Strumpanzer I

Sturmpanzer I patřící ke stavu 10. tankové divize je s poškozeným pravým pásem odtahován k opravě

pozn. autora: oficiální název tohoto stroje byl sice "15cm sIG 33 auf Panzerkampfwagen I Ausf. B", ale často se v literatuře uvádí jako "Sturmpanzer I". I když toto nebyl jeho oficiální název, budu jej pro jednoduchost v dalším textu (a na těchto stránkách obecně) rovněž používat.

Již zkušenosti z polského tažení ukázaly potřebu samohybného bojového prostředku vyzbrojeného dělem velké ráže pro ničení zodolněných postavení nepřítele. Dříve tento úkol náležel klasickému dělostřelectvu s vlečenými děly, která v podmínkách bleskové války ovšem již nebyla ideálním řešením. Vývoj takového stroje byl svěřen firmě Alkett a podle požadavků měl být hlavní zbraní kanon o ráži 150 mm a konstrukce měla, z důvodu úspory času i peněz, využívat co nejvíce prvků některého již vyráběného stroje. Volba konstruktérů nakonec padla na podvozek tanku PzKpfw I Ausf. B. Tento tank se již na začátku války ukázal jako nepoužitelný pro boj s nepřátelskou obrněnou technikou a tak bylo využití jeho podvozku pro jiné účely vcelku racionálním rozhodnutím.

Z podvozku zmizela původní otočná věž a vznikla na něm pancéřovaná nástavba, v níž byl uchycen kanon. Nástavba měla tvar krabice a sestávala ze tří svařených plátů 10-ti milimetrového pancíře. Bojový prostor tvořený touto nástavbou byl chráněn pouze ze předu a částečně z boků. Celá zadní část a strop zůstaly otevřeny. Ani s lafetací kanonu si konstruktéři příliš starostí nedělali. Celou houfnici sIG 33, včetně části podvozku a podpěr prostě posadily na tankový podvozek a přivařili. Dělu zůstala možnost stranového odměru o 12,5° a náměr se pohyboval v rozmezí od - 4° do + 75°. Houfnice používala trhavé, tříštivotrhavé a protipancéřové střelivo.

Sturmpanzer I a jeho doprovodné polopásové vozidlo (vzadu)

Posádku tvořili čtyři muži - řidič, který měl stanoviště vpředu trupu, dále potom velitel, jež zároveň plnil i funkci střelce, a dva nabíječi. Jak již bylo zmíněno, nástavba stroje byla zcela odkrytá shora, ze zadní strany a částečně i z boků a posádka tak byla plně vystavena případné nepřízni počasí. Navíc na korbě stroje nebylo dostatek místa pro všechny tři členy obsluhy děla a proto během delších přesunů jel jeden, nebo i dva muži na pásovém vozidle, které Sturmpanzer doprovázelo. Toto vozidlo zároveň vezlo i zásobu střeliva, neboť tu měl samotný stroj rovněž velmi omezenou.

U tohoto stroje je na první pohled evidentní, že se jednalo pouze o dočasné řešení akutního nedostatku bojových prostředků velké ráže. Celá konstrukce Sturmpanzeru byla provizorní a trpěla řadou nedostatků. Již samotná výška nástavby stroje byla magnetem pro zaměření nepřátelské palby, což ve spojení s velmi slabým pancéřováním byla dosti podstatná nevýhoda - i když ji částečně vyvažoval fakt, že stroj byl určen hlavně pro podpůrnou palbu na relativně velké vzdálenosti, takže s nepřítelem nepřicházel do těsného kontaktu.

Další značnou nevýhodou byl fakt, že zbraň a nástavba byly pro podvozek příliš těžké, a to vedlo k velmi omezené pohyblivosti a snižovalo životnost podvozku.

Sturmpanzer I byl vyráběn pouze několik měsíců roku 1940 a celkem vzniklo jen 38 kusů. Ty sloužily s německou armádou při taženích západní Evropou, na Balkáně a naposled v Sovětském Svazu. Zde také dosloužily poslední funkční exempláře.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ