SdKfz 252

SdKfz 252 i s přídavným vozíkem

Zavedení samohybných děl Sturmgeschütz III do výzbroje německé armády s sebou přineslo jeden závažný logistický problém. Tím byla doprava munice k bojujícím strojům v první linii. Zásobovací vozidlo totiž muselo mít stejnou nebo alespoň srovnatelnou průchodnost terénem jako samotné Stug III a muselo být dostatečně pancéřované aby odolalo případným zbloudilým střelám nebo cílenému ostřelování alespoň menšími kalibry.

Soudobé nákladní automobily tyto podmínky rozhodně nesplňovaly a proto bylo rozhodnuto o vývoji a výrobě nového typu zásobovacího vozidla. V rámci minimalizace nákladů a času na vývoj stroje, měl tento vycházet z již zaběhnutého polopásového obrněného transportéru SdKfz 250 a využívat co největší množství jeho součástí.

Celý podvozek včetně agregátů a přední polovina nástavby byly převzaty beze změny. Nová byla ale zadní část nástavby. Ta byla plně uzavřená s ostře zkosenou zadní stěnou. V ní byly dvoukřídlé dveře vedoucí do nákladového prostoru v němž se do boxů ukládaly náboje ráže 75 mm.

přívěsný muniční vozík Munitionsanhanger

Pro zvýšení kapacity stroje byl za něj někdy připojován přívěsný dvoukolový vozík s další municí. Tento vozík, oficiálně nazývaný Munitionsanhanger, byl produktem firmy Wegmann a používaly jej rovněž polopásové muniční vozy SdKfz 250/6. Vozík měl v sobě dvě horizontálně položené desky z kruhovými otvory, které držely jednotlivé náboje. Do vozíku bylo možno vkládat desky s různými otvory a vozit potom i munici jiné ráže než jen 75 mm.

Stanoviště řidiče a velitele, kteří byly jedinými členy posádky stroje, byla plně uzavřena. Ven oba muži vyhlíželi štěrbinovými průzory v čelní a bočních stěnách. V případě pobytu mimo bojovou oblast mohli odklopit celé kryty okýnek a získat tak lepší výhled.

Stug III doplňuje munici z SdKfz 252

Sériová výroba SdKfz 252 se rozběhla v červnu 1940 a trvala do září 1941. Během tohoto období vniklo celkem 413 strojů. V praxi se vozidla sice osvědčila a pro svůj účel se ukázala být velmi vhodná. Přesto byla jejich výroba relativně brzy zastavena a to zejména z důvodu úspor nákladů. Výroba SdKfz 252 s sebou nesla nutnost výroby zvláštní nástavby odlišné od jiných strojů. To samozřejmě znamenalo nemalé náklady. Do budoucna proto začali Němci jako muniční vozy využívat jiné stroje, u kterých neprováděli žádné konstrukční změny. Tak vznikly muniční verze obrněných transportérů SdKfz 250 a SdKfz 251.

Stroje SdKfz 252 přesto sloužily i nadále u čet samohybných děl než byly postupně jako zastaralé staženy.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ