OSTATNÍ SAMOHYBNÁ DĚLA

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96

Stroj nazývaný WD Schlepper mit 7,7cm Feldkanone 96 nemůže být sice označen za zástupce druhoválečné obrněné techniky, byl to však první německý stroj, který by se dal označit jako samohybné dělo a proto jistě stojí za zmínku.

Roku 1923 zahájila firma Hanomag vývoj plně pásového tahače pro vlečné dělostřelecké zbraně. Vlastnictví takových strojů totiž toho roku Reichswehru povolila spojenecká komise. Výsledkem vývoje byly dva typy tahače, které potom byly dodávány armádě v průběhu let 1926 a 1927. Těžší z nich byl roku 1927 použit jako základ pro konstrukci pokusného prototypu samohybného děla. Na podvozek byl instalován kanon 7,7cm Feldkanone 96/19. Zbraň byla upevněna na částečně otočném stojanu. Posádku stroje chránil pouze slabý štít kanonu. Ze stran, zezadu ani shora je od nepřátelské palby nedělilo zhola nic.

Motor, který vozidlo poháněl měl sice obsah válců 8,8 litrů, dával však maximální výkon pouhých 50 koní. Hmotnost stroje přitom byla 6800 kg takže je jasné, že jeho jízdní vlastnosti byly přímo zoufalé. Rychlost na silnici se pohybovala okolo 6 km/h. V terénu potom ještě klesla.

Do výroby se samohybka samozřejmě nikdy nedostala, jednak kvůli svým nedostatkům ale z velké části i kvůli obavám z reakce spojenců.

10,5cm leFH 18/1 auf Geschützwagen IVb

10,5cm fh 18/1 auf Geschützwagen III/IV neboli SdKfz 165

Vývoj tohoto samohybného děla zahájila firma Krupp v roce 1941 v souladu s propozicemi, které požadovaly výzbrojení nejméně 105-ti milimetrovou houfnicí a využití co nejvíce součástek některého již vyráběného a zaběhlého tanku. Volba padla na tank PzKpfw IV, ovšem jeho podvozek byl pro novou úlohu značně upraven. Došlo k jeho podstatnému zkrácení, které s sebou přineslo ztrátu dvou pojezdových kol na každé straně. Nad nimi byly 40 cm široké pásy podpírány třemi kladkami.

Na podvozek byla umístěna nová, shora otevřená věž, v jejíž čelní stěně byl uchycen kanon. Narozdíl od všech sériově vyráběných německých samohybných děl, se mohla věž částečně otáčet a to v rozmezí 35° na každou stranu. To značně usnadnilo míření, neboť již nebylo nutné při každé větší změně polohy cíle přestavovat celé vozidlo do nového směru. Výškový náměr kanonu se potom pohyboval od -10° do +40°. Čelní stěna věže byla silná 20 mm a boky a záď 14,5 mm.

Maximální rychlost jíž bylo vozidlo schopno vyvinout na silnici byla úctyhodných 45 km/h. A to i přes fakt, že tento 17-ti tunový stroj poháněl motor Maybach HL 66 P o výkonu "pouhých" 180 koňských sil. Pro sériovou výrobu se ovšem počítalo se silnějším motorem. Se 410 litry benzínu v nádržích dokázala samohybka urazit po silnici něco okolo 315 km. V terénu dojezd klesal ke 170 km.

prototyp 10,5cm fh 18/1 auf Geschützwagen III/IV na továrním dvoře

Posádku tvořilo pět mužů - řidič a radista sedící uvnitř přední části trupu, a velitel, střelec a nabíječ, kteří měly svá stanoviště ve věži. Mimo houfnice nenesl stroj žádnou další výzbroj a posádky proto měly s sebou vozit uvnitř bojového prostoru alespoň jeden samopal.

Celkem vzniklo osm kusů tohoto stroje, které byly následně podrobeny důkladným testům, zejména jízdních vlastností. Po relativně úspěšném testováni byly k bojovému křtu vyslány na východní frontu. O jejich bojovém působení a zániku není mnoho známu.

Sériová výroba SdKfz 165 se ovšem nikdy nerozběhla. Sériovým nositelem 105-ti milimetrové houfnice se stal stroj Wespe, postavený na neupraveném podvozku tanku PzKpfw II, který měl klasickou kabinu s pevným uchycením zbraně. Oba tyto faktory - podvozek bez nutnosti náročných úprav a jednoduchá konstrukce nástavby, které znamenaly podstatnou úsporu výrobních nákladů, zřejmě rozhodly o osudu projektu SdKfz 165.

Heuerschrecke 10

samohybné dělo Heuerschrecke 10 na továrním dvoře firmy Krupp

Projekt tohoto samohybného děla zpracovávala od roku 1942 firma Krupp. Jeho základem se stal hybridní podvozek označovaný jako Geschützwagen III/IV, který byl využit i pro stroje Nashorn a Hummel. Na tomto podvozku byla na nízké nástavbě s čelními průzory umístěna plně otočná věž. Ta velmi usnadňovala míření, neboť nebylo při každém větším pohybu cíle nutno přestavovat celý stroj do nové polohy jako u ostatních klasických německých samohybek. Čelní pancíř věže byl 30 mm silný, stejně tak čelo nástavby. Boční stěny věže měly tloušťku 16 mm a zadní stěna 10 mm. Věž byla shora otevřená a proti nepřízni počasí se musela posádka chránit přetažením nepromokavé celty.

Hlavní zbraní nového obrněnce byla lehká polní houfnice FH 43 ráže 105 mm s hlavní o délce 35 ráží. Vezená zásoba střeliva pro ni činila 60 kusů. Posádky tvořilo pět mužů - řidič a radista, kteří, jako již tradičně, seděli vedle sebe vpředu trupu, a velitel, střelec a nabíječ, kteří měli stanoviště ve věži.

Heuerschrecke 10 během sundávání věže

Otočná věž nebyla jediná inovace, kterou tento stroj přinesl. Celou věž totiž bylo možno z trupu sejmout a umístit na libovolné místo jako statické palebné postavení. Z tohoto důvodu nesl Heuerschrecke 10 i vlastní jeřáb, jehož ramena byla složena na bocích nad blatníky pásů. Pomocí tohoto zařízení se věž snímala a zase ukládala na místo. Vozidlo bez věže a výzbroje potom mohlo sloužit jako nosič munice pro jinou techniku. Mimo to se ovšem plánovala výroba vlečného vozíku s další věží, který by stroj vozil s sebou. Výhoda, kterou mělo toto netradiční řešení přinést, byla schopnost rychlého budování statických opevnění a opěrných bodů.

V roce 1942 vznikl první prototyp, který ovšem nakonec zůstal i jediným. I když stroj v provozních testech obstál, nebyla jeho sériová výroba nikdy schválena. Pravděpodobně zejména kvůli vyšším výrobním nákladům ve srovnání s jinými druhy samohybných děl, které pramenily právě z velmi netradiční a technicky náročné konstrukce vozu.

Samohybka firmy Krupp měla konkurenci v obdobném projektu firmy Rheinmetall Borsig. Rheinmetall založil svůj stroj také na podvozku Geschützwagen III/IV a posadil na něj rovněž plně otočnou a shora otevřenou věž. Ta v sobě potom ukrývala houfnici FH 18/40 ráže 105 mm. Síla čelního pancíře věže byla 30 mm, boky a zadní stěna byly silné 20 mm.

prototyp Heuerschrecke 10 firmy Rheinmetall Borsig

Otvor v čelní stěně věže, kterým procházela hlaveň houfnice, byl na první pohled poměrně velký. Zevnitř však na něj navazoval štít samotné zbraně, který tak zachovával celistvost pancéřování. Posádku stroje tvořila, stejně jako u konkurenčního vozu, pětice mužů. Také zásoba střeliva na palubě bylo obdobná a pohybovala se okolo šedesáti kusů.

Ani jedna ze dvou samohybek nedisponovala integrální protipěchotní výzbrojí. Pro budoucí bojovou praxi se pravděpodobně počítalo s volně uloženým kulometem, ze kterého by posádka vedla palbu přes okraje stěn věže.

Rheinmetall dokončil první prototyp své samohybné houfnice v roce 1942. Ani tento stroj se však nakonec nedočkal sériové výroby. Po proběhnutí testů byl celý projekt ukončen a první vyrobený exemplář se tak stal zároveň i posledním.

15cm sIG 33 auf Panzer III

pravděpodobně jediný exemplář samohybky sIG 33 na podvozku Panzer III

Tento stroj vznikl pravděpodobně pouze v jediném exempláři a to přestavbou v polních podmínkách na africkém bojišti. Z tohoto důvodu je o něm známo jen minimum faktů a kromě několika málo fotografií neexistuje zřejmě ani žádná technická dokumentace.

Zbraní tohoto vozidla byla těžká houfnice sIG 33 ráže 150 mm, použitá rovněž pro stroje Sturmpanzer I či Bison. Podvozek k jejímu lafetování byl převzat z tanku PzKpfw III. Věž tanku byla odstraněna a na její místo byla, do nízké konstrukce z pancéřových plechů, namontována houfnice. Ochrana posádky byla v podstatě nulová ať už z jakéhokoliv směru. Kdy přesně tento stroj vznikl a jaký byl jeho osud není Bohužel známo.

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

Mezi technikou ukořistěnou Němci po dobytí Francie bylo i větší množství lehkých průzkumných tanků AMR. Němci se rozhodli využít těchto strojů pro vlastní potřebu. Menší množství tanků bylo zbaveno původní věže s 25-ti milimetrovým kanonem a přestavěno na nosiče pro německý minomet sGrW 34 ráže 80 mm.

Zbraň byla upevněna na střeše trupu a obehnána nástavbou snýtovanou z ocelových plechů o síle 10 mm. Boční stěny nástavby byly v polovině výšky zalomené a zešikmené směrem dolů i nahoru. Shora a zezadu byla potom nástavba otevřená. Ústí hlavně pěchotního minometu vyčnívalo nad stěny nástavby.

8cm schwerer Granatwerfer 34 auf Panzerspähwagen AMR (f)

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost vozu činila 9 tun a motor Renault o výkonu 82 koňských sil mu dokázal na silnici udělit maximální rychlost 55 km/h. V terénu potom nejvyšší rychlost klesla zhruba na 35 km/h.

Přestavba francouzských tanků probíhala na přelomu let 1943 a 1944. Přesný počet postavených samohybných minometů není znám, stejně jako historie jejich bojového nasazení.

10,5cm lFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

10,5cm lFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper z dílen firmy Alkett

Po kapitulaci francouzské armády padlo německým okupantům do rukou velké množství její nepoškozené bojové techniky. Mezi ní rovněž cca 315 obrněných transportérů Tracteur Blinde 37L zvaných Lorraine. Kromě přestavby na stíhače tanků, známé jako Marder I, se Němci rozhodli využít podvozky těchto strojů ještě k jednomu účelu. Celkem 24 francouzských vozidel bylo přestavěno na samohybné houfnice ráže 105 mm.

Na zádi podvozku byla umístěna rozměrná nástavba tvořená svařenými ocelovými plechy o síle od 5 do 12 mm. Jak bylo pro podobné německé konverze typické, zůstala nástavba shora otevřená. V zadní stěně byla dvoudílná dvířka pro nástup a výstup obsluhy děla a pro nakládání munice. Hlavní zbraní stroje byla již zmíněná houfnice FH 18/4 ráže 105 mm. Vezená zásoba dělostřelecké munice činila pouhých 20 nábojů. Jinou integrální výzbrojí samohybka nedisponovala. Na obranu proti nepřátelské pěchotě s sebou tedy posádky vozily samopaly, případně i jeden kulomet, z nichž vedly palbu přes okraje nástavby.

ohořelé zbytky 10,5cm lFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

Hmotnostně těžká houfnice znamenala pro podvozek značnou zátěž. Navíc její instalace do zadní poloviny stroje vedla k zásadním posunu těžiště celého kompletu na záď. Proto byl podvozek na zádi opatřen sklopnou masivní podpěrou, která zajišťovala stabilitu během palby, kdy zpětný ráz výstřelu nakláněl vůz dozadu. Při přesunu se podpěra zvedala a upevňovala řetězem k zadní stěně nástavby.

Do přestavby francouzských transportérů se zapojila jednak firma Alkett a dále potom skupina Baukommando Becker. Každý z výrobců dodal po dvanácti strojích, které dostaly oficiální označení 10,5cm lFH 18/4 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper. Verze obou firem se od sebe lišily pouze v detailech konstrukce nástavby.

Posádku samohybky tvořili čtyři muži, řidič a tříčlenná obsluha houfnice. Hmotnost vozidla byla 8,5 tuny a maximální rychlost na silnici zhruba 34 km/h. Vyrobené samohybné houfnice byly nasazeny na západní frontě proti postupujícím spojeneckým jednotkám.

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper

Na základě ukořistěných transportérů Lorraine vznikla, kromě již výše popsané samohybné houfnice 10,5cm, ještě jedna těžší samohybka, tentokrát ráže 150 mm. Za intenzivním využíváním ukořistěné francouzské techniky pro přestavby všeho druhu stála iniciativa kapitána německého dělostřelectva Alfreda Beckera. Tomu se podařilo přesvědčit velení o účelnosti přestaveb kořistní techniky a získat na ně povolení i prostředky. Nejdříve tento schopný důstojník působil v továrnách koncernu Alkett, později stanul v čele vlastního podniku Baukommando Becker sídlícího v Paříži.

Na zadní polovině podvozku byla lafetována těžká houfnice FH 13/1 ráže 150 mm. Bojový prostor zbraně chránila nástavba z rovných ocelových plechů o síle 7 až 10 mm. Nástavba byla opět shora otevřená. Štít hlavně děla byl pohyblivý takže i při maximálním náměru houfnice nedošlo k odkrytí vnitřního prostoru nástavby. Na zádi vozu byla umístěna sklopná nástavba, která zajišťovala stabilitu stroje během palby.

Na výrobě samohybné houfnice 15cm sFH 13/1 auf Geschützwagen Lorraine Schlepper se podílely firmy Alkett a právě již zmíněná Baukommando Becker. Alket vyrobil celkem 30 těchto strojů, zatímco z dílen Baukommanda jich vyjelo 72 kusů. Tyto stroje byly potom nasazovány zejména v severní Africe a po vylodění spojenců rovněž na západní frontě.

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

10,5cm lFH 18/40 auf Geschützwagen 38 H

Rovněž ukořistěný francouzský tank Hotchkiss H 38 se stal objektem zájmu Baukommanda Becker. Kromě stíhače tanků Marder I vznikla na jeho podvozku rovněž samohybná houfnice. Rozměrná hranatá nástavba byla převzata ze zmíněného stíhače tanků, jen místo protitankového kanonu byla instalována houfnice FH 18/40 ráže 105 mm. To si samozřejmě vyžádalo jisté úpravy čelní stěny nástavby, kterou procházela hlaveň zbraně.

Posádku stroje tvořili čtyři muži. Hmotnost samohybky dosahovala 12,5 tuny a motor o výkonu 120 koní jí dokázal na silnici udělit maximální rychlost 36 km/h. Celkem bylo v dílnách Baukommanda vyrobeno 48 exemplářů tohoto stroje.

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

10,5cm lFH 16 auf Geschützwagen FCM

Kromě výroby stíhače tanků Marder I posloužil podvozek ukořistěného francouzského tanku FCM 36 rovněž k výrobě samohybné houfnice ráže 105 mm. Na podvozku tanku byla postavena hranatá nástavba, velmi podobná té, kterou nesl již zmíněný stíhač tanků Marder I. Tentokrát však byla v nástavbě ukryta jiná zbraň, lehká polní houfnice FH 16 s maximálním dostřelem více než 7000 metrů. Síla pancéřování nástavby byla 20 mm.

Doplňkovou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na hraně čelní stěny nástavby. Střechu nástavba neměla a posádka ji tedy musela přetahovat nepromokavou celtou na ochranu před nepříznivým počasím. Hmotnost stroje činila 12,8 tuny což byla pro motor Berliet MDP o výkonu 83 koní hodně velká zátěž. Maximální rychlost stroje na silnici proto činila pouhých 24 km/h. Posádku samohybky tvořili čtyři muži. Těchto strojů vzniklo celkem 48 exemplářů. Bojově byly nasazeny převážně na západní frontě proti postupujícím spojencům.

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

Když Britové evakuovali své expediční sbory z Dunkerque před postupujícími Němci, museli ve Francii nechat velké množství techniky. Mezi nimi i mnoho lehkých tančíků Carden Loyd Mk VI. Němci se rozhodli využít tyto stroje jako základ pro samohybnou houfnici.

V dílnách Baukomanda Becker byly tyto stroje zbaveny původní věže a osazeny jednoduchou hranatou nástavbou. Ta byla tvořena plechy o síle 20 mm a měla otevřený strop. Zadní stěna byla potom částečně sklopná, aby usnadnila nástup posádky do vozu. Posádku tvořilo celkem pět mužů. Řidič, sedící uvnitř trupu, a čtyřčlenná obsluha kanonu namačkaná uvnitř nástavby.

K zajištění dostatku vnitřního prostoru musela být zadní stěna nástavby vysunuta hodně dozadu takže přesahovala podvozek. To znamenalo posun těžiště dozadu. Když se k tomu připočetla síla zpětného rázu kanonu, byla během palby ohrožena stabilita celého vozidla. Proto byla na zadní stěnu namontována sklopná opěra, o kterou se stroj během palby "zapíral".

10,5cm FH 18 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen Mk IV (e)

Na britské podvozek byly lafetovány houfnice dvou druhů. Prvním byla leichte Feldhaubitze 16 (lFH 16) ráže 105 mm a druhým schwere Feldhaubitze 13 (sFH 13) ráže 150 mm. Obě zbraně byly relativně staré konstrukce a sloužily již v císařské armádě za první světové války. Pro lafetaci na britský podvozek byly tedy houfnice vyňaty z rezerv, do kterých byly již dříve uloženy. Pořizovací náklady na tyto samohybky byly minimální neboť byly použity zdarma získané podvozky a již dávno vyrobené kanony. Bojová hodnota vzniklého kompletu tomu ovšem odpovídala.

Výroba samohybek na podvozku Carden Loyd probíhala v roce 1940. Celkem bylo vyrobeno 12 kusů 105ti milimetrových a 6 kusů 150ti milimetrových samohybných houfnic. Bojového nasazení se stroje dočkaly na východní frontě, kde údajně sloužily až do roku 1942 kdy byly vyřazeny.

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2

10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f)

Dalšími stroji ukořistěnými po pádu Francie v roce 1940 byly těžké tanky Char B různých verzí. Mohutné tanky o hmotnosti 32 tun, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm v trupu a druhým kanonem ráže 47 mm v otočné věži, Němci velmi rádi přijali za své. Kromě jejich přímého využití se však ještě rozhodli přestavět část těchto tanků na samohybná děla.

Z tanků byla odstraněna věž a nahrazena vysokou a úzkou nástavbou z 20 milimetrů silných ocelových plechů. Nástavba v sobě skrývala polní houfnici FH 18/3 ráže 105 mm. Nástavba byla shora otevřená, takže se posádka musela před vrtochy počasí chránit přetažením impregnované celty. Základem pro přestavbu se staly tanky verze Char B-1 bis, Němci ovšem vedené jako Char B2.

Přestavbou francouzských tanků se zabývala firma Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu. Na samohybná děla s oficiálním označením 10,5cm FH 18/3 auf Geschützwagen B2 (f) jich bylo celkem upraveno pouhých 16 kusů.

samohybný plamenomet Flammenwerferpanzer Renault B2 (f)

V souvislosti s ukořistěným tankem Char B ještě stojí za zmínku jeho přestavba na samohybný plamenomet. Z původního tanku byl prostě jen demontován korbový kanon ráže 75 mm a nahrazen výmetnou hlavní plamenometu. Zásoba hořlavé směsi na palubě umožňovala asi dvěstě krátkých zášlehů plamene do vzdálenosti cca 40 metrů. Celkem bylo vyrobeno asi 20 kusů těchto strojů oficiálně označovaných Flammenwerferpanzer Renault B2 (f).

Waffenträger

Waffenträger 10,5cm FH 18 Krupp

Aby mohli čelit obrovské početní převaze ruské obrněné techniky snažili se Němci využívat veškerou dostupnou techniku, schopnou nést jakoukoliv výzbroj. To platilo i pro samohybné dělostřelectvo. Jako nosiče polních děl a houfnic se tak ve službách Wehrmachtu uplatnily kromě podvozků vlastních tanků rovněž podvozky všemožných kořistních strojů. To vedlo ke tříštění výroby a ve svém důsledku k jejímu prodražování. Neefektivní byla rovněž nutnost držet velké množství různých náhradních dílů v polních dílnách stejně jako učit mechaniky i posádky rozumět mnoha různým strojům. Totéž ovšem platilo i pro stíhače tanků.

Není tedy divu, že se již roku 1942 začaly objevovat požadavky na vývoj jednoho univerzálního podvozku pro nesení zbraní všeho druhu. Oficiální objednávka na vývoj takového stroje však přišla až počátkem roku 1944. Zbrojní úřad formuloval požadavky na nový stroj a obeslal jimi všechny významné německé výrobce tankové techniky. Nosič měl spočívat na plně pásovém podvozku, jehož konstrukce by v co největší míře využívala prvků již vyráběných tanků. Stroj neměl být vyzbrojen jednou konkrétní zbraní, ale měl být použitelný pro nesení více druhů kanonů. Čili na jeden univerzální podvozek mělo být možné, bez jakýchkoliv složitějších zásahů do jeho konstrukce, lafetovat některou z více volitelných zbraní. Z polních děl patřily mezi volitelné zbraně houfnice FH 18/40 ráže 105 mm a 150-ti milimetrová houfnice FH 43.

Waffenträger 150cm FH 43 Krupp Ardelt

V rámci tohoto vývoje vzniklo mnoho teoretických studií, které se však nedostaly dále než k technickým nákresům. Pouze spolupracující firmy Krupp a Ardelt dovedly svůj projekt do stádia prototypu. Postavily dva různé Waffenträgery každý nesoucí jednu z volitelných zbraní. Nejednalo se o jeden základní nosič osazený pokaždé jiným kanonem, jak to žádala projektová specifikace, ale o dva zcela odlišné, i když konstrukčně podobně řešené, stroje.

Podvozek obou prototypů vycházel z konstrukce tanku PzKpfw 38(t). V obou případech však byl prodloužen. Pro nesení 105-ti milimetrové houfnice stačilo zvětšit rozestupy mezi jednotlivými koly, pro těžší 150-ti milimetrovou FH 43 však musel být přidán další pár pojezdových kol na každé straně. V obou případech byla houfnice instalována v otočné věži s ostře skloněnou čelní stěnou. Věž byla shora a zezadu otevřená. O osudu vyrobených prototypů není mnoho známo. Po válce padly rukou spojeneckých vojáků a byly pravděpodobně sešrotovány.

Celý projekt Waffenträger, byť teoreticky velmi zajímavý, přišel pro Němce příliš pozdě a znamenal ve svém důsledku pouze plýtvání stále vzácnějšími zdroji.

Grille 17

nedokončený prototyp samohybného děla Grille 17 tak jak jej objevili spojenci

Myšlenka na vývoj extrémně ničivého velkorážového samohybného děla vznikla v Německu již v průběhu roku 1942, práce na její realizaci však započaly až v průběhu roku 1944. Podle původních plánů měla samohybka spočívat na podvozku těžkého tanku Tiger. Nakonec ale volba padla na podvozek ještě těžšího tanku Königstiger. I ten však musel být pro nový účel ještě zvětšen - došlo k jeho výraznému prodloužení.

Nový podvozek sestával z jedenácti zdvojených pojezdových kol na každém boku, jejichž díly do sebe navzájem zapadaly a kola se tak částečně překrývala. Tento způsob uchycení kol, stejně jako jejich konstrukce, byl převzat z původního tanku. Totéž platilo i pro přední kolo hnací a poslední kolo napínací. Převzata byla rovněž pohonná jednotka tanku, převodovka i základní konstrukce podvozkové vany.

Namísto otočné věže však na podvozku spočívala obrovská hranatá nástavba chránicí bojový prostor hlavní zbraně. Síla čelního pancíře byla 30 mm, boční i zadní stěny byly potom silné 16 mm. Nástavba byla shora otevřená, což poskytovalo více prostoru pro vertikální pohyb kanonu.

američtí vojáci pózující uvnitř trupu nedokončeného Grille 17, z tohoto snímku jsou dobře patrné obrovské rozměry stroje

Výzbrojí mamutího stroje se měl stát dalekonosný kanon K44 ráže 170 mm. Maximální efektivní dostřel zbraně činil úctyhodných 28 km. Granáty o hmotnosti 68 kg opouštěly ústí hlavně rychlostí 860 m/s. Náboje do kanonu však byly tak obrovské, že se jich na palubu dalo naložit pouze pět.

Do konce války vznikl pouze jediný prototyp tohoto kolosu označovaného jako Grille 17, který se však nikdy nepodařilo zcela dokončit. Když padl v roce 1945 do rukou amerických vojáků chyběla mu ještě zadní stěna, pásy, kanon i většina vnitřního vybavení. Předpokládaná hmotnost kompletního stroje činila 55 tun, což byla na samohybné dělo skutečně nebývala hodnota.

Grille 17 nikdy nezasáhla do bojů takže se můžeme jen dohadovat, jaký by byl její praktický přínos pro německou armádu. Účinky kanonu by jistě byly strašlivé a jeho dostřel by umožňoval vést devastující palbu z bezpečné vzdálenosti bez ohrožení nepřátelskou technikou. Přihlédneme-li ovšem k reálné situaci zejména na západní frontě v posledních etapách války, byl by tento kolos dosti snadným terčem taktického letectva nepřítele.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

Ve Francii padlo Němcům do rukou rovněž několik set malých pásových nákladních tahačů Renault UE. Tyto stroje sloužily francouzské armádě zejména jako muniční vozy. Přes svoje nepatrné rozměry dokázal stroj uvézt 400 kg materiálu přímo ve vlastním nákladovém prostoru na zádi plus dalších 500 kg v přívěsném vozíku. Podvozek tahače tvořila na každé straně šestice malých pojezdových kol zavěšených a odpružených v párech. Kola byla přepažena plochým nosníkem, který byl vzadu napojen až na poslední loukoťové napínací kolo. Zcela vpředu potom bylo umístěno kolo hnací, rovněž loukoťové. Shora dosedal pás na dvě podpůrné kladky.

Motor byl umístěn zcela vpředu trupu. Za ním byl potom prostor pro dva členy posádky. Nad jejich posty vyčnívaly ze střechy vozu kryty poklopů, které měly tvar polokoule. Samotný strop byl totiž příliš nízký a hlavy posádky by jinak musely vyčnívat z poklopů. Tyto polokulovité kryty byly vepředu opatřeny štěrbinovým průzorem. Síla pancéřování dosahovala 7 mm na přídi a bocích a pouze 4 mm na zadní stěně. Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový motor o objemu 2,1 litru, který dával maximální výkon 38 koní.

28/32cm Wurfrahmen auf Infanterieschlepper UE

Němci ukořistěné tahače využili k mnoha různým účelům. Vedle plnění úkolů, pro který byly stroje primárně určeny, posloužily rovněž jako základ pro konstrukci improvizovaného stíhače tanků (který je popsán v sekci Ostatní stíhače tanků) a samohybného raketometu.

Tento raketomet existoval ve dvou provedeních. U prvního z nich byl nosník pro rakety instalován nad původním nákladovým prostorem na zádi vozu. Nosník, svařený z ocelových trubek, pojmul čtyři rakety, buď trhavé ráže 280, nebo zápalné ráže 320 mm. Stroj druhého provedení měl nosiče raket na bocích. Klece s jednotlivými střelami se zavěšovaly na trubkovou konstrukci podobnou té, kterou byly vybaveny polopásové SdKfz 251. I tento raketomet nesl čtyři kusy raket.

Přestavba francouzských tahačů probíhala v druhé polovině roku 1943. Přesný počet vzniklých raketometů není znám.

Infanterie PzKpfw Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Infanterie Panzerkampfwagen Mk II (e) mit 5cm KwK L/42

Během bojů v Africe ukořistila německá armáda určité množství britských pěchotních tanků Matilda. S flexibilitou sobě vlastní Němci tyto stroje obratem nasadili do bojů v jejich původní podobě nebo je po úpravách využívali jako různá pomocné a servisní vozidla. Jeden z ukořistěných tanků však prodělal zajímavější přestavbu.

Jeho původní věž byla sejmuta, otvor po ní zakryt ocelovou deskou, a na trup byl umístěn štít svařený z rovných ocelových desek. V tomto štítu byl potom upevněn tankový kanon KwK 38 L/42 ráže 50 mm, který jinak standardně využívali pokročilejší verze tanku PzKpfw III. Právě použití této zbraně poněkud znesnadňuje zařazení stroje. Typem výzbroje by se totiž mělo jednat o tank, stylem konstrukce má však stroj mnohem blíže k alternativní formě samohybného děla.

Je velmi pravděpodobné, že tento stroj nikdy nezasáhl do skutečných bojů a sloužil pouze jako školní vozidlo. Rovněž jediný známý snímek tohoto stroje nepochází z ostré akce nýbrž z vojenského cvičení, které se uskutečnilo na francouzském pobřeží. Po dosloužení byl tento hybrid zřejmě sešrotován.

Bär

plánovaná podoba těžkého samohybného děla Bär

V květnu 1943 zahájila firma Krupp vývoj supertěžkého samohybného děla ráže 305 mm. Stroj, který dostal pracovní označení Bär (medvěd), měl být schopen ostřelovat cíle až na vzdálenost 10 km. Jeho hlavním posláním by přitom byla likvidace nejsilněji opevněných postavení nepřítele. Každý projektil pro jeho kanon vážil 350 kg a nesl 50 kg výbušniny. Není tedy divu, že se na palubu vešlo jen deset kusů munice.

Konstrukce podvozku pro toto monstrum měla být do značné míry převzata z tanku Tiger. Podvozek však musel být delší a tak se počítalo s přidáním dvou dalších pojezdových kol na každou stranu pásové soustavy. Podvozek by tedy tvořilo deset celoocelových pojezdových kol velkého průměru, která by byla uložena ve dvou řadách po pěti a částečně by se překrývala. Přední hnací a zadní napínací kolo z tanku převzato nebylo a počítalo se s originálními díly.

Z tanku Tiger byla převzata rovněž pohonná jednotka, benzínový motor Maybach HL230 P45 o obsahu 23 litrů a výkonu 694 koní při 3000 otáčkách za minutu. Motor převzatý z 56 tun těžkého tanku však měl tentokrát pohánět stroj hmotnostní kategorie 120 tun! Z toho je zřejmé, že konstruktéři Bäru nemohli počítat s nijak oslnivými jízdními vlastnostmi nového kolosu. Na enormní hmotnosti se samozřejmě nemalou měrou podílela sama těžká zbraň a také její masivní odlévaný vnitřní štít, který ovšem na druhou stranu umožňoval náměr až +70°. Očekávaná maximální rychlost "medvěda" se tedy pohybovala okolo 20 km/h na silnici.

Bär měl být podle plánů 8,2 metru dlouhý, 4,1 metru široký a 3,5 metru vysoký. Síla pancíře měly být 80 mm na bocích a zádi a 130 mm na čelních stěnách. Pro stroj se počítalo se šestičlennou posádkou složenou z řidiče, velitele, radisty, střelec a dva nabíječi.

Konstruktéři musely řešit také problém nabíjení zbraně neboť jak již bylo uvedeno vážil jeden granát 350 kg. Proto se počítalo s instalací ručního jeřábu na stropě bojového prostoru. Projekt Bär však nikdy neopustil rýsovací prkna inženýrů firmy Krupp neboť jej armádní velení zastavilo dříve než mohl vzniknout prototyp.

Karl

Gerät 040 neboli samohybný moždíř Karl

Vývoj tohoto těžkého samohybného moždíře byl zahájen v červnu roku 1937 ve firmě Rheinmetall. Za armádu se na vývoji podílel generál dělostřelectva Karl Becker a právě po něm byl pravděpodobně výsledek tohoto vývoje pojmenován (i když jeho oficiální označení bylo Gerät 040). Určení nového stroje bylo zcela jasné. Měl to být prostředek k ničení těch nejsilnějších nepřátelských opevnění a bunkrů. Měl být schopen střílet projektily takové hmotnosti a síly, aby dokázaly prorazit velmi silnou vrstvu betonu. Jak je tedy zřejmé, byl určen k proražení francouzské Maginotovy linie.

První zkušební exemplář samohybného moždíře byl hotov v roce 1939. V průběhu následujícího roku prošel tento prototyp důkladným testováním, po kterém byla schválena výroba šesti sériových strojů. První z nich byl dodán v listopadu 1940 a dostal příznačné jméno Adam. Invaze do Francie ale samozřejmě nemohla čekat a tak armáda dostala první moždíř s "křížkem po funuse" několik měsíců potom co Maginotovu linii překonala. První bojové akce se tak tyto stroje dočkaly až na východě v rámci operace Barbarossa.

Do května 1941 následovala dodávka dalších tří strojů nesoucích jména Eva, Thor a Odin. Poslední dva moždíře Loki a Ziu byly dodány do konce srpna 1941.

Sériové vozy se od prototypu lišily řešením podvozku. Prototyp měl na každé straně osm pojezdových kol a nad nimi osm vratných kladek a boční prostor mezi koly a kladkami zakrýval po celé délce pásové soustavy ocelový profil. Sériové moždíře měly ovšem pojezdových kol jedenáct. Počet vratných kladek zůstal stejný. Rovněž umístění hnacího a napínacího kola bylo u obou řešení podvozku shodné. Ozubené hnací kolo bylo vzadu a loukoťové napínací vpředu. 

Během přesunů byl podvozek zvednutý takže hnací a napínací kola se nacházela nad úrovní kol pojezdových. V rámci přípravy k palbě celý stroj klesl až se hnací a napínací kola dostala na úroveň terénu. Stroj tak jednak snížil těžiště a získal tím lepší stabilitu a podvozek potom také lépe snášel zpětný ráz výstřelů.

Přesuny po vlastní ose však byly praktikovány co možná nejméně. Maximální rychlost, kterou dokázal Karl vyvinout byla totiž jen asi 10 kilometrů v hodině. K dopravě na větší vzdálenosti se používala železnice. Moždíř byl při přepravě zavěšen mezi dva speciální železniční podvozky, z nichž každý měl pět párů kol, a takto putoval nad kolejištěm co nejblíže místu nasazení. Z nejbližší železniční stanice ovšem stejně musel do palebného postavení "po svých". Je tedy jasné, že jeho nasazení nebylo nijak bleskovou záležitostí. Koneckonců ani frekvence střelby nebyla nijak zázračná, pouze šest ran za hodinu.

Karl při železniční přepravě

Moždíř byl vyzbrojen zezadu nabíjeným dělem ráže 600 mm s délkou hlavně 5108 mm, pro které se používaly dva druhy munice. Lehčí z nich byl leichte Betongranate o délce střely 1991 mm a hmotnosti 1700 kg, z čehož 280 kg tvořila výbušnina. Projektily tohoto druhu opouštěly hlaveň děla rychlostí 285 m/s a jejich dolet se pohyboval okolo 6700 metrů. Druhým typem granátu byl schwere Betongranate dlouhý 2511 mm a vážící 2170 kg. Tato střela nesla 348 kg výbušnin, její úsťová rychlost byla 220 m/s a dolet cca 4300 metrů.

Vzhledem k hmotnosti střel nebyla manipulace s nimi nijak jednoduchou záležitostí. Pro jejich dopravu byl tedy vyvinut speciální nosič založený na podvozku tanku PzKpfw IV.

Vertikální náměr zbraně se pohyboval od 0° do 70°, stranový odměr činil 4° na každou stranu. Kanon musel být velmi masivní konstrukce aby udržel tlak 1800 atmosfér, který vznikal v komoře při odpalu střely. Aby podvozek vůbec dokázal absorbovat obrovskou energii zpětného rázu při výstřelu měl kanon nejen zákluzovou hlaveň ale i podstavec. Zákluz samotné hlavně děla měl rozsah 92 cm s brzdným mechanismem o tlaku 580 tun. Podstavec měl potom zákluz dalších 78 cm a brzdný tlak 104 tun.

Karl dosahoval hmotnosti zhruba 123 tun. Na délku měřil 11,15 metru, na šířku 3,16 metru a na výšku 4,78 metru. Pohonnou jednotkou moždíře byl dvanáctiválcový dieselový motor Daimler-Benz MB 507 o maximálním výkonu 580 koní. Stroj vezl zásobu 1200 litrů pohonných hmot. Bylo to nejtěžší německé samohybné dělo celé války (tedy pokud nepočítáme železniční děla jako například Dora nebo Leopold).

Gerät 041 neboli Karl s dělem ráže 54 cm

První čtyři moždíře Adam, Eva, Thor a Odin byly v červnu 1941 odeslány na východní frontu v rámci 833. schwere Artillerie Abteilung. Stroje Adam a Eva byly nasazeny u Brest-Litevsku, Thor a Odin u Lembergu. Bojová premiéra strojů však nedopadla úplně na jedničku.

Adam na nepřítele úspěšně vypálil pouze 16 střel. Eva ani jednu. Při prvním výstřelu totiž došlo k uvíznutí granátu v hlavni, které nebylo možné vyřešit na místě a celý stroj musel být odeslán zpět do Německa k opravě. Odin rovněž nevypálil ani jednu střelu protože měl závažnou poruchu podvozku. A konečně Thor vystřelil pouze čtyřikrát.

Opravdu významného nasazení se však moždíře Karl dočkaly až v červnu 1942, kdy se stroje Thor a Odin zapojily do obléhání Sevastopolu. Tento silně opevněný ruský přístav odolával německému obléhání již od konce října roku 1941 a těžké moždíře měly pomoci toto vleklé obléhání úspěšně ukončit. Od 3. června, kdy dorazily na místo určení, vypálily Thor a Odin na město celkem 197 granátů. 4. července 1942 potom Sevastopol i jejich zásluhou konečně kapituloval.

Jediným dalším dokumentovaným nasazením bylo zapojení moždíře Ziu do potlačování Varšavského povstání v srpnu 1944. Ziu úspěšně vypálil přesně neznámý počet střel na povstalci ovládané části města a zničil několik domů.

moždíř Ziu během palby na Varšavu v srpnu 1944

Již od února 1941 probíhaly diskuse o nutnosti zvýšit efektivní dostřel moždířů Karl. V květnu následujícího roku byl hotov nový kanon ráže 54 cm s delší hlavní a dostřelem přes deset kilometrů a bylo nařízeno provést přezbrojení všech šesti Karlů touto novou zbraní. Práce na přezbrojení však probíhaly velmi pomalu a do konce války byly novým dělem osazeny jen tři stroje. Ani jeden z nich však již pravděpodobně nebyl bojově nasazen.

Vůz Loki byl nakonec ztracen během bojů v Maďarsku, Odin byl znehodnocen při nehodě a další stroj zničila sama jeho posádka ve Francii když byl jejich nákladní vlak zastaven spojeneckým náletem. Dva moždíře padly na konci války do rukou Američanů, jeden z nich byl vyzbrojen původním kanonem ráže 60 cm (Gerät 040) a druhý novějším kanonem menší ráže (Gerät 041). Osud posledního stroje není znám.

Navštivte také GALERII OSTATNÍCH SAMOHYBNÝCH DĚL

ZPĚT

DOMŮ