OSTATNÍ OBRNĚNÉ AUTOMOBILY

SdKfz 3

SdKfz 3

I když obrněný automobil SdKfz 3 nemůžeme dost dobře označit za "druhoválečný" stroj, stojí jistě za zmínku protože to byl první německý obrněný automobil vyvinutý po první světové válce (pokud tedy nepočítáme policejní obrněnce). Vývoj a výroba obrněných automobilů nebyly Němcům Versailleskou smlouvou zakázány jako tomu bylo například u tanků. Byly však stanoveny kvóty na jejich počty.

Obrněný automobil SdKfz 3 vyráběla pro potřeby německé armády firma Daimler Benz a to v letech 1921 až 1922. Stroj byl založen na podvozku označovaném jako  DZVR, který byl převzat z původního nákladního automobilu. Vůz měl jednoduše řešený, i když velmi členitý, trup. Tvořily jej rovné ocelové plechy, které byly spojeny nýtováním. Síla těchto plechů se pohybovala od 7,5 do 10 mm. Vozidlo postrádalo jakoukoliv eleganci a připomínalo velkou krabici na kolech.

Pohonná jednotka byla uložena vpředu. Byl jí čtyřválcový, vodou chlazený  Daimler M1574 o obsahu 12 litrů, který dával maximální výkon 100 koní při 1200 otáčkách za minutu. Převodovka umožňovala řazení pěti rychlostních stupňů pro jízdu oběma směry. Důvodem byla snaha dát stroji možnost rychle couvat namísto zdlouhavého a složitého otáčení celého vozu. Ze stejného důvodu mělo vozidlo také dva řidiče a dva řidičské posty, jeden pro jízdu vpřed a druhý pro jízdu vzad. Třetím stálým členem posádky byl velitel.

SdKfz 3 velitelské verze

Vůz spočíval na čtyřech kolech velkého průměru. Kola byla ocelová a obepínala je plná gumová obruč. Pneumatiky tedy nebyly použity. Díky velkému průměru kol dosáhli konstruktéři rozumné úrovně světlé výšky vozu. Tento automobil však nebyl určen pro pohyb v terénu ale téměř výhradně po silnici. Na ní dokázal potom vyvinout úctyhodnou rychlost až 50 km/h. Dojezd se přitom pohyboval od 250 do 300 km.

Výzbroj SdKfz 3 tvořil buď jeden ebo dva kulomety MG 08 ráže 8 mm. Zbraně nebyly do vozu nedílně zabudovány, ale střílelo se z nich z poklopu na střeše. V zadní části stroje byl přepravní prostor pro šesti až dvanácti členné pěchotní družstvo. V době první světové války a po ní byly totiž obrněné automobily vnímány více jako dopravní prostředky pro pěchotu, než jako bojové stroje. Automobil měl tedy hlavně zajistit bezpečnou dopravu pěšáků do místa boje. Vojáci ovšem mohli vést boj i z paluby vozu protože stěny jejich přepravního prostoru byly opatřeny uzavíratelnými střílnami. K nástupu a výstupu mužů na palubě sloužily velké jednodílné dveře v obou bočních stěnách.

V menším počtu vznikla také velitelská verze SdKfz 3, která nesla rozšířenou radiovýbavu a její trup obepínala rozměrná rámová anténa upevněná na několika nosnících.

SdKfz 3 sloužil v Reichswehru zejména na k výcviku a to po celá dvacátá a velkou část třicátých let.

Kfz 13 & Kfz 14

Kfz 13 a Kfz 14 v Polsku 1939

Počátkem třicátých let byl na přání Reichswehru zahájen vývoj lehkého obrněného automobilu s kulometnou výzbrojí pro podporu pěchoty a plnění průzkumných úkolů. Německo se ale tou dobou stále ještě potýkalo s následky velké hospodářské krize a i jeho armáda čelila nedostatku financí. Proto měl být nový stroj co nejjednodušší a nejlevnější a v měl používat co nejvíce konstrukčních prvků, již zavedených v běžné automobilové výrobě.

Na vývoji stroje spolupracovaly firmy Adler a Daimler Benz. Firma Adler dodávala celou podvozkovou skupinu pro nový stroj. Použitý podvozek byl totožný se standardním podvozkem pro výrobu osobních automobilů. Měl dvě nápravy s jednoduchými koly osazenými pneumatikami. Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Adler o výkonu 60 koní při 3200 otáčkách za minutu. Motor poháněl zadní nápravu a vozidlo s ním dokázalo jet maximální rychlostí 60 km/h. V terénu ovšem maximální rychlost podstatně klesla. Převodovka umožňovala řazení čtyř stupňů pro jízdu vpřed a jednoho pro couvání.

Firma Daimler Benz potom vyráběla pancéřovanou nástavbu trupu. Její řešení bylo velmi jednoduché a tvořily ji rovné svařené ocelové plechy o síle 8 mm. Design přední masky s mříží pro vstup vzduchu, blatníků i reflektorů dodával stroji spíše podobu běžného silničního automobilu něž bojového vozidla.

kolona vozidel Kfz 13 na předválečných manévrech

Kabina byla shora otevřená a na její čelní hraně byl otočně uchycen kulomet MG 13 ráže 7,92 mm. Zbraň chránil jednoduchý štít z ocelového plechu. Posádku stroje tvořili dva muži - řidič a velitel, jež zároveň obsluhoval kulomet. Muži do vozidla nastupovali dvířky v bočních stěnách, které se otevíraly jako u klasických automobilů. Sériová výroba stroje byla zahájena koncem roku 1932 a během následujícího roku začala být vozidla dodávána armádě. Celkem jich bylo vyrobeno 147 exemplářů.

Vedle Kfz 13 se do výroby dostal ještě radiovůz založený na stejné konstrukci. Tento stroj dostal označení Kfz 14 a byl snadno rozeznatelný podle velké rámové antény nad bojovým prostorem. Anténu držely čtyři nosníky. Instalace radiové stanice omezila vnitřní prostor vozu a nezbylo tak místo pro kulomet. Posádka tedy měla k dispozici pouze své osobní zbraně.

Počet členů posádky vzrostl oproti Kfz 13 na tři členy. Vedle řidiče a velitele to byl nově ještě radista, který obsluhoval radiostanici.

dvě Kfz 13 a radiovůz Kfz 14

Stroje Kfz 13 a Kfz 14 nebyly v žádném případě plnohodnotnými bojovými prostředky. V době jejich vývoje neexistovala žádné vidina blízké války a nepočítalo se tedy ani se skutečným bojovým nasazením těchto vozidel. Jejich hlavní rolí měl být výcvik posádek pro budoucí pokročilejší obrněné automobily.

Přesto byly tyto stroje nakonec v letech 1939 až 1940 bojově nasazeny proti Polsku a Francii. Důvodem bylo Hitlerovo uspěchané rozhodnutí zahájení války bez potřebných počtů techniky. Podle očekávání nepředvedly stroje žádné oslnivé bojové výkony. Konstrukce vozu a pohon pouze na jednu nápravu znamenal značné omezení pro jeho pohyb v terénu a úroveň pasivní ochrany posádky byla rovněž velmi nízká. Proto byla, hned jak to bylo možné, tato vozidla od bojových jednotek stažena a nahrazena pokročilejšími stroji SdKfz 221.

ADGZ

ADGZ v Normandii

Vývoj těžkého obrněného automobilu ADGZ zahájila rakouská automobilka Austro Daimler Puch Werke již v roce 1928. Konkrétní podobu ale celý projekt dostal až v roce 1931 a první prototyp přišel na svět ještě o dva roky později.

Obrněný automobil spočíval na zajímavě řešeném podvozku se čtyřmi nápravami. Dvě prostřední nápravy byly umístěny blízku u sebe uprostřed vozu a osazeny zdvojenými koly. Dvě krajní nápravy měly kola jednoduchá a byly řiditelné. Podvozek nesl, rovněž zajímavě řešený, pancéřovaný trup. Ten byl tvořen rovnými pancéřovými plechy, při jejichž spojování se využívalo svařování a nýtování. Síla pancéřování byla 11 mm a to na všech stěnách.

Přední a zadní polovina stroje byly téměř zrcadlově identické. V místech, kde byla čelní stěna přední poloviny stroje ostře skosená, byl však na zadní polovině zvýšený kryt motorového prostoru. Vepředu byla tato stěna opatřena žaluziemi, pomocí nichž se reguloval přístup vzduchu k chladící jednotce i do samotné kabiny. Po stranách těchto žaluzií byly umístěny dva světlomety chráněné drátěnou mřížkou. Na čelní stěnu navazovala kolmější deska se dvěma uzavíratelnými průzory a kulometem ráže 7,92 mm. Stejně byla tato partie řešena i na zádi stroje. Odklopné průzory se nacházely rovněž na obou bocích trupu, v polovině jeho délky.

ADGZ ve službách SS během pouličních bojů v Gdaňsku, 1939

Na bocích trupu byly na každé straně dvě šestiúhelníkové dveře, pro nástup a výstup posádky. Horní polovina dveří se dala sklopit což umožňovalo větrání interiéru. Celková hmotnost vozidla byla 12 tun. Posádku stroje tvořilo šest mužů.

Na vrcholu trupu se nacházela otočná věž. V níž byla instalována hlavní výzbroj stroje, rychlopalný kanon KwK 35 ráže 20 mm. Nalevo od kanonu se nacházel kulomet ráže 7,92 mm. Celkem tedy stroj disponoval třemi organickými kulomety.

Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Austro Daimler M 612 o objemu 11,9 litru a maximálním výkonu 150 koní. Převodovka umožňovala řazení tří stupňů pro jízdu oběma směry. Stroj byl schopen dosáhnout na silnici obdivuhodné maximální rychlosti 70 km/h. V terénu tato hodnota samozřejmě výrazně klesla. Přestože byl vůz určen pro pohyb a boj na zpevněných komunikacích, dokázal si překvapivě dobře poradit i s členitějším terénem.

Po ukončení jízdních zkoušek prototypu byla v roce 1933 zahájena sériová výroba, která potom trvala až do roku 1937. Celkem však bylo za toto období vyrobeno pouze 27 strojů. Po anšlusu Rakouska převzala všechny stroje do své výzbroje německá armáda.

ADGZ v zimní kamufláži na východní frontě

Němci však o tyto stroje žádný eminentní zájem nejevili. Jejich výroba byla ukončena a zrekvírované vozy nasazeny pouze do služby u policejních jednotek. Stroje se však v praxi osvědčily natolik, že Wehrmacht nakonec v roce 1942 objednal sérii dalších 25 vozidel. Bojově Němci tyto stroje nasadily na Balkáně, v Sovětském svazu a nakonec i na západní frontě. Většina z nich však i nadále sloužila pouze u policejních nebo protipartyzánských jednotek. Během roku 1944 však již začala být vozidla vyřazována jako zastaralá.

Schildkröte

prototyp obrněného automobilu Schildkröte při testech

Obojživelný obrněný automobil Schildkröte (želva) byl projektem firmy Trippel Werke, která na něm pracovala od roku 1940. Schildkröte byl ovšem pouze neoficiální název stroje. Oficiální označení přidělené výrobcem znělo E3. V roce 1944 byly dokončeny tři prototypy tohoto obrněného vozidla.

Stroj měl čtyři obyčejná kola obutá do běžných pneumatik. Trup byl svařen z ocelových plechů o síle od 7 do 10 mm. Všechny stěny, ale obzvlášť ta čelní, byly ostře skloněné což zvyšovalo jejich odolnost proti zásahům. Posádka byla pravděpodobně pouze dvoučlenná ve složení řidič a střelec. Řidič seděl v přední části trupu a vyhlížel z vozu obdélníkovým otvorem před sebou. K nástupu a výstupu mu sloužil poklop nad jeho stanovištěm.

Druhý člen posádky měl svůj post v otočné věži umístěné na vrcholu trupu zhruba uprostřed jeho délky. Střelec nastupoval a vystupoval vlastním poklopem ve střeše věže.

prototyp obrněného automobilu Schildkröte při testech

Pohonnou jednotkou stroje byl osmiválcový motor Tatra Typ 87 o maximálním výkonu 70 koní. Motor poháněl obě nápravy vozidla. Při plavání po vodní hladině využíval stroj své dva lodní šrouby, které byly přes převody napojeny na motor. Stroj disponoval jedinou integrální zbraní umístěnou ve věži. U prvního prototypu to byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm, u dalších svou potom automatický protiletadlový kanon MG 151/20 ráže 20 mm.

Tři vyrobené prototypy se staly prvními i posledními dokončenými exempláři neboť sériová výroba nebyla schválena. Hlavním důvodem k jejímu zamítnutí byla neustále se zhoršující válečná a hospodářská situace Německa v roce 1944, která nedávala příliš prostoru pro zavádění nových typů obrněné techniky.

Panhard P178

Panzerspähwagen P178-204(f) s kanonem ráže 50 mm

Součástí francouzské kořisti bylo i velké množství obrněných terénních automobilů Panhard P178. Francouzská armáda začala být těmito vozidly vybavována až krátce před vypuknutím války. Nešlo tedy o žádné zastaralé stroje, ale o velmi moderní a spolehlivé vozy, podle některých odborníků dokonce o nejlepší obrněná vozidla své doby.

Panhard P178, přezdívaný někdy posádkami "pan-pan", spočíval na podvozku se čtyřmi jednoduchými koly obutými do běžných pneumatik. Řešení trupu bylo velmi jednoduché, ale zároveň elegantní. Za nízkou svislou maskou se zvedala ostře skosená čelní deska, na kterou po stranách navazovaly blatníky předních kol. Čelní deska přecházela v méně skosenou stěnu s průzory pro řidiče, kterou začínala zvýšená část trupu. Ta zase končila těsně před zadními koly ostrým schodem za nímž už byl pouze rovný kryt motorového prostoru opatřený mřížováním pro přístup vzduchu k pohonné jednotce.

V přední části byl trup relativně úzký, za přední nápravou se však rozšiřoval aby se na zádi znovu zúžil mezi zadní kola. Zúženou příď a záď trupu však, při pohledu shora, vyrovnávaly blatníky, takže stroj měl v podstatě obdélníkový půdorys. Trup byl svařen a snýtován z ocelových plechů o síle 13 mm.

Panhard P178 - zde ještě ve službách francouzské armády

Panhard P178 měl dvě kompletní řidičská stanoviště a dva řidiče. Přední řidič seděl uprostřed šířky hned za přední nápravou a z vozidla vyhlížel skrz tři uzavíratelné průzory. Jeden velký byl v čelní stěně přímo před jeho hlavou, po jednom menším měl potom na každé straně. Druhý řidič seděl čelem k zádi stroje v levé polovině trupu a výhled mu zajišťoval odklopný průzor na zadní stěně vyvýšené části nad motorovým prostorem. Ještě jeden průzor měl potom ve dveřích po své pravé ruce.

Zadní řidič přebíral ovládání vozu během couvání. Couvat s obrněným automobilem, prakticky bez výhledu dozadu, totiž nebylo vůbec jednoduché a zdlouhavě otáčet celý vůz bylo v bojových podmínkách příliš nebezpečné.

Zbylý dva členové posádky měli svá stanoviště v plně otočné věži, umístěné uprostřed trupu. Byl to nabíječ zbraní a velitel, který zároveň plnil i funkci střelce. Řidiči měli pro nástup a výstup z vozidla k dispozici každý svůj vlastní průlez. V případě zadního řidiče to byla, již zmíněná, dvířka po jeho pravé straně (po levé straně z pohledu ostatních členů posádky). Dvířka měla tvar pětiúhelníku a byla opatřena uzavíratelným průzorem. Otevírala se směrem k přídi vozu a držela na třech pantech.

Panhard ve službách Wehrmachtu na východní frontě

Přední řidič měl svá nástupní dvířka na opačné straně trupu, tedy napravo. Měla tvar obdélníku a otevírala se směrem k zádi stroje. Na vnitřní straně těchto dvířek byly uchyceny bubnové zásobníky se střelivem pro kulomet. Velitel a nabíječ potom používali k nástupu do vozu buď kruchový průlez ve stropu věže, uzavíraný jednodílným poklopem, nebo větší obdélníkový průlez v zadní stěně věže. Ten uzavírala dvoudílná dvířka opatřená štěrbinovými průzory. Další podobné průzory byly v bočních stěnách věže a jeden i v její čelní stěně napravo od kanonu.

Ve ručně otáčené věži byla instalována veškerá organická výzbroj stroje, která se ovšem lišila podle konkrétní verze. Standardní a nejrozšířenější provedení Panhardu P178 bylo vyzbrojeno kanonem SA35 ráže 25 mm a doplňkovým kulometem MAC1931 ráže 7,5 mm. Kanon byl instalován uprostřed čelní stěny, kulomet potom nalevo od něj. Hlaveň kulometu chránil široký "rukáv", díky němuž kulomet opticky působil jako druhý kanon. Zásoba střeliva na palubě činila 150 nábojů pro kanon a 3750 nábojů pro kulomet.

Stroje určené pro potřeby velitelů nižších stupňů byly vybaveny dodatečnými prutovými anténami, které zvyšovaly dosah jejich vysílání. Antény byly dvě, jedna na předním a druhá na zadní blatníku na levé stran vozu. Antény o dost přesahovaly výšku samotného vozu. Aby nedošlo k jejich zlomení při průjezdu pod nízkou překážkou, byly antény uchyceny v kloubech které umožňovaly jejich zohnutí.

vyšší velitelská verze Panhardu bez výzbroje, zato s rozšířenou radiovýbavou

Pro vyšší velitele vznikla ještě verze s podstatně rozšířenou kompletní radiovýbavou. Instalace výkonnější a tedy i těžší a rozměrnější radiostanice ER27 (pozn.: hmotnost této radiostanice byly cca 200 kg) si však vynutila významné změny. Místo otočné věže byl instalován pouze pevný box bez jakékoliv výzbroje. Kanon a kulomet musel uvolnit místo rádiu. Stroj tedy nebyl určen k přímé bojové činnosti, ale pouze k jejímu řízení z prostoru za bojovou linií. Sloužil jako rádiový most mezi jednotkami v poli a týlem. Stroje této verze měly rovněž dvě prutové antény na pravých blatnících.

Panhard P178 měřil 4,79 m na délku, 2,31 m na výšku a 2,01 m na šířku. Jeho celková hmotnost byla 8,2 tuny. Stroj byl poháněn osmiválcovým motorem o objemu 6,3 litru a maximálním výkonu 110 koní. S touto pohonnou jednotkou dokázal stroj dosáhnout na silnici rychlosti až 72 km/h. Zásoba paliva byly 145 litrů, což umožňovalo dojezd až 300 km.

V roce 1940 vzniklo malé množství strojů Panhard vyzbrojených kanonem ráže 47 mm. Tyto bývají označovány jako Panhard P178B. Trup stroje zůstal beze změny, zato pro novou zbraň musela být použitá nová rozměrnější věž. Vzhledem k dobytí Francie německou armádou v červnu 1940 však bylo vyrobeno jen velmi malé množství vozidel s touto výzbrojí.

Panhard P178B s kanonem ráže 47 mm

Po francouzské kapitulaci převzali Němci do výzbroje svých jednotek zhruba 190 vozidel Panhard P178. Většinou šlo o verzi vyzbrojenou 25ti milimetrovým kanonem. Wehrmacht přijal tyto stroje do služby pod označením Panzerspähwagen P178-204(f). Panhardy sloužily u policejních a protipartyzánských oddílů ale i u bojových jednotek jako průzkumná vozidla. V jejich výrobě však nový páni Francie nepokračovali neboť jejich potřeba tohoto druhu techniky byla již uspokojivě pokrytá kořistí i vlastní výrobou.

Některá vozidla Němci přezbrojili vlastními kanony KwK 30 L/55 nebo KwK 38 L/55 ráže 20 mm. V průběhu roku 1943 potom na neznámém počtu strojů provedli přezbrojení na 50ti milimetrový kanon KwK 38 L/42. Kvůli instalaci této rozměrné zbraně musela být zcela změněna konstrukce věže. Původní věž zmizela a to co ji nahradilo byl spíš otočný štít než opravdová věž. Tento štít chránil obsluhu kanonu zepředu a ze stran, shora a zezadu byl však otevřený (Panhard s touto výzbrojí je vidět na prvním snímku).

Celkem 43 strojů Panhard bylo přestavěno na průzkumné železniční vozy. Tyto stroje dostaly ocelová kola pro jízdu po železnici a postupovaly před nákladními vlaky aby jednak prozkoumaly terén před nimi a zároveň jim poskytly palebnou ochranu pro případ přepadení. Jelikož byly tyto stroje určeny k přesunům na dlouhé vzdálenosti, byly opatřeny silnými rámovými anténami pro lepší rádiové spojení. Rámové antény ale v německé armádě dostávaly i některé klasické Panhardy.

Panhard jako železniční průzkumné vozidlo

Kromě již popsaných verzí vytvořili Němci ještě nejméně jednu další modifikaci obrněného automobilu Panhard P178. Ta byla vyzbrojena pouze dvěma kulomety, oběma instalovanými ve věži a sloužila pro potřeby jiných než přímo bojových jednotek, například válečných reportérů.

Po skončení války byla výroba Panhardů ve Francii obnovena. Vyráběly se však pouze vozy označované před válkou jako P178B, tedy ty s výzbrojí v podobě kanonu ráže 47 mm. Ve francouzské armádě potom tato vozidla sloužila až do šedesátých let.

Laffly W 15 T

Laffly W 15 T čtyřkolové verze

Po dobytí Francie v roce 1940 padlo Němcům, mimo jiné techniky, do rukou rovněž velké množství lehkých nákladních automobilů Laffly W 15 T. Němci využívali tyto stroje zejména pro jejich původní účel, tedy jako nákladní tahače, menší počet jich ale byl přestavěn na obrněné transportéry pěchoty.

Vozidla dostala novou pancéřovanou nástavbu podobnou té, kterou měly polopásové transportéry SdKfz 251. Za motorovým prostorem seděli vedle sebe řidič a velitel vozu. Jejich stanoviště přecházelo bez jakékoliv oddělující stěny do prostoru pro přepravované družstvo. Strop přepravního prostoru zůstal otevřený, což na jednu stranu znamenalo nižší úroveň ochrany před nepřátelskou palbou i počasím, na druhou stranu to umožňovalo snadné a rychlé opuštění vozidla skokem přes boky a stejně snadné vedení palby z ručních zbraní.

Boční stěny trupu se v polovině lámaly a jejich horní a dolní polovina spolu svíraly relativně ostrý úhel. Toto skosení stěn zvyšovalo jejich odolnost proti zásahu nepřátelských střel. Jedinou organickou výzbrojí stroje byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm uchycený na přední hraně bojového prostoru mužstva.

Laffly W 15 T šestikolové verze

Původní francouzské nákladní automobily byly šestikolové. Šestikolové byly rovněž první německé obrněné transportéry postavené na jejich základě. Později se však objevila i jejich čtyřkolová verze. Prostřední náprava zmizela a místo po ní bylo na podvozku zaslepeno plechem (jak je vidět na prvním snímku).

Zajímavým prvkem byl pár malých kol uchycený na samé přídi vozu, pod jeho čelní maskou. Tato kola zabraňovala zaboření "čumáku" vozu do země a usnadňovala tak průchod členitým terénem. Němci tento konstrukční prvek ponechali u přestavěných obrněných transportérů.

Přesný počet vzniklých transportérů není znám, jednalo se však pravděpodobně pouze o několik málo kusů. Ty byly potom s největší pravděpodobností nasazeny na západní frontě v rámci tzv. Schnelle Brigade West, která byla v podstatě celá složena z přestavěné francouzské techniky.

DAF M39

DAF M39

Když nizozemská armáda v druhé polovině třicátých let hledala obrněné vozidlo pro své jednotky, uvažovala o zakoupení a přizpůsobení některého z britských designů. S žádostí o licenční výrobu byla oslovena firma DAF. Její zástupci však armádě navrhli jiné řešení, a to vývoj a výrobu vlastního obrněného vozu. Armádní činitelé souhlasili a firma DAF mohla za pouhých osm měsíců od vládní objednávky představit svůj prototyp.

Stroj měl na každé straně tři jednoduchá kola obutá do běžných pneumatik. Dvě zadní kola byla zavěšena a uchycena společně. Dva zadní páry kol byly hnané, přední pár sloužil k řízení. Podvozek nesl rozměrný trup jednoduchých tvarů s ostře skosenou přední i zadní stěnou. Skosení zvyšovalo odolnost stěn proti zásahu. Pancéřování dosahovalo maximální síly 12 mm.

Jednolitost rovné čelní desky narušovaly pouze reflektory, kulomet a průzor řidiče. Reflektory byly zapuštěné do uzavíratelných schránek, které je chránily před rozbitím. Kulomet ráže 7,92 mm byl instalován v pravé části stěny a jeho hlaveň obaloval široký ocelový rukáv. Nalevo nad kulometem byl obdélníkový průzor řidiče, který se dal během pobytu v nebezpečné oblasti uzavřít krytem. Potom sloužila k výhledu pouze štěrbina v tomto krytu. Další dva odklopné průzory se nacházely na každé boční stěně. Pravý sloužil střelci z trupového kulometu, levý řidiči.

DAF M39 ve službách německé armády

Kromě již zmíněného předního řidiče a kulometčíka tvořili posádku stroje ještě další čtyři muži. Byli to velitel, nabíječ a střelec, všichni tři se stanovištěm v otočné věži, a konečně zadní řidič. Zadní řidič seděl samozřejmě čelem k zádi vozu a to v levé polovině zadní části trupu. V pravé polovině této části byl umístěn motor, takže řidič byl neustále vystaven jeho hluku. Zadní řidič přebíral ovládání vozu během couvání. Couvat s obrněným automobilem, prakticky bez výhledu dozadu, totiž nebylo vůbec jednoduché a zdlouhavě otáčet celý vůz bylo v bojových podmínkách příliš nebezpečné.

K nástupu a výstupu členů posádky sloužily jednak velká obdélníková dvířka na každém boku trupu mezi předním a zadním blatníkem, a potom ještě průlez ve stropu věže a malá dvířka na obou bocích věže.

Uprostřed trupu spočívala plně otočná věž, ve které byla instalována hlavní výzbroj stroje - kanon Bofors ráže 37 mm. Kanon nebyl instalován uprostřed čelní stěny věže ale lehce napravo od středu. Vlevo vedle něj byl potom ještě druhý kulomet ráže 7,92 mm. Společný úchyt zbraní dovoloval jejich vertikální pohyb v rozmezí - 9,5° až + 23°.

Hmotnost vozu činila 5,8 tuny. Jeho délka byla 4,75 metru, šířka 2,08 metru a výška 2,16 metru. Pohonnou jednotkou byl motor Ford Mercury V8, který dával maximální výkon 95 koní při 3600 otáčkách za minutu. Takto vybaven byl DAF M39 schopen vyvinout na silnici maximální rychlost až 75 km/h. Zásoba 100 litrů pohonných hmot dovolovala dojezd až 300 km.

německý DAF M39 zničený na východní frontě

Zajímavým konstrukčním prvkem byla dvě drobná kolečka na spodní hraně čelní stěny vozu. Ta zabraňovala zaboření nosu do země při průjezdu členitým terénem.

Do vypuknutí druhé světové války bylo vyrobeno pouze 12 kusů těchto obrněných automobilů. Po vpádu německé armády v květnu 1940 však nizozemské velení nenasadilo do boje ani jeden z nich. Pravděpodobně v obavě z jejich rychlé ztráty vzhledem k německé přesile a rychlosti jejich postupu. Po kapitulaci tak Němcům padlo do rukou všech 12 strojů zcela nepoškozených.

Němci je zařadili do své výzbroje pod označením Panzerspähwagen L202 (h) a určili jim roli vozidel pro policejní a pořádkové jednotky v týlu. Jak dlouho tyto stroje v německé armádě sloužily a jak skončily není známo, jisté je pouze to, že nejméně tři z nich byly zničeny na východní frontě.

Navštivte také GALERII OSTATNÍCH OBRNĚNÝCH AUTOMOBILŮ

ZPĚT

DOMŮ