Dva motory, palivo pro ně a váha vrtulí ale trápí každé dvoumotorové letadlo. Je pak jedno, jestli jde o Do-335, P-38, nebo Mosquito. Do-335 ty motory měla prostě jen za sebou a její rychlost nám ukázala, že to je jedno z možných řešení rychlých dvoumotoráků.
Blok motoru bych opravdu také viděl jako solidní ochranu pilota. Mít za sebou kovový kvádr o délce 2,5m kryjící mne metr na šířku i výšku je určitě lepší, než 6-8 mm pancéřový plát. Nejednou jsem četl, že pilot nalétávající na pozemní útok, či na bombardér krčil hlavu co nejníže, aby jej motor před ním co nejvíc ochránil.
Ale za palivo bych se taky neschovával. Obyčejná průbojná munice sice nemusí vést ke vznícení paliva a dost pravděpodobně utlumena opravdu bude, ale používala se i zápalná, či dokonce explozivní. Tam už to je o průšvih. Na druhou stranu měli spojenecká letadla jednu z palivových nádrží mezi motorem a pilotem, což taky nebylo ideální řešení (poškozený motor mohl snadno vzplanout a poté ssebou vzít i nádrž).
Do-335 považuji za výkonný, ale tak nákladný a složitý stroj, že si jej německo ve své ekonomické(zásobovací, přecvičovací na jiný typ, udržovací atd) situaci nemohlo dovolit. Dalo by se dokonce říci, že by to mohl být nejlepší vrtulový německý stroj pro boj s bombardovacími denními svazy. Pro manévrový boj ale zcela jistě vhodným příliš nebyl. Díky své rychlosti se ale mohl doprovodným stíhačům pokusit vyhnout.
