STÍHAČE TANKŮ - ÚVOD

Pro efektivní boj s tanky, musejí i protitankové zbraně být stejně rychlé a mobilní.

Heinz Guderian

stíhač tanků Marder II

S prvním nasazením tanků během první světové války se objevila potřeba vývoje zbraně k jejich ničení. Kromě různých pasivních překážek jako byly protitankové zákopy a bariéry bylo proti tankům nasazováno zejména klasické polní dělostřelectvo. Kromě toho byly upravovány náboje pro pušky a kulomety aby se zvýšila jejich tvrdost a schopnost proniknout pancířem.

K protitankovým kanonům dospěl vývoj až v meziválečném období. Tyto zbraně byly charakteristické relativně malou ráží a dlouhou hlavní. Oba tyto konstrukční prvky umožňovaly granátům dosahovat velké rychlosti a tedy i velké kinetické energie. Ta byla, spolu s tvrdostí samotné střely, nutná k proražení pancíře obrněnce. To platilo rovněž pro protitankové kanony vyvíjené Němci. Nejběžnější ráží tohoto druhu zbraně byla před válkou v Německu ráže 37 mm.

Stíhače tanků, tedy samohybné protitankové kanony, sice existovaly již na počátku třicátých let, skutečného rozkvětu se však v Německu dočkaly až v průběhu druhé světové války. Jejich nejmasovější výroba se rozjela zejména po vypuknutí války na východě. Němci se snažili touto cestou jednak vyrovnat stále hrozivější početní převahu tankových jednotek Rudé armády, ale i řešit otázku kvalitativního vyrovnání sil.

Nashorn na východní frontě

Kanony všech německých tanků sloužících v roce 1941 byly příliš slabé pro dostatečně efektivní boj s velmi vyspělými sovětskými středními a těžkými tanky. Proto se v Německu dostihovým tempem rozběhl vývoj účinnějších protitankových kanonů. Podle v praxi osvědčené taktiky Blitzkriegu ovšem bylo potřeba nové kanony také rozpohybovat - čili lafetovat na samohybný, nejlépe pásový, podvozek. Vyvinout samotný kanon je jedna věc, ale zkonstruovat její nosič je věc druhá, technicky i časově mnohem náročnější. Proto byly logicky jako nosiče pro nové kanony použity již existující tankové podvozky.

Stíhače tanků tedy vznikly osazením klasických tankových podvozků protitankovými kanony. Tyto stroje neměly otočnou věž jako tanky a byly proto jednak výrobně jednodušší a hlavně mnohem levnější. U prvních takto vzniklých zbraní se podvozek pro nový účel zpravidla nijak zásadně neupravoval, prostě byla odstraněna původní nástavba s věží a na podlahu byl nainstalován nový kanon. Ochranu posádky potom zajišťovala nová nástavba z pouze slabého pancíře a navíc většinou shora i zezadu otevřená. Hlavním důvod takového dosti provizorního řešení byla časová tíseň a nutnost vybavit armádu alespoň nějakým bojovým prostředkem na dobu než budou k dispozici pokročilejší přestavby.

Dalším důvodem takové konstrukce kabiny bojového prostoru byl fakt, že dosahovala mnohem nižší hmotnosti než původní tanková kabina s věží. Na podvozky s omezenou nosností díky tomu mohly být lafetovány kanony větší ráže (a tedy i hmotnosti) než byly ty, které podvozek unesl coby běžný tank. U tanků jako PzKpfw I či PzKpfw II, které byly vyzbrojeny pouze kulomety, resp. rychlopalným kanonem ráže 20mm, a které se již v prvních měsících války ukázaly být naprosto nedostatečnými zbraněmi, mělo přezbrojení kanonem větší ráže zásadní význam pro bojovou hodnotu stroje – to vše ovšem na úkor bezpečnosti posádky.

Jägdpanther ve Francii v roce 1944

Výše zmíněné charakteristiky tedy platily zejména pro ranné stíhače jako Panzerjäger I či Marder I, II a III, vznikající na podvozcích lehkých tanků. Výjimku představoval stíhač tanků Hetzer, který, přestože byl postaven na podvozku lehkého tanku PzKpfw 38(t), měl kabinu uzavřenou ze všech stran a zkosený pancíř všech stěn, takže své posádce poskytoval relativně vysokou pasivní ochranu.

Jak ovšem v průběhu války rostla hmotnost i síla pancéřování bojových strojů na obou stranách konfliktu, rostla i síla (a tedy i hmotnost) protitankových kanonů. Pro konstrukci stíhačů tanků tak začaly být nutně používány i podvozky středních a těžkých tanků. Tyto již měly přece jen o poznání větší nosnost i silnější motory a konstruktérům tak dávaly prostor nejen pro lafetaci těžších kanonů, ale i pro zvýšení pasivní ochrany posádky silnějším pancéřováním.

U středních a těžkých tanků již vzhledem k hmotnosti silně pancéřované nástavby a věže, nepředstavovala samotná hlavní zbraň takový zásadní podíl na hmotnosti celkové a její nahrazení zbraní silnější a těžší tudíž stále ponechávalo dostatečnou rezervu v nosnosti podvozku. Tak začaly vznikat stíhače tanků s plně uzavřeným a silně pancéřovaným bojovým prostorem jako Jägdpanzer IV, Jägdpanther či Stug III (původně samohybné dělo, které ovšem našlo univerzální uplatnění).

navagonovaný těžký stíhač tanků Ferdinand

Naprosto unikátními potom byly německé supertěžké stíhače tanků Ferdinand a Jägdtiger postavené na podvozcích nejtěžších tanků, které nastoupily v posledních fázích války. V omezených počtech byly ovšem hlavně neohrabanými, i když respekt budícími monstry, spíše než zbraněmi, které by dokázaly zvrátit zpečetěný osud Třetí říše.

ZPĚT

DOMŮ