TOPlist

 

 

lehký tank Panzerkampfwagen 35(t) během francouzského tažení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

PzKpfw 35(t) bylo německé označení pro původně československý lehký tank LT vz. 35, který Němci po okupaci českých zemí velmi ochotně a pouze s minimem úprav převzali do své výzbroje. Pokud se tedy chceme dozvědět více o historii tohoto tanku, musíme se vydat na krátkou exkurzi nikoliv do předválečného Německa, nýbrž do předválečného Československa.

V roce 1933, kdy byl v sousedním Německu jmenován kancléřem Adolf Hitler, disponovala Československá armáda jen velmi omezeným arzenálem obrněných bojových vozidel. Pracovala však na tom, aby se tento stav co nejdříve zlepšil. Během roku 1933 si tak naše armáda objednala 51 obrněných automobilů OA vz. 30, 70 tančíků vz. 33 a 50 lehkých tanků LT vz. 34. Následujícího roku pak generální štáb připravil velkorysý plán vyzbrojení vojska velkými počty tanků hned tří kategorií. Československá armáda měla dostat 373 jezdeckých tanků, 336 pěchotních tanků a 336 středních tanků. Ve všech případech přitom mělo jít o nově vyvinutá vozidla moderní konstrukce.

Koncem roku 1934 oslovilo ministerstvo obrany společnosti ČKD, Škoda a Tatra s požadavkem na vývoj prototypů tanků všech tří uvedených kategorií. Tank LT vz. 35, který nás v tomto článku zajímá, vzešel z programu hledání nového jezdeckého tanku, takže se dále zaměříme právě tímto směrem. V této kategorii dodaly své prototypy pouze firmy ČKD a Škoda a to na jaře roku 1935. Vozidlo společnosti Škoda bylo vedeno pod označením Š-II-a, jeho konkurent pak jako P-II-a. Počínaje létem 1935 probíhaly důkladné armádní testy obou strojů. Jako vítěz z nich nakonec vyšel prototyp společnosti Škoda Plzeň. ČKD se však nehodlala s prohrou smířit a rozhodnutí armády napadla jako neobjektivní. Pravdou je, že oba prototypy byly svými vlastnostmi zcela srovnatelné. Objevila se prý dokonce i nařčení z korupce (a podle některých historiků nebyla neopodstatněná). Ministerstvo obrany se rozhodlo vzniklý spor „urovnat“ lehce alibisticky. V říjnu roku 1935 vystavilo objednávku na 160 vítězných škodováckých tanků, rozdělilo ji však půl na půl mezi oba konkurenty. 80 tanků tedy měla dodat Škoda Plzeň a druhých 80 pak pražská ČKD, která by tank vyráběla v licenci. Některé prameny uvádějí, že rozdělení zakázky si mezi sebou svévolně dohodly samotné firmy, což je ovšem pouhá záměna příčiny a důsledku. Dohoda mezi oběma firmami vznikla až jako nutnost, potřebná k provedení ministerského rozhodnutí.

prototyp firmy Škoda s označením Š-II-a během zkoušek, zdroj: Facebook.com, upraveno

Nákupní cena „holého“ nového tanku v rámci této objednávky činila 524 640,- Kč s pancéřováním z Poldi Kladno a 527 840,- Kč s pancéřováním z Vítkovických hutí. K tomu však bylo třeba připočíst ještě nemalou částku za další vybavení. Jen samotný kanon stál více než sto tisíc korun, za kulomety si výrobce účtoval téměř šedesát tisíc, na více než šestnáct tisíc vyšly zaměřovače a podobná byla také cena radiostanice. Po připočtení dalších položek jako pozorovací periskopy, munice, nářadí či baterie se celková cena kompletního tanku vyšplhala na 741 868,- Kč resp. 745 068,- Kč (i když bývají uváděny i mírně odlišné částky). Porovnáno poměrem tehdejší průměrné mzdy a průměrné mzdy roku 2018 odpovídá cena kompletního tanku částce zhruba 30 milionů dnešních korun.

Objednávka sice byla vydána, ale armádní zkoušky pokračovaly i nadále. Prototyp Š-II-a byl převezen do školy útočné vozby v Milovicích. Z dalších testů vzešla řada požadavků na různé úpravy tak, aby výsledné sériové vozidlo ještě více odpovídalo představám armády. V květnu 1936 vystavilo ministerstvo obrany druhou objednávku na dalších 35 tanků a hned následujícího měsíce požádalo oba dodavatele o výrobu dalších 103 strojů. Celkem tedy mělo být dodáno 298 tanků. První sériové tanky měly být vojsku dodány v září 1936. Tento plán se však nepodařilo dodržet, neboť náběh výroby provázela celá řada problémů a první vyrobené součástky vykazovaly velkou zmetkovitost. Oba výrobci se v reakci na tento stav začaly navzájem obviňovat z neprofesionality a šlendriánství. Není divu, že tato situace vyvolávala u zástupců armády silný pocit nedůvěry ve spolehlivost nového tanku a tak bylo záhy nařízeno, že vybrané sériové stroje projdou ještě jednou důkladnými zkouškami.

Prvních 15 exemplářů nového tanku si armáda převzala jako brzký vánoční dárek dne 21. prosince 1936. Mezitím obdržel nový tank oficiální armádní označení LT vz. 35, tedy lehký tank vzor 35. Všech 15 strojů dodaných v prosinci 1936 ihned putovalo k 1. pluku útočné vozby do Milovic. Počínaje lednem 1937 byly v Milovicích na vybraných vozidlech zahájeny tzv. vytrvalostní zkoušky. Ty probíhaly v podstatě až do září 1937 a jednotlivé tanky při nich najezdily mezi čtyřmi a sedmi tisíci kilometrů. Následně byly testované stroje rozebrány a podrobeny detailní kontrole. Tyto zkoušky odhalily některé nedostatky. Z části šlo o konstrukční nedokonalosti, z části o zmetkovitost konkrétních součástek nebo kvalitu použitého materiálu. Vedle cíleného testování vybraných strojů armáda rovněž pečlivě sledovala, jak si vedou ostatní tanky přímo u útvarů. A také odsud dostávala hlášení o poměrně velké poruchovosti.

lehký tank LT vz. 35 ve službách Československé armády, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Na základě těchto skutečností začala armáda váhat, zda vůbec pokračovat s výrobou třetí objednané série čítající 103 tanků. Velká část vozidel z této série již však byla dokončena a další rozpracovány a tak nakonec armáda ustoupila a v listopadu 1937 potvrdila, že odebere všechny stroje, které si v roce 1935 objednala. ČKD dokončila svoji část produkce ještě v roce 1937. Škoda Plzeň dodala poslední tři tanky ze své poloviny zakázky až v dubnu 1938. Celkem bylo tedy vyrobeno a dodáno všech 298 tanků. 149 z nich přitom vyrobila ČKD a stejný počet Škoda Plzeň. Tanky byly rozděleny mezi tři existující pluky útočné vozby. První pluk v Milovicích jich obdržel 197 kusů, druhý pluk ve Vyškově dostal 49 kusů a třetí pluk v Turčianském sv. Martinu získal zbývajících 52 kusů.

Plné počty dodaných tanků si však vojáci „neužili“ moc dlouho. Již v květnu 1938 totiž armáda dokončila důkladné vyhodnocení vytrvalostních zkoušek i průběžných hlášení bojových jednotek a připravila seznam úprav a modernizací, které mají být na tanku LT vz. 35 provedeny. Zároveň byl vypracován také harmonogram, podle kterého měly být tanky od útvarů odesílány zpět do obou mateřských továren. Každý ze dvou podniků měl měsíčně upravit dvacítku tanků a to nad rámec provádění běžných oprav ostatních porouchaných vozidel. Součástí modernizace byla mimo jiné také výměna původních kulometů ZB vz. 35 za novější ZB vz. 37.

Tank LT vz. 35 byl postaven na podvozku s osmi páry pojezdových koly na každém boku. Pojezdová kola o průměru 350 mm byla opatřena gumovou obrubou pro hladší jízdu. Kola byla zdvojená, tedy na každé ose byla dvě vedle sebe a mezerou mezi nimi procházel vodící hřeben pásu. Dva sousední páry pojezdových kol byly spojeny do malého vozíku a dva takovéto sousedící vozíky pak byly uchyceny na společném robustním kyvném závěsu. Ten byl zavěšen pod ramenem, pevně přinýtovaným k boku trupu. Pohyb závěsu pod tímto ramenem byl odpružen dvojicí půleliptických listových pružin. Na boku trupu tedy byla dvě ramena a pod každým z nich byla společně propojena čtyři pojezdová kola. Zcela vpředu se nalézalo ozubené napínací kolo o průměru 575 mm. Vzadu pak bylo kolo hnací, rovněž ozubené a rovněž s průměrem 575 mm. Horní část pásu nesly čtyři kladky o průměru 200 mm. V prostoru mezi prvním pojezdovým kolem a kolem napínacím bylo umístěno ještě jedno zdvojené „pojezdové“ kolo. Nacházelo se nad úrovní terénu, bylo uchyceno napevno bez odpružení a jeho smyslem bylo usnadňovat najíždění tanku na vyšší překážky. Nad úchytem tohoto kola byla mimochodem malá plechová schránka, do které se zřejmě ukládaly potřeby pro mazání kol.

zkonfiskované tanky LT vz. 35 seřazené k přejímce německou armádou, zdroj: Facebook.com, upraveno

Pásy tanku byly široké 320 mm a každý z nich tvořilo 111 článků. Projektovaná životnost pásů činila 6500 km. Přední napínací a zadní hnací kolo byly opatřeny výraznými vnějšími talíři, které přesahovaly přes pásy. Jejich účel byl jednoduchý. Jednotlivé články pásů byly spojeny pohyblivými čepy. Pokud by se snad během jízdy začal některý čep uvolňovat a vysouvat ven z pásu, tyto kovové talíře by jej zase zasunuly zpět na jeho místo. Dalším zajímavým prvkem zadního hnacího kola byla kovová škrabka upevněná na boku trupu před hnacím kolem. Tato škrabka odstraňovala z hnacího kola větší nánosy bahna a hlíny a chránila tak pojezdové ústrojí před přílišným zanesením.

Trup tanku, ostatně stejně jako jeho věž, tvořila kostra z ocelových L profilů, a které se nýtovaly jednotlivé pancéřové desky. Čelní deska trupu měla sílu 25 mm a byly na ní upevněny dva háky pro připojení vlečných lan. Za nosem trupu se zvedala čelní stěna bojové kabiny, rovněž o síle 25 mm. V pravé části této stěny se nacházel hlavní průzor řidiče o rozměrech 390 x 90 mm. Zvenku chránila průzor odklopná pancéřová clona o síle 28 mm, zevnitř pak 50 milimetrový blok neprůstřelného skla. Vnější clona byla opatřena drobnou pozorovací štěrbinou. V bojové oblasti tedy řidič svůj průzor uzavřel pancéřovou clonou a vyhlížel pouze skrz štěrbinu. V méně nebezpečných oblastech nechal clonu otevřenou a v oblastech bez rizika řídil s hlavou vysunutou z poklopu nad svojí sedačkou (jak je to často vidět na fotografiích). Úzká pozorovací štěrbina byla také v boční stěně po řidičově pravé ruce.

Nalevo od řidičova čelního průzoru se nalézalo střeliště trupového kulometu. Ještě více vlevo pak byl průzor kulometčíka/radisty o rozměrech 150 x 75 mm. Také tento měl vnější odklopnou clonu a vnitřní neprůstřelné prosklení. Lafeta trupového kulometu umožňovala horizontální pohyb v rozsahu 30 stupňů (tedy 15 na každou stranu) a vertikální náměr od -10 do +25 stupňů. Kulomet byl nejprve typu ZB vz. 35, později ZB vz. 37, oba shodné ráže 7,92 mm.

zkonfiskované tanky LT vz. 35 putují po železnici do Německa, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Na stropě kabiny byla umístěna bojová věž s prstencem o průměru 1267 mm. Zaoblené boční stěny věže přecházely vzadu do protažené zádi. Vpředu pak z věže vystupovala přísně hranatá a mírně sešikmená čelní deska o síle 25 mm. Uprostřed čelní desky byla uložena hlavní zbraň tanku, kanon Škoda A3 ráže 37 mm. Samotná armáda tuto zbraň vedla jako kanon 3,7 cm vz.34ÚV (ÚV = útočná vozba, což bylo dobové označení pro naše tankové vojsko). Šlo o upravenou variantu protitankového kanonu KPÚV vz.34. Kanon mohl měnit vertikální náměr od -10 do +25 stupňů. Horizontální pohyb zajišťovalo otáčení věže, které bylo samozřejmě možné bez omezení v plném rozsahu 360 stupňů. Otáčení věže bylo na ruční pohon, pomocí ovládacího kolečka s rukojetí, umístěného na prstenci věže po levé ruce velitele/střelce. Jedno otočení ovládací kolečka znamenalo pootočení věže o 3 stupně. V případě nutnosti šlo převod ovládacího kolečka odpojit a střelec pak mohl věží otáčet libovolně rychle, zapřený nohama o podlahu kabiny a ramenem do opěrky kanonu (u těžkého tanku by něco takového bylo nemyslitelné, ale nízká hmotnost věže u LT vz. 35 to umožňovala).

Kanon byl zaměřován teleskopickým zaměřovačem typu ZDD 2151 (ZDD = záměrný dalekohled dělový). Šlo o monokulární zaměřovač a 1,25 násobným zvětšením a zorným polem o velikosti 55 stupňů. Okulár zaměřovače umožňoval individuální zaostření v rozsahu +/- 5 dioptrií. Dodavatelem zaměřovače byla přerovská firma Optikotechna, toho času vlastněná brněnskou Zbrojovkou. Zaměřovač byl umístěn nalevo od samotného kanonu a jeho čočka vyhlížela z čelní stěny skrz drobný otvor, uzavíraný pancéřovou krytkou (foto ZDE). 1458 mm dlouhá hlaveň kanonu byla opatřena úsťovou brzdou s množstvím malých otvorů. Nad samotnou hlavní se nalézal mohutný pancéřový válec, který v sobě ukrýval brzdovratné zařízení kanonu. Zbraň měla poloautomatický závěrový mechanismus, takže po výstřelu došlo k samočinnému otevření komory a vyhození prázdné nábojnice. Díky tomu mohla kadence střelby teoreticky dosahovat až 15 ran za minutu. Životnost hlavně se pohybovala okolo tří tisíc výstřelů. Hmotnost kompletního kanonu činila 235 kg. Pod nábojovou komorou byl zavěšen látkový vak, do kterého vyhazované nábojnice padaly (aby se neválely po podlaze a nepřekážely). Podobné plátěné pytlíky na nábojnice byly zavěšeny také u obou kulometů.

Napravo od kanonu byl instalován věžový kulomet opět nejprve typu ZB vz. 35 a později ZB vz. 37. Věžový kulomet byl standardně spřažen s kanonem, takže se obě zbraně zaměřovaly společně pomocí zaměřovače pro kanon. Pokud to však bylo třeba, dal se kulomet od kanonu „odpojit“ a pak se mohl pohybovat nezávisle na kanonu a mířit pomocí běžných mechanických mířidel. Trupový kulomet byl opatřen vlastním zaměřovačem ZDK 2104 (ZDK = záměrný dalekohled kulometný) dodávaným rovněž Optikotechnou Přerov.

LT vz. 35 přijíždí do kasáren německého 11. tankového pluku (Panzer Regiment 11) v Paderbornu, zdroj: Facebook.com, upraveno

Zásoba munice na palubě tanku čítala 78 nábojů pro kanon a 2700 nábojů pro kulomety. Většina kanonové munice byla uložena v protažené zádi věže, další pak na bocích kabiny. Z oněch 78 vezených dělostřeleckých nábojů, bylo dle předpisu 24 protitankových a 54 tříštivotrhavých. Protitankový granát vážil 850 gramů (hovoříme o hmotnosti samotného projektilu) z čehož pouhých 8 gramů byla výbušná náplň. Tento granát opouštěl ústí hlavně rychlostí 675 m/s a na vzdálenost 600 metrů dokázal probít svislý homogenní pancíř o síle 42 mm. Tříštivotrhavý granát vážil 825 gramů, z čehož 77 gramů připadalo na trhavinu. V okamžiku opuštění hlavně se tento granát pohyboval rychlostí 687 m/s a jeho účinný dostřel činil cca 4 kilometry.

V levé části střechy věže se nalézala vyvýšená velitelská věžička. Její tubus o průměru 570 mm byl osazen čtyřmi pravidelně rozmístěnými pozorovacími průzory. Velitelská věžička byla nejvyšším místem tanku a umožňovala tak veliteli stroje nejlepší možný rozhled do všech stran. Velitelská věžička sloužila zároveň, jako nástupní a výstupní průlez. Shora ji uzavíral masivní příklop, který výrazně přesahoval její tubus (lehce připomínal klobouk hřibu). V příklopu byl otvor pro vysouvání ručního pozorovacího periskopu a dále dva malé otvory pro signální praporky a signální lampu. Vnitřek tubusu věžičky byl bohatě čalouněn, aby se velitel za jízdy nezranil na hlavě.

V zadní části trupu za bojovou věží byl motorový prostor. V něm se ukrýval vodou chlazený, benzínový čtyřválec Škoda T-11/0. Motor o obsahu 8,62 litru dával při 1800 otáčkách výkon 120 koní. Palivo bylo uloženo ve dvou nádržích. Hlavní nádrž, která pojmula 124 litrů benzínu, se nacházela nalevo od motoru. Rezervní nádrž o objemu 29 litrů byla u boční stěny bojové kabiny. Při poruše startéru bylo možno motor nahodit pomocí startovací kliky a to přímo z bojové kabiny. Napravo od motoru byl umístěn chladič. Vzduch k chladiči byl přiváděn skrze podlouhlé průduchy po stranách motorové kapoty nad blatníky pásů. Hned za motorem se nacházela převodovka. Ta umožňovala řazení tří rychlostních stupňů pro jízdu vpřed i vzad. Na hlavní převodovku však navazovala ještě dvoustupňová redukce, čímž se počet rychlostí zdvojnásoboval. V praxi tedy bylo možno řadit šest rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a stejný počet pro couvání. V kapotě motorového prostoru byly dva velké uzavíratelné servisní otvory, jeden vedl k motoru a druhý k převodovce. Nad blatníkem pravého pásu byl uložen rozměrný tlumič výfuku.

PzKpfw 35(t) v Polsku, zdroj: Facebook.com, upraveno

Tank LT vz. 35 vážil 10,5 tuny, na délku měřil 4,9 metru, na šířku 2,055 metru a vysoký byl 2,37 metru. Po silnici dokázal uhánět rychlostí až 34 km/h, v terénu se však pohyboval obvykle rychlostí 12 až 16 km/h. S plnými nádržemi ujel tank zhruba 160 km po silnici a 120 km v terénu.

Posádku LT vz. 35 tvořili pouze tři muži a to řidič, kulometčík/radista a velitel/střelec. Řidič seděl v přední části trupu vpravo. Jeho umístění odpovídalo předválečným československým dopravním předpisům, podle kterých se jezdilo vlevo (stejně jako v Anglii). Pod nohama měl řidič sadu tří pedálů: zcela vpravo pedál plynu a dva pedály brzdové, každý pro jeden pás. Když se řidič posadil na svou sedačku, měl přímo mezi nohama stojánek s primárními ovládacími prvky tanku. Byla zde drobná páčka kontroléru řazení rychlostních stupňů a dvě štíhlé řídicí páky. Tyto ovládací prvky byly napojené na pneumatické rozvody, kterými proudil stlačený vzduch a svým tlakem působil na ovládané prvky, tedy na spojky a brzdy. Když řidič přitáhl jednu z řídicích pák k sobě, došlo nejprve k odpojení pohonu od hnacího kola na příslušné straně, takže daný pás jel na volno. Když řidič přitáhl páku ještě blíž k sobě, vzduch začal tlačit na brzdný válec hnacího kola a tím pás aktivně brzdil. Přitažením nadoraz pak došlo k úplnému zastavení hnacího kola a tedy i pásu. Pak se tank začal otáčet na místě.

Pneumatický systém tedy využíval jako médium stlačený vzduch a jeho rozvody proto musely být přísně vzduchotěsné, aby nedocházelo ke ztrátě tlaku. Pro přípravu stlačeného vzduchu byl tank vybaven dvojicí kompresorů, které byly poháněny hlavním motorem. Stlačený vzduch byl ukládán do tlakové lahve o objemu 18 litrů, uložené v bojové kabině podél její levé stěny. Od této lahve vedly po podlaze tlakové hadice nejprve k ovládacím pákám a od nich dále dozadu k převodovce, spojkám a brzdám hnacích kol. Smyslem použití pneumatického řízení bylo usnadnit řidiči ovládání stroje. Řízení těžkého pásové vozidla v té době totiž vyžadovalo značné fyzické úsilí. Zařazení stlačeného vzduchu jako ovládacího média tuto námahu snížilo zhruba o dvě třetiny, znamenalo však zároveň instalaci dalších součástí (kompresory, lahev, rozvody), které zvyšovaly nároky na servisní údržbu. Opravit například netěsnost tlakové hadice v polních podmínkách bylo v podstatě nemožné.

PzKpfw 35(t) během polského tažení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pro případ poruchy pneumatického systému měl proto řidič k dispozici ještě nouzové ovládací prvky v podobě obou již zmíněných brzdových pedálů a dále druhé sady mechanických řídicích pák, umístěných po stranách svého stanoviště. Napravo od svého čelního průzoru měl řidič ciferník ukazatele tlaku v pneumatické soustavě. Nalevo od průzoru pak byla soustava tří barevných světýlek, které sloužily k předávání signálů od velitele tanku k řidiči. Přímo nad svou sedačkou měl řidič nástupní průlez uzavíraný dvoudílným krytem. Tento průlez sloužil také radistovi.

Druhým mužem na palubě byl radista, který však zároveň také obsluhoval trupový kulomet. Seděl rovněž v přední části trupu, nalevo od řidiče. Pokud nemohl radista vykonávat obsluhu trupového kulometu (např. byl raněn nebo zabit) mohl z něj nouzově střílet i řidič. Pro tento případ byl kulomet uzamčen v nulovém náměru a nulovém odměru (směřoval tedy vodorovně přímo před tank) a řidič jej odpaloval „vzdáleně“ pomocí bovdenového lanka. Jelikož samotný kulomet byl v tu chvíli uzamčen v pevné poloze, musel řidič při míření pohybovat celým vozidlem. Pro tento účel měl před svým průzorem umístěn jednoduchý zaměřovač v podobě kruhu na krátké kovové tyči (viz foto ZDE).

Po radistově levé ruce byla na boční stěně kabiny zavěšena radiostanice vz. 35. Ta pracovala v telegrafním režimu (tedy v morseovce) a měla minimální dosah 7 km. K radiostanici byla připojena prutová anténa, upevněná zvnějšku na levém předním rohu bojové kabiny. Žádné vnitřní komunikační zařízení tank neměl. Dorozumívání mezi členy posádky tak probíhalo napřímo (přičemž na sebe museli vojáci dosti křičet) a pak zde byla také již zmíněná sada tří barevných signálních světýlek, kterými mohl dávat velitel pokyny řidiči. Posledním členem posádky tanku LT vz. 35 byl velitel, který ovšem musel zároveň plnit také roli střelce z kanonu, střelce z věžového kulometu a nabíječe obou těchto zbraní. Velitel byl tedy jediným mužem v bojové věži a nutno říci, že při plnění všech svých popsaných rolí byl dosti přetížen.

PzKpfw 35(t), všimněte si polstrování na spodní straně poklopu velitelské věžičky, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Jak již zaznělo výše, armáda převzala poslední z celkových 298 vyrobených tanků až v dubnu roku 1938… a bylo na čase. V reakci na rychle se vyostřující mezinárodní situaci totiž československá armáda dne 20. května 1938 přistoupila k mobilizaci svých tankových jednotek. Tanky LT vz. 35 opustily svá kasárna a vyjely do pole, připravit se na odražení případného nepřátelského útoku. Příležitost předvést své schopnosti v ostrém boji však tanky dostaly až v září toho roku. 12. září 1938 totiž došlo v Sudetech k povstání Henleinových Freikorps. V ohrožených příhraničních oblastech bylo hned druhého dne vyhlášeno stanné právo a armáda vyslala na místo tanky, aby pomohly četnictvu a pěchotě dostat situaci pod kontrolu. Během následujících dnů a týdnů se tak naše tanky úspěšně zapojily do několika desítek menších či větších bojových střetnutí. Během onoho léta najezdily tanky LT vz. 35 v rámci častých přesunů několik tisíc kilometrů a to kupodivu bez zásadních problémů. Svoji zásluhu na tom jistě měl i fakt, že posádky se za uplynulý půlrok naučily se svými stroji zacházet a řádně o ně pečovat.

23. září 1938 vyhlásilo Československo všeobecnou mobilizaci a vzápětí ministerstvo obrany zadalo plzeňské Škodě objednávku na urychlenou výrobu dalších 105 tanků LT vz. 35 (na nové tanky LT vz. 38 z ČKD nešlo čekat). 30. září 1938 však přišel podpis Mnichovské dohody a československé naděje na jakoukoliv vojenskou obranu proti Německu definitivně zhasly. Počátkem října proto armáda výše uvedenou objednávku zase stornovala. V říjnu 1938 byla část tanků poslána na Slovensko a na Podkarpatskou Rus, aby zde zasáhly proti stále agresivnějším maďarským diverzantům. Boje zde probíhaly až do března 1939, kdy zbytek Čech a Moravy zabrali Němci a Slovensko se odtrhlo do samostatného státu.

V rámci okupace českých zemí zkonfiskovali Němci také veškerou naši armádní výzbroj včetně tanků LT vz. 35. Němečtí důstojníci si je prý přijeli prohlédnout přímo do Milovic hned 15. března 1939. Tank LT vz. 35 nebyl pro Němce žádným překvapením. Již delší dobu se o něj zajímali v rámci vlastní špionáže. Z celkového počtu 298 tanků, kterými československá armáda disponovala, si jich Němci pro sebe zabrali 244. „Svých“ 52 tanků náležejících k třetímu pluku útočné vozby v Turčianském sv. Martinu si ponechala nově vzniklá Slovenská republika a poslední dva kusy připadly Maďarsku (zřejmě šlo o stroje, které Maďaři ukořistili během bojů na Slovensku a Podkarpatské Rusy). Odvoz 244 zabavených tanků do Německa probíhal v březnu a dubnu 1939.

PzKpfw 35(t), i zde je krásně vidět polstrování na spodní straně poklopu velitelské věžičky, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Takový počet odzkoušených a vyladěných tanků vyzbrojených kanonem ráže 37 mm představoval pro německou armádu kořist obrovského významu. Nejlépe tato skutečnost vynikne při porovnání s tím, co měli sami Němci v té době k dispozici. LT vz. 35 byl svými parametry (síla pancéřování, výzbroj i rychlost) v podstatě srovnatelný s německým středním tankem Panzer III. A v březnu 1939 měli Němci k dispozici pouze okolo sto padesáti vlastních tanků Panzer III. Rekvírováním 244 LT vz. 35 se tedy německá flotila tanků této kategorie v podstatě ze dne na den více než zdvojnásobila!

Když Němci zařadili ukořistěný tank do své výzbroje, museli pro něj najít nové oficiální označení. Jejich vlastní jmenná konvence byla sice velmi jasná a jednoduchá, ale očividně moc nepočítala s přebíráním tanků nějaké jiné země. Proto se vhodné nové označení chvíli hledalo. Kořistní československé tanky se tak v různých dokumentech začaly objevovat pod neoficiálními názvy jako např. Skoda-Panzer, Skoda-Pz. III nebo PzKpfw 3,7cm. První oficiální označení pak znělo PzKpfw L.T.M. 35, kde písmena L.T.M. zkracovala slova Leichte Tank Muster (nebo Leichte Tank Modell). Teprve v lednu 1940 bylo zavedeno definitivní oficiální označení PzKpfw 35(t) (PzKpfw = Panzerkampfagen = obrněné bojové vozidlo, (t) = tschechisch = český).

Oproti původní československé podobě provedl Wehrmacht pouze zanedbatelné množství úprav. Asi nejdůležitější změnou bylo přidání čtvrtého člena posádky. Vzhledem k přetížení velitele to byl velmi rozumný krok směrem k efektivnějšímu fungování celé posádky. Čtvrtý voják dostal na starosti nabíjení kanonu a obsluhu věžového kulometu. Velitel tedy musel i nadále zastávat také roli střelce z kanonu, což už se však „dalo vydržet“. Pro oba muže byly instalovány nové sklopné sedačky, zavěšené na konzolích z prstence věže. Aby měli dva vojáci ve věži rozumný prostor, byla snížena vezená zásoba munice. Pro kanon se tedy namísto původních 78 nakládalo již pouze 72 granátů a zásoba kulometného střeliva byla snížena z původních 2700 na „pouhých“ 1800 nábojů. Spolu s tankem zavedl Wehrmacht do své výzbroje také samotné jeho zbraně. Tankový kanon tak dostal nové oficiální označení 3,7cm KwK 34(t) L/40 a zbrojovácké kulomety byly nově vedeny jako MG 37(t).

PzKpfw 35(t) v dobytém Polsku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Československá telegrafní radiostanice byla nahrazena německou stanicí Fu5 pracující v hlasovém režimu. Zároveň byl instalován interkom pro komunikaci mezi členy posádky. Dále došlo k výměně některých původních elektrických komponent za nové německé (značky Bosch). Zřejmě až někdy v roce 1940 došlo k instalaci nových světel. Vpředu byl na blatník levého pásu umístěn reflektor typu Notek, vzadu se pak objevilo koncové vzdálenostní světlo (které při jízdě v koloně indikovalo vozidlu jedoucímu za tankem, zda si drží správný odstup). Na boky a záď trupu byly umístěny lichoběžníkové plechové cedulky s číslem tanku. Původní tříbarevné kamuflážní schéma bylo přetřeno německou tankovou šedí a samozřejmě přibyly nové výsostné znaky, tedy kříže. U části tanků byl na záď trupu instalován držák na pět dýmovnic, které se odpalovaly dálkově z kabiny. Tímto prvkem byla v té době vybavena většina německých tanků. Smysl byl umožnit posádce, která se dostala do úzkých, vytvořit okolo sebe dýmovou clonu a urychleně zmizet do bezpečí.

Jak již bylo řečeno výše, Němci do tanků PzKpfw 35(t) instalovali vlastní radiostanice typu Fu5, což byla stanice kombinující v sobě radiový přijímač i vysílač. Takto vybavené tanky stačily nejen pro běžnou bojovou činnost, ale také pro potřeby velitelů čet a možná i rot. Vznikla však i specializovaná velitelská verze tanku, upravená pro potřeby vyšších velitelů (na úrovni praporu a pluku). Takové velitelské stroje stavěli Němci běžně i na bázi jiných typů tanků a označovali je jako Panzerbefehlswagen. V případě Panzerbefehlswagen 35(t) není snadné najít jednoznačné informace o jejich konfiguraci. Fotograficky zdokumentovány jsou minimálně tři vnějškově odlišné verze tohoto velitelského tanku.

První z nich měla vedle běžné prutové antény na levém předním rohu kabiny ještě druhou prutovou anténu, umístěnou na levém boku motorového prostoru. Na palubě stroje byla kombinace dvou radiostanic. Z literatury však není jasné, zda to byla kombinace stanic Fu 5 a Fu 2, nebo Fu 5 a Fu 7. Při přestavbě bojových tanků na velitelské bylo u Němců běžnou praxí, že došlo k demontáží tankového kanonu. Bylo to nutné, aby se do interiéru stroje vešlo dodatečné vybavení, tedy nejen samotná výkonnější radiostanice, ale také elektrogenerátor, gyrokompas, mapový stolek a další příslušenství. Ani Panzerbefehlswagen 35(t) v tomto zřejmě nebyl výjimkou (i když většina zdrojů se to výslovně neuvádí). Aby nebylo na první pohled patrné, že tank není ozbrojen, byl na čelní stěně věže zachován pancéřový kryt brzdovratného zařízení a pod něj připevněna dřevěná atrapa kanonové hlavně. Zároveň došlo také k demontáži věžového kulometu. Otvor po jeho střelišti byl zaslepen ocelovou deskou. Této verzi velitelského tanku tedy zůstal pouze trupový kulomet.

velitelská verze Panzerbefehlswagen 35(t) s rámovou anténou nad motorovým prostorem, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Další dvě varianty Panzerbefehlswagen 35(t) byly vybaveny nápadnou rámovou anténou, upevněnou na nosnících nad motorovým prostorem. Obě tyto varianty zřejmě nesly kombinaci radiostanic Fu 5 a Fu 8 a u obou byl velmi pravděpodobně odstraněn kanon a jeho hlaveň opět nahrazena dřevěnou atrapou. A v čem se tedy od sebe lišily? U jedné z nich byl spolu s kanonem zrušen i věžový kulomet a zachován byl pouze kulomet v trupu. U té druhé to bylo právě naopak, zrušen tedy byl kulomet v trupu a zachován ten ve věži (všechny tři varianty velitelského tanku si můžete prohlédnout ZDE). Spíše pro zajímavost doplňme, že během polského tažení byly velitelské tanky značeny dvěma svislými bílými pruhy na čele i na zádi trupu.

Když už je řeč o radiostanicích… část tanků LT vz. 35 byla již v rámci služby v československé armádě vybavena relativně malou rámovou anténou, táhnoucí se podél levého boku kabiny a motorového prostoru (podobnou měly i tanky LT vz. 38). Žádná z publikací, ze kterých jsme čerpali, se o tom nezmiňuje. Fotograficky je přítomnost takové antény zdokumentována na tanku s číslem 13761 a to v době jeho konfiskace Němci. Je možné, že šlo o československý velitelský tank. Existují i další snímky, které ukazují již německé PzKpfw 35(t), u kterých byla tato anténa zachována, nebyla však využívána (foto ZDE a ZDE, zdroj Facebook).

Němci si své nové, bez boje získané tanky odvezli během března a dubna roku 1939. Všechny příručky a návody pro posádky i mechaniky byly urychleně přeloženy do Němčiny a tankisté Wehrmachtu zahájili s novým typem intenzivní trénink. Němci sice tanky LT vz. 35 velmi ochotně převzali, o obnovení jejich výroby však zájem neměli. Jako perspektivnější v tomto směru totiž vyhodnotili novější lehký tank firmy ČKD, a sice LT vz. 38 (a dlužno podotknout, že měli pravdu).

PzKpfw 35(t) obtěžkaný pěchotou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Část tanků PzKpfw 35(t) byla přidělena do zkušebního tankového střediska v Kummersdorfu, část byla uložena do rezervních skladů a zbytek byl rozdělen mezi dva bojové útvary. Byl to 11. tankový pluk (Panzer Regiment 11) v Paderbornu a 65. tankový prapor (Panzer Abteilung 65) v Sennelageru. V době německého útoku na Polsko, tedy k 1. září 1939) spadaly oba tyto útvary pod 1. lehkou divizi (1. leichte Division). Panzer Regiment 11 byl se skládal ze dvou tankových praporů, z nichž každý měl tři tankové roty (Panzer Kompanie). Každá rota se dále dělila na čtyři tankové čety (Panzer Zug) po pěti tancích. Panzer Abteilung 65 stál v organizaci 1. lehké divize jako samostatný prapor (nespadal tedy pod Panzer Regiment 11) a členil se na rovněž tři tankové roty a ty dále na čtyři čety po pěti tancích. Popsané útvary nebyly vybaveny výhradně tanky PzKpfw 35(t) ale rovněž lehkými PzKpfw II a středními PzKpfw IV.

Když nastupoval do polského tažení, disponoval Panzer Abteilung 65 celkem 39 tanky PzKpfw 35(t), z čehož 37 bylo běžných bojových a 2 velitelské. Panzer Regiment 11 pak čítal 81 tanků tohoto typu, z toho 75 bojových a 6 velitelských. Celkem tedy Němci do Polska vyslali 112 bojových PzKpfw 35(t) a 8 velitelských Panzerbefehlswagen 35(t). Za pozornost stojí fakt, že svých vlastních srovnatelných tanků PzKpfw III dokázali Němci do Polska vyslat pouze 87 kusů (počítáme pouze bojové, nikoliv velitelské verze). Když k tomu doplníme, že rovněž srovnatelných PzKpfw 38(t) bylo v Polsku nasazeno pouze 55 kusů, zjistíme, že tanky PzKpfw 35(t) byly v tomto tažení nejpočetnějším německým tankem své kategorie (tedy s kanonem ráže 37 mm).

Pro útok na Polsko byla 1. lehká divize zařazena pod německou 10. armádu a ta zase spadala pod skupinu armád jih (velící generálplukovník Gerd von Rundstedt). Divize postupovala směrem na Wielun, odtud pak dál na severovýchod. Mezi obcemi Konopnica a Rychločice překročily tanky řeku Vartu, 5. a 6. září bojovala divize v okolí obce Widawa a odtud pak postupovala na východ až 12. září dorazila do oblasti města Radom. Dál se vydala na sever a od 17. do 20. září sváděla boje v prostoru mezi Varšavou a Modlinem. V tomto prostoru pak divize zůstala až do konce polského tažení. Pokud jde o počty tanků PzKpfw 35(t), které byly v Polsku ztraceny, lze narazit na dosti rozdílné údaje. Podle některých zdrojů bylo vážně bojově poškozeno 11 strojů, plných 10 se jich však nakonec podařilo znovu opravit. Podle jiných pramenů bylo bojově poškozeno 77 tanků PzKpfw 35(t) a 7 z nich muselo být definitivně odepsáno.

tanky PzKpfw 35(t)během tažení Francií v roce 1940, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V říjnu 1939 byla 1. lehká divize přestavěna na 6. tankovou divizi (Panzer Division), její struktura však zůstala stejná. To znamená, že divize měla nadále celkem tři tankové prapory (samostatný Panzer Abteilung 65 a dva prapory spadající pod tankový pluk Panzer Regiment 11). Před útokem na Francii prošly tanky PzKpfw 35(t) důkladnou technickou revizí a byly na nich provedené i některé drobné úpravy. Například na zadní části blatníku levého pásu přibyl držák na dva kanystry s benzínem a další držák na tři kanystry byl instalován na kapotu motorového prostoru. U některých tanků bylo na bok trupu uprostřed podvozkové soustavy zavěšeno náhradní pojezdové kolo. V den útoku na Francii 10. května 1940 měla divize 118 bojových a 14 velitelských tanků PzKpfw 35(t). Kromě toho disponovala ještě 60 lehkými tanky PzKpfw II a 31 středními PzKpfw IV.

6. Panzer Division vyrážela do francouzského tažení jako součást 41. motorizovaného armádního sboru (XLI Armeekorps (mot.), generálporučík Georg-Hans Reinhardt), který spadal pod 12. armádu generála Ewalda von Kleista. Divize prošla skrz Lucembursko a Belgii, zdolala „neproniknutelné“ ardenské pahorky a lesy aby následně překročila belgicko-francouzskou hranici. U města Monthermé divize překonala řeku Mázu a postupovala dál na západ přes Cambrai a Arras. 27. května bojovala u města Hazebrouck a dále pochodovala přes Cassel až ke kanálu La Manche.

Na přelomu května a června byly cíle operace Fall Gelb (první fáze útoku na Francii) splněny, německé jednotky se přeskupily a zahájily druhou fázi operace s krycím názvem Fall Rot. Nyní se 6. Panzer Division vydala s tankovou skupinou Guderian v podstatě zpět ve svých stopách, na jihozápad až k Sedanu. 10. června byla divize u města Rethel a pokračovala přes Suippes, Saint Dizier, Chaumont, Langres a konečně k Epinal, kde bojové akce divize skončily díky francouzské kapitulaci. Když chceme zjistit, kolik tanků PzKpfw 35(t) bylo během západního tažení ztraceno, narazíme opět na různá čísla. Podle některých autorů bylo bojově poškozeno 45 tanků tohoto typu, z toho však pouze 11 se jich nepodařilo opravit a musely být definitivně odepsány. Jiné důvěryhodné zdroje uvádějí, že 62 tanků Panzer 35(t) bylo poškozeno do té míry, že je bylo nutno buďto zcela odepsat nebo poslat ke generální opravě zpět do továrny… kolik z nich se nakonec podařilo opravit, však tyto zdroje neuvádějí.

tanky PzKpfw 35(t) se zúčastnily také operace Barbarossa, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-208-0031-03, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Pro úplnost ještě doplníme, že pro francouzské tažení byly tanky PzKpfw 35(t) přiděleny ještě jednomu bojovému útvaru, a sice průzkumnému praporu divize Waffen SS Totenkopf. Tento prapor dostal pravděpodobně 6 kusů uvedených tanků a to z důvodu nedostatku jiné bojové techniky.

Počátkem roku 1941 byly sice PzKpfw 35(t) oficiálně vyřazeny z první linie, protože však Wehrmacht pro chystané východní tažení potřeboval každý dostupný tank, zůstaly tyto stroje ve výzbroji 6. Panzer Division i nadále. Do operace Barbarossa tak 6. tanková divize vstupovala s celkem 160 tanky PzKpfw 35(t). Prameny se mírně rozcházejí v tom, kolik z nich bylo bojových a kolik velitelských. Bojových tedy bylo buď 149, nebo 155 z nich. Dále měla divize 47 tanků PzKpfw II, 30 tanků PzKpfw IV a 8 velitelských tanků nespecifikovaného typu. Před zahájením útoku na SSSR dostaly tanky Panzer 35(t) na záď trupu držáky na dalších pět kanystrů s benzínem. Na levém blatníku byly nově uloženy dva náhradní disky pojezdových kol a na pravém blatníku náhradní články pásů. Němci se tak své tanky snažili připravit na fungování v rozlehlé ruské zemi, kde bude jejich zásobování palivem a náhradními díly obtížnější, než tomu bylo ve střední a západní Evropě. Mimo to se na tancích objevila celá řada schránek na proviant a osobní věci posádky (krásně je to vidět např. na snímcích ZDE nebo ZDE).

6. Panzer Division byla pro útok na Sovětský svaz začleněna pod 4. tankovou skupinu (4. Panzergruppe, velící generálplukovník Erich Höpner) a v rámci ní tvořila součást skupiny armád sever (polní maršál Wilhelm von Leeb). Úkolem skupiny bylo zlikvidovat sovětská vojska na území Litvy, Lotyšska a Estonska a postupovat směrem k Leningradu. 6. tanková divize nastupovala do útoku z okolí města Tilsit (dnešní Sovětsk) na hranicích Litvy. Druhý den operace se německé tanky nacházely již cca 80 km v hloubi sovětského území. Od 23. do 27. června 1941 se PzKpfw 35(t) zapojily do tvrdých bojů v okolí města Rasejnija, ve kterých Sověti ztratili několik stovek tanků. Divize dále postupovala přes řeku Daugavu (Západní Dvina) a 20. srpna 1941 dorazila k předměstí Leningradu.

PzKpfw 35(t) v Rusku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

5. září 1941 vydal Führer rozkaz, aby se 4. Panzergruppe přesunula na jih do operačního prostoru skupiny armád střed. Šlo o přípravu na operaci Tajfun, tedy útok na Moskvu. Höpnerova tanková skupina zde sehrála klíčovou roli v obkličovací operaci u Vjazmy. V polovině října začala tzv. rasputica, tedy deštivé období, kdy se nezpevněné ruské cesty proměnily v nesjízdné bláto. Pohyblivost německých obrněných formací klesla na minimum, opotřebení techniky rostlo, selhávalo zásobování palivem a municí. 15. listopadu stála 6. tanková divize na západním břehu řeky Lama, zhruba 40 km severně od Volokolamska. Od Moskvy ji dělilo zhruba sto kilometrů.

Celá 4. Panzegruppe obnovila svůj postup okolo 17. listopadu, kdy první noční mrazy bahnitou půdu dostatečně zpevnily. Postup to však byl velmi pomalý. Během 14 dnů urazily Höpnerovy tanky pouhých 60 km, tedy zhruba 4 km za den. 6. tanková divize se svými PzKpfw 35(t) přitom postupovala severně od sovětského hlavního města, směrem na Klin. 5. prosince 1941 se 6. tanková divize zastavila několik kilometrů západně od městečka Jachroma. Od severního okraje Moskvy dělilo divizi méně než padesát kilometrů. Dál už se však škodovácké tanky nepodívaly, německý útok na Moskvu byl odvolán a naopak začal ústup na západ.

Pokud jde o ztráty na tancích Panzer 35(t), lze jako vždy narazit na dosti rozporuplné informace. Vladimír Francev ve své knize uvádí velmi optimistickou ztrátu pouhých sedmi tanků za první čtyři měsíce východního tažení (tedy řekněme od konce června do konce října 1941). Thomas Jentz (a shodně s ním také Pier P. Battistelli) naopak uvádí, že již k 10. září (tedy po nějakých dvou a půl měsících východního tažení) ztratila 6. tanková divize celkem 47 tanků Panzer 35(t). Je samozřejmě možné, že Jentz pracuje s počtem tanků, které nebylo možno opravit na frontě, ale mohlo se je podařit opravit následně v mateřské továrně. Vzhledem k tomu, že Škodovy závody v Plzně byly plně vytíženy jinou výrobou pro německou armádu a tank PzKpfw 35(t) byl považován za překonaný a neperspektivní typ, lze se domnívat, že Němci již nechtěli plýtvat pracovními kapacitami na nějaké náročnější opravy. Navíc na konci roku 1941 už by zřejmě nebyl k dispozici ani dostatek náhradních dílů a opravy se tehdy již prováděly spíše kanibalizací dílů z jiných vyřazených strojů. Když přihlédneme o ohromným ztrátám na dalších typech německých tanků, musíme se přiklonit spíše k vyššímu číslu 47 zcela zničených Panzer 35(t).

PzKpfw 35(t) a první zima v Rusku, v prosinci 1941 dojely škodovácké tanky až na pouhých 50 km od Moskvy, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-268-0185-06A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Operace Tajfun byla poslední útočnou operací německé armády, do které se škodovácké tanky zapojily. Neskončila však pouze jejich éra, ale éra prvosledových lehkých tanků obecně. Podle některých autorů navíc v ruských mrazech selhával pneumatický systém řízení. Pokud je to pravda, byl by to stejně již jen pomyslný poslední hřebíček do rakve tanků PzKpfw 35(t). 6. tanková divize byla stažena zpět do vlasti a přezbrojena. Všechny funkční „pětatřicítky“ byly soustředěny v rezervních skladech ve Vídni a odtud pak byly přidělovány různým policejním a protipartyzánským útvarům.

Zároveň Němci hledali pro vyřazené, ale stále funkční tanky i jiné využití. V březnu 1942 bylo v rámci těchto snah rozhodnuto o přestavbě 40 tanků na neozbrojené dělostřelecké tahače. Design vozidla a jeho první prototyp zřejmě připravila firma Alkett a následnou přestavbou tanků po vzoru prototypu byla pověřena (jak jinak) Škoda Plzeň. Z klasického PzKpfw 35(t) byla odstraněna bojová věž. Nad otvorem po věži byla vztyčena jednoduchá plátěná střecha, upevněná na trubkovém rámu. Na zádi trupu byl instalován masivní rám s hákem o nosnosti 12 tun. Trupový kulomet byl zrušen a otvor po něm zaslepen ocelovou deskou. Na levém boku kabiny přibyl držák pro čtyři kanystry s benzínem. Další tři kanystry se ukládaly v interiéru vozidla. Posádku tahače, který dostal označení Mörserzugmittel 35(t), tvořili pouze dva muži. Během let 1942 a 1943 bylo na tahač přestavěno celkem 49 tanků. Fotograficky je zdokumentováno jejich nasazení na východní frontě (fotografie zničeného tahače je k vidění např. ZDE a ZDE, zdroj: Waralbum.ru). Sundané bojové věže byly využity ve statických opevněních v Dánsku a na Korsice. Dva Mörserzugmittel 35(t) byly později údajně přestavěny (neoficiálně v některé polní dílně) na stíhač tanků vyzbrojený kanonem 4,7cm PaK 36(t).

Zřejmě pouze v jediném ověřovacím exempláři vznikla přestavba tanku PzKpfw 35(t) na mostní tank, neboli Brückenleger. Kromě série velmi zdařilých snímků však o tomto stroji není známo prakticky nic. Snímky pocházejí z testů vozidla, které proběhly pravděpodobně v zimě 1939/40. Na pokusném tanku byly instalovány ocelové profily, které tvořily dvě poměrně úzké dráhy. Povrch drah byl osazen krátkými dřevěnými deskami. Mostní dráhy vedly po obou stranách bojové věže a směrem od zádi k přídi stoupaly vzhůru. Vzadu měla každá z drah sklopnou nájezdovou rampu. Z fotografií lze soudit, že celá konstrukce byla umístěna na pevno a sklon drah tedy nešlo měnit. Posláním tohoto mostního tanku bylo očividně umožnit ostatním vozidlům překonávat vysoké překážky. Mostová dráha byla spojena s tankem, čili tank ji nepokládal na zem, ale nesl ji sám. To znamená, že tank musel dočasně nést i hmotnost vozidla, které po mostě přejíždělo. Z fotografií je vidět, že testování konstrukce probíhalo v nějaké pískovně, či lomu (soudě podle pozadí a přepravního vozíku). Mostní tank najel při zkouškách pod betonovou rampu, sloužící jinak k nakládání písku na nákladní automobily, a následně se s jeho pomocí pokusily na rampu vyjet dva lehké tanky – běžný PzKpfw 35(t) a PzKpfw II (očividně v nějaké upravené verzi). Zmiňované fotografie tohoto stroje si můžete prohlédnout ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE (zdroj: Waralbum.ru a Worldwarphotos.info).

dělostřelecký tahač Mörserzugmittel 35(t), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak již bylo řečeno výše, po odtržení od Československa si nový Slovenský stát ponechal celkem 52 tanků LT vz. 35. V září 1939 byli Slováci coby němečtí spojenci připraveni se svými tanky vyrazit na pomoc Wehrmachtu při dobývání Polska. Vzhledem k poměrně hladkému průběhu polského tažení to však nakonec nebylo třeba a slovenské LT vz. 35 tak do bojů nezasáhly. Ani o rok později při dobývání západní Evropy Němci jejich pomoc nepotřebovali. Změnilo se to však v létě 1941, kdy se slovenské tanky zapojily do operace Barbarossa. Zřejmě jediné významnější střetnutí, které Slováci se svými tanky vybojovali, se odehrálo 22. července 1941 u ukrajinského města Lipovce. Slováci zde přišly o tři své tanky. Na konci roku 1941 byly všechny slovenské LT vz. 35 vyřazeny od bojových útvarů a dále sloužily již pouze k výcviku. Posledního nasazení se vyřazené tanky dočkaly v srpnu 1944 během Slovenského národního povstání. Tentokrát však byly nasazeny nikoliv po boku Wehrmachtu, ale proti němu. Část povstaleckých tanků byla během bojů zničena německými jednotkami, zbytek byl po potlačení povstání zabaven a odvezen neznámo kam.

Významným uživatelem československých tanků byla také rumunská armáda. Ta své LT vz. 35 objednala u Škody Plzeň již v roce 1936 a to v počtu 126 kusů. Dodávka probíhala mezi zářím 1938 a únorem 1939. Rumuni svým tankům přidělili označení R-2. Tyto tanky, nebo minimálně jejich část, měly specificky řešenou zadní stěnu věže. Namísto zaoblené byla tato stěna lomená, tvořená dvěma rovnými deskami. Tento rozdíl je dobře vidět srovnání snímků ZDE. Tanky R-2 spolu se staršími lehkými Renaulty tvořily páteř 1. obrněné divize, kterou Rumuni v létě 1941 vyslali do útoku na Sovětský svaz. 5. srpna 1941 překročila divize řeku Dněstr a postupovala na přístav Oděsa. Město bylo dobyto až 16. října a následně okupováno právě Rumunskem. Rumunská 1. obrněná divize byla poté stažena do vlasti k odpočinku a doplnění, protože jí zbylo pouhých 20 provozuschopných tanků R-2.

Divize se znovu vrátila na frontu až v srpnu 1942. S sebou si přivezla 109 tanků R-2, 11 tanků PzKpfw IV a stejný počet PzKpfw III. Novým úkolem jednotky bylo zajišťovat levé křídlo německé 6. armády u Stalingradu. V listopadu 1942 rumunskou obrněnou formaci doslova smetl sovětský protiútok. Jen zlomku jednotky se podařilo uniknout. Z původních 109 tanků R-2 jich 81 zůstalo ve sněhu severozápadně od Stalingradu! Zbytek těchto tanků byl od bojových útvarů převeden do armádních rezerv. V roce 1944 pak bylo dvacet z nich přestavěno na stíhač tanků TACAM R-2 vyzbrojený upravenou verzí sovětského kanonu ZIS-3 ráže 76,2 mm. Po převratu v srpnu 1943, kdy se Rumunsko od Němců odvrátilo, byly TACAM R-2 nasazeny právě proti Wehrmachtu. V bojích proti bývalému spojenci byla postupně ztracena plná polovina z nich.

PzKpfw 35(t) ve službách bulharské armády, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posledním uživatelem škodováckých tanků, kterého zmíníme, je Bulharsko. Prvních 26 tanků PzKpfw 35(t) koupili Bulhaři od Německé armády ještě v roce 1939. Před dodávkou měly tyto použité tanky projít kompletní revizí ve Škodě Plzeň. Výrobní kapacity firmy však intenzivně využívali sami Němci a tak práce na bulharských tancích neměly právě vysokou prioritu. Tak se stalo, že Bulhaři své zrenovované stroje dostali až mezi únorem a dubnem 1940. Dalších deset tanků pak Bulharsko zakoupilo přímo od výrobce. Šlo o stroje, které si v roce 1940 objednal Afghánistán. Němci původně s touto zakázkou souhlasili, ale později změnili názor a desítka tanků nakonec místo do Afghánistánu putovala do Bulharska a to pod označením T-11. Bulharská armáda tyto stroje nakonec používala až do padesátých let.

Tank PzKpfw 35(t), potažmo LT vz. 35, bývá mnohdy označován za nespolehlivý stroj. Zejména bývá v tomto kontextu zmiňován jeho pneumatický systém řízení. Není to ale oprávněné tvrzení. Ve své době šlo o moderní stroj, který byl se svými současníky plně srovnatelný nebo je dokonce převyšoval. Kvality československého tanku byly prověřeny nejlepším možným způsobem, bojem. Nejprve v rukou našich vojáků při potyčkách s různými živly v českém pohraničí i na podkarpatské Rusy a později v rukou Němců. S Wehrmachtem projely tanky PzKpfw 35(t) nejen Polskem, Lucemburskem, Belgií a Francií, ale dojely až k branám Moskvy! Problémy, které jim přinesla extrémní ruská zima, nebyly projevem nějaké nespolehlivosti tohoto stroje, ale týkaly se v podstatě veškeré německé techniky. Celkem bylo pod různým označením vyrobeno 434 těchto tanků (298 pro československou armádu, 126 pro Rumunsko a 10 pro Bulharsko/Afghánistán).

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

hmotnost:

10,5 t

délka:

4,90 m

šířka:

2,06 m

výška:

2,37 m

motor:

Škoda T-11/0

výkon motoru:

120 hp

max. rychlost:

34 km/h

pancéřování trupu:

 

- čelo:

25 mm

- boky:

16 mm

- záď:

16 mm

pancéřování věže:

 

- čelo:

25 mm

- boky:

16 mm

- záď:

16 mm

posádka:

4 muži

výzbroj:

kanon KwK 34(t) ráže 37 mm

2 x kulomet MG 37(t) ráže 7,92 mm

 

HLEDÁNÍ NOVÉHO TANKU

PROTOTYP Š-II-a

POPIS TANKU

KANON ŠKODA A3

PNEUMATICKÉ ŘÍZENÍ

PRVNÍ NASAZENÍ

NĚMECKÁ KONFISKACE

PANZERKAMPFWAGEN 35(t)

VELITELSKÉ TANKY

ORGANIZACE

POLSKO 1939

FRANCIE 1940

SSSR 1941

MÖRSERZUGMITTEL 35(t)

MOSTNÍ TANK

DALŠÍ ÚŽIVATELÉ

ZHODNOCENÍ

TECHNICKÁ DATA

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje