I tento topic má upřesnit osovou čárku na vahách německé a sovětské techniky.
IS-7 byl od počátku pod rouškou objektu 260 projektován jako dominantní tank, který by překonal veškeré tanky jak Němců, tak spojenců. Projekce začaly již roku 1944, kde byly v Kyrovově závodě předloženy pověstným Ž.J.Kotinem SKB-2 již první studie. Pozdější opoždění stroje způsobyly značné nesympatie tehdejšícho lidového komisaře pro tankový průmysl V.A.Malyšev. Udělení priority pro vývoj dostal až když ho prosadil osobně L.P.Berja. První studie, z nichž pak vyústil objekt 260 1946, byl prováděn v Čeljabinsku. Objekty 254-259 se lišily zejména v rozdílu použití pohonných jednotek a převodovek.
Objekt 259 předpokládal výrobu tanku s dosud nevídanými parametry. Maximální tloušťka pancíře dosahovala až 250 mm. Věž byla po celém obvodu přitisknutá ke korbě, takže zde téměř nebyly místa pro záchyt protipancéřových střel. O pohon se měla postarat jednotka vybavena dvojicí vyvíjených motorů V-16 o celkovém výkonu asi 895 kW, v kombinaci s elektromechanickou převodovkou upravenou z Objektu 253. Vysokou palebnou sílu zajišťoval kanón D-25 ráže 122 mm. Osádka měla být pětičlenná. Zmíněné parametry se projevily v hmotnosti, která měla přesahovat hranici 60 tun.
Poté byla zahájena projekce, na které pracovalo více jak 20 skupin (jaro 1945). Výrobní nákresy (nyní již prototypové označení Objekt 260) byly podepsány již 9. září 45. Stavba obou prototypů vážících plných 65 tun proběhla v roce 1946 v Leningradě. Stroje byly dokončeny na podzim a začalo se s testováním.
Odlišení od Objektu 259 bylo v tom, že se z ekonomicko-logistických důvodů opustilo od elektromechanické převodovky a kanón D-25 ráže 122mm byl nahrazen kanónem S-26 ráže 130mm. Dále byla použita slabší pohonná jednotka TD-30, protože plánovaný motor V-16 ještě nebyl dokončen.
Objekt 260 II byl dokončen ve fázi prototypů v létě 1948. Věž želvovitého tvaru neměla mazi korbou prakticky žádnou plochu, na které by se mohl projektil zastavit. Dále byl zabudován motor MT-50 a kanónem S-70 stejné ráže.
Kanón S-70 ráže 130mm délky 54 ráží (260 II)byl v té době vrcholem sovětských tankových kanónů, převzatý od námořnictva. Jeho ejektor v podstatě nepouštěl do bojového prostoru žádný dým, vícekomorová úsťová brzda pomáhala proti termickým obtížím. Tank si vezl 30 nábojů, což je pro takovou velikost nábojů celkem slušné množství.
Kanón byl nabíjen poloautomatickým nabíjecím zařízením, což dvěma nabíječům dosti ulehčovalo práci a dovolovalo to vylat z kanónu 6-8 ran za minutu. Pomocnou výzbroj tvořily dva kulomety KPVT ráže 14,5mm, dále 6 kulotů RP46, ovládaných dálkově rádiem, včetně protiletadlového kulometu 14,5mm, kdy velitel mohl kulomet ovládat z vnitřku tanku. Pro 14,5mm 1 000ks střeliva, pro 7,62mm 6 000ks (!).
Tank IS-7 Model 1948 byl snad jako první sovětský tank vybaven systémem řízení palby. Ten umožňoval při zaměření cíle automatické navedení kanónu na cíl a následný výstřel. Systém (zbraň - zaměřovač) byl stabilizovaný alespoň v jedné ose (vertikální).
Tank byl vybaven radiostanicemi 10-RK-26.
Pancéřování byl vrchol sovětské tankvé školy.
"Tank IS-7 je vybaven ocelovým homogenním pancéřováním. Na korbě je použit pravděpodobně svařovaný válcovaný pancíř. Věž je litá. Přední pancíř na korbě má tloušťku asi 150 mm a je skloněn pod úhlem 40 až 60° ve vertikální podélné rovině. Navíc je ještě skloněn asi o 15 až 20° ve vertikální příčné a o 15 až 50° v horizontální rovině. Při čelním zásahu byla tedy tloušťka pancíře asi 320 mm. Boční pancéřování má tloušťku 100 až 150 mm. Zadní pancíř má tloušťku mezi 60 a 100 mm při sklonu kolem 55° u horní desky a 30° spodní desky. Ekvivalentní tloušťka pak může dosahovat až přes 150 mm. Dno korby je pancéřováno 20 mm oceli a strop asi 30 mm oceli. Čelo věže dosahuje maximální tloušťky 210 mm při sklonu 45° ve vertikální rovině a asi 30° v horizontální rovině. Ekvivalentní tloušťka pancíře dosahuje 340 - 350 mm. Boky jsou chráněny pancéřováním o proměnné síle průměrně tlusté odhadem 150 mm skloněným na úhel 40°. Ekvivalentní tloušťka se blíží 200 mm. Na zádi je proměnné pancéřování s minimální tloušťkou 94 mm při proměnném sklonu mezi 15 až 65°. Ekvivalentní tloušťka bude kolem 150 mm. Strop je chráněn pancířem o síle asi 30 mm. Modely 1946 a 1948 se liší odlišným tvarováním věže. Síla pancéřování je zhruba stejná, ale Model 1948 má lépe tvarovanou věž s minimem záchytných bodů pro protipancéřové střely. Dosaženo toho bylo zejména úplným přitisknutím věže ke korbě. Věže a korby tanku IS-7 Model 1946 vyrobené v Ižorském závodě byly podrobeny v Kubince balistickým zkouškám odolnosti proti munici kanónů ráží 88, 122 a 128 mm. Výsledky těchto testů byly poté použity pro řešení pancéřové ochrany tanků IS-7 Model 1948. Jeden tank IS-7 Model 1948 byl poté podroben podobným zkouškám. Místo osádky byl prý do tanku umístněn pes. Odolal při nich (tank) munici ráže 128 a 130 mm a pes přežil bez újmy na zdraví. Kromě velmi silné pancéřové ochrany byl tank IS-7 Model 1948 snad jako první Sovětský tank vybavený automatickým protipožárním zařízením v motorovém prostoru. Konstruktérem byl M. G. Šjeljemin. Tepelné senzory iniciovaly hasící systém při dosažení teploty 100 až 110°C."- citát převzat z
http://mainbattletanks.czweb.org/index.htm"Jak už bylo uvedeno původně se počítalo, že tank IS-7 Model 1946 bude vybaven dvojicí motorů V-16 o celkovém výkonu 895 kW ve spojení s elektromechanickou převodovkou odvozenou od Objektu 253 (IS-6). Motor V-16 ovšem nebyl k dispozici, což vedlo k použití leteckého motoru AČ-300. Motor byl pod upraven pro použití v tanku a byl označen TD-30. Výkon motoru byl nejspíše 772 kW. Byl vybaven novým chladícím zařízením. U prvního prototypu byla použita šestistupňová mechanická planetová převodovka. Druhý byl vybaven osmistupňovou mechanickou planetovou převodovkou. Varianta IS-7 Model 1948 byla vybavena novým lodním dieselovým motorem M-50T o výkonu 772 kW při 1850 ot/min. Převodovka byla shodná s druhým prototypem první série (1946). Pojezdové ústrojí, podobné tankům T-54/55, mělo sedm pojezdových kol bez gumových obručí a nebylo vybaveno vratnými kladkami. Vzadu byly umístněny hnací rozety a vepředu vodící kola. Obojí na dnešní poměry nízko nad zemí. Odpružení bylo řešeno torzními tyčemi. Část kol byla opatřena hydraulickými tlumiči. Pásy o šířce 710 mm byly kovové s kovopryžovými spoji. Palivo bylo umístněno v celkem 14-ti nádržích. Ty byly řešeny jako měkké pryžové a byly schovány pod pancířem. Z nich 6 bylo umístněny pod motorem. Uvádí se, že zásoba paliva měla být 800 l a tank měl mít dojezd 190 km. Nicméně u Modelu 1948 se také uvádí zásoba paliva až 1300 l. Zároveň je uváděn dojezd 300 km, takže hodnoty 800 l a 190 km možná platí jen pro verzi z roku 1946. Řízení tanku bylo usnadněno kapalinovým posilovačem. Výsledky testů provedených s tanky první i druhé série ukázaly, že tank i přes značnou hmotnost (68 tun), je překvapivě pohyblivý. Během testů z prvním prototypem tanku IS-7 Model 1946 bylo najeto 1000 km do konce roku 1946. Bylo dosaženo maximální rychlosti skoro 60 km/h (59,6) a průměrné rychlosti po rozbitém povrchu 32 km/h. Druhý prototyp najel do konce roku 1946 45 km. Testy měly pokračovat i v roce následujícím. Při testech Modelu 1948 bylo dosaženo podobných výsledků (např. rychlosti skoro 60 km/h)."- citát převzat z
http://mainbattletanks.czweb.org/index.htmZdroje:
http://mainbattletanks.czweb.org/index.htm, tanky zasahují!
-jeden zdroj nestranný, jen ruský, z poloviny 80. let
