SIG 33

Sturminfanteriegeschütz 33 neboli SIG33

Po zkušenostech s instalací těžkého pěchotního děla sIG 33 na podvozky lehkých tanků PzKpfw I a PzKpfw II byla připravena rovněž přestavba středního tanku PzKpfw III za stejným účelem. Po samohybných dělech Sturmpanzer I a Bison tak vznikla další 150-ti milimetrová samohybka s označením Sturminfanteriegeschütz 33, vycházejícím z názvu samotné houfnice.

Nové samohybné dělo mělo podle požadavků armádního velení sloužil jako podpora pěchoty při bojích v ulicích velkých měst východní fronty. V takových podmínkách ovšem již nebylo možné nasadit stroj s pouze částečným opevněním bojového prostoru neboť v nepřehledném městském terénu by se zákonitě dostával do blízké palby nepřátel. Proto bylo nutné aby posádka byla chráněna kompletně uzavřenou kabinou.

Tento i další modernější Sturmpanzery s uzavřenými kabinami jako Brummbär či Sturmtiger byly obecně, na rozdíl od klasických samohybných děl jako Wespe či Hummel, určeny k podpoře pěchoty a jiných jednotek z bezprostřední blízkosti. Klasická samohybná děla potom sloužila ke krycí palbě zdálky a neměla vůbec přicházet do kontaktu s nepřítelem a jejich kabiny proto mohly být částečně otevřené.  

těžké pěchotní dělo sIG 33 ráže 150 mm jež bylo hlavní zbraní stroje Sig 33, zde v klasickém vlečeném provedení 

Hitler, kterému byly výše zmíněné armádní požadavky předloženy během konference v jeho hlavním stanu v září 1942 souhlasil a udělil vývoji takového stroje prioritu, díky které se práce na něm rozběhly dostihovým tempem. Prvních 12 strojů bylo díky tomuto faktu hotovo již v říjnu téhož roku. O měsíc později následovala druhá série o stejném počtu, která zároveň počet vyrobených kusů uzavřela.

Přestavba tankového podvozku nebyla nijak náročná. Místo nástavby s otočnou věží byla namontována hranatá, plně uzavřená kabina složená z pancéřových plátů o síle 80 milimetrů vpředu, 50 milimetrů na bocích a 15 a 10 milimetrů u zadní a horní stěny. V místě kde hlaveň děla procházela čelním pancířem, se na ni napojovaly ocelové desky, které se pohybovaly ve vodících lištách a tak plně zakrývaly okolí hlavně i při její maximální elevaci. Vezená zásoba munice pro houfnici činila 30 kusů. Munice byla nakládána skrz dvojdílná vrata v zadní stěně kabiny. Vedle hlavní zbraně byl Sig 33 vyzbrojen rovněž kulometem MG 34 ráže 7,92 mm uloženým v kulovitém střelišti.

Posádku samohybného děla tvořilo pět mužů. Řidič, radista jež zároveň obsluhoval kulomet, velitel, nabíječ a střelec. Střelec zaměřoval houfnici binokulárním dělostřeleckým dalekohledem vysunovaným střechou nad obrys vozu.

SIG 33

Hmotnost stroje byla 21 tun a jeho maximální rychlost byla mizerných 20 km/h což ovšem stačilo vzhledem k tomu, že jeho hlavní funkcí bylo podporovat bojující pěchotu. 

Sig 33 byl v době svého vzniku šit na míru stalingradského bojiště a tam také bylo všech 12 strojů z první výrobní série odesláno. Dorazily 8. listopadu a v krutých pouličních bojích byly postupně všechny ztraceny. 12 strojů ze druhé série sloužilo na jiných úsecích fronty a to až do října 1943 kdy byly pro zastaralost staženy.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ