OPERACE ZIMNÍ BOUŘE

Pokus o záchranu 6. armády obklíčené ve Stalingradu

PzKpfw IV Ausf. G postupuje zimní krajinou na pomoc obklíčené 6. armádě

Dne 19. listopadu 1942 zahájilo 7 sovětských armád ofenzívu proti německo-rumunským silám soustředěným okolo Stalingradu. Začala operace Saturn - Blitzkrieg v ruském podání. Stovky sovětských tanků zaútočily na chabě bráněné linie rumunské 3. armády, která byla rozprostřena po obrovské ploše na severním křídle Němci obsazeného prostoru. Překvapení Rumuni neměli dostatek protitankových zbraní a pod náhlým ruským tlakem se velmi rychle zhroutili. 20. listopadu došlo k sovětskému průlomu i jižně od samotného Stalingradu, kde sověti prošli obrannými pozicemi rumunské 4. armády. Následujícího dne se obě čelisti sovětských kleští spojily západně od města a obklíčily tak generála Pauluse s 220000 jeho muži.

V té chvíli měli k dispozici ještě okolo stovky tanků PzKpfw III a asi třicet PzKpfw IV. Hitler ovšem zakázal reorganizaci obklíčených vojsk k průlomu na západ a slíbil záchranu zvenčí.

Německé síly v jižním Rusku ovšem nebyly připraveny ani na to aby kladly odpor ruskému útoku, natož aby přešly do protiofenzívy a probojovaly se zpět ke Stalingradu. Rusové začali rychle postupovat na západ. Němci museli začít ustupovat a evakuovat své zásobovací sklady a letiště, nechtěli-li o vše přijít. Nevelké, narychlo zformované bojové skupiny dostaly na starost obranu improvizované linie táhnoucí se podél řeky Čir, aby dále na západě umožnily zkonsolidování jednotek pro záchrannou operaci.

Jeden z posledních funkčních tanků PzKpfw IV uvnitř obklíčeného Stalingradu

Tato obranná linie měla rovněž chránit životně důležitá letiště Luftwaffe ve městech Morozovskaja a Tacinskaja, z nichž vzlétala zásobovací letadla, která měla udržet 6. armádu naživu. Hermann Göring poukazoval na úspěšný vzdušný most, pomocí kterého se o rok dříve podařilo zásobovat a zachránit obklíčené německé jednotky u Děmjansku a tvrdil, že jeho letouny jsou schopné dopravit do Stalingradu denně 500 tun materiálu.

Mužem, jež dostal za úkol záchranu stalingradské posádky, se stal polní maršál Erich von Manstein. 27. listopadu zahájil Manstein činnost velitelství své nově utvořené armádní skupiny Don a hned začal soustřeďovat všechny dostupné tankové síly. Záchranná operace dostala krycí označení operace Zimní bouře. Zároveň s jejím zahájením měl i Paulus se svými muži vyrazit probít se co nejdál směrem na západ, až by se oba směry setkaly a společně se vrátily do bezpečí za linií řeky Čir. Paulusova část operace dostala krycí označení Úder hromu.

V té době již ovšem stalingradské jednotky trpěly nedostatkem pohonných hmot a byly schopné postoupit maximálně o třicet kilometrů. Vše tedy záleželo na tom, jak blízko se k nim dokážou probojovat hlavní síly postupující ze západu.

Další tanky PzKpfw III dorazily na podporu útoku na Stalingrad

V prosinci udeřila zima naplno. Rozsáhlé stepi pokrývala silná vrstva sněhu, rtuť teploměrů, která přes den nikdy nepřekročila nulu, klesala v noci k mínus čtyřiceti stupňům Celsia. Narozdíl od minulého roku, kdy nevybavený Wehrmacht zastavila zima před Moskvou, byly již tentokrát jednotky na zimní podmínky lépe připraveny. Přesto se ale pro německé vojáky v tak kruté zimě stával boj s mrazem stejně obtížný jako boj s Rudou armádou. Ztráta bezpečného úkrytu v tomto počasí znamenala jistou smrt chladem.

Motory tanků i ostatní techniky se musely nechávat běžet 24 hodin denně, jinak hrozilo jejich zamrznutí. Důležité byly pravidelné příděly teplého jídla, které dodávaly energii i morálku promrzlým a unaveným vojákům. Jediným kladným přínosem mrazů bylo zamrznutí řek a potoků, kterými byla step hustě protkána. Díky ledu neomezovaly toky pohyb německých jednotek.

K posílení obranné linie na řece Čir, jejíž sílu Rusové stále častěji zkoušeli tankovými útoky a kterou doposud hájily pouze slabé smíšené jednotky, byly povolány tanky 11. Panzer Division sloužící v rámci XXXXVIII. tankového sboru. Celkem dorazilo 58 strojů PzKpfw III a 6 těžších PzKpfw IV. Ty potom obracely na ústup sovětské tanky kdykoliv se jim podařil průlom přes zamrzlý Čir. Za každý zničený ruský tank však jakoby ihned přijel jiný. Němci zatím žádnou náhradu za své zničené stroje nedostávali a tento problém se stával stále citelnější a bylo jen otázkou času kdy 11. divize ustoupí, nebo bude úplně zničena.

Mapa německého útoku v rámci operace Zimní bouře

Mezitím se k výchozí linii útoku u Kotělnikova přesouval LVII. tankový sbor. 10. prosince již byl sbor připraven vyrazit ke Stalingradu. V čele ofenzívy měla jet stovka tanků PzKpfw III a 24 tanků PzKpfw IV patřících 6. tankové divizi, která byla povolána na pomoc až z Francie. Levé křídlo útoku tvořilo 30 tanků Panzer III a 18 tanků Panzer IV ze 17. tankové divize, která dorazila z Kavkazu. Odtud přispěchala na pomoc i část 23. tankové divize, která jela na pravém křídle a do boje nasadila 27 tanků PzKpfw III a 8 těžších PzKpfw IV.

Do boje tedy v rámci LVII. tankového sboru vyrazilo více než 200 tanků. Z počátku se ofenzívě dařilo. Za první týden bojů postoupily jednotky skrz postavení Rudé armády o celých 160 kilometrů na východ. Tankům vydatně pomáhaly i střemhlavé bombardéry Stuka, které napadaly kolony nepřátelské techniky. 20. prosince 1942 se německé tanky přiblížily ke Stalingradu na 50 kilometrů, blíže se ovšem již nedostaly.

Mezitím totiž dále na severu prorazila Rudá armáda obrannou linii italské 8. armády a začala se otáčet směrem na Rostov na Donu. Pokud by jej Rusové dobyli, odřízli by veškeré německé síly dislokované na Kavkaze. Ve snaze odvrátit tuto hrozbu, odvolal Manstein část 6. tankové divize z útoku a poslal ji na severozápad zacelit trhliny v obranné linii a zastavit Rusy. LVII. tankový sbor již potom ovšem neměl dostatek sil, aby se probil ještě blíže ke Stalingradu.

Velitel záchranné operace polní maršál Erich von Manstein

Nyní již naprosto vyčerpaný a oslabený se německý útok zcela zastavil. Ještě skoro celý týden však dokázali němečtí vojáci odolávat sovětským útokům, které se je snažily zahnat zpět. Rusové do boje nasazovali stále nové a nové tanky a Němci je stejně vytrvale ničili. Drželi pozice a čekali, až Paulus se svými muži zahájí operaci Úder hromu a sám se k nim probojuje od východu.

Z nepochopitelných důvodů však Paulus rozkaz k útoku směrem na západ nevydal. Snad se obával, že jeho promrzlí a vyhladovělí muži by již nedokázali bojovat v otevřené stepi. Tím propásl svoji poslední šanci k záchraně. 24. prosince zahájili Sověti mohutný útok na předmostí LVII. tankového sboru. To jejich nápor nevydrželo a Němci se museli dát na ústup. O dva dny později přišel oficiální Hitlerův rozkaz k urychlenému stáhnutí se zpět na výchozí linii na úrovni města Kotělnikovo. Během tohoto ústupu však německé jednotky doslova vykrvácely. Přišli téměř o všechny tanky a padli tisíce mužů.

Operace Zimní bouře skončila. Paulus zůstal ve Stalingradu a mohl už jen čekat na svůj osud. Mezitím se XXXXVIII. tankový sbor s tanky 11. tankové divize spolu s odvolanou částí 6. tankové divize vydal na západ bránit cestu k Rostovu, kterou nastoupili Rusové po proražení italských linií. U města Tacinské se jim podařilo Rusy překvapit a porazit a mohli tak v této oblasti zaujmout obrannou pozici.

pěchota se kryje za tank PzKpfw IV během operace Wintersturm

Intenzita ruských útoků se však stále stupňovala a bylo jasné, že fronta se zde nemůže udržet dlouho. Dokonce ani 7. tanková divize, jež byla se svými 125 tanky do tohoto úseku povolána na pomoc z Francie, nedokázala situaci stabilizovat. Proto vydal Hitler rozkaz k okamžitému zahájení stahování všech jednotek z Kavkazu zpět na Ukrajinu. Pokud by totiž Rusové dobyli Rostov, odřízli by Němcům jedinou ústupovou cestu kolem Azovského moře a všechny vojáky na Kavkaze by zřejmě stihl stejný osud jako obklíčenou 6. armádu.

V samotném Stalingradu zatím Sověti podnikali na zoufalé Němce jeden útok za druhým. Zhruba 100.000 vojáků, kteří v té době ještě v ruinách města přežívali, bylo již na pokraji sil. Göringův vzdušný most beznadějně selhal. V době jeho nejefektivnějšího fungování dokázala Luftwaffe dopravit do města pouhých 100 tun zásob denně a toto množství se stále zmenšovalo s tím jak Rusové po neúspěchu operace Zimní bouře při svém postupu obsazovali jedno německé letiště za druhým. I tak se ale díky mostu podařilo zachránit z obklíčeného kotle na 30.000 raněných vojáků. Poslední letadlo odletělo ze Stalingradu 22. ledna 1943.

Vyčerpaní vojáci německé 6. armády pochodují  po neúspěchu operace Zimní bouře ze Stalingradu do ruského zajetí

24. ledna 1943 zahájili Rusové poslední ofenzívu proti stalingradské pevnosti. To co zbylo z německé 6. armády zdolali během následujících několika málo dnů. Hitler ještě povýšil Pauluse na polního maršála v naději, že raděj spáchá sebevraždu, než by se stal prvním německým polním maršálem, který se vzdal nepříteli. Ještě 30. ledna vzkázal Paulus Hitlerovi, že se nikdy nevzdá... ani ne za 24 hodin potom vyšel spolu se svým štábem z bunkru pod vybombardovaným obchodním domem, a vzdal se. 1. února kapitulovaly i poslední zbytky Němců. 2. února byla podepsána oficiální kapitulace. Do sovětského zajetí padlo 91.000 německých vojáků. Jen něco kolem 5.000 se jich po letech vrátilo ze zajetí domů.

ZPĚT

DOMŮ