Fw 190
V roce 1937 k Luftwaffe přicházet první stroje Bf 109. Už v té době se zrodila myšlenka vytvořit nový stíhací letoun, který by v budoucnu nahradil právě tento stroj. Tento nápad byl okamžitě zamítnut. V té době si velení Luftwaffe nedokázalo představit stroj, který by dokázal nahradit Messerchmidt 109. Až v roce 1938 se zbrojní úřad Luftwaffe rozhodl tento nápad přijmout a tak se začala pomalu psát historie jednomístné stíhačky Focke-Wulf 190.
Firma Focke-Wulf navrhla dolnoplošník s hvězdicovým motorem.Původně se hvězdicový motor setkával s velkým odporem, ale Kurtu Tankovi se nakonec podařilo tento typ motoru prosadit. Výhody motoru spočívaly ve vyšším výkonu motoru a také menší citlivosti na poruchy. Naopak v neprospěch motoru mluvil fakt, že hvěždicový typ klade vyšší odpor vzduchu.
Kvalitu nové stíhačky zajišťovali 3 fakta:
1) Jeho konstruktér byl nápaditý muž a pilot Kurt Tank
2) Právě jeho hvězdicový motor BMW 801 se svými perfektními vlastnostmi dělali z Fw 190 velmi úspěšný stíhací letoun
3) A v neposlední řadě jeho dobrá ovladatelnost a standardní výzbroj : 4 kanony ráže 20 mm a 2 kulomety MG-17 ráže 7,92 mm
První prototyp Fw-190 vzlétl 1. června 1939 v Brémách. Tehdy v pilotní kabině seděl Hans Sander, ale v pozdější době většinu testovacích letů provedl sám Kurt Tank, který byl velmi zkušeným pilotem. Přestože první let proběhl celkem bez problémů a sliboval kvalitní stíhačku, tak byla potřeba odstranit velké množství tzv. dětských nemocí. Mezi největší problémy patřilo vnikání oxidu uhelnatého (CO) do kabiny, problematika s vysouváním problémů při přistání a přehřívání motoru. Přehřívání se na dlouho stalo největším problémem nového stroje od společnosti Focke Wulf. Jedním z důvodů byl fakt, že hvězdicový motor byl chlazen vzduchem, zatímco jiné motory (např. u Bf 109) byly chlazeny vodou a tudíž jistou dobu trvalo než se přišlo na to, jak problém vyřešit.
Vynechám technické údaje různých verzí a přejdu rovnou na jeho bojové použití. ?Stodevadesátky? se nejvíce uplatnili na západní frontě, kde doslova šokovali stíhací piloty RAF svými kvalitami. Například v té době nejlepší stíhačku Spitfire V překonával snad ve všech ohledech. Naštěstí pro Brity se podařilo situaci vyrovnat příchodem nových strojů Spitfire IX a čtyrkanonovych Tajfunů. Ale to trvalo více jak rok a do té doby působily Fw 190 Královskému letectvu velké starosti. Je zajímavé, že přestože byl Fw 190 lepším letadlem, tak byl po celou dobu války hlavním stíhacím letounem Luftwaffe Bf 109. Jedno z možných vysvětlení je v tom, že se Fw 190 začal vyrábět později a v té době Luftwaffe potřebovala každý bojeschopný letoun a německé letectvo si nemohlo dovolit omezení výroby jakéhokoliv letadla. To, že Fw 190 nebyl hlavním stíhacím strojem dokazuje i to, že na nich dlouhodobě létalo jen pár stíhacích es: Otto Kittel, Walter Nowotny, Heinz Bär a Hermann Graf. Odborníci se domnívají, že při výběru stíhačky mohla mimojiné sehrát významnou roli o poznání snazší údržba Messerschmittu 109, což mohlo rozhodovat hlavně v těžkých podmínkách, které panovaly na Východní frontě. Clostermann pak argumentuje rychlostí Me 109 a jeho schopností rychle stoupat.
Zlaté časy uťal Focke Wulfu kromě Spitfiru IX hlavně příchod nové doprovodné jednomístné stíhačky P-51 Mustang. Ty tak mohly doprovázet spojenecké bombardéry po celé délce trasy a počet sestřelů bombardérů tím klesal. Větší problém byl ale spíše počet spojeneckých letadel, kterých každým náletem přibývalo. Od roku 1943 byla Luftwaffe na západě definitivě zatlačena do defensivy. Nicméně technici Kurta Tanka se opět vložili do událostí a vyvinuli verzi D s řádovým motorem, který byl kvalitativně na vyšší úrovni než Spitfiry a americké Thunderbolty . Například francouzské stíhací eso přiznalo, že ?déčku? se mohl postavit jen Hawker Tempest.
Největší slávu sklidily "stodevadesátky" mimojiné 12. února 1942, kdy na nich Gallandovy piloti od JG 26 rozprášili útočící RAF, čímž umožnili riskantní průjezd bitevním křižníkům Scharnhorst a Gneisenau kanálem La Mance (operace Ceberus: přesun těchto dvou křižníků a bitevní lodě Prinz Eugen z přístavu Brest na základny v Německu) Během operace byl sestřelen pouze jediný Fw-190 A a osm Bf-109 F. Ztráty Britů představovaly 26 bombardérů a 16 stíhaček.
Další slavnou akcí německých stíhaček bylo vritské vylodění u Dieppe (19. srpna 1942). Luftwaffe brzo získala převahu mimojiné kvůli menší vzdálenosti od svých letišť a společně s pozemním vojskem Wehrmachtu zastavilo tuto invazi již na pláži. Například Josef Wurmheller sestřelil během jediného dne nad Dieppe sedm Spitfirů V.
Nicméně Fw 190 nesloužily jen jako stíhací stroje, ale perfektně se osvědčily v rámci bitevních strojů. A to zejména na východě v letech 1944 a 1945, kdy se v útocích na sovětské tanky ukázaly být zdatnými pokračovateli díla již zastaralých Ju 87 Stuka.
Za zmínku jistě stojí verze Ta-152, která převyšovala snad všechna spojenecká letadla. Nicméně se toto letadlo do rodiny Fw noc neřadí, přestože konstruktérem je opět Kurt Tank. Oproti jiným letadlům jí byl vyroben jen malý počet, což vzhledem k válečné situaci na konci války není nic zvláštního.
A ještě bych přidal slova testovacího pilota RAF: ?Hned při prvním letu na mne tento stroj zapůsobil vynikající obratností, stoupavostí a také velice důležitou stabilitou při střelbě." Dále autor poznamenává a srovnává výkony se strojem Hawker Tempest. Do 6000 metrů je "stodevadesátka asi o 80 km/hod pomalejší než tempest. Nad 9150 metrů překonává Tempest. Výkony v této výšce jsou srovnatelné s oběmi verzemi Spitfiru(IX a XIV), pouze však v rychlosti, ne již v ovladatelnosti , kde jsou obě verze Spitfiru lepší. Při rychlosti střemhlav na hranici maximální povolené rychlosti (805 km/h) se však stává Fw 190 podstatně hůře ovladatelný než Tempest a proto ztrácí proti Tempestu výhodu s ůspěchem používanou stíhači Luftwaffe a to střemhlavý únik z boje. Nehledě na to byl Fw 190 vynikající stroj s nádhernou ovladatelností.?
Takže co si myslíte o tomto stíhacím stroji?
von Kageneck
