Grýša, pobočník Murzivův, odjišťuje granát, ve snaze hodit jej mezi Němce. Nepřátelská střela jej však zasahuje do hlavy. Gřýša padá mrtev a odjištěný granát mu vybuchuje v ruce. Murzin je těžce raněn střepinou do nohy, další tři na štěstí lehne. Kryjíce se palbou rychle se vzdalují a odnášejí s sebou raněného velitele. Je přemístěn do Seninky k Janu Řezníčkovi, kde byl léčen.
V únoru za noci seznamuje Tomáš Polčák – Vizovský Petra Buďka se starostou Prlova Janem Surým. Ponechává je v družném rozhovoru a sám odchází do místního hostince, aby přinesl cigarety. Je oblečen v bílém maskovacím šatu, prochází silnicí poblíž hostince přes most a netuší, že na mostě stojí dva Němci. Považoval je za místní občany. Až na německé zavolání „halt“ se dává na útěk a vzápětí ho provázejí výstřely ze dvou samopalů. Rychle zahýbá kolem domku, přeskakuje vysoká vrata a mizí v temné noci.
V důsledku mnoha provedených bojových akcí v oblasti Prlova nařizuje Petr Bu´dko na nějakou dobu přerušení činnosti a dává příkaz k provádění přepadů jiným skupinám, aby byla odvrácena pozornost Němců jinam. Bojové přepadové akce zahajuji skupina fryštácká, ploštinská, zlínská a jiné.
V tuto dobu k usnadnění zásobování členů partyzánských skupin jsme se domluvili s Petrem Buďkem o zajištění většího množství mouky. Došli jsme tenkrát spolu za mlynářem v Lutonině, se kterým jsme domluvili vydání 30q mouky. Příští noci jsme se pro ni vypravili, bylo nás asi sedm. V Uble naproti hostince jsme zajistili auto, řízením byl pověřen Mořkovský ze Vsetína a jeli do mlýna. Tam jsme mouku naložili a převezli na pilu Jana Mynáře v Prlově, kde byla uschována v pilinách. Odamtud si ji pak v menším množství odnášely partyzánské skupiny.
V únoru provádíme za noci přepad Němců, ubytovaných v obci Seninka. Získáváme jedenáct pušek, střelivo a dvě bedny, asi dvanáct kusů, pancéřových pěstí. Při přestřelce s německými důstojníky byl postřelen náš člen Mořkovský. Střelivo a pancéřové pěsti byly uskladněny u Jaroslava Žáka v Prlově. Asi o čtrnáct dní později zjišťujeme přes den ubytování maďarské vojenské kolony v Pozděchově. Zjistili jsme přesné rozložení vojska k nočnímu odpočinku a v noci, bylo nás osm, jsme provedli přepad této kolony v obecné škole, v místním hostinci u Pospíchala a na lesním úřadě. Přepadli jsme stráže a odzbrojili důstojníky i všechny vojáky v počtu asi kolem 120. Jeden voják, který se pokusil o odpor, byl v lesním úřadě zastřelen. Získali jsme přes 100 pušek, samopalů, střelivo, granáty a pistole. Zbraně byly naloženy na dva vozy a převezeny k našim. Akce měla velký vliv na dozbrojení skupin, které ještě nebyly plně ozbrojeny.
Začátkem dubna provádíme přepadovou akci u Bratřejova v místě zvaném „Špéra“. Akce se zúčastňují Vasil, Tomeš, Sáša, Pavel, Turýn, Oškera, Tomáš Heto, Leopold Štach, Antonín Ondrášek a jiní, bylo nás kolem dvaceti. Čekáme německou kolonu a když přijíždí dvě osobní auta, dává Vasil rozkaz k palbě. Auta jsou palbou zastavena, jedno zapáleno, dva vyšší důstojníci zastřeleni, dva další jsou zajati. Získány jsou dvě vojenské pušky, samopal, náboje a čtyři pistole. Netušili jsme tenkrát, jaký vztah bude mít tato akce k Prlovské tragédii 23. dubna 1945.
V půli dubna dostáváme rozkaz k přesunu a soustředění do prostoru zvaného Trubiska. Zde se scházejí partyzáni jiných skupin, Lipenska, Fryštácky, 19.dubna přichází též část skupiny z Ploštiny. Ti ještě netuší, že byla Ploština vypálena. Konfidenti Machů a Baťa přivedli na ploštinské paseky německé jagdkommando a to vypálilo celou osadu a 27 lidí při tom brutálně povraždili.
Po dvacátém dubnu přecházíme z Trubisek lesy směrem k Loučce u Vizovic. V lese nad Pozděchovem narážíme na 14 člennou německou skupinu, kterou palbou samopalníků a dvou kulometů likvidujeme. Přišli jsme do vizovských lesů na kopec, zvaný Barák. Zde společně u Loučky obkličujeme německou vojenskou kolonu jedenácti koňských povozů, vezoucích střelivo k frontě. Po krátkém boji je kolona v našich rukách, je zajato 12 Němců, 7 je zastřeleno. Získáváme tisíce nábojů do pušek a samopalů, mnoho ručních granátů, přes třicet pušek, dva kulomety, 6 samopalů a mnoho potravin v konzervách.
19.dubna byl u Pozděchova zastřelen Němci v době, kdy postupovali na Ploštinu, Josef Vařák z Prlova, který vezl léky z Vizovic své nemocné matce. Od 20.dubna až do 3.května jsme stále v bojové pohotovosti. Očekáváme postup fronty, držíme úsek předpokládaného ústupu německých vojsk od Bratřejova až po Zádveřice v délce asi pěti kilometrů. Přichází též zlínská Matýsova skupina, celkem je nás kolem 150 dobře vyzbrojených partyzánů. Velitelem celého oddílu je pověřen velitel prlovské skupiny Vasil, politickým komisařem Nikolaj Kulikov.
23. dubna k večeru přinášejí spojky zprávy, že Němci vypalují Prlov. Nechce se nám tomu věřit, neboť co by tam dělali, když tam partyzáni nejsou? Přesto mně to nedá. Žádám velitele o povolení k opuštění oddílu, abych zjistil, co se v Prlově děje a po půlnoci odcházím s německým lehkým kulometem přes Ublo do Prlova.
Přicházeje k ránu od Hovořáků k Prlovu, již zdálky vidím ještě doutnající trosky Lukšové a Turýnové usedlosti. Došel jsem až k usedlosti Turýnů – Jamovských, kde za mnou přišel Tomáš  Tomanec a se slzami v očích ukazuje na kouřící se hromadu, kde s hrůzou vidím ohořelá těla lidí.
Poznávám zohavená těla Turýnových, Bohuslava Žáka, Marie Růskové a jiných. To, co jsem 24. Dubna1945 viděl, mně do smrti nevymizí z paměti. Byl to strašný obraz, nebylo možno dýchat, nebylo možno plakat, jen strašná nenávist k vrahům svírala nitro. Tito nacističtí  hunové, bestie v lidské podobě, jak až hluboce klesli v hnusném sadizmu, že člověka ubíjejí takovým způsobem.
Tomáš Tomanec mně ještě informuje o dalších masakrech a vypálení domů a to ještě nevíme, že tři naší členové partyzánské skupiny Tomáš Heto, Leopold Šta a Antonín Ondrášek jsou zvěrsky ubiti a pověšeni u Bratřejova. Vracím se zpět ke svému oddílu u Vizovic a informuji o všem velitele Vasila. Byl hluboce dojat.
Doba od 25. Dubna do 3.května je ve znamení příprav k poslednímu boji a navázání styku se Sovětskou armádou. Přicházejí další příslušníci partyzánských skupin. Z Vizovic přichází též major. Knoll a nadporučík Mikuláštík, kteří jsou pověřeni obranou jednoho úseku.
3.května 1945 ráno za nepříznivého,mlhavého počasí započal urputný boj. Německá armáda, ustupující před sovětskou, snaží se za každou cenu prorazit úsek obsazený partyzány. Na náš úsek útočí jednotka v síle kolem 150 vojáků. Marný je úmysl a záměr Němců o proražení. V odpoledních hodinách je boj rozhodnut. Na polích a v lese zůstávají desítky postřílených německých vojáků, avšak žeň smrti zasáhla i naši stranu. Máme sedm padlých, jedenáct raněných. Mezi padlými je i  náš velitel oddílu a náš velitel Prlovské skupiny Vasil Lavriščev.
Po půlnoci se setkáváme s prvními sovětskými vojáky, kteří nám po těžkých bojích přinesli svobodu. Radost je veliká. Ani to srdečné objetí nedovede vyjádřit to štěstí, že jsme konečně zvítězili a svoboda je tady.
4. května ráno vcházíme zároveň se sovětskou armádou do Vizovic. V poledne ještě se utkáváme s posledními zbytky německé armády na Chrámečném. Skupina asi třiceti německých vojáků je po útoku partyzánů nucena ustoupit a prchá k lesům, kde ji zajímá sovětská armáda.

Tady skončil boj našich partyzánských skupin, tady dozněly poslední výstřely pušek a automatů a nadešla doba míru a tvořivé práce. Miliony padlých a raněných, miliony Němci povražděných a upálených, zabitých v plynových komorách, to je strašná bilance této války, kterou rozpoutalo Německo. Tak jsme poznali Němce, kteří se dopustili těch nejhroznějších zločinů, kteří zašlapali i ten nejzákladnější vztah člověka k člověku a jednali s lidmi hůž než se zvířaty. Ať věčná hanba lpí na jméně fašismu a nacismu za tyto hrozné zločiny, kterých se dopustili. Je na nás, abychom své mladší generaci stále připomínali onu dobu a nedopustili, aby se něco podobného opakovalo.

Položme si teď otázku, proč došlo k oné tragédii v Prlově 23. Dubna 1945, co bezprostředně vedlo k této persekuci, kdo zavinil tento hrozný zločin? Posuďte sami. Píši skutečnost tak , jak se udála.

Partyzánská činnost musela být do důsledků utajována. Začátky partyzánského boje byly pro nás velmi těžké, tvořící se skupiny neměly zbraně ani úkryty, jídlo bylo nutno získávat jen přes lidi naprosto spolehlivé. Přicházející noví členové byli velmi důkladně prověřováni, aniž o tom věděli. Teprve skutečně spolehliví byli začleňováni do skupin. Bylo i mnoho takových, kteří si mysleli, že partyzánská činnost je něco velmi jednoduchého, že se budou potloukat po lesích a pasekářích, nechávat se obdivovat, že jsou partyzáni, ač k tomu měli hodně daleko. Ti při prvních výstřelech utekli raději domů a přišli až v hodině dvanácté. Byli i takoví, kteří Němcům ze strachu neublížili a raději někde v klidu přečkali týdny a měsíce, říkajíc si, však to nějak dopadne. Partyzánská činnost vyžadovala skutečně obětavých lidí, ktří se nezalekli sebevětší oběti. Proto jim bylo Petrem Buďkem a skupinovými veliteli stále připomínáno, že v případě obklíčení nebo konečného boje s Němci se nesmí žádný partyzán nechat živý zajmout. Každý si musel ponechat alespoň jeden náboj, aby v případě nutnosti mohl sám ukončit svůj život. To byla slova obsažená v partyzánské přísaze, kdy zvednutím ruky se zbraní přísahal každý člen, že se tak stane. Mnoho, velmi mnoho našich kamarádů splnilo tuto přísahu do písmene. Jestli by však přísahu zradil, měl bát zase rukou partyzánskou souzen. Našli se však i takoví, kteří zradili a náš případ s tím souvisí.
Na začátku dubna byla provedena přepadová akce u Bratřejova. Dva vysocí maďarští důstojníci byli zastřeleni a dva zajati. Při odchodu z místa jsem žádal velitele Vasila, aby byli zastřeleni i tito dva zajatci. Vasil to odmítl s odůvodněním, že oni již ví, že válka končí a že si přejí jít s námi. Podotýkám k tomu, že jeden Maďar mluvil perfektně slovensky, proto mu Vasil všechno rozuměl. Jelikož měl velmi dobrou výřečnost i snahu, aby se mezi námi zdržel, ovlivnil cestou Vasila tak dalece, že když jsme přišli k Janu Turýnovi-Jamovskému a já jsem žádal znovu o likvidaci obou, odbyl hrubě mně s rukou na zbrani, což jsem dříve nikdy neviděl a řekl, že je velitelem a já mu do toho nemám co mluvit. Nepomohlo, ani když jsem mu zdůvodnil, že jsou to přátelé těch zastřelených a že musí mít smrtelnou nenávist vůči nám.
Byli jsme s Vasilem velmi dobří přátelé, ale v tomto případě jsem jeho rozhodnutí nemohl pochopit. Jak strašně se v nich Vasil zmýlil. Maďaři byli ponecháni ve skupině a já měl stále i s ostatními našimi členy dojem, že přechováváme ve skupině jedovaté hady, kteří čekají jen na vhodný okamžik. Při této akci byl s námi též Oškera od Všeminy. Byl k nám doporučen fryštáckou skupinou. Měl pistoli a u nás byl vyzbrojen puškou a náboji. Byl několikrát u nás ve vesnici, u Růsků, Řezníčků a nejvíce docházel k Ondráškům – Piskačům. Po odchodu od Turýnů odešel zdánlivě ke svým rodičům, kteří byli Němci vzati do vazby, ale byla na něj nastražena léčka a Němci ho chytili a odvedli do Vizovic do zámku. Projevil se v rozhodném okamžiku jako zbabělec a že skutečně zbabělcem byl, utvrzuje mně ta okolnost, že když byl 23. Dubna 1945 Němci dovezen do Prlova a donucen ukazovat lidi, u kterých se zdržoval, ukázal i na Anežku Ondráškovou , za kterou chodil. Že se s ním Němci nemazlili, jsem si plně jist, neboť vyzradil všechno, co věděl a Němci měli jeho zásluhou zjištěno, že se partyzánský oddíl zdržuje v Prlově. Jsem si jist, že do této doby Němci nemohli o Prlovu nic vědět, neboť již v prosinci a lednu vyslaní konfidenti partyzánů byli včas odhaleni a zastřeleni. Podle výslechu posledního konfidenta Němci přesná místa pobytu partyzánů neznali.
Na přesná místa je  mohli dovést jedině zbabělci a zrádci. Asi po deseti dnech chození se skupinou utekli v noci od Hovořáků Vasilovi Maďaři, kteří byli v Prlově u obou Turýnů, poznali Oškeru. Při perzekuci Prlova Maďaři poznávají ze skupiny Štacha, Ondráška, Heta a Oškera ukazuje další.
 
 Od té doby uplynulo tolik času, ale jizvy na srdci stále nezahojeny , bolest v duši je stále stejná, jen pomyšlení na to, že svět je o něco lepší a že již nedopustí hrůzy války mně dodává naději.

   ZDROJ: OÚ PRLOV
               

 
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Zemřel D.B. MURZIN
« Odpověď #1 kdy: Únor 16, 2012, 09:48:32 »
Zemřel legendární sovětský partyzánský velitel působící na našem územ mjr.RA.D.B MURZIN. Ať se o něm říká co chce, udělal pro tuhle republiku víc než leckterý našinec. Jsem nestraník, ale zaslouží si alespoň vzpomínku. Když jsem s ním před pěti lety u nás v PRLOVĚ mluvil, byl ještě v kondici a vyprávěl více či méně pravdivé historky z bojů. Ať odpočívá v pokoji.
DANDY D.G

zelezny kriz

  • Wehrmacht
    Oberstleutenant - podplukovník
  • Příspěvků: 1443
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #2 kdy: Únor 17, 2012, 10:28:39 »
Ale je třeba se podívat i jiným úhlem pohledu.., je třeba rozlišit who is who.. Také byli "partyzáni" , kterým se spíše říkalo loupeživé bandy, kteří loupili, kradli, znásilnovali  bez jakéhokoliv ohledu na civilní obyvatelstvo ...O těch se moc nemluví, ale existovali.. Partyzáni, kteří vznikali  kolem dubna 1945 jsou mě osobně krajně podezřelí..A těžko akceptuji přepadávání ze zálohy, hlavně když přepadení  byli zranění vojáci na cestě do týlu, popřípadě do lazaretů. Tím nechci nijak snižovat hrdinství lidí , kteří chtěli přispět k osvobození, ale je nutno poukázat i na tuto stránku partyzánského boje..

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #3 kdy: Únor 18, 2012, 01:36:15 »
Souhlasím i ve válce by měla platit určitá pravidla a  na každé straně se najde někdo, nerespektující tyto zásady.
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #4 kdy: Únor 23, 2012, 03:36:26 »
Ještě jsem zapoměl na komickou historku, která se skutečně odehrála a patří k Tomáši Polčákovi, ale ne přímo Šebíkovi, ale jeho švagrovi Vizovskému. Jednou se převlekl do ženských šatů a zavěšen do sovětského partyzána vyrazili do vesnice, ve které v té době bydleli němečtí vojáci a důstojníci patřící ke koňskému lazaretu. Jeden důstojník bydlel v chaloupce uprostřed vesnice a v té chvíli, kdy kolem šli partyzáni jako stará babička a mladý vnuk. Rozděloval futro pro koně asi 300 metrů od jeho domku. Pořád se úkosem na tu dvojici díval a bylo mu na nich něco podezřelého a když viděl, že zabočili do domku kde bydlel, vyrazil za nimi se slovy, které kolemstojící obyvatelé Prlova pomáhající při tomto rozdělování slyšeli -  " To nein panenka" pronesl důstojník a pospíchal ke svému bytu. Tam již Tomeš prohledával skříně a na jedné našel MP-40 se dvěma zásobníky, Rus zatím dával pozor ve vchodových dveřích a když zahlédl důstojníka spěchajícího jejich směrem a majícího ruku na pouzdře s pistolí, věděl která uhodila a začal střílet po příchozím. Ten začal křičet "Banditen, Banditen......Alarm" a s okolních chalup začali přibíhat vojáci ozbrojení většinou puškami M- 98k a začala přestřelka. Jediná úniková cesta pro oba "srandisty" vedla do prudkého kopce. Museli se jí vydat, kryje se palbou s automatu a pistole, které si před tím vyměnili, neboť v ženských šatech se tehdy špatně běhalo a měl na sobě ještě těžký, teplý šátek-vlňák, který při jednom prudkém pohybu Tomšovi spadl. To bylo jejich štěstí. Němci si mysleli, že vlňák na zemi je raňený partyzán a stříleli do něj, zatímco se sovětský partyzán a Tomeš Polčák-Vizovský dostali do lesa a tím pádem do bezpečí. Jaké bylo překvapení Němců, když se přískoky dostali k rozstřílenému "partyzánovi" a  ejhle on to je jen starý šátek- vlňák. Ten den bylo v Prlově velice zle. Můj děda vyprávěl, že jiný důstojník , který u nich tehdy bydlel přišel domů, tak celou dobu opakoval, že tady všechny postřílí a byly velmi rozčilený. Děda měl za sebou nucené nasazení, takže dobře rozuměl, říkal mi, že měl opravdový strach jen dvakrát  v životě a to tehdy, když přišel ten rozčilený důstojník domů a potom o několi týdnů později, když vypalovali Prlov. Měl totiž od maďarských vojáků za pár korun krátkou karabinu a ta byla schována v kanále u cesty, kdyby na ni přišli, tak ..............?! 
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #5 kdy: Březen 19, 2012, 02:32:16 »
Akce v Prlově na zatáčce

 V archivních dokumentech bylo i několik stran vzpomínek partyzánů na bojové akce a na partyzánský život jako takový.  Bylo tam popsáno několik akcí  v Prlově a okolí, asi největší bojovou akcí v katastru obce Prlova byl přepad německé automobilové kolony, při cestě ze Vsetína do Vizovic přes Valašskou Polanku. Tento zápis byl pořízen 17.6.1946, to znamená, že se jedná nejspíš o pokus napsat paměti, nebo shrnout odbojovou činnost jedince nebo skupiny lidí po II. světové válce. Jak již jsem popisoval v minulých článcích, bylo v Prlově 27 bojovníků odbojové skupiny J.Žižky, kteří jsou v archivech. Tedy na malou obec s 690 obyvateli celkem dost a to nemluvím o podporovatelích a pomocnících. Mezi ně se dá zařadit celá vesnice, protože za celé trvání tohoto světového konfliktu nevzešlo ani jedno udání ze strany prlovských občanů za protiněmeckou činnost někoho místního. Vždy šlo o hlášení starosty a ten měl souhlas partyzánů, neboť by bylo krajně nezodpovědné neplnit příkazy Němců a upozorňovat na sebe, respektive na obec pozornost. Tato taktika  se uplatňovala  následovně. Přišel si menší oddíl například sedmi partyzánů pro prase k nějakému domkáři. Dali mu potvrzení s tím, že mu bude zabavené prase zaplaceno po osvobození , ale existují i případy, kdy zaplatili hotově, ale to bylo v menší míře. Potom partyzáni i s masem, které zabili na místě a zpracovali u dotyčného domkáře, vyrazili ke starostovi a řekli mu aby to šel nahlásit i s tím majitelem prasete, že k nim přišli partyzáni a násilím si vzali prase. Hlášení se podávala na četnické stanici ve Vizovicích nebo u německé posádky ve Val.Polance nebo Horním Lidči, kde sídlilo i Gestapo. Následovalo vyšetřování přímo v obci a následné zatýkání vytypovaných občanů. Pokud jim však nic nedokázali, po drastickém bití většinou zajaté propustili. Několikrát se stalo, že zajistili partyzána, který se shodou okolností zdržoval doma, ale až do vypálení obce nikomu nic nedokázali a nikoho v okolí nezabili. To jsem ale odbočil od příběhu, který chci převyprávět. Jedná se o přepad automobilové kolony neznámé německé jednotky, mířící od Valašské Polanky do Vizovic.
Není známo přesné datum této akce, jen lze odvodit, že to bylo někdy na konci roku 1944 nebo začátkem posledního roku války, protože byl sníh a několik dnů před plánovaným přepadem, hledali partyzáni ztracený diskový zásobník do PPŠ-41, který kdyby našli Němci, měli by důkaz o přítomnosti partyzánů v této oblasti. Tato příhoda je zmíněna i v knize Romana Cílka Den kdy udeřilo zlo, která celou historii odboje v této oblasti Prlova a okolí včetně vypálení, detailně popisuje.
Přepad měl být uskutečněn po setmění, mezi pátou a šestou hodinou, kdy měla projíždět zmíněná německá vojenská kolona. Rozvědka pracovala dobře, přijeli na čas.Akce se účastnilo kolem dvaceti mužů s Prlovské skupiny. Dle domluvy a rozkazů měl kulometčík Tomáš Polčák-Vizovský zlikvidovat první automobil a znehybnit jej a současně měl být zneškodněn i poslední náklaďák. Začala střelba na rozdíl od minulé akce se daří první auto zneškodnit. Jedná se o KWH, jenž začíná hořet. Vozy se zastavují a seskakují z nich vojáci, kteří ihned zalehávají a opětují palbu. V koloně je celkem pět nákladních vozidel a dvě osobní z nichž jedno bylo výše zmíněné KWH a druhé bylo obyčejné osobní auto, jaké používalo Gestapo. Partyzáni, kteří měli výhodnou pozici v prudkém svahu nad silnicí a měli kolonu jako na dlani za patnáct minut boje donutili protivníky vzdát se. Traduje se, že jeden náklaďák byl zničen pancéřovou pěstí, ale v tomto dokumentu se tato verze nenachází. Pancéřové pěsti ovšem vezla tato kolona a odbojáři se jich zmocnili a ukryli v Prlově v čísle 98. Při přestřelce nebyl nikdo zabit. Došlo ke zranění tří německých vojáků, příslušníků SS neznámého oddílu, ale pravděpodobně to byli příslušníci ZbV.31 z Vizovic, kteří v této oblasti nejčastěji zasahovali. U partyzánů došlo k jednomu průstřelu paže, ale autor textu z něhož čerpám neuvádí jméno. Němců bylo na takovou kolonu poměrně málo a to kolem čtyřiceti, protože se podařilo ukořistit 36 pušek a samopalů a neznámý počet pistolí. Samozřejmě , že nechyběla ani spousta munice, kterou zřejmě tato transportní autokolona převážela, včetně již zmiňovaných pancéřových pěstí.
Partyzánská skupina z Prlova byla ozbrojena většinou kořistními německými puškami,samopaly a lehkými kulomety a to K-98,MP-40, MG-34 a 42 a také čs.l.kulomet ZB-24, měli také maďarské krátké karabiny 43 M, která používala standartní německou armádní munici.
Tak to je další malý střípek  odbojových příhod z Valašska, kterých je jistě daleko více, ale upadají v zapomnění ,čemuž se snažím zabránit spolu s lizinem, který začal na fóru také přispívat.
DANDY D.G

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #6 kdy: Březen 19, 2012, 04:22:19 »
Děláte to dobře, chlapci! :)
Sláma

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #7 kdy: Březen 19, 2012, 04:33:00 »
Dík. Bylo by velmi zajímavé, kdyby každý kdo zná podrobnosti o průběhu války na našem území,ten svůj "kousek" popsal a přiblížil nám jak to vypadalo v období WW 2 od Aše až po Čiernu nad Tisou. 
DANDY D.G

lizin

  • Wehrmacht
    Gefreiter - svobodník
  • Příspěvků: 20
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #8 kdy: Březen 19, 2012, 08:26:12 »
Dandy-super článek,jen tak dál

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #9 kdy: Březen 28, 2012, 10:06:44 »
Vzpomínky Jana Polčáka mého dědy


Teď vám přiblížím pohled na válku a na vypálení obce Prlova z pohledu mého dědy, který již nežije, ale velmi často mi i s babičkou, vyprávěli o tom sychravém dubnovém dni a já si tyto vzpomínky nechci nechat pro sebe. Již jsem vám předložil stránky z archivů psané těsně po válce, nyní chci spojit dědovy zápisky doplněné o mé vzpomínky na jeho vyprávění…..
Začnu stručným představením svého dědy. Jmenoval se Jan Polčák a narodil se v roce 1918. Žil obyčejným životem valašského kluka, syna malorolníka, maminka mu zemřela, když mu bylo dvanáct.V době mobilizace byl přidělen na Slovensko do Spišské Nové Vsi – 17. divize, následně demobilizován. Byl dělníkem u Baťi, následně nuceně nasazen do Německa kde byl do roku 1943. Už v té době se rodil vzdor v českých dělnících a ti viděli, že Německo není ten ideál nové Evropy, který hlásali hitlerovci navenek. V Německu se sbližuje s Antonínem Juráňem, který ale v Německu zůstává, až do roku 1944 kdy prchá po náletu na blíže nespecifikované město. Děda mi vyprávěl, že měl štěstí, protože se seznámil ze starým Němcem, který dělal strážného nebo vrátného na ubytovnách a ten kšeftoval s botami a vším možným i nemožným, no a děda když mu řekl, že dělal u Baťi a ten dotyčný zrovna někomu sháněl kvalitní boty, pustil ho na propustku. Děda nelenil a s mojí babičkou si pořídili mého strýce a zanedlouho byl z Reichu doma.
Tak to na úvod, teď přeskočme až k podzimu 1944, kdy se již zmíněný Antonín Juráň objevil v Prlově spolu s dědovým mladším bratrem Karlem, když nezávisle na sobě utekli s Německa, strýc Karel dokonce s jednoho menšího koncentračního tábora, název bohužel neznám, jen mohu potvrdit, že měl vytetované číslo na ruce a jako děti jsme hltali příběhy jak vlezli záchodem – latrínou do kanalizace a utíkali a utíkali. No abych neodbočoval. Strýc se schovával u příbuzné v prostorné peci na chleba a když se peklo tak na půdě jejich chaloupky. Antonín Juráň se přidal k rostoucímu partyzánskému oddílu Jana Žižky z Trocnova, bratr pana Juráňe zemřel teprve v loňském roce a často jsem ho navštěvoval při sestavování jeho pamětí a tak o činnosti Antonína vím i z jiného zdroje.
Celá vesnice věděla o návštěvách skupinek ozbrojených mužů a utvořila se místní „zpravodajská“ síť, která při objevení se někoho cizího, podezřelého nebo jinak nápadného člověka podala zprávu k Polčákům, jmenovcům  dědy z Prlova, kde bylo styčné místo pro předávání zpráv o těchto německých špiclech, kteří se opravdu tu a tam objevili. Při podání zprávy se u Polčáků hned seběhlo „komando“ chlapů-partyzánů, kteří byli v obci- povídá se, že signálem bylo cinkání na hrnec předem smluveným signálem z místa, ze kterého se rozléhal zvuk po celé obci. Takže většinou se ti cizí lidé ptali po partyzánech, jak by se k nim mohli dostat. Od kteréhokoli občana dostali tutéž odpověď, že nikoho neznají, nic neví, ale že na v té a té chalupě bydlí ten a ten pán a tam, že se možná dozví víc. No a tam už čekala prověřovací komise, dotyčného vyslechli a když měl věrohodné doporučení vzali jej k prohlídce a na zkušební dobu do oddílu.  Tak se prlovský, ale i ostatní oddíly rozrůstaly a pokračovala partyzánská válka na jihovýchodní Moravě, od Čeladné až po Kroměříž.
Děda se do bojové činnosti nezapojil. Vysvětlila mi to hlavně babička, která jej požádala ať to nedělá i když si děda opatřil zbraň a do oddílu vstoupit chtěl. Získal maďarskou karabinu M 43 a to kuriózním způsobem. Přes naši vesnici často projížděly kolony nejrůznějších vojenských oddílů a hlavně Maďaři jevili značnou únavu z bojů a hleděli se postarat, aby se poohlédli po něčem na přilepšenou k chudé vojenské stravě konce války. Vyměňovali zbraně a náboje za potraviny, alkohol, civil a samozřejmě za peníze. U mého dědy tomu bylo jinak. Jednou v podvečer v lednu pětačtyřicátého roku projížděla koňmo další maďarská kolona Prlovem a zastavila se u hostince vedle něhož se nacházela též trafika. Vojáci si kupovali jak v hospodě tak i v trafice to co potřebovali a někteří si pušky zabodli pažbami do ztvrdlého sněhu před trafikou. Postupně se vytráceli a zbraně si brali s sebou až na posledního opozdilce, který se v trafice zdržel. Děda se potloukal kolem z rukama v kapsách a jako by na někoho čekal přecházel před trafikou sem a tam a míjel poslední zbraň trčící ze sněhu. Mezitím ta kolona pokračovala dál, ale ten maďarský voják stále nevycházel, děda do té karabiny kopnul a ta zmizela ve sněhovém příkrovu , jen krátká přímka po ní zbyla ve sněhu, ale ta už v nastávajícím šeru nebyla vidět. Děda poodešel kousek dál k hostinci a čekal co se bude dít. Dotyčný Maďar vyšel z trafiky a všimnul si, že kolona už je na obzoru asi čtyři sta metrů od něj. Zbraň nezbraň rozběhl se za svými kumpány a pušku tam nechal. Možná se domníval, že mu ji kolegové vzali na vozy a tak se dál o svůj kvér nezajímal.Děda ještě chvíli počkal na hustější tmu a potom tu karabinu vytáhl ze sněhu a odnesl ji domů, kde ji uschoval v kanále v příkopu vedle cesty. Tak získal zbraň, ze které vystřelil až když se po válce oslavovalo střelbou do vzduchu. Ale vraťme se k osudnému dubnovému dni roku 1945.
Babička již byla v pokročilém stádiu těhotenství a každým dnem s dědečkem očekávali narození vytouženého dítěte. Děda vstal oblékal se chystaje se poklidit domácí zvířata a německé koně ustájené u nich doma spolu s ubytovaným důstojníkem wehrmachtu. Byla to zvěrolékařská jednotka koňského lazaretu a ty koně byly značně zubožené a za dobu pobytu tohoto lazaretu v Prlově a Pozděchově zakopali místní chlapi co já vím na 150  zdechlin.
Takže děda se chystá poklidit zvířata a vycházeje na zápraží spatří o dům dál u pekaře Černého německé vojáky, jak tahají pytle s moukou ze skladu malého pekařského závodu a souseda vedou s rukama nad hlavou směrem k němu, tu se ozvala dlouhá dávka z kulometu a nezvaný host mých prarodičů, důstojník wehrmachtu vyběhl na zápraží s pistolí v ruce. Děda mi popisoval, že byl velmi rozrušený, stejně jako když jinému oficírovi v dědině ukradli samopal a tak bylo vidět, že o této akci tito němečtí vojáci nevěděli, ale potom prý dostali posty u jednotlivých domů jako stráže.
Pekaře Černého dovedli k dědovi a donutili je oba lehnout si na zem a přivedli ještě souseda Hromadu a společně je prohledávali. Důstojník dlící u nás se přimluvil za babičku, ale ta již počínala rodit, takže se rychle šlo pro porodní bábu. Děda se ptal jestli smí zůstat doma s ní, ale jmenoval se Polčák a ty měli na zvláštním seznamu spolu s rodinami Růskových, Ondrášků, Tomšů, Juřáňů a dalších, takže schytal pár ran pažbou do zad a spolu s dalšími je vedli k hostinci Antonína Ondráška. Ukradli nám peníze, doklady, baterie v té době velmi cenné a nedostatkové a nějaké uzeniny a šatstvo. Babička mi vyprávěla, že měla největší strach, že najdou strýce Karla u příbuzných ve výše zmíněné peci, ale naštěstí s pomocí jednoho rakouského vojáka wehrmachtu, který byl příslušníkem toho oddílu koňského lazaretu se podařilo strýce zachránit, alespoň se to v naší rodině traduje, že strýci pomohl rakouský voják.
Prlovští chlapi již byli před hostincem, zatím jen z dolního konce obce. Jeden po druhém se podrobili další prohlídce zdali u sebe nemají zbraň. Když se všichni shromáždili v hostinského výčepu i ve vedlejším sále, udělali němci psychologické triky aby vystrašili přítomné a dostali z nich potřebné informace. Doprostřed místnosti postavili na stůl kulomet a dlouho si pohrávali s nábojovým pásem a přidávali bedýnky s municí, z vyprávění vím, že si dávali opravdu na čas a přítomní důstojníci již dávali pokyny jak se mají postavit. Byli rozestaveni kolem obvodové zdi místnosti jeden vedle druhého čelem ke zdi, ruce museli mít na hýždích. Německé rozkazy tlumočil místní obchodník Karel Kameník, který jako jediný uměl dobře německy. Děda taky mluvil slušně, ale Kameník byl pro Němce důvěryhodná osoba, protože často hostil vsetínské , zlínské i hornolidečské gestapáky ve svém obchodě. Říkalo se o něm, že byl kolaborant a udavač což se ovšem po válce nepotvrdilo, byl prostě obětí doby a svého povolání. Místní z něj měli ale velký strach strach.
Když byli rozřazeni kolem zdí čekali asi půl hodiny, než se začala dít další chmurná kapitola tohoto dramatu.
Do místnosti vchází trojice, při jejímž spatření se většině přítomných podlomily nohy a krve by se v nich nedořezal. Děda stál hned vedle bratrů Juráňových Jana a Antonína a kupodivu mladší Antonín špitl směrem k bratrovi „To je konec“. Do místnosti vstoupil obklopený po zuby ozbrojenou eskortou, bývalý partyzán Prlovského oddílu Alois Oškera ze Všeminských pasek, jednadvacetiletý mladík /knihy uváděly věk 16 nebo 19 let, mám k dispozici fotokopii jeho úmrtního listu a byl ročník 1924/, za Oškerou jdou dva maďarští důstojníci, kteří před deseti dny utekli ze zajetí ve kterém byli u partyzánů v Prlově na pasekách a označili Gestapu Prlov jako středisko místního odboje, sálala z nich touha po pomstě za zabité kamarády, kteří se stali obětí přepadu partyzánů z Prlova mezi Pozděchovem a Bratřejovem . Partyzáni je nejprve chtěli zastřelit, ale kpt.Buďko to odmítl s tím, že je konec války ….viz vzpomínky partyzána. Tato trojice počala na pokyn velících důstojníků, třídit zadržené.
Šli pomalu kolem zdi a ukazovali známé tváře. Oškera ukazoval také, ale mnoho lidí včetně aktivních partyzánů záměrně vynechal – potvrdil to po válce Jan Ondrášek, kterého rodinu skoro celou označil, ale jeho i když spolu bojovali nechal být. Bylo na něm vidět, že byl podroben mučení, oblečen byl  v německé uniformě bez distinkcí. Maďaři se počali mstít na třech konkrétních lidech- aktivních partyzánech, kteří se účastnili zmíněné přestřelky u Bratřejova. Byl to již zmíněný dědův kamarád Antonín Juráň a bratranci Tomáš Heto s Antonínem Ondráškem. Maďarští důstojníci je poznali a od té chvíle si museli ti tři prožít peklo na zemi. Stejně jako Marie Růsková, která byla přivedena provokatéry z jedotky Josef a tak celkově devatenáct lidí bylo odvedeno do výslechové místnosti, kterou si provizorně zřídili z telefonní hovorny. Tam vybrané bili a vyslýchali poté ostatní včetně dědy, kterého vyslýchali ještě před příchodem Oškery a Maďarů. Ptali se jej co ví o partyzánech a jestli nezná nějaké Rusy a podobně, vždy v jeho vyprávění se mu v této sekvenci začaly kutálet slzy po tvářích, při vzpomínce na ty chvíle, kdy si Němci pohrávali s prlovskými občany například tím, že jeden z důstojníků česky pronesl. „Budu počítat do tří a pokud někdo nepromluví zastřelíme vás“ do toho natáhl voják stojící u kulometu svoji zbraň. Prlovská kronika se o tomto „cvaknutí“ zbraně zmiňuje v tom smyslu, že všichni cítili, že je zle, ale nepromluvil nikdo. Pro toto si vážím svých předků z mé rodné obce nejvíce, že nepromluvili i když věděli hodně. Věděli, kde jsou potraviny, věděli kde jsou zbraně, věděli u koho jsou ruští partyzáni i v okolních obcích, ale neřekl nikdo nic. Ti prostí lidé věděli, že by to znamenalo možná další Lidice, Ploštinu, Ležáky, Český Malín……………
Dědu potom odvedli do vedlejší vsi do staré školy, kde se uskutečnila krátká přednáška o tom, že pokud na katastru Prlova padne jeden jediný výstřel přijedou znovu a vymažou Prlov z mapy.
To jsou pravdivé vzpomínky na vyprávění mého dědy. Kterému se toho dne narodil prvorozený syn Jan. Jeho příběh dopadl dobře, ale pro 21 dalších občanů Prlova se tento den stal osudným.
16 lidí nahnáno zaživa do hořících domů, jen několik z nich bylo zastřeleno a potom spáleno. Tři partyzáni pověšeni u Bratřejova /Heto, Juráň, Ondrášek/, Jiří Turýn nucený odvést ukradený dobytek zastřelen ve Vizovicích. Růžena Šopová zabita na Vařákových Pasekách jen pro to že byla z Prlova. V Prlově zahynul ještě Oldřich Kovář z Bratřejova, který se stal obětí provokace Einhalt Josef. Rodina z Vařákových pasek se po válce usadila v Prlově a proto se objevuje ještě 23 oběť Karel Vařák také zahynuvší na Vařákových pasekách 3.května.
DANDY D.G

grunt frantisek

  • Wehrmacht
    Schütze - vojín
  • Příspěvků: 5
  • zatím pouze študuju, stránky jsou velice dobré .
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #10 kdy: Březen 29, 2012, 09:30:34 »
Souhlasím i ve válce by měla platit určitá pravidla a  na každé straně se najde někdo, nerespektující tyto zásady.
Válka nemá žádná pravidla a nikdy je neměla

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 238
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vzpomínky partyzána
« Odpověď #11 kdy: Březen 29, 2012, 11:53:53 »
Nesouhlasím, těch pravidel bylo od dob Karla Velikého, který slíbil Baskům svobodu a potom plenil jejich vesnice až po Ženevské konvence se pokoušely zavést pravidla, ale ne vždy se jimi bojující strany řídily, tedy spíše neřídily. Tak jsem to myslel a ne že válka má nějaká pravidla jako fotbal nebo hokej a že se musí dodržovat. Každá armáda měla své desatero co má nebo nemá dodržovat, takže těch doporučení jak se chovat ve válečném stavu je spousta, ale výklad je na každém veliteli, jenž zodpovídá za svoji jednotku. - Můj názor, nikomu neberu ten jeho :D
DANDY D.G