SdKfz 254

SdKfz 254

Kolopásové obrněné vozidlo SdKfz 254 se stalo bezpochyby jedním z technicky nejzajímavějších vozidel ve službách německé armády za druhé světové války. Cílem vývoje a výroby výměnného kolového a pásového podvozku bylo vytvoření vozidla, které by se dokázalo pohybovat po silnici vysokou rychlostí a zároveň by bylo schopno zdolat i velmi obtížný terén. Vývoj tohoto vozidla probíhal již před válkou v Rakousku v dílnách firmy Saurer a po jeho úspěšném završení podala rakouská vláda objednávku na sériovou výrobu stroje nesoucího označení RR 7.

Nutno podotknout, že Rakousko a Německo nebyly jedinými zeměmi té doby, které se myšlenkou takové kombinace výhod obou druhů podvozků zabývaly. V Sovětském svazu existovala například typová řada tanků s označením BT (Bystrochodnyj Tank = rychlý tank), které byly založeny na stejném principu i když technické řešení bylo odlišné. Zatímco ruské tanky měly pojezdová kola s plnými gumovými pneumatikami, na které se prostě při jízdě v terénu nasadily pásy, Rakouský stroj RR 7 využíval technicky náročnou koncepci dvou výměnných podvozků.

Při jízdě po pásech byla kola zvednutá po stranách podvozku nad úrovní terénu. Na silnici se potom kola sklopila dolů, celé vozidlo se na nich zvedlo až se pásy ocitly nad vozovkou a stroj mohl pokračovat. Kombinace obou podvozků sice splnila základní očekávaní a dala stroji jak rychlost tak průchodnost terénem, ovšem to vše za cenu jiných nevýhod a nákladů. Konstrukce podvozku byla příliš složitá a náročná na údržbu, obzvlášť v polních podmínkách, a pořizovací cena stroje byla rovněž značná.

SdKfz 254

Nicméně Němci po obsazení Rakouska a spojení svých armád stroj převzali a pod označením SdKfz 254 nadále vyráběli i používali. Od roku 1938 do roku 1940 tak vzniklo 140 kusů tohoto vozidla.

Na hybridním podvozku byla umístěna nástavba ze svařovaných a nýtovaných pancéřových plechů. Síla pancéřování byla 14,5 mm na čele a 10 mm na bocích a na zadní stěně. Nástavba byla kompletně uzavřená a posádka nastupovala a vystupovala obdelníkovými poklopy ve střeše. Pohonnou jednotkou stroje byl motor Saurer CRDv o výkonu 70 koní. Tento motor ještě podtrhl výjimečnost tohoto vozidla mezi ostatní německou obrněnou technikou té doby, neboť byl dieselový.

Na silnici dokázal SdKfz 254 dosáhnout rychlosti okolo 60 km/h při spotřebě pouhých 17 litrů nafty na 100 km. Při jízdě po pásech spotřeba radikálně vzrostla až na 80 litrů. Stroj nedisponoval žádnou integrální výzbrojí a měl sloužit pouze jako průzkumné vozidlo. Jedinou výzbroj tak tvořily osobní zbraně jeho posádky. SdKfz 254 se ve své průzkumné roli uplatnily jak na východní frontě tak v Africe. I když s nimi byly jejich posádky relativně spokojené, byly tyto stroje přesto postupně staženy ze služby kvůli náročnosti na údržbu a neefektivnosti držení zásob náhradních dílů pro tak málo rozšířená vozidla.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ