SdKfz 221

SdKfz 221 vyzbrojený kulometem a protitankovou puškou Panzerbüchse 39 v improvizované zimní kamufláži na východní frontě

V roce 1934 schválil německý zbrojní úřad Waffenamt plán vývoje unifikovaného podvozku, na kterém by později mohly být vyráběny různé druhy obrněných automobilů pro potřeby armády. Požadavky, kterými byly obesláni všichni němečtí výrobci nákladních automobilů, byly skutečně náročné. Podvozek měl být čtyřkolový, s pohonem všech kol. Uchycení a odpružení kol mělo být tuhé a odolné pro jízdu členitým terénem a obě nápravy měly být řiditelné. Právě tyto vysoké nároky vylučovaly použití některého z existujících podvozků nákladních automobilů a vyžadovaly vyvinutí zcela nové konstrukce.

Testování a výběr z předložených řešení probíhal v roce 1936 a vítězně z něj vyšla firma Horch. U firmy bylo objednáno nejen zahájení sériové výroby podvozku, ale i vývoj pancéřové nástavby, která by spolu s tímto podvozkem vytvořila nový obrněný automobil pro německou armádu.

Nástavba, kterou firma Horch vyvinula byla tvořena rovnými pancéřovými plechy, navařenými na sebe v různě ostrých úhlech, takže na celém vozidle v podstatě nebyla plocha, na kterou by mohla dopadnout nepřátelská střela kolmo. Základem konstrukce bylo spojení horní a dolní poloviny, každé s opačně skloněnými stěnami. Vozidlo se tak od podvozku do poloviny rozšiřovalo a dále směrem ke střeše potom zase zužovalo. Ze spodní poloviny potom vyčnívaly přední i zadní blatníky. Volný prostor na bocích mezi blatníky byl vyplněn zavěšenými krabicemi na nářadí a materiál všeho druhu. Síla stěn nástavby kolísala od 14,5 mm na čelní stěně, přes 8 mm na bocích a zádi až k 5 mm u podlahy a stropu.

SdKfz 221 v Polsku 1939

Posádku nového stroje tvořili dva muži. Řidič seděl v přední části nástavby a okolní terén sledoval skrz okénka v přední a obou bočních stěnách. Při pobytu v bojové oblasti s rizikem ostřelování nepřítelem se dala okénka uzavřít a k výhledu potom sloužily pouze štěrbinové průzory v jejich krytech. Druhým členem posádky byl velitel, který měl své stanoviště uprostřed vozu s výhledem z malé otočné věže na střeše. Velitel zároveň plnil i roli střelce z kulometu, který byl umístěn právě v této věžičce a byl jedinou organickou zbraní stroje.

V zadní části vozu byl potom uložen motor. Tím byl osmiválec typu Horch 3,5 l o výkonu 75 koní při 3600 otáčkách. Převodovka umožňovala řazení pěti stupňů pro jízdu vpřed a jednoho reverzního. Maximální rychlost vozidla na silnici činila 80 km/h.

Otočná věž byla rovněž tvořena svařovanými plechy o síle 8 mm a měla tvar pravidelného osmiúhelníku. Výhled střelce během pobytu v chráněném interiéru věžičky zajišťovalo několik štěrbinových průzorů v jejích stěnách. Věžička byla shora otevřená a pouze její přední část kryl odklopný štít z hustého pletiva. Ten samozřejmě nedokázal odolat střelbě, ale sloužil hlavně jako ochrana před vhozením ručního granátu do vozidla. Čelním plechovým dílem věže potom procházela hlaveň kulometu.

SdKfz 221 s protitankovou puškou Panzerbüchse 41

Samotný kulomet samozřejmě nepředstavoval nijak účinnou zbraň, zejména při setkání s obrněným vozidlem nepřítele. Proto byla do některých strojů SdKfz 221 pozdější produkce instalována vedle kulometu ještě protipancéřová puška Panzerbüchse 39 ráže 7,92 mm. Ta však rovněž neznamenala nijak zásadní zvýšení bojeschopnosti stroje. Proto byly některé ještě pozdější exempláře stroje vyzbrojeny novější zbraní Panzerbüchse 41 ráže 28 mm. S ní již dokázala SdKfz 221 prostřelit 50 mm silný pancíř protivníka na vzdálenost 500 metrů. Tato zbraň byla ovšem již dosti rozměrná a její instalace si vyžádala odstranění původního kulometu.

Sériová výroba SdKfz 221 byla zahájena v roce 1936 a pokračovala až do roku 1942. Tato vozidla byla zařazována k průzkumným útvarům tankových divizí, divizí samohybného dělostřelectva i jiným. V bojových podmínkách Polska a západní Evropy se stroje ukázaly sice jako spolehlivé a pohyblivé, ovšem velmi nedostatečně pancéřované a slabě vyzbrojené. V Rusku potom ztratily, stejně jako všechna ostatní kolová technika, i svou pohyblivost. Jedním z konstrukčních nedostatků bylo složité řešení zavěšení kol, které bylo náchylné k poruchám a to zejména v podmínkách ruských bahnitých cest, kde se snadno zanášelo. Problém slabého pancéřování a výzbroje vyřešil až následující stroj vycházející ze stejného podvozku a nesoucí označení SdKfz 222.

Co ještě se můžete o tomto stroji dozvědět:

ZPĚT

DOMŮ