SdKfz 250

SdKfz 250/3

V rámci budování armády podle nové taktické doktríny bleskové války přijal ve druhé polovině třicátých let německý zbrojní úřad Waffenamt koncepci výstavby dvou druhů polopásových obrněnců. Vedle základního typu, kterým se později stal obrněný transportér SdKfz 251, měly být jednotky německé armády vybaveny ještě lehčím strojem využívaným k široké škále úkolů, zejména ale k průzkumu. Z důvodu úspory nákladů i času měl nový stroj vycházet z některého již existujícího polopásového tahače. Volba padla na lehký tahač D7 neboli SdKfz 10.

Výrobce těchto tahačů, firma Demag dostala za úkol podvozek upravit pro nový účel. Berlínská firma Büssing potom měla vyvinout pancéřovanou nástavbu stroje. V roce 1939 přinesla spolupráce obou zmíněných firem první plody v podobě prototypu nového vozidla. Po jeho intenzivních zkouškách a provedení několika změn, byla v roce 1941 schválena a zahájena sériová výroba vozu, který dostal oficiální označení SdKfz 250 (SdKfz = Sonderkraftfahrzeug = vozidlo pro zvláštní účel).

V přední části vozidla byl situován plně uzavřený motorový prostor. Na něj navazovaly posty řidiče a velitele, kteří seděli po směru jízdy v přední části korby. Jejich místa byla kryta zepředu, z boků i shora. Za zády však žádnou stěnu neměli a jejich stanoviště přímo navazovalo na prostor posádky v zadní polovině stroje. Oba vyhlíželi z vozidla odklopnými štěrbinovými průzory v přední a bočních stěnách (na fotografii výše jsou vidět oba čelní průzory odklopené). Velitel plnil zároveň i funkci radisty. Boční stěny prostoru posádky nad pásy byly tvořeny ostře na sebe navazujícími plechy. Šikmé plochy, které takto vznikaly zvyšovaly odolnost stěn proti ostřelování ručními zbraněmi. Spodní plech bočnic byl skloněný směrem k ose vozidla což vytvářelo nad blatníky pásů značně velký volný prostor. Ten byl využíván pro ukládání různých nástrojů, nářadí a krabic s materiálem.

SdKfz 250/5 patřící ke 2. tankové divizi zřejmě někde ve Francii roku 1944

Zadní stěna vozu byla rovněž skloněná a v její levé polovině se nalézala jednodílná dvířka pro nástup a výstup posádky. Prostor posádky byl ale shora otevřený takže muži mohli vystupovat i skokem přes boční stěny. Otevřený strop bojového prostoru měl, při pohledu shora, šestiúhelníkový tvar. Síla stěn trupu činila 14,5 mm na čele a 8 mm na bocích a zádi.

Podvozek se skládal z přední řiditelné nápravy, kterou tvořila klasická, do pneumatik obutá, kola. Zadní část byla potom pásová. Ta byla tvořena na každé straně čtveřicí plechových pojezdových kol s kulatými odlehčovacími otvory. Každé kolo se skládalo ze dvou polovin které byly na ose umístěny různě daleko od sebe. První a třetí kolo mělo své díly blízko u sebe zatímco druhé a čtvrté bylo rozděleno. Lichá kola potom zapadala do prostoru mezi oběma polovinami sudých kol. Sudá kola tak při bočním pohledu částečně zakrývala lichá.

Tato pojezdová kola byla doplněna ještě kolem hnacím vpředu a napínacím na konci pásové soustavy. Tato kola byla posazena nad úrovní vozovky. Šířka pásů činila 240 mm. Vozidlo poháněl vodou chlazený, šestiválcový motor Maybach HL 42 o obsahu 4 litry s výkonem 100 koní při 2 800 otáčkách. Převodovka umožňovala řazení sedmi stupňů pro jízdu vpřed a tří reverzních. Maximální rychlost stroje na silnici byla úctyhodných 65 km/h. Spotřeba pohonných hmot se při jízdě po silnici pohybovala okolo 40 litrů benzínu na sto kilometrů, v terénu vzrostla zhruba na dvojnásobek. Palivové nádrže měly objem 140 litrů. Servisní přístup k motoru umožňovala dvoukřídlá vrata v kapotě nad ním a další dva menší obdélníkové otvory na zkosených stranách kapoty.

Výzbroj stroje se lišila podle konkrétní verze. V základu ji však tvořily dva kulomety MG 34. První byl uchycen na hraně přední stěny prostoru posádky a chráněn štítem ze dvou plechů (kulomet i štít je krásně vidět na snímku níže). Druhý bylo možno zavěsit na pohyblivou hrazdu na zadní stěně bojového prostoru a vést z něj palbu i na nízko letící nepřátelské letouny.

kolona SdKfz 250/1 během operace Zitadelle - nechybí vlajka pro Luftwaffe

Masová výroba vozidel SdKfz 250 se rozběhla v roce 1942 a trvala do roku 1944. Přitom v průběhu roku 1943 nahradila původní stroj ve výrobě novější varianta označovaná jako Neue Ausführung. Narozdíl od původní varianty stroje měla jednodušší tvar nástavby jak v motorové části, tak  i v bojovém prostoru posádky - viz. foto níže. Jeho tvar při pohledu shora již nebyl šestiúhelníkový ale obdelníkový a bočnice byly tvořeny jednoduchými svislými stěnami s integrovanými schránkami na nářadí a materiál. Celkem bylo během produkčního období vyrobeno okolo 6000 strojů všech verzí obou provedení.

Během let výroby vznikla celá řada speciálních verzí upravených pro konkrétní účely. Tyto verze se označovaly číslem uváděným za lomítkem na konci kódového názvu stroje a při jejich značení nehrálo roli zda verze vycházela ze starého nebo nového (neue Ausfüfrung) základu stroje.

Základní verze nesla označení SdKfz 250/1. Pro ni platily beze zbytku všechny výše uvedené charakteristiky. Stroj mohl přepravovat v bojovém prostoru až pět vojáků. Tři seděli na sedačce při levé stěně, jeden naproti nim v zadní části prostoru a jeden voják byl za předním kulometem. Na zádi prostoru vedle vstupních dveří byla ještě umístěna ocelová bedna se zásobou munice. Kromě dvou standardních kulometů, na předním a zadním okraji bojového prostoru, s sebou výsadek samozřejmě vozil své vlastní zbraně, pušky Mauser nebo samopaly MP 40.

Verze SdKfz 250/2 byla určena určena pro spojařské jednotky. Kromě řidiče a velitele tvořili posádku jen dva další muži. Ve zbytku bojového prostoru byly uloženy bubny s telefonními kabely, spojovací technika a podobný materiál.

SdKfz 250/3 byla rovněž verze pro spojařské jednotky ovšem pro bezdrátovou komunikaci. Tyto stroje byly doslova nabity komunikační technikou. Charakteristická pro ně byla velká rámová anténa uchycená nad bojovým prostorem na čtyřech nosnících (jak je vidět na úvodní fotografii stránky) i když existovaly i provedení s několika velkými prutovými anténami.

SdKfz 250 Neue Ausführung Divize Waffen SS Wiking zničený v Budapešti

SdKfz 250/4 bylo průzkumné vozidlo dělostřelectva. V podstatě se od základního provedení nijak nelišilo kromě modifikované radiovýbavy.

Verze SdKfz 250/5 sloužila také jako průzkumné vozidlo většinou v jednotkách samohybného dělostřelectva. Posádku tvořili kromě řidiče a velitele ještě další dva muži. Stroj byl vybaven dělostřeleckou zaměřovací optikou pro odhad vzdálenosti pozorovaného cíle.

Verze 250/6 byla muničním vozem. Sloužila k dopravě střeliva pro univerzální samohybná děla Stug III přímo v první linii. Posádku tvořili pouze řidič a velitel a zbytek bojového prostoru byl vyplněn bednami s municí ráže 75 mm. Stroj uvezl zásobu až 70 kusů střeliva. Vozidla této verze funkčně doplňovala stroje SdKfz 252, která byla určena ke stejnému účelu. Za vozidlo bylo možné připojit ještě vlečný vozík a zvýšit tak zásobu vezené munice.

Stroj SdKfz 250/7 sloužil jako samohybný minomet v jednotkách pancéřových granátníků. Na podlaze uprostřed bojového prostoru byl usazen minomet SGrWr 34 ráže 80 mm. Obsluhu minometu tvořili tři muži. Vezená zásoba munice pro zbraň byla 42 granátů.

Od roku 1943 byla zahájena výroba verze SdKfz 250/8. Ta sloužila jako prostředek palebné podpory rovněž u jednotek pancéřových granátníků. Stroj této verze nesl krátkohlavňový kanon K 51 L/24 ráže 75 mm, který vznikl úpravou z kanonu používaného například prvními tanky PzKpfw IV. Dělo bylo uchyceno na přední hraně bojového prostoru. Původně zde umístěný kulomet byl přesunut výše na nosník kanonu. Posádku stroje tvořili pouze tři muži - řidič, nabíječ a velitel, který zároveň fungoval jako střelec. Boční stěny bojového prostoru byly zvýšeny ocelovými pláty aby byla obsluha kanonu při práci lépe chráněna.

SdKfz 250/9 ukořistěný američany

Verze 250/9 měla jako jediná z verzí tohoto stroje uzavřený bojový prostor. Na jeho strop totiž byla posazena otočná věž s kanonem ráže 20 mm, podobná těm, kterou měly obrněné automobily SdKfz 222. Posádku tvořili tři muži. Stroje této verze sloužily v německých jednotkách až do samého konce války.

SdKfz 250/10 byla rovněž vyzbrojena malorážovým kanonem, tentokrát však to byl protitankový PaK 36 ráže 37 mm. Tuto zbraň používala německá armáda od samého počátku války a již při prvních bojových zkušenostech v Polsku se ukázal jako nedostatečný. Přesto ho ale Němci nadále montovali na celou řadu bojových vozidel. Kanon byl lafetován na místě původního předního kulometu. Posádku stroje tvořili čtyři muži. Značnou část bojového prostoru zaplňovaly bedny s celkem 216 kusy munice pro kanon. Stroj si zachoval doplňkovou výzbroj v podobě zadního kulometu MG 34.

Následující SdKfz 250/11 měla místo předního kulometu instalovánu protitankovou pušku Panzerbüchse 41 ráže 28 mm. Stejně jako verze 250/10 se i jedenáctka používala jako prostředek improvizované protitankové obrany. Druhý kulomet, který bylo možno zavěsit na otočnou hrazdu na zadní hraně bojového prostoru, zůstal opět zachován. Posádku tvořili čtyři muži.

Poslední oficiálně označovanou verzí byla verze SdKfz 250/12. Ta sloužila opět jako pozorovací a zaměřovací vozidlo dělostřelectva. Přední kulomet zmizel i se štítem a nahradil jej výsuvný dělostřelecký binokulární periskop. Zachován zůstal pouze zadní kulomet.

SdKfz 250/11 s protitankovou puškou Panzerbüchse 41 ráže 28 mm

Kromě těchto oficiálních variant stroje ovšem vznikly ještě další, ať už úpravou v polních dílnách nebo jako prototypy, které se nedostaly do výroby.

Od zahájení sériové výroby v roce 1941 se stroje rychle rozšířily u většiny mechanizovaných jednotek. Jednalo se o velmi zdařilý, rychlý a obratný stroj. Rozhodnutí o zastavení výroby v roce 1944 nebylo založeno na špatných zkušenostech se strojem nýbrž na nutnosti omezení a konsolidování výroby vzhledem k rostoucí krizi Třetí říše. Od konce roku 1944 měla tedy vojska dostávat již jen jeden druh polopásového vozidla, a to těžší SdKfz 251.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ