TOPlist

 

 

"Chcete-li někoho udeřit, uděláte to pěstí, ne rozevřenými prsty."

Heinz Guderian o tankové taktice

Panzerkampfwagen II v Africe, zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-783-0110-12, Wikimedia, Creative commons, upraveno

První polovina třicátých let 20. století byla pro německou armádu vpravdě převratným obdobím. I přes přísný zákaz vývoje tanků, uvalený Versailleskou smlouvou, probíhalo mezi pokrokovými důstojníky horečné plánování budoucí podoby německého tankového vojska. Jeden z nich, podplukovník Heinz Guderian, náčelník štábu při inspektorátu transportních jednotek, navrhl koncepci, podle které měly německou Panzerwaffe tvořit dva páteřní typy tanků. Lehčí z nich (později se zhmotnil v podobě Panzer III) měl být určen primárně k likvidaci nepřátelské obrněné techniky. Těžší typ (později se zhmotnil v podobě Panzer IV) se měl naopak starat o ničení dělostřeleckých postavení, bunkrů a jiných překážek postupu. Oba tyto typy spolu měly na bojišti úzce spolupracovat.

Psal se však rok 1931 a Guderian i jeho nadřízený generál Lutz si uvědomovali, že cesta k realizaci jejich představ bude ještě velmi dlouhá. Zároveň jim bylo jasné i to, že tanky, které mají být vyráběny ve stovkách či tisících kusů a mají tvořit páteř moderní německé armády, nelze začít stavět jen tak ze dne na den bez potřebných zkušeností s jejich výrobou i s jejich nasazením. To je přivedlo na myšlenku, že německý průmysl i německá armáda potřebují nejprve něco jako pokusný nebo ověřovací tank. Stroj, který by nevynikal vysokou bojovou hodnotou, ale byl by plně pásový, kompletně pancéřovaný a ozbrojený. Německý průmysl by se na takovémto stroji mohl naučit a vyladit výrobní postupy a německé vojsko zase ověřit nejlepší způsoby jeho taktického a operačního nasazení. Díky tomu by pak výrobci i uživatel byli lépe připraveni na příchod budoucích páteřních tanků. A tak v roce 1931 započal vývoj lehkého a levného „ověřovacího“ tanku s označením Kleintraktor, který později vešel do dějin pod názvem PzKpfw I. Armáda již tehdy zvažovala osazení tohoto tanku kanonem ráže 20 mm, nakonec však musely stačit pouze dva kulomety, protože se kanon do bojové věže malého vozidla prostě nevešel. Bylo tedy rozhodnuto, že tank s kanonovou výzbrojí bude případně postaven až později.

Za určitý milník v dalším vývoji německého tankové vojska by se dal prohlásit leden roku 1934. V tomto měsíci obdržela armáda první nekompletní tanky PzKpfw I. Vozidla sice ještě neměla pancéřové kabiny ani bojové věže, přesto však mohli vojáci konečně zahájit jejich provoz. Ve stejném měsíci také německý zbrojní úřad dokončil soupis požadavků na oba zamýšlené páteřní typy tanků pro budoucí Panzerwaffe a chystal se zadat jejich vývoj vybraným průmyslovým podnikům. A aby toho nebylo málo, právě v lednu 1934 spustil zbrojní úřad ještě jeden projekt - vývoj nového lehkého tanku s kanonem ráže 20 mm.

Prototyp podvozku pro La.S. 100 od firmy Krupp během testů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pokud uvážíme tehdejší situaci a plány do budoucna, neubráníme se otázce, proč vůbec Němci chtěli vyvíjet další lehký tank? Svůj "školní" lehký tank už výrobci i armáda přece měli (v podobě PzKpfw I). A pro budoucnost se přece počítalo se dvěma páteřními typy střední hmotnostní kategorie. K čemu tedy ještě jeden lehký tank? Správná odpověď není úplně jednoduchá, protože zahrnuje vícero aspektů.

Je nutno si uvědomit, že vývoj plnohodnotných páteřních typů (tedy budoucích PzKpfw III a PzKpfw IV) byl tehdy na samém začátku. Bylo tedy jasné, že tyto stroje nebudou k dispozici dříve, než za nějaké dva až tři roky (a to v lepším případě). Naopak výroba ověřovacího PzKpfw I se již rozbíhala a neměla to být výroba kusová, ale sériová (aby si německé podniky vyzkoušely, jak vyrábět tanky "ve velkém").

Představitelé tankových jednotek se tehdy ptali sami sebe, co tedy budou naše továrny a armáda dělat příští 2 až 3 roky? Pokud bude průmysl celou tu dobu sériově vyrábět PzKpfw I, budeme jich zřejmě mít mnohem víc, než potřebujeme. Pokud jejich výrobu po čase ukončíme, začne se připravenost průmyslu na masovou výrobu budoucích středních tanků zase "ztrácet" (mluvíme přece o komerčních firmách, které potřebují vydělávat, takže pokud nebudou mít zakázky na výrobu tanků, budou nuceny výrobní linky zase rozebrat, vybudované pracovní týmy rozpustit a uvolněné kapacity využít jinak). A co armáda? Bude příští tři roky stále dokola cvičit s jediným lehkým typem tanku, který má pouze kulometnou výzbroj a neumožňuje tedy ani pořádně vyzkoušet boj proti jiným obrněncům?

Prototyp podvozku pro La.S. 100 od firmy MAN, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Závěr, ke kterému velitelé dospěli, byl jasný: německý průmysl ani němečtí vojáci nesmí na tři roky ustrnout na místě! Je třeba tento čas využít lépe a zkusit něco nového, co nás posune o krok dál na cestě k vysněným páteřním tankům! Chce to tank, který bude pořád ještě jednodušší a levnější než "cílové" Panzer III a Panzer IV, ale zároveň bude pokročilejší, robustnější a silnější než stávající Panzer I. Jeho vývoj musí být rychlý, aby byl k dispozici dříve než budoucí páteřní typy a musí disponovat kanonovou výzbrojí (i když velmi malé ráže). Takový stroj by beze sporu dále rozvinul schopnosti výrobních závodů i armády. Vznikly a vyzkoušely by se nové technické nápady a efektivněji nacvičil boj proti obrněným cílům. Zbývala poslední otázka: co bude armada s takovým tankem dělat, až za pár let konečně dostane své páteřní střední tanky? I zde se velení shodlo na tom, že lehký tank s kanonem ráže 20 mm určitě nejde své uplatnění i vedle páteřních tanků při plnění různých "okrajových" povinností. Bylo tedy rozhodnuto. Německá armáda si objedná další lehký tank!

Armádní zadání o novém stroji hovořilo jako o verstärkter Kleintraktor 6, tedy „posílený“ Kleintraktor 6. Tento název dával jasně najevo návaznost na tank PzKpfw I, který byl armádou veden pod označením Kleintraktor. Číslo 6 v názvu pak reprezentovalo očekávanou hmotnost nového tanku v tunách. V rámci utajení dostalo vozidlo také své krycí označení La.S. 100 (La.S. = Landwirtschaftliche Schlepper = zemědělský traktor, 100 = předpokládaný výkon motoru v koňských silách). Návaznost na PzKpfw I se projevila i ve výběru oslovených firem. Podvozek nového tanku měla navrhnout firma Krupp, pancéřovou kabinu a bojovou věž pak firma Daimler-Benz. Výzbroj tanku měl tvořit rychlopalný kanon ráže 20 mm a jeden kulomet ráže 7,92 mm.

Již 24. února 1934 se konala první schůzka zástupců zbrojního úřadu a firmy Krupp. Vrchní inženýr Hagelloch ze společnosti Krupp zde představil první konceptuální návrh nového stroje a přislíbil dodání podrobných výkresů do konce března. Na důstojníky ze zbrojního úřadu přitom naléhal, že pokud by Krupp ihned obdržel objednávku, je schopen dodat první kompletní tank ještě do konce roku 1934. Pánové ze zbrojního úřadu však zřejmě nebyli zcela spokojeni a nenechali se umluvit, spíše naopak. V květnu nebo červnu totiž Waffenamt do soutěže na nový tank přizval další dvě firmy. A jistě nebylo náhodou, že šlo o firmy MAN a Henschel, které se právě v té době po boku Kruppu nově zapojily do výroby tanků PzKpfw I.

První kompletní prototyp tanku La.S. 100 od firmy MAN, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V červenci 1934, na základě průběžných jednání s oslovenými firmami, zbrojní úřad dále upřesnil své požadavky. Tank La.S. 100 měl vážit nejvýše 6500 kg, dosahovat rychlosti až 40 km/h, pohánět jej měl motor Maybach HL 52 o výkonu 120 koní a převodovku měl mít typu Zahnradfabrik SSG 45 se šesti stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Někdy mezi červencem a zářím 1934 dodaly oslovené podniky své návrhy ve formě výkresů a dřevěných modelů.

První ověřovací prototyp byl pak armádě dodán v únoru 1935 a na jaře toho roku následovaly ostatní prototypy. Krupp a MAN dodaly každý po dvou testovacích strojích. Nešlo přitom o kompletní tanky, ale pouze o podvozky s pohonnou jednotkou, převodovkou a dalšími agregáty, ovšem bez pancéřových kabin a bojových věží. Svůj prototyp dodala pravděpodobně i firma Henschel, ovšem nedochovaly se o něm žádné bližší informace, ani jeho fotografie. Alespoň stručně porovnat tedy můžeme pouze návrhy firem Krupp a MAN. Pojezdová ústrojí prototypů těchto výrobců si byla celkově dosti podobná. V obou případech zde bylo přední hnací kolo s jednou řadou zubů, zadní kolo napínací, trojice kladek podpírajících horní část pásu a hlavně šest malých pojezdových kol, zavěšených párově a odpružených pomocí čtvrt eliptických listových per. Kromě prvního prototypu firmy Krupp byla pojezdová kola u všech ověřovacích strojů zvnějšku přepažena kovovým profilem.

V následných armádních testech si nejlépe vedly prototypy firmy MAN. Po úspěšném završení jízdních zkoušek byl druhý prototyp MAN osazen ověřovací pancéřovou kabinou a bojovou věží, dodanou firmou Daimler-Benz a poté následovaly další testy. Nyní již kompletní tank v nich obstál a byl tedy potvrzen pro sériovou výrobu.

Panzerkampfwagen II Ausf. a/1, nebo a/2 nebo a/3, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První výrobní série v počtu 75 kusů byla objednána v říjnu 1935. Původně byla označena jako nultá, posléze však byla přejmenována na 1. výrobní sérii. Tanky z této série měly být armádě dodávány od dubna do září 1936. V dubnu 1936 získal tank svůj oficiální název Panzerkampfwagen II (uváděný také zkratkou PzKpfw II) a výzbrojní kód Sd.Kfz. 121 (Sd.Kfz. = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel). V rámci první výrobní série nakonec vznikly 3 samostatné „podsérie“, každá po 25 vozidlech. Armáda tyto tanky vedla pod označením PzKpfw II Ausf. a/1, Ausf. a/2 a Ausf. a/3 (Ausf. = Ausführung = povedení, verze). Když pomineme zcela specifické použití lomítka a číslice za ním, musíme zmínit, že i samotné malé písmeno v označení verze bylo výjimkou a naznačovalo, že tanky z první výrobní série byly stále vnímány jako jakési ověřovací kusy.

PzKpfw II Ausf. a/1 svým vzhledem v podstatě odpovídal druhému prototypu firmy MAN, pouze s drobnými rozdíly (například umístění ok pro zvedací lana na věži, provedení některých průzorů ve věži i kabině nebo instalace příslušenství na blatnících pásů). Jeden velký rozdíl se ukrýval pod motorovou kapotou. Namísto motoru Maybach HL 52 použitého u prototypů, byl sériový tank poháněn silnějším motorem Maybach HL 57 (o kterém si více řekneme později).

Podvozek byl tvořen šesti pojezdovými koly s gumovou obrubou pro hladší jízdu. Kola byla spojena po dvou do společného závěsu. Závěs tvořilo kyvné rameno, na jehož konci bylo připojeno jedno pojezdové kolo a pak horizontálně uložená listová pružina s druhým pojezdovým kolem na svém opačném konci. Závěs byl otočným čepem uchycen k boku trupu. Šest pojezdových kol bylo tedy zavěšeno na celkem třech závěsech. První dva závěsy byly orientovány kyvným ramenem směrem k přídi tanku, poslední závěs byl otočen obráceně, takže jeho kyvné rameno směřovalo k zádi tanku. Přední hnací kolo mělo pouze jednu rozetu, jejíž zuby zapadaly do otvorů vedoucích středem každého pásu. Pásy byly dále opatřeny dvěma vodícími hřebeny, které bránily jejich sesmeknutí z pojezdových kol. Podle svého označení byly pásy široké 280 mm, ve skutečnosti samotné články měly pouze 260 mm a spojovací čepy 275 mm. Každý pás byl tvořen 108 články. Prvních 10 vyrobených PzKpfw II Ausf. a/1 mělo zadní napínací kolo stejného provedení jako prototyp, tedy plné kovové kolo s gumovou obručí po obvodu. Počínaje jedenáctým exemplářem (číslo podvozku 20011) dostal tank nové celokovové napínací kolo s paprsky.

Panzerkampfwagen II Ausf. a/1, nebo a/2 nebo a/3 během nasazení v Polsku, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Čelo trupu nemělo typickou špici tvořenou spojením dvou pancéřových desek, ale byla zde jediná 13 milimetrů silná deska ohnutá do oblouku. Na tu pak navazovala další již rovná deska skloněná v úhlu 65 stupňů. I ta byla silná 13 mm a v její levé části se nalézal nástupní průlez řidiče opatřený jednodílným poklopem. Za popsanou deskou se pak z trupu zvedala čelní stěna kabiny pro posádku. Kabina byla nepravidelně tvarovaná a celkově posunutá nalevo od podélné osy trupu. Levá část kabiny byla protažena dopředu a ukrývala stanoviště řidiče. Přímo před sebou měl řidič v čelní stěně kabiny svůj hlavní průzor. Vyplňoval jej blok neprůstřelného skla a v nebezpečí jej bylo možno uzavřít pancéřovým krytem. V takovém případě řidič z vozidla vyhlížel binokulárním periskopem KFF I. Periskop měl 1,15 násobné zvětšení a zorný úhel 50 stupňů. Jeho čočky hleděly vpřed skrz dva 15 milimetrové otvory vyvrtané v čelním pancíři přímo nad hlavním průzorem. Další průzory měl řidič také po obou stranách svého stanoviště. Také tyto průzory byly vyplněny ochranným sklem a opatřeny pancéřovým krytem s úzkou pozorovací štěrbinou.

Na stropě kabiny ležela bojová věž s prstencem o průměru 120 cm. Stejně jako celá kabina byla i věž umístěna nalevo od podélné osy trupu tanku. Věž měla půdorys dvanáctiúhelníku. Její boční a zadní stěny byly silné 13 mm a skloněné pod úhlem 22 stupňů. Zaoblená čelní stěna byla silná rovněž 13 mm a měla v sobě velký otvor, který vyplňovala válcovitá maska zbraní (tzv. Walzenblende). Maska byla vyrobena z pancíře o síle 15 mm a umožňovala vertikální pohyb kanonu i kulometu v rozsahu -10 až +20 stupňů. Maskou procházely hlavně obou zbraní, nalevo to byl rychlopalný kanon 2cm KwK 30 L/55, napravo pak kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Zbraně se zaměřovaly společným zaměřovačem typu TZF 4 (TZF = Turmzielfernrohr) s 2,5 násobným přiblížením a 25 stupňovým zorným polem. Zaměřovač byl monokulární (pouze pro jedno oko) a jeho čočka vyhlížela vpřed skrz drobný otvor vyvrtaný v masce zbraní. V masce byly rovněž dva průzory, opatřené pancéřovými kryty. Tyto průzory nebyly vyplněny žádným neprůstřelným sklem, takže je bylo možno otevřít pouze v bezpečné oblasti nebo pro účely nouzového míření, pokud byl zničen primární zaměřovač.

Hlavní zbraní tanku byl tedy kanon KwK 30 ráže 20 mm s hlavní o délce 55 násobků ráže (tzn. 110 cm). Zbraň byla odvozena z protiletadlového kanonu Flak 30, byla však upravena pro montáž do stísněného interiéru lehkého tanku. Úpravy zahrnovaly například zkrácení hlavně (Flak 30 měl hlaveň o délce 65 násobků ráže, tedy 130 cm) a zavedení nových zásobníků s kapacitou pouhých 10 nábojů. Původní Flak 30 využíval zásobníky na 20 nábojů, ty však nešlo v PzKpfw II použít. Kanon byl totiž, jak víme, ve věži umístěn vlevo. Nabíjení zbraně bylo přitom rovněž z levé strany a tak zde prostě nezbylo dost místa pro manipulaci s dlouhým zásobníkem na 20 ran. Fotografie stísněného interiéru věže naznačují, že ani vkládání kratšího zásobníku na 10 ran zřejmě nebylo snadné. Zásoba munice pro kanon čítala 180 střel, tedy celkem 18 zásobníků. Ty byly uloženy ve schránkách podél v podstatě všech stěn kabiny. Pro kulomet bylo na palubě celkem 1425 nábojů v bubnových zásobnících.

dva PzKpfw II Ausf. b, tanky mají instalovány adaptéry pro automatickou střelbu cvičnou municí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kanon KwK 30 umožňoval palbu v plně automatickém režimu s teoretickou kadencí 280 ran za minutu. Při takové rychlosti střelby by kanon „vysypal“ plný zásobník za o málo víc než dvě vteřiny. V praxi však střelec zřejmě pálil spíše jednotlivými ranami, než dávkami. Pro zbraň se používaly zpočátku pouze dva druhy munice. Byl to protitankový Panzergranate 39 (PzGr 39) s projektilem o hmotnosti 148 gramů, který opouštěl ústí hlavně rychlostí 780 m/s. Na vzdálenost 100 metrů probíjel tento granát skloněný homogenní pancíř o síle 20 mm (bývá uváděno i 23 mm). Z 500 metrů zdolal pancíř silný 14 mm a na jeden kilometru stačil již pouze na pancíř o síle 8 mm. Druhým typem munice byl protipěchotní granát SprGr 39 (SprGr = Sprenggranate). Oba náboje používaly stejnou mosaznou nábojnici o délce 138 mm s perkusní zápalkou. Později přibyl ještě třetí typ s označením PzGr 40. Šlo o protitankovou střelu s wolframovým jádrem. Projektil vážil pouhých 100 gramů a dosahoval úsťové rychlosti 1050 m/s. Na vzdálenost 100 metrů probíjel skloněný pancíř silný až 40 mm, na půl kilometru pak zdolal pancíř o síle 20 mm.

Obsluhu kanonu i kulometu měl na starosti velitel tanku. Horizontální pohyb zbraní při míření se dociloval otáčením celé věže. K tomu sloužilo ovládací kolečko po velitelově pravé ruce. Jedna otáčka ovládacího kolečka pootočila věž o 4 stupně. Na rukojeti tohoto kolečka byla navíc umístěna spoušť kulometu. Vertikální náměr zbraní se potom nastavoval pomocí druhého ovládacího kolečka umístěného po velitelově levé ruce. Jedno jeho otočení znamenalo změnu výškového náměru zbraní o 2,8 stupně. Na rukojeti tohoto kolečka byla zase umístěna spoušť kanonu. V případě potřeby mohl velitel věž zafixovat v určité pozici nebo naopak zcela odpojit od mechanismu otáčení. Při odpojeném mechanismu pak mohl velitel věží otáčet libovolnou rychlostí pouze vlastní silou, což mu usnadňovaly dvě rukojeti na jejím prstenci.

Na bocích a zádi věže byly umístěny celkem čtyři průzory. Na její střeše se dále nacházel vyvýšený otočný periskop velitele a nástupní průlez uzavíraný dvoukřídlým poklopem. V pravém křídle poklopu byl menší otvor určený zřejmě pro palbu ze signální pistole (a možná i pro nouzovou signalizace pomocí praporků). Na křídlech poklopu byly gumové patky, na které křídla dosedala při jejich plném otevření.

PzKpfw II Ausf. b, tank má nad výfukem instalován držák s dýmovnicemi, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V zadní části trupu byl motorový prostor. Samotný motor byl umístěn v pravé části, pod zvýšenou kapotou, která navazovala na kabinu posádky. V levé části byl strop trupu naopak nižší, takže zde mohl být v zadní stěně kabiny průzor pro radistu. Dále byl vlevo ještě radistův nástupní průlez a za ním chladič s velkým kruhovým ventilátorem nad sebou. Kvůli přesahu ventilátoru musela být v zadní stěně trupu vytvořena výduť, chránící jeho tubus. Vzduch pro chlazení motoru byl nasáván skrz podlouhlý průduch na pravém boku motorového prostoru a pak vyháněn ven právě zmíněným kruhovým ventilátorem umístěným vlevo vzadu. Na zadní stěně trupu byl uchycen velký tlumič výfuku.

Tanky verze a/1, a/2 i a/3 poháněl již zmiňovaný motor Maybach HL 57 TR. Šlo o benzínový, kapalinou chlazený šestiválec o obsahu necelých 5,7 litru, který dával maximální výkon 130 koní při 2600 otáčkách za minutu. Jak již bylo řečeno, byl motor uložen v zádi trupu podél jeho pravé boční stěny. Podél pravého boku kabiny posádky pak procházela hřídel, spojující motor s převodovkou. Převodovka byla uložena v přední části trupu, rovněž podél jeho pravé strany, vedle sedadla řidiče. Z ní se pak síla přenášela přes řídící spojky a brzdy na přední hnací kola. Vnitřní prostor na pravé straně kabiny posádky nezabírala jen hřídel spojující motor s převodovkou, ale byly zde také uloženy dvě 12V baterie a hlavně dvě palivové nádrže o obsahu 102 a 68 litrů. A konečně zde byl také filtr a potrubí, skrz které si motor nasával z bojové kabiny vzduch pro svůj chod.

Každá ze dvou palivových nádrží měla vlastní plnící hrdlo. Obě ústila vedle sebe na pravé boční stěně kabiny. S plnými nádržemi (celkem 170 litrů) dokázal tank urazit 190 až 210 km po silnici a něco mezi 126 a 160 km v terénu. Maximální rychlost na silnici činila 40 km/h. Motor se startoval primárně elektrickým startérem. Byl však vybaven i setrvačníkovým startérem, který se roztáčel ruční klikou. Otvor pro zasunutí startovací kliky byl v zadní stěně trupu pod tlumičem výfuku. PzKpfw II verze a (tedy a/1, a/2 i a/3) měřil na délku 438 cm, na šířku 214 cm a vysoký byl 194,5 cm. Jeho hmotnost činila 7600 kg.

Panzerkampfwagen II Ausf. c dostal nové pojezdové ústrojí, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pancéřování lehkého tanku bylo dimenzováno tak, aby na místech možného zásahu odolalo průbojnému puškovému náboji ráže 7,92 mm, vypálenému ze vzdálenosti 30 a více metrů. Pancéřové desky byly vyrobeny z vysokolegované niklové oceli. Nejodolnější částí pancíře byla maska zbraní, která měla sílu 15 mm. Čelní, boční i zadní stěny trupu byly silné 13 mm, stejně jako čelní, boční i zadní stěny věže. Strop trupu i věže měly shodnou tloušťku 8 mm, dno podvozkové vany pak pouhých 5 mm. U tanku se od počátku vědomě nepočítalo s odolnosti proti dělostřelecké palbě a to ani ráže 20 mm.

Posádku tanku PzKpfw II tvořili tři muži: řidič, radista a velitel, který zároveň plnil také roli střelce a nabíječe obou palubních zbraní. Řidič seděl v levé přední části trupu, radista v levé zadní části kabiny. Radistova sedačka směřovala primárně proti směru jízdy, takže radista hleděl zadním průzorem za tank. Pokud to však bylo nutné, dala se opěrka sedačky přesunout a radista mohl naopak sedět ve směru jízdy. Pak ale neměl k dispozici žádný průzor, který by mu zajistil výhled z vozidla. Pokud radista seděl standardně proti směru jízdy, měl radiostanici, kterou obsluhoval, po své pravé ruce.

Většina zdrojů se shoduje, že tanky PzKpfw II byly již od první generace vybaveny radiostanicí typu Fu 5, což byla kombinace vysílače 10 W.S.c a přijímače Ukw.E.e. Lze však narazit i na informaci, že běžné bojové PzKpfw II nesly pouze radiostanici typu Fu 2, což byl jen přijímač. K radiostanici byla připojena dvoumetrová prutová anténa umístěná na levém boku kabiny. Anténu bylo možno sklopit směrem k přídi tanku. Sklopená pak anténa ležela v dřevěném ochranném žlabu na blatníku levého pásu. Dále byl na palubě vnitřní komunikační systém, skrz který se však spolu mohli bavit pouze radista a velitel. Řidič neměl ani náhlavní sluchátka ani krční mikrofon. Zato vedle jeho hlavy ústila hlasová trubice, skrz kterou mu mohl udílet pokyny velitel vozu.

Panzer II Ausf. c ze 4. Panzer Division během polského tažení, na čele trupu je vidět část výrobního čísla 22014, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Dle objednávky zbrojního úřadu měly být první sériové tanky PzKpfw II dodány v dubnu 1936. Tento termín se však nepodařilo dodržet a prvních pět nových tanků si armáda nakonec převzala až 1. října 1936. Jak již bylo zmíněno tanků PzKpfw II verzí Ausf. a/1 až a/3 bylo postaveno po 25 kusech. Během výroby bylo zavedeno několik spíše menších úprav. Již jsme zmínili změnu provedení zadního napínacího kola, která přišla s jedenáctým vyrobeným podvozkem. U verze a/2 se objevil na dně podvozkové vany nový servisní otvor pro snazší přístup k palivové pumpě a olejovým filtrům. Verze a/3 zase dostala větší a účinnější chladič a lehce odlišně bylo řešeno i uspořádání listových per u pojezdových kol. Někdy v průběhu výroby přibyly také úchyty pro uložení vlečných lan na zaobleném čelním pancíři trupu. Uvnitř tanku se odehrálo ještě vícero drobných úprav, které však asi nemá smysl vyjmenovávat.

Prvních 75 sériových tanků verzí Ausf. a/1 až a/3 dostalo výrobní čísla 20001 až 20075. Do výroby byla samozřejmě zapojena dlouhá řada firem. Pancéřová těla trupů, kabin i věží byly svařovány v dílnách firmy Deutsche-Edelstahlwerk A.G. v Hannoveru. Převodovky dodávala společnost Zahnradfabrik z Friedrichshafenu a motory firma Maybach-Motorenbau GmbH. Další subdodavatelé zajišťovaly dodávky kanonů, kulometů, zaměřovačů, radiostanic, elektrických součástí a spousty dalších komponent. Kompletace kabin a věží probíhala v továrně Daimler-Benz a finální montáž celých tanků pak v dílnách firmy MAN.

Zhruba v polovině roku 1936 vystavil zbrojní úřad objednávku na stavbu druhé výrobní série tanku PzKpfw II a to v počtu 131 kusů. Také v rámci této objednávky však nakonec vznikly „podsérie“ a to dvě. Prvních 100 tanků získalo označení PzKpfw II Ausf. b, zbylých 31 tanků pak PzKpfw II Ausf. c. V označení verze bylo tedy znovu použito malé písmeno, což indikovalo, že armáda ani tento stroj ještě nepovažovala za vyzrálou verzi, jež by se měla stát výrobním standardem.

jeden z prvních vyrobených PzKpfw II Ausf. A, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

V porovnání s předešlými a/1 až a/3 došlo v konstrukci PzKpfw II Ausf. b k několika desítkám změn od okrajových, až po dosti podstatné. Tank verze b dostal nové řídící brzdy a koncové převody (tedy soustavu, která převádí točivý moment z převodovky na hnací kola). Spolu s tím přišlo také hnací kolo nového provedení a muselo být mírně upraveno i provedení čelního pancíře trupu (srovnávací foto ZDE). Významně upravena byla i zadní část trupu. V jeho pravé části již neústil velký kruhový ventilátor jako u předešlých tří verzí. Nový ventilátor byl ukryt pod pancířem a ohřátý vzduch nyní z motorového prostoru vyháněl skrz mřížovaný průduch, vytvořený nově na konci protažené motorové kapoty. Motorová část a s ní vlastně i celý trup byly nyní o něco delší než u starších verzí. Zatímco tanky Ausf. a/1 až a/3 měřily na délku 438 cm, u Ausf. b to bylo 477,5 cm. (srovnávací foto ZDE)

Nové byly také zadní konce blatníků pásů i tlumič výfuku. Úpravy se dočkaly rovněž kryty průzorů v trupu i věži (kromě toho řidičova). Na výrobu pancéřových desek pro PzKpfw II Ausf. b začala být používána homogenní ocel bez příměsi niklu, což mírně snížilo jejich odolnost. Aby tank i nadále plnil armádní požadavek a odolával palbě průbojné puškové munice ráže 7,92 mm ze vzdálenosti 30 a více metrů, muselo dojít k zesílení pancéřových desek. Tam, kde pancíř původně sílu 13 mm, byly nyní použity desky o síle 14,5 mm. Pancíř masky zbraní byl zesílen z původních 15 na 16 mm a stropní desky trupu i věže z původních 8 na 10 mm.

Tank verze b dostal nové pásy o šířce 300 mm (články o šířce 285 mm a čepy 300 mm). Se širšími pásy přišla také širší pojezdová kola a širší podpůrné kladky. Delší trup, silnější pancéřové desky i širší pásy znamenaly samozřejmě také nárůst hmotnosti tanku a to ze 7,6 tuny na 7,9 tuny. Na rychlosti ani spotřebě paliva se to však nijak neprojevilo. Díky použití širších pásů se nezměnil ani měrný tlak na půdu (který činil 0,54 kg na cm2). Tanky PzKpfw II verze Ausf. b nesly výrobní čísla podvozků od 21001 do 21100 a jejich dodávky probíhaly zřejmě od jara 1937.

Panzerkampfwagen II Ausf. A nebo B, v Polsku, tento tank již má dodatečnou ochranu prstence věže, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Jak již bylo řečeno, posledních 31 tanků z druhé výrobní série získalo vlastní označení Ausf. c. Důvodem k použití nového označení verze byla poměrně zásadní modernizace, kterou tyto stroje prošly. Na pozadí této modernizace stály zejména špatné zkušenosti s původním pojezdovým ústrojím. Drobná pojezdová kola se rychle opotřebovávala a vyžadovala častý servis. U nové verze tanku bylo proto pojezdové ústrojí kompletně přepracováno. Namísto šesti malých pojezdových kol jich nyní bylo sice pouze pět, ale podstatně větších. Nová pojezdová kola měla průměr 550 mm a byla plná s masivní pryžovou obručí po obvodu. Každé kolo bylo uchyceno na vlastním kyvném rameni a každé rameno bylo odpruženo vlastní čtvrteliptickou listovou pružinou. U každého kyvného ramene byla na boku trupu zarážka, která omezovala maximální zvednutí ramene (a tím i maximální prohnutí pružiny). Počet vratných kladek, podpírajících horní část pásu, se zvýšil ze tří na čtyři.

Další významná změna se odehrála pod kapotou tanku. Tam byl instalován nový motor Maybach HL 62 TR o obsahu 6,191 litru, který dával maximální výkon 140 koní při 2600 otáčkách. Další novinky verze Ausf. c by se daly označit již spíše za „drobné“. Tank dostal širší blatníky pásů, ústí plnících hrdel palivových nádrží se přesunula z pravé boční stěny kabiny na její strop, napravo od věže. Řidič měl novou pohodlnější sedačku, bylo zesíleno pancéřování okolo palivových nádrží atd.

PzKpfw II Ausf. c se drobně protáhl na celkovou délku 4,81 metru. Díky tomu, a také díky robustnějšímu pojezdovému ústrojí, tank rovněž přibral na váze. Jeho hmotnost tak dosáhla 8,9 tuny. Silnější pohonná jednotka však zajistila, že maximální rychlost zůstala na hodnotě 40 km/h. Měrný tlak však vzrostl až na 0,62 kg na centimetr čtvereční. Výzbroj, síla pancéřování, zásoba munice i paliva, to vše zůstalo stejné jako u předešlé verze. Zástupcům armády se Ausf. c očividně líbila a proto zbrojní úřad obratem vystavil objednávku na výrobu dalších 44 tanků této verze. Stroje z této v pořadí třetí výrobní série dostaly čísla podvozků od 22001 do 22044. Tanků verze Ausf. c bylo tedy celkem vyrobeno 75 kusů (31 z druhé + 44 ze třetí výrobní série) a dodány byly zřejmě během podzimu roku 1937.

PzKpfw II Ausf. A nebo B, tank má instalován adaptér pro palbu cvičnou municí, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Nové pojezdové ústrojí, které přišlo s verzí Ausf. c, se osvědčilo a armáda tak dospěla k závěru, že konstrukce tanku PzKpfw II již dozrála a je tedy čas přejít do fáze běžné sériové výroby. A tak byla vystavena objednávka na stavbu v pořadí již čtvrté výrobní série v počtu 210 tanků. Vozidla z této série dostala označení PzKpfw II Ausf. A. Konečně tedy bylo použito velké písmeno, což jen potvrzovalo, že fáze hledání skončila a začala fáze sériové výroby. Zároveň bylo rozhodnuto, že by se do montáže tanků měly zapojit i další firmy, aby si i ony osvojily potřebné postupy. Kompletaci bojových kabin a věží tak začala vedle firmy Daimler-Benz provádět také společnost Wegmann & Co. z Kasselu. Do finálního sestavování celých tanků se pak nově zapojil závod Henschel & Sohn A.G. (rovněž z Kasselu) a pravděpodobně ještě jeden další výrobce (nedochovaly se však informace který). Z celkových 210 vyrobených tanků verze Ausf. A jich bylo 160 zkompletováno v dílnách firmy MAN, 28 v Henschelu a 22 u třetího neznámého výrobce. Několik dalších firem se nově zapojilo také do výroby pancéřových desek (Eisen und Hüttenwerk A.G., Ruhrstahl A.G., Stahlwerke Harkort-Eichen GmbH, Mitteldeutsche Stahlwerke a Dortmund-Hörder Hüttenverein A.G.) a podobně tomu bylo zřejmě i u dalších subdodávek.

PzKpfw II Ausf. A se od předešlé verze Ausf. c lišil jen poměrně málo. Ze snadno viditelných rozdílů zmiňme nový kryt řidičova průzoru. Kryt použitý u Ausf. A nebyl plochý, ale profilovaný do tvaru písmene V. Většina ostatních změn se odehrála v útrobách tanku. Předně to byla nová robustnější převodovka typu Zahnradfabrik SSG 46. Změnilo se umístění servisních otvorů na dně podvozkové vany i v přepážce mezi kabinou posádky a motorovou sekcí. Nová byla palivová pumpa a palivové rozvody. Došlo k přemístění olejového chladiče a ke zjednodušení systému mazání koncových převodů. Elektrické vedení bylo lépe odstíněno, aby nedocházelo k rušení radiostanice. Na pravém boku kabiny se objevil otočný rám, který sloužil k zavěšení kulometu pro blízkou protiletadlovou obranu (tento rám však zpětně dostala i část tanků verze Ausf. c, proto jej nelze považovat, za odlišovací znak obou verzí). V průběhu výroby tanku PzKpfw II Ausf. A byla zavedena dodatečná ochrana prstence věže. Tvořily ji zvýšené ocelové profily, které byly přišroubovány ke střeše kabiny před věží a také nalevo za ní.

V prosinci 1937 přišla do výroby další verze tanku s označením Ausf. B. V rámci 5. výrobní série jich bylo objednáno 326 kusů. V podstatě však nešlo o novou verzi, ale pouze o pokračování výroby. Tanky verze Ausf. B se od Ausf. A prakticky nelišily. Do kompletace tanků se vedle firem MAN, Henschel a třetího neznámého podniku nově zapojil také závod Alkett (Altmärkische Kettenwerk) z Berlína. V dílnách této společnosti bylo postaveno celkem 32 tanků PzKpfw II Ausf. B. Dalších 102 jich vyjelo z továrny Henschel, 169 z továrny MAN a zbývajících 23 dodala opět ona neznámá firma. V průběhu výroby verze B přišlo několik spíše drobných konstrukčních úprav. Jednou z nich bylo doplnění ochranných pancéřových profilů před řidičovy průzory v bočních stěnách. Tyto profily měly zamezit zásahu průzoru při palbě zepředu.

PzKpfw II pravděpodobně Ausf. C, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Další výrobní série, v pořadí již šestá, čítala 58 tanků a na předešlou sérii navázala bez jakýchkoliv úprav. Proto také zůstalo tankům z této série označení PzKpfw II Ausf. B. Celkem tedy bylo postaveno 384 tanků verze B (z toho 326 v rámci 5. výrobní série a 58 v rámci 6. výrobní série).

Přišel rok 1938. Od ledna 1934 uběhly již čtyři roky, ale ani jeden z páteřních tanků Panzer III a Panzer IV zatím nebyl připraven pro masovou výrobu (začátkem roku 1938 měla armáda k dispozici okolo dvaceti zkušebních tanků Panzer III a pouze několik prvních exemplářů Panzer IV Ausf. A). Za těchto okolností tedy dávalo smysl pokračovat ve výrobě lehkého PzKpfw II i nadále. A tak přišla objednávka na 7. výrobní sérii v počtu 364 kusů. Armáda těmto tankům přidělila označení PzKpfw II Ausf. C.

Pro budoucí výrobu středních tanků PzKpfw III se počítalo s kapacitami firem MIAG (Mühlenbau und Industrie Aktiengesellschaft) z Braunschweigu a FAMO (Fahrzeug- und Motoren-Werke GmbH) z Breslau (dnes polská Vroclav). Protože se však zahájení výroby tohoto stroje opožďovalo, bylo rozhodnuto, že se uvedené firmy v mezidobí zapojí právě do výrobu lehkého tanku PzKpfw II Ausf. C. Z celkového počtu 364 vozidel jich MAN dodal 160, Henschel 115, Alkett 15, MIAG 39 a FAMO 35 (i když tyto počty jsou uváděny takříkajíc bez záruky). První tanky verze Ausf. C byly dokončeny zřejmě v červnu 1938 a výroba pak pokračovala až do dubna 1940.

PzKpfw II Ausf. B nebo C po instalaci dodatečného pancíře na čelo trupu, kabiny i věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tanky Ausf. C se od předešlé verze lišily pouze jediným detailem, a tím byly nově řešené průzory řidiče v bočních stěnách kabiny. Ty byly u Ausf. C vyplněny odolnějším blokem neprůstřelného skla o síle 50 mm. Na fotografiích jsou tyto průzory odlišitelné podle kónicky tvarovaných hlav šroubů, které se nově objevily po dvou nad i pod krytem průzoru (foto ZDE).

Jak je z výše uvedeného zřejmé, tanky PzKpfw II verzí Ausf. c, A, B i C byly konstrukčně téměř identické. Není tedy divu, že jejich bojové nasazení v Polsku v září 1939 odhalilo u všech z nich stejné slabé stránky. A je tedy zcela logické, že tyto tanky následně prošly shodnou zpětnou modernizací. Na přelomu let 1939 a 1940 vznikl program na posílení čelního pancéřování těchto tanků. Na čelní stěnu věže a kabiny posádky byly přišroubovány dodatečné pláty pancíře o síle 20 mm. Také na čelo trupu byly instalovány dodatečné pancéřové desky stejné síly. Nebyly přitom prohnuté tak, aby kopírovaly původní čelní stěnu, ale byly rovné a společně tvořily nový ostrý nos trupu. Montáž dodatečného čelního pancíře probíhala v únoru a březnu 1940. Fotografie z francouzského tažení z května 1940 však dokazují, že takto posíleny nebyly zdaleka všechny tanky Panzer II Ausf. c až C.

Od října 1940 byly tanky uvedených verzí osazovány novou velitelskou věžičkou. Ta měla po obvodu pozorovací periskopy a zajišťovala tak veliteli tanku nesrovnatelně lepší výhled do okolí stroje. Zhruba ve stejné době začala být na tanky montována konvojová světla – přední stíněný světlomet Notek a zadní koncové světlo, které následujícímu vozidlu indikovalo vzdálenost. Jako poslední zmíníme úpravu, která byla určena pro všechny dosavadní verze tanku Panzer II (tedy od Ausf. a/1 až do Ausf. C). Úchyt kulometu v bojové věži byl upraven pro používání nábojového pásu namísto dosavadních bubnových zásobníků. Zároveň s tím byla vezená zásoba kulometného střeliva zvýšena z 1425 na 2100 kusů. Počínaje únorem 1941 byly vybrané tanky Panzer II verzí Ausf. A, Ausf. B a Ausf. C upravovány pro nasazení v Africe. Průduchy pro nasávání vzduchu k chladiči byly zvětšeny a tanky dostaly výkonnější ventilátory chladiče.

PzKpfw II Ausf. A, B nebo C po kompletní modernizaci zahrnující dodatečný čelní pancíř i kruhovou velitelkou věžičku, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nyní si dovolíme porušit abecední i chronologický pořádek a přeskočíme povídání o Panzer II Ausf. D a E, abychom se mohli podívat rovnou na verzi Ausf. F. Tanky verze D a E lze totiž považovat za jakousi samostatnou vývojovou větev, zato verze F byla přímým pokračovatelem předešlých Ausf. c, A, B, C. Verze F byla v pořadí 9. výrobní sérií tanku PzKpfw II. Objednána byla již v roce 1939 a to v úctyhodném množství 404 strojů. Tank verze F přinesl dvě hlavní konstrukční novinky. Jednak to byla velitelská věžička osazená po svém obvodu pozorovacími periskopy a hlavně rozšíření čela kabiny posádky přes celou šířku trupu. Čelní stěnu kabiny tak nyní tvořila jedna rovná deska o síle 30 mm, ve které byly zdánlivě dva pozorovací průzory vedle sebe. Skutečný funkční průzor byl však pouze ten vlevo, který sloužil řidiči. Napravo byl pouze falešný kryt neexistujícího průzoru, jehož jediným smyslem prý bylo mást nepřítele při míření, tedy odlákávat jeho pozornost od skutečného průzoru. Falešný kryt průzoru přitom zřejmě ani nesloužil jako dodatečné pancéřování, protože byl podle všeho vyroben z hliníku.

Čelní stěna trupu byla u Ausf. F zesílená až na 35 mm, čelní stěna věže měla 30 mm a stejně tak i maska zbraní. Tank dostal nový tlumič výfuku a změnily se i další detaily, které však nejspíš nemá smysl vypočítávat. Motor zůstal stejný (tedy Maybach HL 62 TR), převodovka zůstala stejná (tedy Zahnradfabrik SSG 45) a nezměnila se ani výzbroj a složení posádky. Hmotnost stroje díky silnějšímu pancíři lehce vzrostla na 9,5 tuny (u Ausf. C to bylo 8,9 tuny). Maximální rychlost však zůstala na úrovni 40 km/h.

Výroba nové verze tanku byla přitom nasmlouvána nikoliv s firmou MAN, ale s firmami Alkett (měl postavit 200 tanků) a FAMO (měl postavit 204 tanků). Armádní objednávka počítala s dodávkou prvních tanků Ausf. F v květnu 1940. Jedno zdržení však následovalo druhé a zahájení výroby muselo být několikrát odloženo. Přišlo září 1940 a stále nebyl dokončen ani jeden nový tank. V tom měsíci se zbrojní úřad dohodl s firmou Alkett, že jejich část zakázky převede na firmu Ursus sídlící ve Varšavě. Prvních 7 tanků verze F bylo nakonec vyrobeno až v březnu roku 1941 a to právě firmou Ursus. Firma FAMO do výroby naskočila v srpnu téhož roku.

PzKpfw II Ausf. F dostal rovnou čelní stěnu kabiny s dvojicí průzorů (z nichž jeden byl falešný), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Původní objednávka na 404 tanků byla naplněna již někdy v květnu 1942. Očividně však v mezičase přišla další objednávka, protože se výroba nezastavila a pokračovala až do července. Celkový počet postavených tanků verze Ausf. F činil 509 kusů. Ukončení výroby předcházelo několik důležitých rozhodnutí na nejvyšší úrovni. V květnu 1942 během konference u Adolfa Hitlera informoval ministr zbrojení Albert Speer, že měsíční produkce tanku Panzer II se aktuálně pohybuje okolo 50 kusů. Zároveň Hitlerovi sdělil, že první studie naznačují, že by podvozek tohoto tanku šel využít k nesení výkonného protitankového kanonu Pak 40 ráže 75 mm a navrhl zvážit přechod z výroby tanků na nosičů těchto kanonů. Hitler doporučil nejrpve přímo u bojových jednotek prověřit, zda by pro ně takový stroj měl větší hodnotu, než klasický tank PzKpfw II.

Na další vůdcově konferenci 4. června 1942 již bylo rozhodnuto, že výroba tanku bude utlumena a polovina nových podvozků bude využita pro stavbu silněji vyzbrojeného stíhače tanků. A pak následovala v rychlém sledu další nařízení. Hned 29. června bylo rozhodnuto, že pro stavbu stíhače tanků mají být využity tři čtvrtiny nových podvozků a 11. července zazněl rozkaz k definitivnímu ukončení produkce lehkých tanků Panzer II a k využití všech nově vyrobených podvozků pro stavbu stíhačů tanků a to počínaje srpnem 1942.

V průběhu výroby i zpětně po jejím skončení se tanky PzKpfw II Ausf. F dočkaly několika (vesměs drobných) modifikací. Za všechny zmiňme snad jen schránku na osobní věci vojáků a další materiál, která se od května 1941 zavěšovala na zadní stěnu bojové věže.

PzKpfw II Ausf. F ukořistěný Američany, zdroj: internet, Public domain, upraveno

Vraťme se nyní zpět před verzi F a podívejme se na dvě verze, které jí předcházely. Ty nesly označení Ausf. D a Ausf. E a ve vývojové linii tanku Panzer II představovaly jakýsi úkrok stranou, jakýsi pokus posunout Panzer II do trochu jiné role. Impulzem k jejich vzniku bylo budování tzv. lehkých divizí (leichte Division). Idea lehkých divizí vznikla již někdy v polovině roku 1936. Hlavním propagátorem myšlenky bylo velitelství jezdeckých jednotek, které se, zjednodušeně řečeno, začalo bát o svoji vlastní budoucnost. Jezdectvu tradičně příslušely úkoly, které vyžadovaly rychlost, jako například průzkum, pronásledování nepřítele nebo rychlé obsazení důležitých sektorů fronty. Jak v německé armádě rostl význam motorové techniky a tanků, začali se velitelé jezdectva bát, aby jejich tradiční roli nepřevzal někdo jiný. Pokud chtěli „přežít“, museli se také modernizovat, také mít motorová vozidla a nejlépe i své vlastní tanky. A právě proto přišli s návrhem lehkých divizí. Tyto útvary se měly stát jakýmsi novým jezdectvem pro moderní válku. Lehké divize měly být v první řadě rychlé a taková musela tedy být i jejich bojová technika… včetně tanků.

Představitelé tankového vojska nad tímto nápadem skřípali zuby. Žádné lehké divize nepotřebovali a nechtěli. Jejich vlastní tankové divize byly totiž budovány jako soběstačné útvary, kombinující v sobě i další druhy zbraní, které by tankům poskytovaly podporu a to včetně průzkumu. Tankistům se rovněž nelíbila představa, že se o omezené výrobní kapacity nových tanků budou muset ještě dělit s jezdectvem. Jezdectvo si však prosadilo svou a poptalo zbrojní úřad o vývoj speciálního rychlého tanku pro své lehké divize.

Na zbrojním úřadu se tohoto projektu ujal inženýr Heinrich Ernst Kniepkamp. Ten se osobně velmi zajímal o konstrukci pásové a polopásové techniky a našel zalíbení v pojezdových ústrojích využívajících kola velkého průměru s odpružením torzními tyčemi. Výhodou takovýchto konstrukcí byla právě schopnost dosahovat poměrně vysokých rychlostí. Kniepkamp kdysi pracoval jako konstruktér ve firmě MAN a proto dlouhodobě sledoval práci této firmy na tanku Panzer II. Kniepkamp schvaloval modernizaci pojezdového ústrojí, kterou MAN na tanku PzKpfw II zavedl počínaje verzí Ausf. c, byl však přesvědčen, že lze vymyslet ještě lepší řešení kombinující právě ona velká kola a torzní tyče. A tímto směrem tedy firmu MAN tlačil.

Prototyp podvozku firmy MAN pro novou rychlou verzi tanku Panzer II s označením LaS 138, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

MAN byl tedy začátkem roku 1937 pověřen návrhem nové verze tanku La.S. 100 (rozuměj PzKpfw II) pro lehké divize. Stroj měl mít silnější motor, převodovku s více rychlostními stupni a (jak jinak) velká pojezdová kola odpružená pomocí torzních tyčí. Pásy měly být opatřeny gumovými patkami, aby byla rychlá jízda po zpevněném povrchu hladší (aby rychlá jízda nevytřásla z posádky duši). Byly zde však i další požadavky, jejichž společným jmenovatelem bylo odstranit nešvary klasického PzKpfw II. Například motor i převodovka měly být umístěny v podélné ose tanku a nikoliv po straně (umístění motoru na pravé straně u běžných PzKpfw II totiž dost komplikovalo servisní přístup k němu). Radista měl u nového tanku sedět vedle řidiče ve směru jízdy (u klasického PzKpfw II radista seděl v prostoru pod věží a proti směru jízdy, což se ukázalo poněkud nešťastné – neměl přehled o dění před tankem a motal se pod nohama veliteli).

V projektu rychlého tanku vycítila svoji druhou šanci také firma Krupp, která kdysi v soutěži na samotný tank La.S. 100 prohrála (viz výše). Zástupci firmy Krupp se s ing. Kniepkampem sešli a vnutili se do projektu s vlastním návrhem. MAN i Krupp dodaly prototypy svých podvozků (bez kabin a věží) ke zkouškám někdy v průběhu roku 1938 (podle některých pramenů to bylo ještě v roce 1937). Protože obě firmy dostaly celkem jasné zadání, byla si pojezdová ústrojí jejich prototypů hodně podobná. V obou případech je tvořila čtyři velká pojezdová kola s gumovou obručí po obvodu. Hnací kolo vpředu, napínací vzadu, podpůrných kladek nebylo třeba. O prototypu firmy Krupp se nedochovalo mnoho informací a existuje také zřejmě pouze jediná jeho fotografie (a to dokonce bez záruky, že jde skutečně o tento stroj). Co je však jisté je fakt, že prototyp Krupp v porovnání s prototypem MAN neobstál.

Pravdou ale nejspíš bude, že ani prototyp firmy MAN nenaplnil to, co od něj autoři záměru očekávali. Detaily se sice nedochovaly, ale lze tak soudit podle velkého množství rozdílů mezi prototypem a následným sériovým tankem PzKpfw II Ausf. D (pásy, pojezdová kola, hnací i napínací kola, to vše bylo nějakým způsobem upraveno). V září 1938 již měl MAN v ruce objednávku na stavbu 85 kusů nového rychlého tanku, který mezitím získal vlastní kódové označení La.S. 138. Pancéřovou kabinu posádky i kapotu motorové sekce pro nový tank zřejmě navrhla firma Daimler-Benz (a zřejmě se přitom inspirovala kabinou a kapotou středního tanku PzKpfw III Ausf. A). Bojová věž byla převzata z klasického Panzer II.

A zde již sériový PzKpfw II Ausf. D s odpružením torzními tyčemi, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

První sériové PzKpfw II Ausf. D sjely z výrobních linek pravděpodobně v říjnu 1938. Tank měl čtyři velká pojezdová kola s masivní gumovou obručí. Čelní stěnu kabiny posádky tvořila jediná rovná deska, ve které byly vedle sebe průzory pro řidiče a radistu. Anténa radiostanice se přesunula na pravý bok a sklápěla se směrem dozadu. Čelo trupu již nebylo zaoblené, ale mělo hranu. Čelní pancíř trupu i kabiny posádky byl silný 30 mm.

Hmotnost tanku narostla na celých 11 tun. Původní plány sice počítaly s novým silnějším motorem o obsahu 6,5 litru, nakonec si však sériový PzKpfw II Ausf. D ponechal motor Maybach HL 62 TR, kterým byla poháněna i předchozí generace tohoto tanku. Zato však Panzer II Ausf. D dostal novou převodovku. Některé prameny uvádějí, že to byla převodovka Maybach Variorex VG 102 128 H se sedmi stupni pro jízdu vpřed a třemi reverzními. Podle jiných zdrojů to byla převodovka Maybach SRG 14 479 se sedmi stupni a jednou zpátečkou. Ať tak či tak, nová převodovka zajistila, že maximální rychlost nového tanku vzrostla až na 55 km/h a to i přesto, že motor zůstal stejný jako u starších verzí a hmotnost vozu podstatně vzrostla. Převodovka byla napojena přímo na klikovou hřídel motoru. Další hřídelí pak byla spojena s koncovými převody v přední části trupu.

Složení posádky tanku verze D zůstalo stejné, jako u jeho předchůdců, radistovo stanoviště se ale přesunulo dopředu, napravo od řidiče. Řidič i radista měli každý svůj nástupní průlez na horní desce nosu trupu. Velitel zůstal jediným mužem v bojové věži a opět plnil roli střelce i nabíječe obou palubních zbraní. Výzbroj tanku se proti jiným verzím Panzer II rovněž nezměnila a totéž platilo i pro radiovýbavu. Zásoba paliva vzrostla na 200 litrů, díky čemuž se dojezd tanku mírně zvýšil na cca 200 km na silnici a 130 km v terénu.

PzKpfw II Ausf. D sloužily pouze krátce a to v tzv. lehkých divizích, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Armáda si sice objednala výrobu 85 kusů nového rychlého tanku, nakonec jich však bylo dokončeno jen 43. V lednu 1939 totiž zbrojní úřad rozhodl, že výroba tanku PzKpfw II Ausf. D má být předčasně ukončena. Výroba tankových podvozků verze Ausf. D však měla pokračovat i nadále aby, na nich mohly být stavěny nové speciální plamenometné tanky. Toto rozhodnutí naznačuje, že PzKpfw II Ausf. D zřejmě dost hrubě zklamal očekávání armády a ta o něj ztratila zájem. Poslední tanky verze Ausf. D byly zkompletovány v březnu nebo dubnu roku 1939. Čtyřicet tři bojových tanků, které do té chvíle vznikly, bylo předáno armádě a zařazeno do služby u 2. a 3. lehké divize (o jejich dalším osudu si více povíme později). Od dubna 1939 již z výrobních linek sjížděly pouze podvozky s kabinou pro posádku, ale bez bojové věže. Do srpna 1939 jich bylo vyrobeno celkem 39 kusů. Tyto podvozky pak byly jako pouhý „polotovar“ zřejmě uloženy do skladu a čekaly na své dokončení do podoby plamenometných tanků.

Paralelně s probíhající sériovou výrobou PzKpfw II Ausf. D experimentovali konstruktéři firmy MAN s různými druhy pásů, aby pokud možno ještě zlepšily jízdní vlastnosti tohoto „rychlého“ tanku. Výsledek své práce zřejmě považovali za natolik zásadní zlepšovák, že se jej rozhodli zavést do výroby jako novou verzi tanku s označením PzKpfw II Ausf. E. Jediný rozdíl oproti Ausf. D přitom byly právě použité pásy. Ausf. E dostal pásy s lubrikovanými spoji jednotlivých článků a s gumovými patkami (podobně jako tomu bylo u prototypu La.S. 138). Jak velké zlepšení jízdních vlastností tanku to ve skutečnosti znamenalo, se již nikdy nedozvíme, pravdou však je, že továrna MAN se ihned začala chystat na zavedení Ausf. E do sériové výroby a to dokonce ještě souběžně s výrobou verze Ausf. D. Vše ovšem změnilo výše uvedené rozhodnutí armády o konverzi tanku Ausf. D na nosič plamenometu. Zastavení výroby bojových tanků Ausf. D se tak automaticky vztáhlo také na připravovaný tank verze Ausf. E. V té chvíli však již měli v MANu rozpracováno celkem sedm podvozků verze Ausf. E. Co tedy s nimi? Prostě je dokončili bez věží a uložily do skladu vedle výše zmíněných 39 podvozků verze Ausf. D, aby mohly posloužit jako základ pro stavbu plamenometných tanků. Celkem tedy ve skladech na dokončení čekalo 46 podvozků, 39 verze Ausf. D a 7 verze Ausf. E. O jejich přestavbě na plamenometné tanky a dalším osudu se dočtete níže.

Jak již zaznělo výše, počátkem roku 1937 byl zahájen vývoj „rychlé“ varianty tanku Panzer II pro potřeby tzv. lehkých divizí. Výsledkem toho vývoje byly tanky verze Ausf. D a Ausf. E, které však nakonec skončily vcelku neslavně. Nezávisle na jejich vývoji byl v červnu 1938 zahájen ještě další projekt „nového PzKpfw II“, s označením VK 901 (VK = Vollkettenkraftfahrzeug = plně pásové vozidlo, 9 = hmotnostní kategorie 9 tun, 01 = první vývojová varianta). Tento projekt je v literatuře často nesprávně uváděn, jako jakési pokračování neúspěšných Ausf. D a E. Za tímto omylem stojí zřejmě důraz kladený v projektu VK 901 na rychlost tanku (stejně jako tomu bylo u Ausf. D a E). V projektu VK 901 však ve skutečnosti nešlo o vývoj nějaké specializované „rychlé“ verze pro potřeby konkrétních jednotek (jako tomu bylo u Ausf. D a E), ale o hledání generačního nástupce PzKpfw II jako takového. Výsledný tank měl tedy být vyráběn ve velkých sériích a ve službě nahradit starší verze PzKpfw II.

PzKpfw II Ausf. D naložený na nákladním automobilu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

A proč tedy ale ten důraz na rychlost? Odpověď je snadná. V projektu VK 901 se opět (stejně jako tomu bylo u Ausf. D a E) angažoval Heinrich Ernst Kniepkamp, inženýr ze zbrojního úřadu a bývalý pracovník firmy MAN. Kniepkamp ani tentokrát nezapřel svoji fascinaci rychlostí, kterou (alespoň teoreticky) umožňovaly pásové podvozky s pojezdovými koly velkého průměru a s odpružením torzními tyčemi. U projektu VK 9.01 tedy Kniepkamp opět prosazoval své vize a dokonce se rozhodl zajít ještě dál než u Ausf. D a E. Tlačil na využití podvozku s pojezdovými koly uspořádanými ve více řadách, která se vzájemně překrývala. K tomu připojil ještě požadavek na velmi snadné ovládání stroje, což si vynutilo speciální systém řízení a neštěstí bylo na světě. Kniepkampovy požadavky byly jistě pokrokové, ale asi můžeme rovnou prozradit, že ambiciózní snaha o vysokou rychlost a snadné ovládání tanku zvyšovaly komplikovanost stroje a staly se tak hlavními důvody k opakovaným zdržení projektu a zřejmě i k jeho neslavnému konci.

Podvozek pro VK 901 měla vyvinout firma MAN, kabinu a věž zase firma Daimler-Benz. Čelní pancíř trupu nového tanku měl být silný 30 mm, boky a záď pak obligátních 14,5 mm. Pohon tanku měl zajišťovat motor Maybach HL 45 o výkonu 150 koní při 3800 otáčkách za minutu. Za převodovku byl vybrán osmistupňový poloautomat VG 15319, rovněž od firmy Maybach. Volba převodovky s osmi rychlostními stupni potvrzuje, že to konstruktéři s rychlostí tanku mysleli opravdu vážně. Posádka tanku měla být tříčlenná, ve složení typickém pro všechny verze PzKpfw II. Výzbroj vozu tvořila kombinace kulometu MG 34 a kanonu KwK 38 ráže 20 mm. Jedna novinka zde však přece jen byla. Zbraně měly být u VK 901 vertikálně stabilizované. Stabilizace zbraní v podstatě umožňuje vedení mířené palby i za jízdy. Tento konstrukční prvek zapadal do celkové snahy o maximální rychlost vozidla. Vždyť k čemu by tanku byla úžasná maximální rychlost, kdyby musel kvůli každé ráně zastavit a znovu se rozjet?

Pojezdové ústrojí tanku tvořilo pět dvojitých pojezdových kol o průměru 650 mm. Na každém boku bylo pět os a na každé ose dva disky pojezdového kola. Disky na sudých a lichých osách byly umístěny nestejně daleko od sebe a kola tak mezi sebe zapadala a překrývala se. Tomuto druhu pojezdového ústrojí Němci říkali Schachtellaufwerk. U původního návrhu VK 901 byly disky kol ve vnější řadě na sudých osách plné, později však byla použita kola s odlehčovacími otvory. Kola na lichých osách byla paprsková. Všechna kola (a celkem jich bylo vlastně dvacet) byla opatřena masivní gumovou obručí po obvodu. Osy kol byly napojeny na kyvná ramena a ta byla zase napojena na torzní tyče, které zajišťovaly odpružení. První a poslední osa (tedy ty nejvíce namáhané) byly opatřeny dodatečným tlumičem. Vpředu bylo ozubené hnací kolo, vzadu kolo napínací. Pásy byly široké 300 mm a každý z nich tvořilo 77 článků spojených „suchými“ čepy. Konstruktérům se podařilo zkrátit kontaktní délku pásu se zemí na neuvěřitelných 1,8 metru (u PzKpfw II Ausf. F to bylo 2,4 metru). Taková malá kontaktní délka dávala tanku výborné manévrovací schopnosti.

Prototyp podvozku pro VK 901, pojezdová kola ve vnější řadě jsou plná, později budou jiného provedení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Jak bylo řečeno, požadoval inženýr Kniepkamp, aby ovládání tanku bylo tak jednoduché, že jej zvládne i netrénovaný řidič (podobně jako u polopásového tahače, které Kniepkamp tak důvěrně znal). VK 901 proto dostal speciální ovládací jednotku LGL 15319 (LG = Lenkgetriebe). Řidič tank ovládal nikoliv pomocí brzdových pák, ale pomocí jakéhosi volantu. Ten byl propojen s uvedenou řídící jednotkou, která podle stupně natočení volantu spínala jeden ze tří režimů zatáčení (pro ostré, mírné a velmi pozvolné zatáčky). Přímo pod volantem pak měl řidič volič rychlostních stupňů. Zde pouze posouval drobnou páčkou a poloautomatická převodovka se již postarala o zbytek práce. Teoreticky tedy mělo být řízení tanku opravdu velmi snadné. Použití těchto moderních prvků však přinášelo dodatečnou komplikovanost stroje.

Dřevěný model nového tanku byl zástupcům zbrojního úřadu předveden v říjnu 1938. Armáda si nejprve objednala pět ověřovacích prototypů a následně výrobu nulté série v počtu 30 tanků. V červenci 1939 byla objednávka rozšířena a nultá série měla čítat celkem 75 vozidel. Práce na novém tanku však probíhaly velmi vlažným tempem. Na přelomu srpna a září 1939 přišlo nařízení, podle kterého měla firma MAN připravit alternativní variantu tanku VK 901 využívající jiný typ řídící jednotky pro ovládání pásů. Tato varianta stroje bývá někdy označována jako VK 902 (tedy druhá vývojová verze), my se však pro zjednodušení přidržíme označení VK 901.

První prototyp podvozku s trupem VK 901 (tedy bez kabiny a věže) byl zhotoven před koncem roku 1939. 75 tanků z nulté výrobní série pak mělo být dodáno mezi listopadem 1940 a březnem 1941. V červenci 1940 bylo rozhodnuto, že 20 z objednaných tanků má byt vybaveno jednotkou pro řízení pásů typu LGR 15319 a zbytek typem LGL 15319. Nový tank se však stále nedařilo vyladit a první kompletní prototyp VK 901 byl zřejmě dokončen v až dubnu 1941. Kompletního tank vážil 10,5 tuny a jeho maximální teoretická rychlost činila úctyhodných 67 km/h (dokončené tanky však prý dostaly omezovač, který nedovolil překročit rychlost 65 km/h).

VK 901 neboli PzKpfw II Ausf. G, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Armáda však s dodaným prototypem spokojena nebyla. Tank se zřejmě potýkal s problémy spojenými s převodovkou, protože ještě v dubnu 1941 bylo rozhodnuto, že mají vzniknout dvě další ověřovací verze VK 901, každá s jiným typem převodovky. Do července 1941 mělo být dodáno 5 testovacích tanků s převodovkou Maybach OG 20417 a dalších pět s převodovkou Zahnradfabrik SMG 50. V červenci 1941 pak na zkušebním polygonu Berka proběhlo velké testování celkem tří variant prototypu VK 901. Testován byl jeden tank s původní převodovkou Maybach VG 15319 a ovládací jednotkou typu LGR 15319, dále pět tanků s převodovkou Maybach OG 20417 v kombinaci s řídící jednotkou typu LGL 15319 a konečně další čtyři tanky s převodovkou Zahnradfabrik SMG 50 a jednotkou pro řízení pásů typu LGL 15319. Zkoušky dopadly katastrofálně. Sedmi z deseti testovaných tanků se porouchala převodovka, nejhůře přitom dopadla převodovka typu SMG 50.

Práce na vývoji tanku sice i po tomto debaklu pokračovaly, nicméně bylo zřejmé, že z masové výroby nic nebude. S postupujícím časem se navíc měnila i situace na bojišti a armádní priority. Do konce roku 1942 bylo snad dokončeno 45 podvozků a 69 kabin a věží pro VK 901. Kolik kompletních tanků z nich bylo sestaveno, není zřejmé. Celý projekt VK 901 následně v tichosti zanikl. Armáda bezesporu několik kompletních tanků převzala a vedla pod minimálně dvěma označeními: PzKpfw II Ausf. G a PzKpfw II (neuer Art). Několik vzácných fotografií dokazuje, že se tanky tohoto typu nakonec podívaly na frontu. Detaily o jejich bojovém nasazení však nejsou k dispozici. Závěrem ještě doplňme, že projekt VK 901 probíhal souběžně s projektem VK 601 (což měla být nová generace lehkého tanku PzKpfw I). Díky nešťastné angažovanosti inženýra Kniepkampa v obou projektech měly oba také obdobný průběh a vizuálně i technicky si oba byly velmi podobné.

Z projektu VK 901 byl odvozen ještě jeden vývojový typ, který dostal označení VK 903. Od svého vzoru se měl lišit v podstatě pouze silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem. Paradoxní je, že pancíř byl zesílen pouze na bocích, zatímco na čelních partiích zůstal 30 milimetrový. Zřejmě v červnu 1940 obdržel MAN objednávku na stavbu 6 testovacích vozidel. Vývoj pancéřové kabiny a bojové věže šel jako obvykle za firmou Daimler-Benz.

VK 901 neboli PzKpfw II Ausf. G během cvičení, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Návrh firmy MAN z července 1940 počítal s použitím motoru Maybach HL 66 o výkonu 180 koní, osmistupňovou poloautomatickou převodovkou Maybach VG 20417 a ovládací jednotkou LGL 15319. Pro takto konfigurovaný tank o hmotnosti 10,5 tuny vypočítali inženýři firmy MAN teoretickou maximální rychlost 54,5 km/h. Jelikož VK 903 přímo vycházel z projektu VK 901, zdědil po něm také jeho komplikovanost, nevyzrálost a zprostředkovaně i zdržení vývojových prací. K té komplikovanosti… podle zprávy firmy MAN ze srpna 1941 bylo k výrobě tanku VK 903 potřeba třikrát více ozubených kol, než pro tank PzKpfw III.

Aby už tak dosti složitý vývoj tanku ještě trochu „zpestřil“, přišel sám Hitler v září 1941 s nápadem vyzbrojit VK 903 nově vyvíjenou protitankovou zbraní MK 8202. Tato zbraň se později stala známou pod názvem schwere Panzerbüchse 41 (tedy těžká protitanková puška vzor 41), zkráceně sPzB 41. Zbraň využívala hlaveň s proměnlivou ráží. U nábojové komory měla hlaveň vnitřní průměr 28 mm, u ústí pak pouhých 20 mm. Střílelo se z ní tedy speciální municí s tvrdým jádrem ale měkkým obalem, který se při průchodu hlavní deformoval. Zužující se hlaveň způsobovala extrémní zrychlení střely až k hodnotám 1400 m/s. Díky tomu dokázala tato poměrně lehká zbraň probít ze vzdálenosti 500 metrů skloněný pancíř o síle až 40 mm (někdy bývá uváděno dokonce 52 mm). Pro instalaci do tanku musela být zbraň samozřejmě upravena a tato upravená verze dostala označení 2,8cm KwK 41. Žádné dokumenty ani fotografii však nepotvrzují, že by tato zbraň nakonec byla skutečně do VK 903 instalována.

Armáda přidělila tanku VK 903 označení PzKpfw II Ausf. H. První nekompletní prototyp byl pravděpodobně postaven v prosinci 1941. Šlo pouze o podvozek s trupem, bez kabiny a bez bojové věže. Testy prototypu podle všeho nedopadly moc dobře. Na počátku roku 1942 probíhala horečná diskuse mezi zástupci zbrojního úřadu a firmou MAN na téma, jak složitý tank zjednodušit. Mimo jiné padl návrh osadit jej jednodušší převodovkou a běžným systémem řízení s brzdovými pákami. V březnu 1942 však bylo rozhodnuto o definitivním vývojových ukončení prací na VK 903. Přednost dostal mnohem slibnější projekt VK 1303. Závěrem ještě doplňme, že existovaly plány na stavbu minimálně dvou specializovaných verzí tanku VK 903. Tou první měl být průzkumný stroj, armádou označovaný jako Panzersähwagen II Ausf. M (VK 903). Druhou verzí pak mělo být pozorovací vozidlo pro navádění dělostřelecké palby, které dostalo pracovní název Panzerbeobachtungswagen (VK 903).

podvozek VK 901 posloužil i pro stavbu lehkého stíhače tanků zvaného Pz.Sfl. Ic, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Za zmínku stojí i skutečnost, že podvozek VK 901 posloužil také jako základ pro vývoj rychlého stíhače tanků. Projekt byl inspirován úspěšným nasazením lehkého stíhače tanků Panzerjäger I ve francouzském tažení v květnu roku 1940. Koncept protitankového děla instalovaného v částečně otevřené kabině na podvozku lehkého tanku se zdál životaschopný, chtělo to ale něco lepšího než „provizorní“ Panzerjäger I. Za hlavní zbraň nového stroje byl zvolen protitankový kanon Pak 38 ráže 50, který právě přicházel do výroby. Návrhem konstrukce stroje byla v červenci 1940 pověřena firma Rheinmetall-Borsig.

Vozidlo dostalo označení Pz.Sfl. Ic (Panzer Selbstfahrlafette Ic) a návrh jeho konstrukce byl dokončen zřejmě na jaře 1941. Podvozek a trup byly převzaty v podstatě beze změn, pouze na boky trupu nad pásy byl podle všeho navařen dodatečný pancíř. Kabina byla naopak podstatně upravena. V její čelní stěně zůstal jen jeden průzor (samozřejmě ten řidičův) a kabiny se rozšířila do boků až nad blatníky pásů. Strop kabiny byl z vetší části odstraněn, aby vznikl dostatečně hluboký bojový prostor pro obsluhu kanonu. Zepředu a z boků byl pak tento prostor obehnán pevnou pancéřovou nástavbou, jejíž čelní deskou procházela hlaveň zmíněného kanonu 5cm Pak 38 L/60.

Na podzim roku 1941 byly vyrobeny dva zkušební prototypy. I přes původní velké plány nakonec nebyla sériová výroba zahájena. Důvodem bylo jednak ukončení samotného projektu VK 901, ale také plány na stavbu podstatně silnějšího stíhače tanků Marder II na podvozku Panzer II Ausf. D. Oba postavené prototypy Pz.Sfl. Ic se nakonec v rámci 559. praporu stíhačů tanků dostaly na východní frontu. Jeden z nich je dokonce uveden jako stále provozuschopný v hlášení z 20. srpna 1942. Existuje jedna nepříliš dobrá fotografie, která ukazuje podvozek VK 901 osazený pevnou nástavbou a protitankovým kanonem Pak 40 ráže 75 mm. Žádné bližší informace o takovém stroji však nejsou k nalezení.

Průzkumný tank PzKpfw II Ausf. L neboli Luchs, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vývoj další specializované verze tanku Panzer II s pracovním označením VK 1301 započal již v polovině září 1939. Na pozadí jeho vzniku přitom stály čerstvé zkušenosti některých jednotek z bojů v Polsku. Vojáci si stěžovali, že průzkumné obrněné automobily jen těžko zvládají členitější terén a jsou vlastně odkázané na silnice a polní cesty. Pro vykonávání průzkumné činnosti to byl samozřejmě zcela zásadní hendikep. Proto zbrojní úřad zadal firmě MAN a Daimler-Benz vývoj nového průzkumného tanku, který by díky plně pásovému podvozku neměl s průchodností terénem žádné problémy.

První prototyp VK 1301 byl dokončen v červenci 1941. Nedochovaly se o něm sice v podstatě žádné záznamy, ale velmi oprávněně se lze domnívat, že zástupce armády zklamal. Dokládají to hned dvě skutečnosti. Jednak samotná firma MAN začala ihned pracovat na druhé vývojové verzi tanku s označením VK 1302 a dále zbrojní úřad právě v červenci 1941 oslovil se stejným zadáním další dvě firmy. Své návrhy rychlého průzkumného tanku tak měly dodat ještě BMM (tedy Pražská ČKD) a Škoda-Werke (tedy Škoda Plzeň).

O druhé vývojové verzi firmy MAN s označením VK 1302 není známo v podstatě nic, kromě toho, že ji velmi brzy nahradila třetí vývojová verze VK 1303. V této třetí a finální verzi měl být nový tank poháněn motorem Maybach HL 66 P o výkonu 200 koní při 3800 otáčkách. V motorem byla spojena šestistupňová převodovka Zahnradfabrik SSG 48. Řízení tanku zprostředkovávala speciální ovládací jednotka, která podle stupně natočení volantu spínala jeden ze tří režimů zatáčení (pro ostré, mírné a velmi pozvolné zatáčky).

Panzerkampfwagen II Ausf. L neboli Luchs, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prototypy všech tří oslovených firem se utkaly ve srovnávacích testech, které probíhaly zřejmě od března až do června 1942 v Kummersdorfu. Proti VK 1303 stál prototyp firmy BMM s označením Praga TNH n. A. a tank firmy Škoda-Werke s jednoduchým názvem T-15. Během zkoušek nejezdil VK 1303 bez závažnějších problémů celkem 2484 km a následně byl vyhlášen vítězem soutěže.

Německý zbrojní úřad, ale i samotná armáda vedly nový tank firmy MAN v průběhu času pod vícero různými názvy. V roce 1941 o něm dokumenty hovořily jako o PzKpfw II n.A. (VK 1301), později jako o PzKpfw II n.A. (VK 1303), ještě později byl veden jako PzKpfw II Ausf. L a nakonec od roku 1944 jako Panzerspähwagen II. Do dějin druhé světové války se však tento stroj nejvíce zapsal pod jednoduchým bojovým jménem Luchs, tedy rys. Pravdou je, že projekt VK 1301 neměl od začátku s běžnými tanky PzKpfw II mnoho společného. Do jejich rodiny byl armádou zřejmě zařazen hlavně proto, že na něm opět spolupracovala osvědčená dvojice „vývojářů“ tanku Panzer II a sice MAN a Daimler-Benz. MAN měl již tradičně navrhnout podvozek a trup a Daimler-Benz kabinu a věž.

Z rodiny Panzer II se VK 1303 vymykal také tím, že jeho posádku tvořili čtyři muži. Řidič a radista seděli vedle sebe v trupu, velitel a střelec pak v bojové věži. Velitel se tedy konečně mohl soustředit na sledování bojiště a starost o nabíjení a střelbu z palubních zbraní přenechal někomu jinému. Pro průzkumný tank to samozřejmě byla obrovská výhoda. Výzbroj VK 1303 tvořil kulomet MG 34 a kanon KwK 38 ráže 2 cm. Na rozdíl standardních PzKpfw II však dostal VK 1303 kanon s delší hlavní. Změnilo se také uspořádání obou zbraní. Kanon byl uložen uprostřed masky a kulomet nalevo od něj. Pro německé tanky zcela nestandardní pak bylo umístění stanoviště střelce napravo od zbraní. Kanon se opět nabíjel zásobníky po deseti nábojích. Na palubě VK 1303 bylo k dispozici buď 32 nebo 33 zásobníků (tedy 320 nebo 330 kusů munice). Pro kulomet se nakládalo celkem 2250 nábojů v 15 nábojových pásech.

Panzerkampfwagen II Ausf. L neboli Luchs, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

VK 1303, nebo chcete-li Panzer II Ausf. L (nebo chcete-li Luchs ?) vážil 11800 kg a dosahoval maximální rychlosti 60 km/h. Jeho palivové nádrže pojmuly 235 litrů benzínu, což mu umožňovalo dojezd okolo 260 km po silnici a 155 km v terénu. Pancéřování na čelních partiích mělo sílu 30 mm, na bocích a zádi pak 20 mm. Podvozek tvořilo na každém boku pět os a na nich vzájemně se překrývající pojezdová kola plného provedení s gumovou obručí pro hladší jízdu. Pojezdová kola měla průměr 735 mm. Odpružení využívalo systém torzních tyčí. Kyvné rameno prvního a posledního pojezdového kola bylo opatřeno tlumičem. Pásy tanku byly široké 360 mm. S trochou představivosti vypadal Luchs jako zmenšená verze těžkého tanku Tiger. U průzkumného tanku hraje velmi důležitou roli jeho komunikační aparatura. Tank Luchs měl na palubě radiostanici Fu.Spr.Ger. „f“ a dále výkonnou radiostanici Fu 12 s dosahem až 25 km. Fu.Spr.Ger. „f“ byla uložena v bojové věži a připojená k jednoduché prutové anténě na jejím levém boku. Fu 12 byla v trupu a patřila k ní prutová anténa s hvězdicovým rozvětvením, upevněná na pravém boku kabiny.

Armáda si u firmy MAN objednala výrobu celkem 500 tanků Luchs s tím, že první měly být dodány již v srpnu 1942. Později byla objednávka rozšířena o dalších 300 kusů. Armáda dále žádala vývoj další verze tanku Luchs s kanonem ráže 50 mm. Prvních sto sériových tanků mělo být dodáno s kanonem KwK 38 ráže 20 mm, další pak již s 50 milimetrovým kanonem. Z tohoto plánu ale nakonec sešlo a tanků Luchs bylo vyrobeno všeho všudy právě oněch 100 kusů, všechny s kanonem ráže 20 mm. První sériový tank byl dokončen v září 1942. Výroba pak pomalým tempem pokračovala až do ledna 1944, kdy bylo dodáno posledních sedm tanků. Důvodem nízkého výrobního tempa bylo, že se firma MAN musela s mnohem vyšší prioritou soustředit vývoj a na výrobu středního tanku Panther.

V průběhu výroby bylo na tanku Luchs zavedeno několik modifikací. V prosinci 1942 byla upravena bojová věž. Nástupní průlez v její zadní stěně byl zvětšen, takže nyní zabíral téměř celu šířku zadní stěny. Zároveň byla zvýšena velitelská věžička, aby poskytovala lepší výhled. Od února 1943 přestal být instalován záložní pozorovací periskop řidiče, který mu původně sloužil v případech, kdy musel být uzavřen jeho hlavní průzor. Od května 1943 přestaly být na boky věže montovány trojhlavňové vrhače dýmovnic. Asi nejvýznamnější změna pak přišla na přelomu června a července 1943. Tehdy přestala být do nových tanků montována složitá a poruchová řídící jednotka pro ovládání pásů a namísto ní byl instalován běžný systém řízení pomocí brzdných pák. Zhruba 40 tanků, které byly vyrobeny do té doby, bylo pravděpodobně dodatečně také přestavěno na tento jednodušší systém řízení.

Návrh modernizace tanku Luchs s dieselovým motorem Tatra, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tanky Luchs měly být organizovány do tzv. průzkumných tankových rot (Panzerspähkompanie b). Takovou rotu tvořily čtyři čety po sedmi tancích. Jeden tank pak měl k dispozici ještě velitel roty. Průzkumná tanková rota tedy čítala celkem 29 tanků Luchs. Vzhledem k omezenému množství vyrobených tanků však byly nakonec sestaveny pouze dvě plnohodnotné Panzerspähkompanie b. Ta první vznikla při 9. tankové divize, ta druhá při 4. tankové divizi. V omezených počtech pak byly tanky Luchs přiděleny i dalším jednotkám. Ještě 1. července 1944 měla 9. tanková divize ve svém stavu 26 tanků Luchs. O pouhé dva měsíce později již neměla ani jediný (většina z nich byla ztracena při během obklíčení v tzv. Falaiské kapse).

Celou sérií snímků je zdokumentován ověřovací prototyp upraveného tanku Luchs, který byl testován v březnu 1944. Pojezdové ústrojí zůstalo v podstatě stejné, trup však byl podstatně upraven a dostal skloněné čelo i boky. V přepracované zádi byl instalován vzduchem chlazený dieselový motor od firmy Tatra. Prototyp na fotografiích je pravděpodobně osazen bojovou věží převzatou z tanku Panzer II Ausf. G (tedy VK 901), ovšem bez výzbroje.

Poslední člen rodiny Panzer II, o kterém si povíme, nesl označení PzKpfw II Ausf. J. Jeho vývoj započal pravděpodobně někdy na podzim roku 1939 a to pod označením VK 1601. Podvozek tanku měla připravit firma MAN a trup s věží firma Daimler-Benz. Armádní zadání hovořilo o vozidle pro přímou podporu pěších jednotek. Prioritou stroje tedy neměla být rychlost (vždyť měl doprovázet pěšáky), ale silný pancíř. Stroj měl být schopen odolat čelní palbě protitankového kanonu ráže 50 mm. Tento projekt byl tedy od samého počátku jakýmsi prohřeškem proti celé německé koncepci budování tankových sil. Němci pasovali tanky do role hlavní bojové síly, jejímuž tempu se měly ostatní druhy zbraní přizpůsobit. Aby se tanky naopak přizpůsobovaly rychlosti pěchoty, to byl v německém pojetí naprostý přežitek. Přesto však dostal projekt VK 1601 z nějakého důvodu zelenou. A nejen to… ony byly dokonce spuštěny dva takovéto projekty souběžně!

VK 1601 neboli PzKpfw II Ausf. J, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tank stejného určení tehdy totiž pod označením VK 1801 vyvíjela také firma Krauss-Maffei (opět ve spolupráci s Daimler-Benz). Tento stroj později (okrajově) vešel do dějin jako Panzer I Ausf. F. K čemu potřebovala armáda dva tak velmi podobné tanky, není mě osobně vůbec jasné. Zástupci zbrojního úřadu alespoň projevili trochu zdravého rozumu, když vyzvali firmy MAN a Krauss-Maffei ke vzájemné spolupráci, aby se tak snížily náklady na vývoj obou strojů. Podvozky tanků VK 1601 a VK 1801 měly sdílet maximální možný počet součástí. Oba výsledné tanky měly díky tomu nakonec prakticky shodné podvozky.

První prototyp VK 1601 byl podle některých pramenů dokončen již v červnu 1940 a následovala stavba dalších dvou prototypů a objednávka nulté výrobní série v počtu 30 tanků. VK 1601 dosahoval hmotnosti 17,4 tuny. Jeho pojezdové ústrojí tvořila robustní kola umístěná ve více řadách, která se vzájemně překrývala. Při malých rozměrech a velké hmotnosti tanku to bylo ideální řešení, které zajišťovalo rozumné rozložení zátěže. Každé kolo bylo tvořeno dvěma samostatnými disky. Disky na sudých osách byly umístěny dále od sebe a do mezery mezi nimi zapadaly blízko u sebe umístěné disky lichých os. Osy kol byly odpruženy individuálně torzními tyčemi. Kyvné rameno první a poslední osy pak mělo ještě dodatečný tlumič, protože tyto dvě osy bývají při jízdě tradičně nejvíce namáhány (přední kolo jako první najíždí na překážku a zadní z ní zase jako poslední sjíždí). Pojezdová kola měla průměr 650 mm a pro hladší jízdu byla opatřena gumovou obručí. Pásy byly široké 500 mm.

Čelní stěny podvozkové vany i kabiny posádky byly silné 80 mm, což byla hodnota nevídaná ani u daleko větších středních tanků (slavný těžký tank Tiger měl čelní pancíř o síle 100 mm, tedy o pouhé 2 cm silnější než tento "prcek"!). Na bocích a zádi byl použit pancíř o síle 50 mm. Toto pancéřování dělalo z VK 1601 skutečně malou pevnost na pásech. Malého „tlouštíka“ poháněl motor Maybach HL 45 o výkonu 150 koní spojený se šestistupňovou převodovkou Zahnradfabrik SSG 47.

VK 1601 neboli PzKpfw II Ausf. J, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Kromě označení VK 1601 byl pro nový tank během jeho vývoje používán také název PzKpfw II n.A. verst., kde verst byla zkratka slova verstärkt, tedy „zesílený“. Do služby byl však tank zařazen jako PzKpfw II Ausf. J. Výroba nulté série tanku započala někdy v roce 1941 a do konce tohoto roku bylo postaveno pouhých 8 exemplářů. Produkce stroje totiž dostala velmi nízkou prioritu (což bylo rozumné rozhodnutí). Zbylých 22 tanků nulté série pak bylo dokončeno mezi dubnem a prosincem roku 1942. Tím výroba skončila (což bylo další velmi rozumné rozhodnutí). Celkem tedy bylo postaveno 30 sériových tanků a 3 prototypy.

Tanky Panzer II Ausf. J se dočkaly i bojového nasazení. V květnu 1942 bylo pět strojů tohoto typu přiděleno první rotě speciálního tankového praporu Pz.Abt.z.b.V 66 (Panzer Abteilung zur besonderer Verwendung = tankový prapor pro zvláštní použití). Jednotka se měla přepravit do Itálie v rámci příprav na operaci Herkules, tedy invazi na Maltu, drženou Brity. Z této operace však nakonec sešlo a zmíněná 1. rota speciálního praporu byla přidělena k 12. tankové divizi a vyslána do severního Ruska, aby se zapojila do útoku na opevnění jižně od Leningradu. K prvním pěti tankům Panzer II Ausf. J očividně přibyly další, protože k 13. srpnu 1942 hlásila jednotka 7 bojeschopných strojů tohoto typu. Do konce roku však byly všechny tyto tanky ztraceny v bojích. V lednu 1943 obdržela jednotka 10 nových Panzer II Ausf. J. Hlášení 12. tankové divize uvádějí různé počty provozuschopných tanků tohoto typu až do července 1943, kdy byly i poslední z nich vyřazeny a převedeny do rezerv.

12. Panzer Division byla jedinou jednotkou, která tyto tanky nasadila v první linii. Všechny další útvary, které Panzer II Ausf. J užívaly, byly určeny k zajišťování pořádku v týlu. V dubnu 1943 obdržela šest tanků 13. zesílená policejní tanková rota (verstärkte Polizei Panzer Kompanie). Od července do listopadu 1943 byly tanky této jednotky nasazeny v Jugoslávii do boje proti partyzánům. Pro stejný účel využívala své Panzer II Ausf. J také samostatná Panzer Kompanie 221. Její tanky se mimo jiné v květnu a červnu 1943 zapojily do protipartyzánské operace na území SSSR, která nesla velmi neotřelý název Zigeunerbaron, tedy cikánský baron.

Plamenometný PzKpfw II (Flamm) zde ve verzi Ausf. A, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Fotografie dokazují, že jeden PzKpfw II Ausf. J se dočkal velmi zajímavé přestavby. Z tanku byla sejmuta věž a na střechu kabiny bylo instalováno rameno jeřábu. Šlo bezesporu pouze o neoficiální polní úpravu, o které je známo minimum detailů. Vzhledem k poměrně slabému motoru tento stroj zřejmě nesloužil k vyprošťování jiné techniky (možná pouze lehké). Spíše se dá předpokládat, že fungoval jako mobilní jeřáb při polních opravách. Hmotnost podvozku s kabinu byla dostatečná, aby poskytla stabilní základnu jeřábu například pro manipulaci s motory či převodovkami opravovaných tanků.

Jak již zaznělo výše, v lednu 1939 rozhodl zbrojní úřad o tom, že ukončí výrobu speciální „rychlé“ verze tanku PzKpfw II s označením Ausf. D (a Ausf. E) a podvozky, určené pro tyto tanky, využije pro stavbu ještě speciálnější plamenometné verze s označením PzKpfw II (Flamm). Výzbroj stroje měl tvořit jeden kulomet v otočné věži a dva nezávisle ovladatelné plamenomety. Úpravu kabiny a vývoj zcela nové věže pro plamenometný tank byl objednán u firmy Wegmann & Co. z Kasselu. Kabina posádky a motorová kapota zůstaly oproti běžnému Panzer II Ausf. D v podstatě nezměněny. V přední části blatníků obou pásu však byly instalovány malé otočné věžičky s výmetnými tryskami plamenometů. Každá se mohla otáčet v rozsahu 180 stupňů. Dále za těmito věžičkami byly na blatnících uloženy válcové nádrže se zápalnou směsí. Nádrže nebyly na první pohled vidět, protože je překrývaly odklopné plechové kryty. Každá z nádrží pojmula 160 litrů hořlavé směsi zvané Flammöl, což postačovalo na cca 80 dvou až třívteřinových zášlehů plamene z každého plamenometu. Uvnitř bojové kabiny byly uloženy celkem čtyři tlakové lahve se stlačeným dusíkem, který sloužil jako hnací médium k vymetání zápalné směsi z trysek. K zapálení hořlavé směsi se používal acetylen, který byl uložen v malých tlakových lahvích hned před nádržemi s hořlavinou.

Na střeše kabiny ležela nízká bojová věž, vyvinutá na míru tomuto stroji. V malé čelní desce věže bylo střeliště kulometu. Na tuto čelní desku po obou stranách navazovaly další mírně zalomené desky, ve kterých byly pozorovací průzory opatřené masivními kryty. Také v ostatních stěnách věže byly průzory a na střeše čtvercový nástupní průlez s jednodílným poklopem. Čelní pancíř věže byl silný 30 mm, boční a zadní stěny měly 14,5 mm a strop 10 mm. Střeliště kulometu v čelní stěně věže umožňovalo jeho vertikální pohyb v rozsahu od -10 do +20 stupňů. Anténa radiostanice se přesunula do zadní části pravé bočí stěny kabiny, aby vpředu uvolnila místo pro nádrž s hořlavinou. Část tanků měla v zadní části blatníků trojhlavňové vrhače zadýmovacích granátů.

Detailní pohled na jednu z trysek plamenometu u tanku PzKpfw II (Flamm), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Plamenometný PzKpfw II (Flamm) měl tříčlennou posádku ve složení řidič, radista a velitel. Velitel obsluhoval kulomet ve věži a levý plamenomet. Obsluhu pravého plamenometu měl na starosti radista. Kulomet byl typu MG 34 ráže 7,92 mm a na palubě pro něj bylo k dispozici 1800 nábojů. PzKpfw II (Flamm) dostal výzbrojní kód Sd.Kfz. 122. Někdy lze narazit také na informaci, že tank dostal ještě neoficiální bojovou přezdívku Flammingo, tedy plameňák. Jeho hmotnost činila 12 tun. Oproti běžnému tanku PzKpfw II Ausf. D dostal plamenometný tank nové přední konce blatníků, upravené tak, aby po nich snadněji stékala odkapávající hořlavá směs.

Výroba bojových tanků PzKpfw II Ausf. D (a Ausf. E) byla ukončena v březnu nebo dubnu 1939. Od té doby byly vyráběny již jen podvozky s kabinami, ale bez věží. Do srpna 1939 jich bylo dokončeno celkem 46, z toho 39 verze Ausf. D a 7 verze Ausf. E. V červenci 1939 byl na jednom z těchto podvozků postaven první prototyp nového plamenometného tanku. Jeho výroba se pak rozběhla v lednu 1940, kdy byly dodány první dva exempláře a běžela (s drobnou přestávkou) až do října 1940. Mezitím, konkrétně v březnu 1940, bylo nařízeno, že všechny existující bojové tanky PzKpfw II Ausf. D (vyrobené před dubnem 1939) mají být staženy od bojových jednotek a rovněž přestavěny na plamenometné. Díky tomu mohlo být od ledna do října 1940 postaveno celkem 86 plamenometných tanků PzKpfw II (Flamm) (46 na nových podvozcích a 40 přestavbou tanků stažených od bojových jednotek). V únoru 1941 pak byly postaveny ještě 3 další plamenometné tanky. Jako jejich základ snad posloužily podvozky původně držené v rezervě zřejmě pro účely výcviku. Podle některých pramenů byla firma Wegmann & Co. nejen autorem designu nové věže a upravené kabiny posádky, ale v jejích dílnách měla probíhat také finální montáž plamenometných tanků.

V březnu 1941 podepsal zbrojní úřad s firmou MAN smlouvu na stavbu dalších 150 plamenometných tanků PzKpfw II (Flamm). Výroba tankových podvozků verze Ausf. D, resp. Ausf. E byla tou dobou již dávno ukončená. Selským rozumem se tedy lze domnívat, že MAN možná navrhl, aby tyto nové plamenometné tanky mohl postavit na podvozcích aktuálně vyráběné verze PzKpfw II Ausf. F. Pokud to tak bylo, vojáci tento návrh očividně odmítli a MAN tedy musel po dlouhé době obnovit výrobu podvozků verze Ausf. D. Tyto nově vyrobené podvozky však nakonec nebyly zcela identické, s těmi původními. Z nějakého důvodu dostaly nová hnací kola, která měla pouze osm paprsků a odlišná byla i kola napínací. Díky tomu dostaly nové podvozky označení Ausf. D2 a těm původním, vyrobeným v roce 1939, se naopak začalo říkat Ausf. D1.

Jedna z mála fotografií plamenometného PzKpfw II (Flamm) ve verzi Ausf. B, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Z oněch 150 Flammpanzerů objednaných v roce 1941 jich nakonec bylo postaveno pouze 62. Jejich dodávka probíhala relativně pomalým tempem od srpna 1941 až do března 1942. K předčasnému ukončení výroby došlo z důvodu změny armádních priorit. Boje v SSSR ukázaly, že Wehrmacht nepotřebuje ani tak plamenomenty, jako spíš stroje schopné likvidovat silně pancéřované ruské tanky T-34 a KV-1. Podvozky určené původně pro 150 nových Flammpanzerů tedy měly být podle nového zadání využity ke stavbě stíhače tanků Marder II. Oněch 62 v mezičase dokončených plamenometných vozidel bylo proto velmi záhy staženo ze skladů a od bojových jednotek zpět do továrny a rovněž přestavěno na stíhače. Celkem bylo vyrobeno 151 plamenometných tanků Panzer II (46 + 40 + 3 + 62). A teď něco pro dokonalé zmatení čtenáře: pro plamenometné tanky na podvozcích Ausf. D1 a Ausf. E bylo zpětně zavedeno označení PzKpfw II (Flamm) Ausf. A, zatímco plamenometné tanky na novějším podvozku Ausf. D2 dostaly označení PzKpfw II (Flamm) Ausf. B. Pokud jste se ve všech těch Ausf. neztratili, gratulujeme.

Plamenometné tanky byly organizovány do samostatných praporů. První z nich byl založen ve Wunsdorfu v březnu 1940 pod názvem Panzerabteilung (F) 100. Druhý prapor vznikl v květnu 1940 a nesl označení Panzerabteilung (F) 100. Prapor plamenometných tanků sestával ze tří rot (Kompanie). Každou takovou rotu tvořily čtyři čety (Zug), z toho byly tři čety plamenometné a jedna četa bojová. V každé plamenometné četě byly čtyři plamenometné tanky, v bojové četě bylo pět klasických tanků PzKpfw II. Dále zde bylo velitelství každé roty i celého praporu, takže plamenometný prapor jako takový měl tabulkový stav 42 plamenometných a 25 bojových tanků PzKpfw II (+ další techniku).

Plamenometný tank byl určen k ničení a vyhánění zejména živé síly nepřítele ukryté v bunkrech, pevnůstkách nebo i v obyčejných domech. Pro účinný boj se Flammpanzer musel ke svému cíli přiblížit až na vzdálenost okolo 30 metrů. Kompletní „nabití“ plamenometného tanku, které zahrnovalo tankování hořlaviny Flammöl, výměnu čtyř tlakových lahví s dusíkem a dvou tlakových lahví s acetylenem, zabralo cca 30 minut.

Schwimmpanzer II první generace zde jako běžný bojový tank, všimněte si však speciálních úprav pro připínání plováků, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Oba vybudované prapory Panzerabteilung (F) 100 a 101 se v červnu 1941 zapojily do invaze do Sovětského svazu. V hlášení z 20. října 1941 uvedl 100. prapor, že má aktuálně pouhých 7 provozuschopných PzKpfw II (Flamm) a dalších 21 se nachází v opravě. 101. prapor hlásil 8. listopadu téhož roku ještě horší stav: pouhých 5 provozuschopných Flammpanzerů a 20 dalších v opravě. V prosinci 1941 byly zbytky obou praporů staženy z východní fronty zpět do Německa, reorganizovány na běžné tankové prapory a začleněny do divize Grossdeutschland (100.) resp. do 24. Panzer Division (101.).

Když němečtí generálové ve druhé polovině třicátých let uvažovali o tom, jak se co nejlépe připravit na příští válku (ať už začne kdykoliv), zamýšleli se mimo jiné i nad možnostmi útoku na Velkou Británii. Bylo jim jasné, že pro případnou invazi přes lamanšský kanál by bylo třeba vyvinout celou řadu speciální techniky včetně tanků, schopných překonat vlastními silami alespoň poslední část kanálu, vyjet na břeh a nejlépe ihned se zapojit do boje. Již v roce 1938 proto zbrojní úřad pověřil firmu Krupp, aby navrhla obojživelnou variantu tanku Panzer II. Vzhledem k poměrně nízké hmotnosti bojového stroje bylo možno tento tank řešit nikoliv jako ponorný, ale jako plovoucí. Tak se zrodil zajímavý stroj neoficiálně označovaný jako Schwimmpanzer II.

V roce 1939 vznikly technické výkresy dvou dutých kovových plováků a úprav samotného tanku, aby k němu šly plováky připojit. Úchyty pro plováky byly umístěny na blatnících obou pásů, ale také na bocích trupu nad pojezdovými koly. Upravena musela být hnací i napínací kola a také podpůrné kladky pásů. Dva velké plováky se připojovaly po stranách tanku. Zvláštní kovová konstrukce se instalovala také na motorovou kapotu, aby motorový prostor chránila před zatečením vody, která by se snad přelila přes plováky. Před zajetím do vody, musely být průzory v trupu zakryty vodotěsnými kryty. Z fotografií není patrné, že by na plovácích byly nějaké lodní šrouby a ani literatura je nezmiňuje. Nějaký druh pohonu v nich však zřejmě byl. Z fotografií se totiž zdá, že upravené hnací kolo svojí středovou částí zapadalo do otvoru v plováku a zřejmě zde tedy roztáčelo nějaký mechanismus, který pohyb přenášel na nějaký druh pohonu (foto ZDE).

Plovoucí Schwimmpanzer II druhé generace, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

První ověřovací prototyp tohoto plovoucího tanku byl dokončen pravděpodobně začátkem roku 1940. V srpnu 1940 již měla armáda k dispozici 52 těchto bojových strojů a do konce roku bylo vyrobeno dalších 48 plovákových sestav. Zřejmě někdy na přelomu let 1940 a 1941 si armáda u firmy Alkett objednala vývoj nové verze plovoucího tanku Panzer II. Vojáci pravděpodobně žádali jednodušší řešení, než u první varianty s minimem úprav samotného tanku. Také příprava tanku na plavbu měla být jednodušší a rychlejší. Pro odlišení od chystané nové verze začali Němci tu stávající označovat jako „alter Ausführung“, tedy doslova „starší provedení“. Hlášení z července 1941 uvádí, že armáda má k dispozici 2 ověřovací plováky nové verze a dalších 52 jich je ve výrobě.

Plovák druhé generace byl řešen podstatně moderněji, než ten první. V podstatě to byl ponton s velkým otvorem uprostřed. Pro přepravu se ponton „naložil“ na jednoduchý dvoukolový vozík, zapřáhl za tank a ten si jej pak sám dovlekl na místo určení. Následně byla přední část pontonu nadzvednuta (což opět zajistil samotný tank pomocí ocelového lana), sklopily se podpůrné nohy umístěné na bocích pontonu a ten pak zůstal stát se zvednutou přídí. V tu chvíli mohl tank prostě nacouvat pod zvednutou přídí do prostoru uprostřed pontonu. Ponton se pak opět sklopil dolů a připnul do upínáků na přídi a zádi tanku. Podpůrné nohy pontonu se zase zvedly a zafixovaly podél jeho boků. Odpojení pontonu probíhalo přesně obráceně.

V zadní části pontonu byla ozubená kola, která po zajetí tanku dovnitř zapadla do zadní části jeho pásů. Tato ozubená kola byla napojena na lodní šrouby na samé zádi pontonu. Každý pás tak roztáčel jeden lodní šroub. Řidič tanku s nasazeným pontonem prostě najel do vody a pokračoval úplně stejným způsobem řízení i během plavby po vodní hladině. Kromě řízení pomocí lodních šroubů měl prý ponton i kormidlo, které řidič ovládal pomocí ocelových lanek. Maximální rychlost druhé generace Schwimmpanzeru se pohybovala okolo 12 km/h. Ponton měřil na délku 9,6 metru a na šířku měl 3,4 metru. Jeho hmotnost činila 1300 kg. Úpravy samotného tanku byly poměrně jednoduché. Na čele a na zádi trupu bylo po dvou úchytech pro spojení s pontonem. Jednou z dalších úprav bylo posunutí tlumiče výfuku výrazně výš, než tomu bylo u běžného tanku. Invaze do Velké Británie (operace Seelöwe) se, jak víme, nikdy neuskutečnila a plovoucí tanky Panzer II tak byly nakonec nasazeny jako běžné bojové tanky.

Dva mostní tanky Brückenleger II vyrobené firmou Magirus, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Již v roce 1939 řešil zbrojní úřad možnosti stavby speciálních mostních tanků, tedy v podstatě nosičů mostních dílů založených na upravených tankových podvozcích. A právě podvozek lehkého Panzer II byl vybrán jako vhodný k instalaci mostovky o nosnosti 8 tun, určené k překonávání zákopů nebo užších vodních toků. Úpravy podvozku pro nesení mostního dílu navrhla a zrealizovala firma Magirus. Stroj dostal název Brückenleger II (tedy doslova pokladač mostů). První pokusný prototyp byl založen na tanku verze Ausf. a/3. Následovala objednávka dalších tří vozidel, které byly ovšem již založeny na podvozcích verze Ausf. A. Všechny tři objednané stroje byly dokončeny včas, aby se zúčastnily tažení do Polska v září 1939. Jak intenzivně a jak úspěšně zde byly nasazeny, není známo. Výroba mostního tanku této verze sice nepokračovala, vznikly však jiné. Ty byly na běžných bojových tancích verzí Ausf. C a Ausf. D. Těmto tankům byly ponechány věže i s výzbrojí a instalován někdy dřevěný a jindy železný rám, který nesl jednoduchou dřevěnou mostovku.

Předmětem sporu mezi autory historických publikací jsou fotografie tanku Panzer II s věží a motorovou kapotou zakrytou velkou celtou. Většina autorů označuje stroj na těchto snímcích jako Pionier-Panzerwagen II, tedy speciální tank určený pro potřeby ženijních jednotek. U tohoto stroje měla plachta zakrývat otevřený strop kabiny, ze kterého byla odstraněna bojová věž. Thomas L. Jentz však ve své sérii Panzer Tracts říká, že jde o hluboce zakořeněný omyl a stroj na snímku je běžný PzKpfw II Ausf. B, na kterém byla testována zastiňovací plachta tzv. Sonnensegel. Tank opatřený plachtou byl prý testován v létě 1941 v Řecku. Plachta prý měla být používána pouze během přesunů dále od fronty a při parkování tanků na slunci.

Brückenleger II s dřevěnou mostovkou založený na bojovém tanku Ausf. C, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

T. L. Jentz je ve svých tvrzeních sice přesvědčivý, ovšem hned několik detailů na předmětných fotografiích jeho verzi jaksi… řekněme nepodporuje. Vztyčená plachta rozhodně nekopíruje tvar bojové věže tanku, ani kdyby tato byla otočená o 180 stupňů vzad. Pohled zepředu vypadá tak, jako by tank opravdu vůbec žádnou věž neměl. Profil plachty spíše naznačuje, že ji podpírá něco jako dvě podpěry. Na přídi trupu je pak instalován kovový rám a na něm vodorovná dřevěná deska, na první pohled něco jako stupínek pro stání. Nic takového běžné bojové tanky Panzer II neměly. Žádná souvislost tohoto prvku s instalací zastiňovací plachty není patrná a pokud by i existovala, bylo by krajně nepraktické aby musely tanky dostat tento dodatečný prvek jen a pouze kvůli občasnému použití plachty proti slunci. A lehce podezřelý je i fakt, že na obou dostupných snímcích stroje se zastiňovací plachtou je vidět, že na zemi okolo tanku jsou zbytku sněhu.

A co z toho celého vyvodit? Podle skromného názoru autora není stroj pod plachtou na uvedených fotografiích běžný tank s celtou proti slunci, ale něco speciálního. Možná skutečně prototyp ženijního nebo muničního tanku.

Záhadný stroj pod plachtou, podle jedněch ženijní Pionier-Panzerwagen II, podle jiných běžný tank PzKpfw II s celtou proti slunci, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Prakticky žádné informace nejsou k dispozici o variantě tanku Panzer II polooficiálně nazývané Ladungsleger II. Jeho existence je však potvrzena množstvím fotografií. Šlo o demoliční tank pro potřeby ženijních jednotek. Jeho úkol byl prostý, dovézt výbušnou nálož do blízkosti nepřátelského opevnění, položit ji a zmizet dříve než dojde k explozi. To vše mohl tank díky pancíři udělat bezpečněji než samotní pěší ženisté.

Nad motorovým prostorem tanku bylo instalováno rameno z ocelových trubek. Na jeho konci byl zavěšen kovový kontejner a v něm 70 kilogramová nálož. Ve spod tohoto kontejneru byla dvířka zajištěná závlačkou. Závlačka se vytahovala pomocí ocelového lanka přímo z kabiny. Po jejím vytažení se dvířka otevřela a nálož prostě vlastní vahou vypadla. Samotné rameno nebylo pohyblivé a tank tedy musel ke svému cíli nacouvat. Poté uvolnil výbušninu a rychle zmizel do bezpečí. Nálož měla zřejmě rozbušku ze zpožděním, která se aktivovala při vypadnutí nálože z kontejneru. Na dostupných fotografiích Ladungsleger II lze rozeznat minimálně tři mírně odlišná provedení ramene pro nesení nálože.

Pokladač náloží na bázi tanku Panzer II neboli Ladungsleger II, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Na rozdíl od většiny ostatních německých tanků nevznikl na bázi Panzer II žádný oficiální velitelský tank. Zato však vznikla specializovaná verze určená pro zaměřování dělostřelecké palby, tzv. Panzerbeobachtungswagen II (beobachten = pozorovat). Stroj měl fungovat jako mobilní předsunutá pozorovatelna pro navádění palby vlastního dělostřelectva. Pro tento účel byl tank vybaven výkonnější komunikační aparaturou. Kromě běžné radiostanice Fu 5 byla instalována ještě stanice Fu 8, která zvládala hlasové spojení na vzdálenost až 20 km. Pozorovací tank měl tedy také dvě antény. Obvyklou prutovou a nově také velkou rámovou nad motorovým prostorem. Panzerbeobachtungswagen II zřejmě sloužil u jednotek samohybných děl Wespe a Hummel. Z literatury není zřejmé, zda šlo o oficiální nebo polní přestavbu, ani kolik takových strojů vlastně vzniklo. Podle vzácnosti jejich fotografií však lze usuzovat, že šlo o minimální počet.

Bohatě fotograficky zdokumentována je jedna velmi zajímavá úprava tanku Panzer II verze Ausf. A nebo B z afrického bojiště. Úprava měla tanku zajistit schopnost bezpečně projet minovým polem. Na přídi tanku byla připojena konstrukce vyrobená z ocelových profilů. Na jejich koncích, cca 3,5 metru před samotným tankem, byla na konstrukci otočně uchycena široká masivní kola. Nad každým kolem bylo připevněno betonové závaží ve tvaru jehlanu, které mělo zvyšovat přítlak kol. Tato kola svou šíří a rozchodem kopírovala pásy tanku a měla iniciovat miny před tankem. Při jízdě rovně to zřejmě fungovalo dobře, protože tank jel přesně v bezpečných kolejích. Při zatáčení to už bylo horší, protože se dráha kol a pásů na chvílí nekryla.

Celá konstrukce byla velmi kvalitně provedena, což naznačuje, že mohlo jít o nějaký oficiální tovární výrobek. Je také pravdou, že již od října 1939 vyvíjela firma Wegmann z Kasselu pro německou armádu odminovávací zařízení, založené na podobném principu. Vzniklo několik jeho variant a testovány byly právě na tancích typu Panzer II. Teoreticky je tedy možné, že v Africe byla zkoušena další variant zařízení firmy Wegmann. Na druhou stranu Rommelův africký sbor byl znám svojí kreativitou a uměním “poraď si sám”. Je tedy možné, že popsaná konstrukce vznikla rukama šikovných mechaniků v polní dílně, například za použití částí polního jeřábu.

Severní Afrika, PzKpfw II se zařízením pro čištění průchodů v minových polích, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Tanky PzKpfw II byly organizovány primárně do tankových divizí (Panzer Division). Organizační schéma těchto divizí se před válkou i v jejím průběhu opakovaně měnilo a nemá asi smysl procházet si do detailů všechny jeho podoby. Pojďme se však podívat na organizaci tankové divize platnou k 1. září roku 1939, tedy ke dni vypuknutí druhé světové války. Podle tehdejšího organizačního modelu tvořila jádro tankové divize (Panzer Division) jedna tanková brigáda (Panzer Brigade). Ta sestávala ze dvou tankových pluků (Panzer Regiment), z nichž každý měl dva tankové prapory (Panzer Abteilung). Tankový prapor byl pak tvořen třemi tankovými rotami (Panzer Kompanie) z nichž dvě byly značeny jako lehké (leichte Panzer Kompanie) a jedna jako střední (mittlere Panzer Kompanie).

Podle tabulek měla mít každá lehká rota čtyři tankové čety (Panzer Zug) po pěti tancích. Aby to nebylo tak snadné, nebyly všechny čety stejné. První četa byla tzv. lehká (leichte Zug), tvořená pěti tanky typu Panzer II. Zbylé tři čety v lehké rotě byly vyzbrojeny tanky Panzer III. Střední rota byla členěna naprosto stejně jako ta lehká, ale namísto tanků Panzer III v ní byly těžší Panzer IV. Pět tanků PzKpfw II bylo také ve štábu praporu a další dva ještě v rezervním odřadu praporu. Když to všechno sečteme, vyjde nám, že celý tankový prapor na plných stavech čítal 22 tanků typu Panzer II. Vzhledem k tomu, že v pluku byly prapory dva, měl pluk 2 x 22 tanků typu Panzer II a k tomu ještě dalších pět ve štábu samotného pluku. Celá tanková divize se dvěma pluky tedy měla teoreticky disponovat 2 x (44 + 5) bojovými tanky Panzer II, tj. 98 kusů.

Tabulkové počty a skutečnost jsou však dvě různé věci. V září 1939 neměl Wehrmacht k dispozici ani zdaleka tolik páteřních tanků Panzer III a Panzer IV, jak by si přál. Tankové divize proto musely na lehké tanky spoléhat daleko více, než bylo napsáno v organizačním schématu. Například 3. Panzer Division nastupovala do útoku na Polsko s celkem 176 tanky Panzer II. Druhá tanková jich měla 155 a pátá tanková 144. Celkově bylo do polského tažení nasazeno něco mezi 1062 a 1151 tanky Panzer II, což představovalo více než 40 procent všech německých tanků v této operaci.

Nevšední pohled na tank PzKpfw II, krásně je vidět zadní ochrana prstence věže nebo průzor radisty v zadní stěně kabiny, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Postupem času se však tato situace samozřejmě měnila a lehký tank Panzer II začal být vytlačován středními typy a to jak fakticky, tak v organizačních schématech. Tanková divize postavená dle tabulek z listopadu 1941 měla ve své sestavě mít ještě 55 tanků tohoto typu. Pouze 30 z nich však bylo přímo v bojových četách lehkých a středních rot, další 4 PzKpfw II pak byly v tzv. rezervním odřadu, 6 jich bylo ve dvou ženijních četách, 10 ve štábech obou praporů a ještě 5 ve štábu pluku. Organizační schéma tankové divize z ledna 1943 již s tanky Panzer II nepočítalo vůbec ani v bojových, ani podpůrných rolích.

Tank Panzer II si svoji bojovou premiéru odbyl v září 1939 při útoku na Polsko (pozn.: ve Španělsku tento typ tanků nebojoval). Polská armáda a natož její tankové síly se s Wehrmachtem nemohly měřit. Přesto zde PzKpfw II (a nejen on) narazil na více než důstojného protivníka v podobě tanku 7TP ve verzi s kanonem ráže 37 mm. Tento tank dokázal probít čelní pancíř Panzer II teoreticky až na vzdálenost dvou kilometrů. Poláci však měli těchto tanků velmi omezené množství (něco okolo stovky kusů). Podstatná část německých tankových ztrát však šla na vrub také klasickému protitankovému dělostřelectvu a pěchotním protitankovým puškám. Součet ztrát tanků PzKpfw II k 10. říjnu 1939 činil 259 strojů. Pouze 83 z nich však muselo být zcela odepsáno, zbytek se podařilo opravit. Již tehdy se ukázalo, že pancíř lehkého tanku je příliš slabý a posádky začaly volat po jeho zesílení.

Dalším bojištěm tanků Panzer II se stalo v dubnu 1940 Norsko. V rámci operace Weserübung zde bylo nasazeno celkem 18 tanků tohoto typu a 2 z nich zde byly ztraceny. Do útoku na Francii v květnu 1940 vyslali Němci 920 tanků Panzer II, což představovalo skoro 37 procent jejich tankových sil v operaci (pokud počítáme pouze tanky bojové nikoliv velitelské). Francouzská armáda měla k dispozici nejen velké množství tanků, ale navíc disponovala silně pancéřovanými typy jako Renault R35, Hotchkiss H35, Somua S35 či Char B1. Čelní pancíře těchto strojů byly pro německý kanon ráže 20 mm nepřekonatelné a to ani z nulové vzdálenosti. Proti těmto tankům mohly posádky Panzer II spoléhat pouze na to, že svou intenzivní palbou poškodí pásy, optiku či kanon nepřítele a tím jej vyřadí z boje. Jsou však popsány i případy, kdy francouzská posádka prostě opustila plně funkční tank v panice z obrovského množství střel, které na něj v rychlém sledu dopadaly (i když byly střely ráže 20 mm pro tank neškodné, sedět uvnitř chvějící se plechovky a poslouchat, jak jedna rána za druhou buší do pancíře, muselo být skutečně o nervy). Při západním tažení bylo ztraceno celkem 241 tanků PzKpfw II, což představuje ztráty ve výši 26 procent.

Tanky PzKpfw II na čele obrněné kolony projíždí ruskou vesnicí, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V roce 1941 vstoupil Wehrmacht do války v severní Africe. Němci sem v průběhu března, dubna a května roku 1941 vyslali dvě divize: 15. Panzer Division a nově zformovanou 5. leichte Division. Když dorazily, čítaly obě jednotky celkem 297 bojových a 17 velitelských tanků. Z toho 90 jich bylo právě typu PzKpfw II. V Africe musely německé tanky čelit zejména britské obrněné technice a všudypřítomnému písku.

Dalším bojištěm, na které tanky Panzer II zavítaly, byla Jugoslávie a Řecko. Útok na obě tyto země byl zahájen současně 6. dubna 1941. Dobytí Jugoslávie měla na starosti německá 2. armáda, která zahrnovala mimo jiné také 8. a 14. tankovou divizi. Tyto dvě divize měly k dispozici dohromady 94 tanků typu PzKpfw II. Hlavní silou pro útok na Řecko pak byla 12. armáda, pod kterou spadaly 2., 5., 9. a 11. Panzer Division celkem s 166 Panzer „dvojkami“. V Jugoslávii a Řecku ztratili Němci celkem 56 tanků, z toho 13 bylo Panzer II. I přes relativně nízké bojové ztráty znamenalo balkánské tažení obrovský nápor na všechnu nasazenou techniku. Kvůli pohybu v náročném horském terénu byla většina tanků po skončení bojů zralá na generální opravy motorů, převodovek a řídících ústrojí, což dále zdrželo přípravy operace Barbarossa.

Příštím místem nasazení většiny německých tanků se stal Sovětský svaz, který byl napaden 22. června 1941. V té době měla německá armáda celkově k dispozici 1074 tanků typu PzKpfw II. V celkem 17 tankových divizích nasazených do operace Barbarossa bylo dohromady 743 PzKpfw II (plus řádově desítky další u jiných jednotek). Panzer II v tomto tažení již nebyl nejpočetnějším typem (toto prvenství převzal Panzer III), nicméně stále představoval více než dvacet procent nasazených německých tankových sil. Sovětský svaz měl tehdy ve své výzbroji více tanků, než zbytek světa dohromady! Drtivá většina z nich však byly lehké a slabě pancéřované typy, zejména T-26 a BT. Německý PzKpfw II tak měl ještě pořád šanci se smysluplně uplatnit při jejich ničení. S rostoucím počtem středních a těžkých tanků v řadách Rudé armády se to však změnilo a lehký tank Panzer II začal být od prvosledových jednotek stahován k jiné službě.

Tanky PzKpfw II v Africe, zdroj: Waralbum.ru se souhlasem provozovatele, upraveno

Od 22. června do 31. srpna 1941 bylo v tvrdých bojích ztraceno neuvěřitelných 239 tanků Panzer II. Z tohoto počtu se jich pouze 24 podařilo opravit a vrátit do služby. Za stejné období dostala armáda 41 nových tanků, takže celkový počet PzKpfw II ve službě, klesl o 174 kusů na rovných devět stovek. Do konce roku 1941 pak stav těchto tanků v armádě poklesl až na 837 kusů. I když výroba tanku skončila v červenci 1942, stačilo to, aby bylo celkové skóre roku 1942 pozitivní. Výroba tedy byla vyšší než ztráty a celkový počet dostupných tanků Panzer II tak na konci roku činil 997 kusů. Od té doby však již toto číslo pochopitelně jen klesalo. Ke konci roku 1943 jich Němcům zbývalo již pouze 399 kusů. Poslední dostupná celková čísla jsou z 1. 10. 1944, kdy armáda měla k dispozici posledních 386 PzKpfw II. V té době se ztráty tanků tohoto typu pohybovaly řádově v jednotkách kusů měsíčně, protože jejich bojové nasazení již bylo minimální. Lze se však domnívat, že v posledních měsících války byly v rámci všeobecného nedostatku znovu vyslány do boje i tyto zastaralé lehké stroje a jejich ztráty tedy zřejmě opět vzrostly.

Jak již zaznělo v úvodu tohoto článku, tank Panzer II přišel na svět vlastně tak trochu neplánovaně, aby vyplnil časovou mezeru mezi vznikem ověřovacího tanku Panzer I a dvou plnohodnotných páteřních tanků Panzer III a Panzer IV. Německá armáda s ním tedy v době jeho vzniku určitě neměla žádné velké plány. Jenže ona v té době armáda nepočítala ani s tím, že ještě do konce dekády vstoupí do nové války. Hitlerův tlak na zahajení války postavil tankové vojsko do nemilé pozice, kdy muselo chtě nechtě spoléhat na lehké tanky, na které se nikdy spoléhat neplánovalo. Tak se stalo, že lehký tank Panzer II tvořil cca 40 procent všech tankových sil, nasazených Německem do útoku na Polsko v září 1939.

PzKpfw II byl sice pouze lehký tank a podle mnohých historiků nijak extra zdařilý, přesto však dokázal solidně obstát v roli, pro kterou ani nebyl vytvořen. Bojoval s Wehrmachtem (a Waffen-SS) celou první polovinu války. Poradil si s africkým horkem, stejně jako s norským a ruským sněhem. Projel Ardenami, skrz řecké a jugoslávské kamenité kopce i přes rozlehlé ruské planiny. Když se jeho kariéra prvosledového tanku naplnila, posloužil ještě jako základ pro stavbu jiných bojových strojů, zejména stíhače tanků Marder II.

 

TAKTICKO-TECHNICKÁ DATA:

 

Ausf. a/1-a/3

Ausf. b

Ausf. c

Ausf. A-C

Ausf. D,E

Ausf. F

Ausf. G

Ausf. J

Ausf. L

hmotnost:

7,6 t

7,9 t

8,9 t

8,9 t

11 t

9,5 t

10,5 t

17,4 t

11,8 t

délka:

4,38 m

4,76 m

4,81 m

4,81 m

4,75 m

4,81 m

4,24 m

?

4,63 m

šířka:

2,14 m

2,14 m

2,22 m

2,22 m

2,14 m

2,28 m

2,38 m

?

2,48 m

výška:

1,95 m

1,96 m

1,99 m

1,99 m

2,02 m

2,15 m

2,05 m

?

2,21 m

motor:

HL 57 TR

HL 57 TR

HL 62 TR

HL 62 TR

HL 62 TR

HL 62 TR

HL 45

HL 45

HL 66

výkon motoru:

130 hp

130 hp

140 hp

140 hp

140 hp

140 hp

150 hp

150 hp

200 hp

max. rychlost:

40 km/h

40 km/h

40 km/h

40 km/h

55 km/h

40 km/h

65 km/h

31 km/h

60 km/h

  pancéřování trupu:

- čelo:

13 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

30 mm

35 mm

30 mm

80 mm

30 mm

- boky:

13 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

50 mm

20 mm

- záď:

13 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

50 mm

20 mm

  pancéřování věže:

- maska zbraní:

15 mm

16 mm

16 mm

16 mm

15 mm

30 mm

30 mm

80 mm

30 mm

- boky:

13 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

50 mm

20 mm

- záď:

13 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

14,5 mm

50 mm

20 mm

posádka:

3 muži

3 muži

3 muži

3 muži

3 muži

3 muži

3 muži

3 muži

4 muži

výzbroj:

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 30 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 38 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 38 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

kanon KwK 38 ráže 20 mm

kulomet MG 34 ráže 7,92 mm

 

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

- některé charakteristiky kanonu v sekci VLASTNOSTI KANONŮ

 

VZNIK TANKU

PROTOTYPY

Ausf. a/1, a/2, a/3

Ausf. b

Ausf. c

Ausf. A

Ausf. B

Ausf. C

ZPĚTNÁ MODERNIZACE

Ausf. F

Ausf. D

Ausf. E

Ausf. G (VK 901)

Ausf. H (VK 903)

Pz.Sfl. Ic

Ausf. L LUCHS

Ausf. J (VK 1601)

FLAMMPANZER II

SCHWIMMPANZER II

BRÜCKENLEGER II

PIONIERPANZER II

LADUNGSLEGER II

BEOBACHTUNGSPANZER II

ODMINOVÁVACÍ TANK

ORGANIZACE

BOJOVÉ NASAZENÍ

 

 

 
     

přejímání textů ze stránek Panzernet.net bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno; Ochrana soukromí; Copyright; Zdroje