Stug (Flamm) na krásném továrním snímku, u tohoto vozidla byl jednoznačně použit podvozek ze Stug III Ausf. F/8, zdroj: Flickr.com, upraveno

Stug III místo Panzer III

Začátkem prosince 1942 nařídil Hitler ověřovací přestavbu deseti útočných děl Stug III na samohybné plamenomety. Na první pohled se může zdát, že toto rozhodnutí postrádalo logiku. V prosinci 1942 již totiž probíhaly intenzivní přípravy na sériovou výrobu plamenometných tanků Panzer III (Flamm). Ze všech německých Flammpanzerů šlo o konstrukčně nejpokročilejší typ, který se zároveň měl stát také typem nejrozšířenějším (objednáno bylo sto kusů). Vše tedy směřovalo k tomu, že Panzer III (Flamm) bude v německé armádě jakýmsi standardem plamenometného tanku. Proč tedy za této situace vyvíjet další typ, který navíc nebude technicky vyspělejší, ale spíše naopak, neboť bude postrádat otočnou bojovou věž?

Smysluplná odpověď na tuto otázku však existuje. Již začátkem roku 1942 totiž bylo rozhodnuto, že produkce tanku Panzer III začne být postupně utlumována až nakonec zcela skončí a výrobní kapacity budou využity právě pro útočná děla Stug III. Další vývoj plamenometného tanku se tedy musel chtě nechtě vydat stejným směrem. To znamená začít jako základ využívat nikoliv výběhový tank Panzer III, ale dlouhodobě perspektivnější útočná děla Stug III.

Ověřovací série

Pro stavbu objednané desetikusové série měly být použity starší podvozky z vozidel, která se vracela z fronty ke generálním opravám. Z nějakého důvodu do těchto strojů neměly být instalovány plamenomety od firmy Koebe (kterými byly vyzbrojené již zmiňované Panzer III (Flamm)), nýbrž plamenomety vyvinuté firmou Otto Schwade & Co. z Erfurtu (což byl mimo jiné výrobce průmyslových čerpadel).

Stug (Flamm) na přehlídce bojové techniky, i když je snímek málo kvalitní, zdá se, že jde o vozidlo na podvozku verze Ausf. F, zdroj: Flickr.com, upraveno

Prvních devět hotových Stug (Flamm) si armáda převzala v květnu 1943 a poslední desátý dorazil o měsíc později. Všechna vozidla byla následně předána výcvikovému středisku Panzertruppenschule I v Munsteru k testování. Technické detaily jejich provedení bohužel nejsou známy. Víme však, že obrněnec měl tříčlennou posádku ve složení řidič, radista a velitel, který zároveň obsluhoval plamenomet. Šlehovka plamenometu byla ukryta uvnitř trubice, která měla nejspíš imitovat hlaveň standardního kanonu. Čelní stěna bojové kabiny se očividně dočkala určitých úprav. Na fotografiích není patrný žádný speciální zaměřovací periskop. Je možné, že byl ukrytý někde ve výřezu čelní stěny přímo nad hlavní plamenometu.

Dochovalo se pouze minimum fotografií plamenometných Stugů. Kromě rozumně kvalitního továrního snímku existuje ještě série momentek z přehlídky bojové techniky, na kterých lze mezi jinými vozidly spatřit i jeden Stug (Flamm). Zatímco plamenometný Sturmgeschütz na továrním snímku je zcela jasně postaven na podvozku verze Ausf. F/8, ten z přehlídky vypadá jako podvozek starší verze Ausf. F (odlišit je lze podle provedení ok pro vlečná lana na čelní stěně korby). To jen potvrzuje, že pro stavbu byly použity různé starší podvozky z opravovaných útočných děl.

Neslavný konec

Jakým způsobem byla vozidla u Panzertruppenschule používána není nikde popsáno. Je však velmi pravděpodobné, že šlo pouze o nebojové testy, tzn. že žádné z nich se nikdy nepodívalo na frontu a nezúčastnilo skutečného boje. V lednu 1944 vrátila Panzertruppenschule všech deset plamenometných Stugů do depa zbrojního úřadu, aby mohly být během následujících tří měsíců přestavěny zpátky na standardní útočná děla s kanonem ráže 75 mm. Z toho lze odvozovat, že jejich testování buď nedopadlo moc dobře, nebo že si armáda celý projekt zkrátka rozmyslela.

OBSAH ČLÁNKU:

STUG MÍSTO TANKU

OVĚŘOVACÍ SÉRIE

NESLAVNÝ KONEC