POLOPÁSOVÁ OBRNĚNÁ VOZIDLA - ÚVOD

výsadek kulometného družstva z transportéru SdKfz 251

Německá armáda se stala velmi známou rozsahem využívání polopásových strojů všeho druhu. Tato vozidla doprovázela Wehrmacht i Waffen SS všude kde se objevily. Při obsazování Československa, bleskovém dobytí západní Evropy, na pláních Ukrajiny a Ruska i při samotné obraně umírající Třetí říše. Německé polopásy bojovaly a tahaly náklady v ruských mrazech i v pouštích severních Afriky. I když Němce v počtu vyrobených strojů tohoto druhu předběhli Američané, nestal se polopásový obrněný transportér pro žádnou jinou armádu takovým symbolem jako pro tu německou.

Samotné tanky byly bez podpory pěchoty příliš zranitelné. Na druhou stranu byla pěchota příliš pomalá a tanky na ni nemohly na bojišti čekat a vozit vojáky po bitevním poli v nákladních automobilech rozhodně nebylo ideální a mnohdy ani možné řešení. Za prvé proto, že nákladní automobily neposkytovaly vojákům v podstatě žádnou ochranu před nepřátelskou palbou. Druhým důvodem byla velmi omezená průchodnost kolových náklaďáků členitým terénem, kterým tanky bez problémů postupovaly.

První problém vyřešila pancéřovaná konstrukce, ten druhý využití pásů při konstrukci podvozku. Polopásový obrněný transportér byl na světě. Průchodnost polopásů terénem byla srovnatelná s plně pásovou technikou, zároveň však byly levnější a hmotnostně lehčí.

protiletadlový kanon 2cm Flakvierling 38 na podvozku SdKfz 7

Kromě pěchoty ale bylo třeba na bojiště dopravovat i spoustu jiných věcí jako munici, palivo, vlečné zbraně, ženijní materiál apod. Z bojiště bylo zároveň potřeba odvážet raněné, odtahovat poškozenou a znehybněnou techniku k opravě a další. Nákladní automobily zde opět selhávaly kvůli svojí omezené průchodnosti terénem a polopásové stroje tak nastupovaly do role nákladních tahačů.

Blitzkrieg vyžadoval pohyb a rychlost a tedy co největší množství zbraní, které byly samostatně pohyblivé a schopné rychlých přesunů a útoků. Proto začaly být podvozky polopásových strojů brzy využívány také jako základ pro konstrukci různých samohybných zbraní. Polopásy tedy nesloužily pouze jako prostředek podpůrný ale i jako prostředek bojový.

Původně obrněné transportéry pěchoty jako SdKfz 250 či SdKfz 251 se uplatnily jako nosiče zbraní pro vedení pozemního i protileteckého boje. Byly na ně lafetovány protitankové kanony, plamenomety, minomety a další zbraně. Doménou původně nákladních polopásových tahačů jako SdKfz 6 až SdKfz 10 potom bylo hlavně nesení protiletadlových zbraní. Samohybné protiletadlové kanony byly totiž druhem bojové techniky teoreticky nejméně náročným na úroveň pancéřování a tím i na přestavbu z původního nákladního stroje na samohybnou zbraň.

ZPĚT

DOMŮ