SdKfz 251

SdKfz 251/7 Ausf. C - verze pro potřeby ženijních jednotek

Druhá světová válka přivedla na svět, kromě jiného, i novou kategorii bojové jednotky - mechanizovanou pěchotu. Šlo o pěchotní jednotky, které se ovšem k bojišti i po bojišti samotném přepravovaly v obrněných transportérech, jež jim zároveň poskytovaly i bezprostřední palebnou podporu. Klasická pěchota byla příliš pomalá a brzdila by postup rychlých tanků a dalších motorizovaných jednotek. Blitzkrieg ovšem vyžadoval rychlost, byl na ní založen. Proto vznikla mechanizovaná pěchota a obrněné transportéry k její přepravě. V Německu se k tomuto účely využívaly konkrétně polopásové transportéry SdKfz 251.

Snad žádný jiný stroj se nestal takovým symbolem Wehrmachtu jako tento polopásový transportér. Doprovázel německé vojáky skutečně všude a to od prvních do poledních dnů války.

Vývoj, který nakonec vedl ke vzniku tohoto stroje, zahájila již v roce 1934 firma Hansa Loyd, která pro nové vozidlo chtěla využít již existující podvozek třítunového polopásového dělostřeleckého tahače. V roce 1935 odkoupila rozpracovaný projekt firma Hanomag z Hannoveru a pokračovala v něm podle vlastních představ. Hanomag přidělil stroji vlastní označení HkL 6. Právě podle této zkratky dali později občané okupovaného českého státu stroji populární přezdívku "hakl".

SdKfz 251/1 Ausf. B patřící k tankové skupině Guderian, Rusko 1941

První stroje byly dokončeny v roce 1937 a předány armádě k testování. Armáda přidělila vozidlu nejprve název "mitteler gepanzerter Manschaftstransportwagen" ale později dostal stroj označení SdKfz 251 (Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel) jež se v budoucnu používalo. První sériové vozy vozy předány Wehrmachtu v roce 1939 a v následujících letech se jejich výroba rozjela na plné obrátky.

Podvozek stroje se skládal z přední řiditelné nápravy, kterou tvořila standardní, do pneumatik obutá, kola. Zadní část byla potom pásová. Ta byla tvořena na každé straně sedmi plechovými pojezdovými koly s kulatými odlehčovacími otvory. Poslední kolo bylo zvednuté mírně nad úroveň ostatních a sloužilo jako kolo napínací. Vpředu bylo potom hnací kolo, které se od všech ostatních lišilo svojí konstrukcí.

Každé kolo se skládalo ze dvou polovin, které byly na ose umístěny různě daleko od sebe. Lichá kola měla své díly blízko u sebe zatímco druhé, čtvrté a šesté kolo bylo rozděleno. Lichá kola potom zapadala do prostoru mezi oběma polovinami sudých kol. Sudá kola tak při bočním pohledu částečně zakrývala lichá. Šířka pásu činila 280 mm. Pancéřovou nástavbu na podvozku tvořily svařované ocelové plechy o síle 14,5 mm na čele a 8 mm na bocích a zádi.

V přední části vozidla byl situován plně uzavřený motorový prostor. Pohonnou jednotkou byl benzínový Maybach HL 42 TUKRM o výkonu 100 koní, který dokázal udělit stroji na silnici maximální rychlost 52 km/h. Objem palivových nádrží byl 160 litrů a benzín v nich stačil na dojetí 300 km po silnici nebo 160 km v terénu.

SdKfz 251/1 Ausf. C s raketovými klecemi

Servisní přístup k motoru umožňovala dvoukřídlá vrata v kapotě nad ním a další dva menší obdélníkové otvory na zkosených stranách kapoty. Na něj navazovaly posty řidiče a velitele, kteří seděli po směru jízdy v přední části korby. Jejich místa byla kryta zepředu, z boků i shora. Za zády však žádnou stěnu neměli a jejich stanoviště přímo navazovalo na prostor mužstva v zadní polovině stroje. Oba vyhlíželi z vozidla odklopnými štěrbinovými průzory v přední a bočních stěnách. Velitel plnil zároveň i funkci radisty.

Boční stěny prostoru posádky nad pásy byly tvořeny ostře na sebe navazujícími plechy. Šikmost stěn zvyšovala jejich odolnost proti ostřelování ručními zbraněmi. Spodní plech bočnic byl skloněný směrem k ose vozidla což vytvářelo nad blatníky pásů značně velký volný prostor. Ten vyplňovaly pevně uchycené kovové bedny pro ukládání různých nástrojů, nářadí a materiálu. U poslední verze Ausf. D byl spodní plech boční stěny již svislý a místo kovových beden se objevily, přímo ve stěně zabudované, uzavíratelné schránky.

Základní a jediné stálé členy posádky představovali již zmíněný řidič a velitel. Zbytek posádky, co do počtu i funkce, se měnil podle konkrétní verze, neboť každá byla určena k jinému účelu. Velitel a řidič byly rovněž jediní z posádky sedící v uzavřeném prostoru. Bojový prostor na zádi byl totiž shora otevřený a muži zde byli chráněni pouze ze stran. Při nepřízni počasí se přes otevřený strop přetahovala impregnovaná celta. Výhled mužstva sedícího v zadní části stroje zajišťovaly u první verze (Ausf. A) dva štěrbinové průzory v každé z bočnic. U následujících tří verzí již tyto průzory nebyly.

SdKfz 251/6 Ausf. A - všimněte si starého designu přední masky. Důstojník na palubě stroje je Heinz Guderian

Do vozu se nasedalo skrz dvoukřídlá vrata v zadní stěně bojového prostoru. Při rychlém vysedání potom dávala většina mužů přednost skoku přes bočnice. I během přepravy mimo bojovou oblast využívaly vojáci bočnic k sezení neboť lavice po stranách vnitřního prostoru nebyly nijak pohodlné.

Během výroby vznikly postupně čtyři základní varianty stroje lišící se, kromě jiného, i různými detaily ve tvaru nástavby. Vyráběné verze stroje, uzpůsobené pro různé účely, se potom stavěly na základě různých základních variant, podle toho, která se právě vyráběla. Základní varianty se označovaly (stejně jako u tanků) zkratkou Ausf. (Ausführung = provedení) následovanou velkým písmenem římské abecedy. Jednotlivé specializované verze se potom odlišovaly pouze číslicí uváděnou za samotným kódovým číslem stroje, tedy např. SdKfz  251/1. V praxi se tedy můžeme setkat s označení konkrétního stroje např. SdKfz 251/10 Ausf. D, které nám říká, že se jedná o specializovanou verzi 10 postavenou na základě stroje varianty D.

Výroba varianty Ausf. A skončila přibližně v polovině roku 1939. Následovala ji varianta Ausf. B vyráběná až do konce roku 1940. Nejsnadněji postřehnutelným rozdílem oproti provedení A byla již zmíněná absence štěrbinových průzorů na bocích korby, přesunutí rádiové antény z pravého předního blatníku na pravou stranu bojového prostoru a dále nový dvoudílný štít kulometu na přední hraně bojového prostoru.

SdKfz 251/7 Ausf. D všimněte si zkosené zadní stěny, trojúhelníkové nosníky na boční stěně sloužily pro uložení dílů ženijního mostu

Varianta Ausf. C, která přišla do výroby od konce roku 1940 dostala novou přední masku, tvořenou nyní jedním kusem šikmo položeného pancéřového plechu šestiúhelníkového tvaru. Přívod vzduchu k motoru se přemístil z místa těsně před čelní stěnou s průzory řidiče a velitele na boky kapoty, tam kde předchozí varianty stroje měly obdélníkové otvory pro servisní přístup k motoru. Tyto vstupy vzduchu byly chráněny krabicovými kryty.

V roce 1943 přišla řada na poslední z vyráběných variant stroje nesoucí označení Ausf. D. Krabicové kryty na bocích motorové kapoty zmizely, spodní plechy bočních stěn bojového prostoru již nesvíraly s horními tak ostrý úhel a mířily nyní kolmo k zemi. Tak zmizel volný prostor nad blatníky pásů a nahradily jej, ve stěně napevno zabudované, schránky na nářadí a materiál, tři na každé straně stroje. K nejmarkantnější změně došlo ovšem na zádi stroje. Zadní stěna, původně v polovině zalomená, byla nahrazena jednodušší, jednolitou ostře skloněnou stěnou (jak je vidět na snímku výše). Dvoudílná vrata zůstala zachována ale dostala samozřejmě také nový tvar.

Varianta Ausf. D se stala nejpočetnější variantou stroje. Stroj SdKfz 251 samotný se potom stal nejpočetnějším zástupcem německé obrněné techniky celé války. Celkem jich bylo vyrobeno okolo 11 000 kusů všech variant i verzí.

SdKfz 251/1 odpaluje raketu během bojů o Varšavu

Základní verzí stroje byla SdKfz 251/1, která sloužila jako obrněný transportér pěchoty. Tato verze se v průběhu let stavěla na základě všech čtyř provedení Ausf. A, B, C i D. Na lavicích po stranách bojového prostoru se mohlo přepravovat až deset vojáků. Kromě jejich vlastní výzbroje mohli využívat v boji i integrální výzbroj samotného transportéru, čili dva kulomety MG 34 nebo MG 42, jeden na přední hraně bojového prostoru a druhý zavěšený na otočném rameni na zadní hraně. Verze 251/1 byla nejrozšířenější a nejpoužívanější verzí.

Stroje této verze byly někdy vyzbrojovány na nosiče raketových střel. Transportér dostal na boky trubkovou konstrukci, na kterou se připevňovaly odpalovací klece s raketami, po třech na každé straně vozu. Klece byly buď ocelové nebo, a to většinou, dřevěné. Používaly se jak zápalné rakety ráže 320 mm tak rakety trhavé ráže 280 mm. Nosič raket se nestal oficiální samostatnou verzí a značil se stejně jako samotný transportér, tedy SdKfz 251/1 pouze s dodatkem "mit Werferrahmen" tedy "s odpalovacími rámy". Posádku potom tvořilo sedm mužů. Oba kulomety zůstaly i u této odnože verze 251/1 zachovány.

Verze 251/2 byla samohybným minometem ráže 80 mm. Zbraň byla i s podpěrou instalovaná na podlaze uprostřed bojového prostoru posádky a vozila se pro ni zásoba 66 kusů munice. Přední kulomet zmizel, zadní zůstal zachován. Posádku tvořilo osm mužů.

SdKfz 251 Ausf. A všimnětě si, že vozidlo má ještě úchyt pro přední i zadní kulomet řešen pohyblivým madlem

Následující verze 251/3 sloužila jako prostředek bezdrátového spojení. Měla rozšířenou radiovýbavu kombinující více druhů přijímacích i vysílacích zařízení. Hmotnost vozidla se pohybovala okolo 8,5 tuny.

Verze 251/4 fungovala jako muniční vozidlo pro dopravu kanonových nábojů ráže 75 mm ke strojům v první linii. Zároveň tyto stroje často sloužily jako tahače různých klasických kanonů. Hmotnost této verze činila 7, 74 tuny.

SdKfz 251/5 byla verzí určenou pro potřeby ženijních jednotek. Stroj převážel devítičlenné ženijní družstvo a materiál. Výzbroj tvořily dva tradiční kulomety na přední a zadní stěně bojového prostoru.

Verze 251/6 sloužila jako velitelské vozidlo pro velitele vyšších stupňů. Nad bojovým prostorem byla instalována rozměrná rámová anténa. Vozidlo mělo rozšířenou radiovýbavu a pro komunikaci s nejvyššími stupni velení bylo vybaveno kódovacím zařízením Enigma. Některé stroje této verze měly na přední hraně bojového prostoru dodatečnou, ze stran chráněnou plošinu , která podle všeho sloužila jako stolek pro umístění map.

Verze s číslem 7 byla opět ženijní úpravou a představovala vylepšení verze 5. Kromě tradičního materiálu nesla tato verze i součásti pohotovostního ženijního mostu, připevněné na nosnících po stranách bojového prostoru (jak je vidět na úvodní fotografii této stránky). Posádku tvořilo sedm až osm mužů a výzbroj stroje představovaly klasické dva kulomety v předním a zadním úchytu.

SdKfz 251/6 Ausf. C na východní frontě

Vozidla s číslem SdKfz 251/8 byla obrněnými sanitními vozy, schopnými odvážet raněné vojáky skutečně přímo z pole. Na rozdíl od klasických kolových sanitních vozů dokázal polopásák zdolávat i obtížný terén a hlavně poskytoval převáženým vojákům ochranu před další nepřátelskou palbou. Tato výhoda byla užitečná zejména na východní frontě, neboť sovětští vojáci si s jasně označenými sanitními vozy většinou nedělali těžkou hlavu a pálili na ně stejně jako na všechny ostatní. Sanitka pojala buď dva ležící pacienty na nosítkách a čtyři další sedící, nebo až osm zraněných pokud byli všichni schopni sedět. Vozidlo této verze samozřejmě nedisponovalo žádnou výzbrojí. Některé sanitní vozy nesly na bocích velké nádrže s pitnou vodou pro první pomoc i osvěžení raněných.

SdKfz 251/9 sloužilo jako prostředek palebné podpory pro ostatní lehké jednotky. Místo předního kulometu mělo vozidlo instalován krátkohlavňový kanon KwK 37 L/24 ráže 75 mm, kterým byly vyzbrojeny rovněž první verze tanku PzKpfw IV. Přední část okrajů bojového prostoru byla zvýšena pancéřovými plechy aby byla obsluha děla lépe chráněna. Kanon mohl měnit horizontální odměr v rozsahu 12° na každou stranu. Vertikální náměr se potom pohyboval od -10° do +12°. Zásoba munice pro kanon byla 32 nábojů. Posádku stroje tvořilo pět mužů - obligátní řidič a velitel plus tříčlenná obsluha kanonu. Zadní kulomet zůstal zachován jako doplňková výzbroj.

Verze 10 nesla jako hlavní výzbroj lehký protitankový kanon PaK 36 ráže 37 mm. Vezená zásoba munice pro tuto zbraň byla 168 nábojů. Tento kanon byl ovšem velmi slabý a umožňoval efektivní boj pouze s lehce pancéřovanou nepřátelskou technikou. Doplňkovou výzbroj tvořil kulomet MG 34 nebo MG 42, který bylo možno uchytit na zadní pohyblivý stojánek a použít k palbě jak na pozemní tak na vzdušné cíle.

opuštěný SdKfz 251/9

Následující verze 250/11 sloužila potřebám spojařských jednotek. Hlavním úkolem stroje bylo kladení kabelů pro polní telekomunikační okruhy. Posádku tvořilo pět mužů a zbytek prostoru vyplňovala zásoba bubnů s telefonními kabely a různý další materiál a nástroje. Výzbroj byla klasická - dva kulomety MG 34 nebo MG 42 v předním a zadním úchytu. Stroje této verze byly také nazývaný "Feldkabelträger".

Verze 251/12 fungovala jako průzkumné vozidlo pro dělostřelecké jednotky. Stroj byl vybaven radiostanicí Fu 8 s rámovou anténou. Jeho posádka se skládala ze šesti mužů.

Verze SdKfz 251/13 se stala nosičem akustického záznamového zařízení pro odposlechovou službu pro potřeby dělostřelectva. Citlivé zařízení pomáhalo dělostřelectvu ve vyhledávání a zaměřování nepřítele. Verze 251/14 měla velmi podobnou úlohu jako předcházející verze.

SdKfz 251 verze 15 byl vybaven výkonným světlometem a osvětlovacími raketami a sloužil jako pomocné vozidlo u dělostřeleckých jednotek.

SdKfz 251/16 byl samohybným plamenometem. Na obou bočních hranách bojového prostoru byly lafetovány výmetnice plamenů ráže 14 mm. V bojovém prostoru byly uloženy nádrže s hořlavinou o celkovém objemu 700 litrů. To umožňovalo provést okolo osmdesáti dvousekundových zášlehů plamene. Kromě řidiče a velitele tvořila posádku stroje ještě tříčlenná obsluha plamenometů. Ta nosila speciální ochranné obleky s obličejovou maskou. Doplňkovou výzbrojí byly tradičně dva kulomety MG 34 nebo MG 42 na přídi a zádi. Výroba této verze začala až v roce 1943 a stavěla se tedy pouze na základech Ausf. C a Ausf. D.

samohybný plamenomet SdKfz 251/16

Verze SdKfz 251/17 vznikla ze stále akutnější potřeby vybavit vojsko mobilními protiletadlovými zbraněmi. Tento stroj nesl v bojovém prostoru rychlopalný protiletadlový kanon Flak 38 ráže 20 mm chráněný rozměrným hranatým štítem. Při lafetaci zbraně ovšem konstruktéři narazili na zásadní problém. Bojový prostor byl příliš úzký a neskýtal dost prostoru pro volné otáčení zbraně v rozsahu 360°. Z tohoto důvodu muselo dojít k úpravě i samotné nástavby. Na obou bočních stěnách se objevily hranaté "výdutě", které rozšířily vnitřní prostor.

Jako odnož této verze vznikl ještě stroj označovaný jako SdKfz 261/17. U něj boční stěny zmizely úplně a nahradily je pouze nízké bočnice z pletiva, které umožňovaly lafetovanému kanonu neomezené otáčení. Zbraň zůstala stejná jako u SdKfz 251/17. Těchto strojů vzniklo jen velmi omezené množství.

Stroj verze 251/18 byl opět průzkumným vozidlem s rozšířeným radiovým vybavením a rámovou anténou.

SdKfz 251/19 byl určen pro pomoc při budování uzlů telefonního spojení. Stroj byl naložen nejen bubny telefonních kabelů a cívek, ale i potřebami pro stavbu a opravu telefonních sloupů a měl dokonce na palubě vlastní malou telefonní ústřednu.

SdKfz 251/17 Ausf. C

Verze s pořadovým číslem 20 vznikla k velmi speciálnímu účelu. Nesla výkonný dálkový infračervený reflektor, kterým "osvětlovala" cíle pro tanky Panther vybavené zařízením pro noční vidění. Infračervené reflektory, které nesly samotné tanky měly omezený dosah a proto měl s četou těchto tanků postupovat vždy jeden SdKfz 251/20 s výkonným reflektorem a ozařovat prostor před tanky. Tento stroj dostal přezdívku Uhu (výr). Reflektor o průměru 60 cm a výkonu 2000 Wattů byl umístěn na otočném stojanu na podlaze uprostřed bojového prostoru. Těchto strojů vzniklo jen velmi málo kusů a to už proto, že mobilní prostředky pro infračervené vidění zkoušeli Němci jen experimentálně a nikdy nedošlo k sériovému vybavování tanků těmito zařízeními.

Zajímavým detailem u této verze byla instalace infravizoru také do průzoru řidiče i někdy i na kulomet umístěný na přední hraně bojového prostoru.

Verze 251/21 byla dalším strojem protiletecké obrany. Na otočné lafetě byly v bojovém prostoru instalovány tři spřažené rychlopalné kanony MG 151/15 ráže 15 mm. Těchto vozidel vzniklo na konci války jen velmi malé množství.

SdKfz 251/20 Ausf. D "Uhu"

Na konci roku 1944 byla pro sériovou výrobu schválena verze SdKfz 251/22 vyzbrojená protitankovým kanonem PaK 40 ráže 75 mm. Kanon byl umístěn i se svým štítem v bojovém prostoru a zabral jeho značnou část. Lafetace tak rozměrné zbraně v omezeném prostoru vedla k nízké pohyblivosti při míření a proto při každé větší změně polohy cíle musel řidič otáčet celým strojem. Těžká zbraň rovněž přetěžovala podvozek, ale i přes to zůstala zachována slušná úroveň pohyblivosti. V atmosféře posledních měsíců války se však již schválená výroba nedokázala rozběhnout a bylo tak dokončeno pouze několik desítek vozidel této verze.

Za poslední oficiální a sériově vyráběnou verzi stroje bývá označováno průzkumné vozidlo SdKfz 251/23. Fakt, že vozidlu skutečně bylo ještě oficiálně přiděleno pořadové číslo verze, ovšem není prokazatelný a někteří historikové jej nepřipouští a za poslední verzi berou zmíněnou 251/22. Verze 23 byla průzkumným vozidlem s uzavřenou střechou bojového prostoru na níž byla namontována otočná věž z obrněného vozidla SdKfz 234/1 vybavená 20-ti milimetrovým kanonem KwK 38 a kulometem MG 34. Pokud byla tato verze skutečně schválena pro sériovou výrobu, vzniklo již každopádně na konci války jen velmi malé množství exemplářů.

prototyp SdKfz 251 s protitankovým kanonem PaK 43 ráže 88 mm

Při tak masové výrobě a užívání je samozřejmé, že vedle všech zmíněných oficiálních verzí stroje vzniklo i mnoho neschválených prototypů a neoficiálních přestaveb. Jedním z první skupiny byl stroj na základě SdKfz 251 nesoucí těžký protitankový kanon PaK 43 ráže 88 mm. Vzniklý prototyp, zbavený většiny pancéřové nástavby, se zbraní umístěnou nechráněně na otevřené zádi podvozku, byl ovšem zamítnut kvůli neúměrnému přetížení podvozku.

Do druhé skupiny, v polních podmínkách ručně provedených úprav, patří různá přezbrojení uskutečněná většinou novými majiteli ukořistěných strojů. Tak byl například jeden SdKfz 251 verze Ausf. D ukořistěný americkou armádou vyzbrojen americkým raketometem Calliope.

americký pokus o montáž raketometu Calliope na podvozek SdKfz 251

Instalace šedesátihlavňové zbraně si však vynutila i zásah do pancéřování vozu. Zadní dveře musely být odstraněny a z boční stěny byl vyříznut pruh pancíře aby uvolnil prostor pro zvedací mechanismus hlavní. Evidentně se jednalo pouze o experiment, který měl pravděpodobně ověřit možnosti využití ukořistěných německých polopásů. Stroj však nebyl nikdy bojově nasazen.

Ani SdKfz 251 se nevyhnulo šetření každou kapkou benzínu a tak tedy vznikla i jeho verze na alternativní pohon. Na přídí a na zádi se objevily nádrže na výrobu a skladování dřevoplynu a stroj byl doslova obehnán trubkami. Takto upravené vozy pravděpodobně nesloužili jako bojové stroje ale spíše jako podpůrná vozidla k dopravě munice, náhradních dílů nebo něčeho podobného.

Během války používala ukořistěné stroje kromě spojenců i Rudá armáda a po válce se jejich velkým uživatelem stala znovuvytvořená Československá armáda. Do její výzbroje se dostaly nejen po německé kapitulaci získané kusy, ale byla dokonce obnovena výroba stroje pro potřeby naší armády. Nové vozy však již dostávaly jiný, domácí motor Tatra a řady změn doznala i samotná nástavba. Nové označení vozidla znělo OT-810.

SdKfz 251 patří mezi skutečné legendy obrněné techniky a značným dílem se zasloužil o zánik pěchoty, tak jak ji znali pamětníci první světové války a vznik a rozšíření mechanizovaných jednotek, které v poválečných letech změnily vojenské doktríny zemí celého světa.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ